Věstonice

18.9.2001 - Milan Rozsypal

       Řeka Dyje u Dolních Věstonic pro mně navždy zůstane tím jedním z nejkrásnějších rybářských koutů na Zemi. Už nikdy se nebudu moci projít po březích staré, krásné Dyje od Šakvic až k Dolním Věstonicím. Staré říční koryto se tam proplétalo lužními lesy, podél břehu rostly dvoumetrové kopřivy a šípkové keře tam rostly do výše stromů. Vývraty stromů popadané do řeky, keře ponořené ve vodě tvořily překrásné tišiny. Pod hladinou řeky byla vidět hejna ouklejí, velcí tloušti a krásní jeseni. Dnes ta krása spí na dně Novomlýnského jezera.
       Řeka tam na písčinách u Dolních Věstonic byla opojně čarovná a přítažlivá. Když jsem ji toho letního rána spatřil, radost, štěstí a lovecké vzrušení zaplavilo mé nitro. Sestavil jsem si vláčecí udici a začal házet rotační třpytku napříč proudu. Nad hladinou se ještě vznášely roztrhané chuchvalce mlhy a na pobřežních travinách se leskly krůpěje rosy. Při jednom z náhozů jsem zpozoroval, že u nohou na potopeném kořenu visí utržený wobler originál Rapala v červené signální barvě. Po kratší prohlídce jsem zjistil, že po výměně trojháčků bude ještě lovu schopný. Navázal jsem ho tedy na udici a brzy po náhozu jsem dostal první nenápadný záběr v proudu. Rapala se ve svém chodu zastavila jako by uvázla. Mírně jsem přisekl a začal jsem zdolávat. Malý "fogoš", jak se zde říká candátům, se klepal na písčité mělčině u břehu. Svatý Petr mi ten den v podobě toho woblera nadělil úžasnou zbraň.
       Šel jsem proti proudu a začal chytat na hluboké jámě, která ve spodní straně přecházela na mělčinu. Záběry přicházely na rozhraní, přechodu mezi hloubkou a mělkým a rychlým proudem.
       Všichni chycení candáti se pohybovali těsně kolem míry a byli odháčkováni ještě ve vodě. Na to, že bylo teplé letní počasí, řeka byla čistá, nízká, měli candáti svůj den.
       Kolem oběda jsem měl chycených a vrácených vodě asi deset canátků a jen dvě věci kazily mou radost. Ta první, že když jsem ve stínu vrbičky svačil a nedával dostatečnou pozornost na rohlík se salámem, seděla a svačila tam se mnou ještě vosa. Té se ovšem nelíbilo, že by měla rohlík opustit, a tak až se ocitla v dutině ústní mně píchla do kořena jazyka. To na rozloučenou než sklouzla k mým žaludečním šťavám. Jistě by se to někomu mohlo zdát jako dostatečný důvod k ukončení rybolovu, ale s pořádně vyplazeným jazykem a hlubokým funěním přes nos jsem po chvilce mohl konstatovat, že otok na jazyku se zastavil a nechal ještě dirku na dýchání. Ta druhá věc začala poznenáhlu a velice nenápadně. Ve snaze přiblížit se rybám jsem začal spouštět woblera více po proudu, až jsem zavěsil. Utěšoval jsem se, "to nic, alespoň se vykoupám, stejně je teplo a vtěch místech kde visím je mělko." Mělko tam sice bylo, ale proud se tam do mně opíral jak do lopatky Peltonovy turbíny. Přidržujíce se vlasce jsem postupoval stále hlouběji a více do proudu. Nakonec jsem zastavil přímo nad zavěšeným woblerem. Na rozmyšlenou jsem příliš neměl. Silný proud vylučoval, abych se nadechnul a potopil, jak jsem původně uvažoval. Pokus našlápnout bosou nohou zavěšený wobler na dně mi hned napoprvé vyšel. Koncový trojhák vězel pevně ve dně a druhý v noze mezi palcem a prstem. Údiv nad tímto rychlým nálezem byl korunován tím, že jsem ztratil rovnováhu, přetrhl vlasec a jen tak se plandal za nohu v proudu a zažíval slasti, které jako rybáři dopřáváme našim rybím soudruhům. Myslím, že z takové situace, v jaké jsem byl teď já, vznikl nápad používat rybářské háčky bez protihrotu. Nakonec se ulomil koncový trojháček a já se vynořil s woblerem jako doutníkem mezi prsty u břehu.
