Loučení s pstruhovou sezónou

5.1.2002 - Márty

      Jako každý rok, tak jsme i letos plánovali s mým přítelem Petrem Staňkem několikadenní muškaření před koncem sezóny, ale jak se již stává špatným zvykem, oba jsme byli tak zasekaní, že jsme nebyli sto, domluvit termín, který by nám oběma vyhovoval. Z původně plánovaného pátého, byl nakonec devatenáctý listopad, přičemž jsme se oba modlili k rybářskému bohu, aby nám nedejbože do toho něco nevlezlo – počasí jsme nechali osudu, to si od září stejně dělalo co chtělo.
      Další veledůležitá otázka byla kam na NĚ!? Původně plánovanou Jizeru jsme museli zavrhnout z důvodu nevhodného stavu vody a Kamenicí zase zahajujeme, takže jsme dumali a dumali, až jsem se nakonec obrátil na Davida Kadečku, který má vody ve východních Čechách v malíku – chtěli jsme určitě zavítat na Labe, takže jsme potřebovali ještě typ na další lokalitu v okolí. Na výběr jsme dostali Metuji a Úpu, kteréžto vody jsme ještě neměli možnost dříve navštívit.
      Abychom nenechali nic náhodě, dohodli jsme se, že o víkendu před pondělním odjezdem zajistím nějaké ubytování. Řeknu Vám, žádná sranda, několik hodin strávených u internetu s nulovým výsledkem mne dost rozhodilo. Nakonec jsme usoudili, že tolik let tržní ekonomiky určitě v oblasti ubytovacích služeb udělalo své a že hlavy určitě někde složíme.
      A je tu pondělní ráno – celkem nevlídné – S Petrem dáváme rychlou kávu, házíme mé věci do vozu a vyrážíme na tři dny za salmonidy, kterýmžto chceme pěkně natrhnout koutky! První volba padla nakonec na Úpu a jelikož máme po cestě Labe, jsme zvědavi, jak je na tom s vodou. Při krátké zastávce v Hostinném jsme již klidnější protože voda vypadá skvěle, takže Úpa musí na tom být podobně. První panák skotské z placatky nám vlévá ráznou energii do žil a my pokračujeme dál se slovy, že ho určitě rozjezdíme. Ačkoli jsme od Davida dostali několik konkrétních typů jedeme do Trutnova a projíždíme celý úsek v délce asi dvaceti km, abychom získali trochu přehled. Musím přiznat, že je to velmi malebná říčka snad s jedinou vadou, protéká poměrně zabydlenou oblastí, takže pustou divočinu tu člověk očekávat nemůže. Nakonec zastavujeme na poměrně klidném místě, rychle baštíme řízečky (dvacet cm v průměru) s bramborovým salátem. Když jsem na ně s nechápavým údivem zíral, Petr mě odbyl slovy, že menší dělat neumí, nehledě na to by jich musel dělat mnohem víc – sežral stejně hned tři, přičemž já měl co dělat, abych do sebe nasoukal půldruhého.
      Pak začala ta pravá groteska, kdy jsme na sebe za průběžného sněžení s deštěm navlíkali tři vrstvy oblečení abychom to všechno přetáhli slušivými neopreny. Vypadali jsme jako dva zelení medvídci a Petr si opět neodpustil poznámku, že pokud to na něj přijde, tak si je snad vzadu řízne nožem, nebo to pustí dovnitř a zažije alespoň na pár minut pocit tepla a bezpečí….
      Neznáme dno řeky, tak volíme jen jeden přívěs na krátké nymfě – o sušině si díky počasí můžeme nechat jenom zdát. Zatímco Petr ještě zamyká auto, já už se sypu do vody na písčitou mělčinu proti krásné dlouhé tůni. První nášlap do vody ze břehu se mi stal téměř osudným, ačkoli voda byla hluboká jen asi dvacet čísel, propadl jsem se tím pískem zhruba ještě o dalších dvacet, takže jsem sebou málem plácnul do vody, mohl jsem hned zažít ten pocti tepla, ale nějakým zázrakem jsem to vykličkoval – to víte po třetím panáku člověk skáče jako laňka.
      Dno je střídavě tmavé a světlé v tomto úseku převážně skalnaté. Vybíráme osvědčené nymfy, na přívěs zlatohlavé a už hajlujeme. První tůň se nám odvděčila několika nádherně zbarvenými lipany velikostí průměrných. Postupujeme pomalu po proudu a s radostí zjišťujeme, že lipani jsou rozjetý po celý šířce řeky a berou i v mělkých poměrně proudných úsecích, což by se dalo očekávat spíše v letním období, ale jak je vidět, člověk se stále učí. Jediné nás zaráží, že téměř ignorujou nymfy bez zlaté hlavy, ačkoli jim předkládáme ty nejlahodnější favority ve všech myslitelných i nemyslitelných barevných variacích. Jedinou variantu, kterou brali byla oranžová a žlutá a právě na tyto dvě jsme zdolávali ty největší. Jinak jakmile měla nymfa zlatou hlavu, bylo celkem jednou, jakou má tělíčko barvu, hlavně když byla již řádně jetá!
      Zažíváme nádhernou duševní erekci, kterou pochopí jen zainteresovaní když taháme každou chvíli nějakého toho sladkovodního plachetníka, přestože na nás v podstatě neustále prší. Končíme asi po kilometru, když zjišťujeme, že se čas nachýlil a my nemáme kde hlavu složit, obracíme zpět k autu, balíme a podle mapy vyrážíme do nejbližšího většího města Červeného Kostelce. V Úpici jsme se nechytli. Našli jsme jen starý hotel, který pamatuje snad dýchánky místního ÚV. Konečně tedy objevujeme v Kostelci Penzion s restaurantem Sklípek. Vítá nás příjemná hospůdka v bavorském stylu se dvěma (bohužel) útulnými dvojlůžkovými pokoji. Na zájezd to není. Vybíráme jeden z nich s oddělenými postelemi, druhý má postele manželské. Představa, že mi Petr bude chrápat přímo do ucha, se mi zdála přímo děsivá…
      Po půlhodinovém výstupu na Matterhorn – tak asi vypadalo nošení naší bagáže – scházíme na kávičku a seznamujeme se s majiteli manželi Knapovskými a jejich dcerou (jsme na rybách, takže nás dcera nechává chladnými). Perfektní obsluha, skvělé víno a lahodné jídlo nás opravdu dostalo po deštivém dni zase do formy, navíc jsme si s majitelem perfektně pokecali.
      Po jídle, pár pivech a lahvince chilského vína odcházíme navázat k rozpité lahvi skotské nějaké ty goldheady, kterých máme pomálu, abychom druhý den nekňučeli, že nemáme na co chytat. Do soutěže by ty goldheady nebyly, ale nám se v tu chvíli po zdolané láhvi starýho destilátora zdáli výstavní.
      A je tu ráno a s ním vcelku vymetená obloha a sedmi stupni pod bodem mrazu. U snídaně přemítáme, kam dnes a doufáme, že počasí vydrží. Volba padá opět na Úpu přímo pod Trutnovem u elektrárny. Po příchodu k vodě zjišťujeme, že pod jezem jsou již nabrodění dva muškaři, tak scházíme o něco níže a já po planém nahození ze břehu dostávám hned prvního lipana. Voda je bohužel poměrně kalná, což má za příčinu přítok jednoho potoka, který je jako kafe. Vlézáme do vody a děsíme se, abychom se neudělali, protože v korytu jsou samé velké kameny, které nejsou vůbec vidět, navíc představa, že zahučíme do nějaké jámy nám na klidu nepřidává. Přesto taháme slušně vypasené lipany. Jelikož se motáme v korytu jako sloni, vylézáme na břeh a scházíme několik desítek metrů dále po proudu. V této části je koryto poměrně široké a proudné a voda začíná být čistší. Prolovujeme klidnější úseky a opět taháme podstatně větší lipany než předchozí den, jen nejsou díky dnu tak nádherně vybarvení. Po půl kilometru se dostáváme do mělkého úseku, který nemá konce, tak se vracíme k autu a jedeme dále po proudu. Počasí se mezitím opět zhoršuje, tak si zlepšujeme náladu řízečky. Bramborový salát jsme zapomněli přes noc v autě a on to bohužel nepřežil. Nezbývá nám než zajídat řízek řízkem, což Petr hodnotí slovy, že je to furt lepší než chleba, na kterej se stejně blbě vydělává.
      Vybíráme příhodné místo, ale potýkáme se s problémem, kde odstavit vůz, silnice se vine stále podél řeky, ale místo na zaparkování nikde. Nakonec nalézáme odbočku do lesa a šlapeme opět krásně navlečeni po silnici na zvolené místo. Míjející nás řidiči měli všichni dost nechápavý výraz ve tváři, tak nevíme zda jsme jim náhodou nepřipadali nějací divní. Každopádně sanita k nám žádná nedorazila, tak jsme se mohli v klidu věnovat rybaření.
      Nasadili jsme silné kalibry z minulé noci a pustili jsme se zase do nich. Takhle jsme prochytali za neustálého hajlování několik úseků řeky a vytáhli několik desítek lipanů, ačkoli jsme nebyli tak úspěšní jako den předtím. Konstatovali jsme, že jsme urvali jen pár nymf a to ironicky vesměs o větve. Každý muškař to zná. V zápalu lovu přestává vnímat okolí a věnuje se jen vodě a v tu chvíli se jako naschvál připlete do cesty nějaká ta větev. Nejhorší případ je ten, kdy se háček zachytí o dno, člověk jej vycukává, aby posléze celou sestavu oběsil na větvi nad vodou, nejlépe tak vysoko, aby na ní nešlo dosáhnout, což bývá tak 99 procent případů!