       Do odjezdu autobusu mi zbývala asi hodina a půl. Začal jsem se připravovat k odjezdu a už jsem se tak nesoustředil. Postoupil jsem proti proudu k hluboké, ale malé tišině. Na rozhraní mezi proudem a tišinou něco silně zalovilo. Bylo to opravdu děsivé zalovení. Kola vln se rozběhly po hladině a způsobily u břehu malé vlnobití. Přikrčil jsem se a několikrát nahodil do místa zalovení. Nic se nedělo. Když se ale při následném náhozu dostal wobler na rozhraní proudu a tišiny. Dostala se nástraha blíže pod hladinu. V tom okamžiku na ní z vodní hlubiny zaútočila ryba. Prolétla vodním sloupcem v jediném krátkém okamžiku velkou silou schlamstla do své tlamy nástrahu. Hladinu prořízlo velké stříbrné zrcadlo rybího těla. Můj jemný proutek se v němém úžasu poklonil a ohnul až k hladině. To jako by chtěl říci "klaním se před tebou a všechny očka dolů před takovým rybím soupeřem". Brzda navijáku spokojeně pobrukovala a ryba využívajíce silného proudu, vymotávala z cívky navijáku čím dál tím více vlasce. Nečinně jsem nestál a popošel po břehu za rybou. Podařilo se mi jí zastavit. Můj zrak klouzal po vlasci do místa, kde ryba stála. Na hladině řeky se vzedmula voda, to jak ryba zabrala svou mohutnou ocasní ploutví a vyrazila vpřed. Vlasec řezal hladinu a rychle postupoval proti proudu až nad místa záběru. Jedním jsem si mohl být jistý. Sumec to není. Jediná možnost, jak rybu s úspěchem vylovit, byla dostat jí ke břehu v místech, kde jsem začínal lov - v malé tišině. Tam se mi jí po několika dalších výpadech skutečně podařilo dostat. Opatrně jsem se nabrodil kousek do vody. Rybu jsem pořádně ještě neviděl, ale už jsem jí měl navedenou mezi sebe a břeh. Pozvolna jsem se opřel do prutu a kousek od mé nohy se zvednul veliký unavený bolen. Zděsil se pohledem na blízkost břehu a rybáře. Chtěl ještě vyrazit, ale má ruka ho již pevně svírala a tlačila do mělkého pískového dna. Voda kolem vřela mlácením jeho ocasu. Položil jsem prut a rybu vynesl na břeh. Wobler měla vražený hluboko v jícnu. Oba dva trojháčky byly poškozené, narovnané v obloučcích a měly ulámané hroty. Však se také bolen po dvou obratech na zemi osvobodil. Měl všechny předpoklady k tomu, aby zvítězil. Byl mimořádně silný a vysoký, vážil bez několika deka pět kilo a byl to pravý král zdejších peřejí.
       Štěstí je vrtkavé a někdy se člověku zdá, že od něho neustále odvrací svou tvář. Už těch neštěstí a trápení má až nad hlavu. Pak ale najednou z ničeho nic příjde chvilička, nepatrný zlomek mometu, a vše se jak mávnutím kouzelného proutku mění. Vše, jak v přírodě, tak i v životě, je dokonale vyváženo. Za každou smůlou a trápením vždy přichází radost a potěšení. Je potřeba umět se radovat i z malých drobností, třeba i jen z toho, že můžeme s tím naším rybářským prutem v ruce lovit další naděje a slasti rybářského života.