      Onehdá jsem potřeboval sundat své dvě oblíbené mouchy, chybělo mi tak dvacet čísel, tak jsem si povyskočil, což se mi šeredně vymstilo, protože při dopadu jsem pochopitelně v proudu ztratil rovnováhu a pěkně se rozplácnul – fakt bezva, myslím, že to pár z Vás taky zažilo.
      Ačkoli jsme na Úpě byli téměř dva celé dny (je fakt, že na podzim jsou ty dny šeredně krátký), stačili jsme prolovit jen zlomek z plánovaného úseku. Musíme přiznat, že jsme byli velmi spokojeni se zarybněním, i když se nám vyjma deseticentimetrového pstroužka nepodařilo mimo lipanů nic jiného chytit. Lipana jsme od vody žádného neodnesli, to jsme si naplánovali až na poslední den a navíc jsme dostali echo, že ryby díky zhoršené kvalitě vody nemají tu správnou chuť.
      A zase vyrážíme směr Kostelec na dlabanec a teplou sprchu, kterou nutně potřebujeme. Destilátor v placaticích hrozně rychle vyschl a zahřívat jsme se vzájemně odmítli. Knaposký nám přichystali hotovou hostinu v podobě masového fondue, což se běžně na jídelních lístcích neobjevuje. Po opětovně příjemném večeru odcházíme silně zmoženi na kutě a dokonce nemáme ani sílu nic uvázat.
      Ráno balíme, absolvujeme Matterhorn s kopce dolů, snídáme a loučíme se s móc příjemným ubytováním. Pokud někdo z Vás bude plánovat nekolikadenní rybačku v okolí s potřebou kvalitního ubytování, můžeme vřele doporučit! Počasí zcela výjimečně zůstává stejné, tak si jen tajně přejeme, aby tolik nemrholilo, což se nám posléze plní. Na poslední den si necháváme Labe pod Hostinným, kde to máme prošláplé. Bohudík voda má ideální stav. Na Labi se bohužel velmi často i během hodiny dokáže diametrálně změnit hladina i čistota vody.
      Petr nasazuje opět zlatohlavé nymfy, tentokrát výlučně v béžovém a zeleném provedení, já začínám se streamrem doufaje, že se oběsí nějaký duhák, ale absolutně bez úspěchu, tak urychleně měním šňůru a navazuju to samé, co Petr, protože to máme na téhle vodě v tomto období odzkoušené. Po chvíli se nám oběma daří zapřáhnout duháka. Oba končí v košíku. Jeden měří 29 a druhý 32 cm a vysocí jsou jako kapři. Po chvíli tahám krásně zbarveného potočáka o délce 32cm, který dostává pochopitelně svobodu. Ryby dostáváme na rozdíl od Úpy výlučně od břehu a to tak, že kolikrát nahazujeme až na břeh a mírným cuknutím necháváme sestavu dopadnout přímo pod něj. Často se nám stávalo, že okamžitě přišel razantní záběr a to i od lipana, aniž by sestava kolikrát stačila klesnout až na dno. Opět na rozdíl od Úpy nemáme štěstí v proudných úsecích, tady jsou ryby v hlubokých tůních, nebo v klidněji táhnoucí vodě podél břehu, tak vesměs pokud nám to hloubka dovoluje stojíme zády k sobě a lovíme ze středu koryta směrem ke břehu. Začínáme masařit a postupně ukládáme vybrané lipany do košíků k již uloveným duhákům. Opět pár nymf oběšených po stromech a téměř suché placatky.
      Končíme po splnění denního limitu, přesto si neodpustíme současně naposledy nahodit, jen tak na rozloučenou – oba současně zapřaháme lipana. Trochu si je povodíme, necháme je skamarádit a pak je pouštíme k vodě. Ještě štěstí, že nás v tu chvíli nikdo neviděl. Byla by to smůla mít ve finále průšvih, když ryby téměř od vody během sezóny nebereme a tak nás jedna ponechaná ryba při přepočtu na povolenky vychází zhruba na 200,- Kč. O tom to ale není!
      Na rozdíl od nimrodů máme tu možnost dát živému tvoru opět svobodu a ponechat radost z úlovku i jiným! Nebo třeba příště i sobě.

A propos, pokud někdo z vás náhodou na Úpě chytne lipana se dvěma goldheadama, nechť mi je zašle – poštovné hradím.