MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK - Stále na rybách

O mém závodění na Piláku

24.8.2001 - Jiří Vágenknecht

      Pilák, potažmo Auto na háčku z Vysočiny, vždycky bylo grandiózní akcí, na kterou mohli být pořadatelé i spousta dalších lidí pyšní.
      Již první moje účast, kterou mělo do značné míry na svědomí nadšené líčení kamaráda Luboše Zemana, i celkem přesvědčivý leták, ve mně zanechala hluboký a nesmazatelný dojem. Takové rozmanité a důkladné kultury jsem se na rybách nikdy nenadál. Opravdu chyběly asi jen střelnice a kolotoče. Dokonalá rybářská pouť! I s večerním ohňostrojem! Na poprvé jsem se do toho pochopitelně vžíval malinko obtížně - soustředil jsem se na vlastní chytání, ale později jsem tomu docela přišel na chuť. Je pravda, že mé první výsledky poznamenané nervozitou a pro mě do té doby nepoznanou rozlohou závodního revíru a problémy s dopravou, byly poněkud tristní (dva asi čtyřiceticentimetroví boleni a půlmetrová štička na kostičku pařené housky ze dna neznamenali tehdy žádný bodový zisk), ale celkový zážitek a panující nálada byly úchvatné. Tak tohle si nemůžu pro příště nechat ujít!
      Třetí ročník Auta na háčku z Vysočiny mi samozřejmě neušel. U okénka, kde se kupovaly startovní lístky, mě potkal Ríša s Petrem Vodičkou. "Kam si to bereš?" ptal se Ríša. "No, koukal jsem, že u šestsettřicítky (nebo sedmsettřicítky?) je pěkná zátoka, kde nikdo nesedí. Myslel jsem, že by to nemuselo být špatné. Tak se jdu zeptat" Ríša se zamyslel: "Aha, to je ta zátoka před špicí, tam je docela rozumná hloubka. Hele, když tam bude místo, tak si to vezmem vedle tebe, jo?" Bylo. Tak proč ne? Sedět vedle Konopáska pro mě znamenalo přinejmenším další příležitost, jak se nenápadně něčemu přiučit.
      Ovšem tohle učení bych nikomu nepřál. Asi po půl hodině po zahájení závodu měl Péťa i Ríša první záběry od kaprů. Chytali jsme všichni na těžko, ale já tahal stále jen pěkně vypasené plotice. Jak se dalo předpokládat, kapři vyplašení ruchem kolem nádrže se stahovali do klidnějších míst, jako byla třeba zátoka, vedle které jsme seděli. A záběry na sebe nenechávaly dlouho čekat. Kapři brali nalevo, kapři brali napravo, jen na mých prutech končily pravidelně ,červenooké piraně', jak jsem v duchu častoval nešťastné plotice. Ríša za poločas, pro mě nepochopitelným způsobem, vyčaroval osm kaprů a Petr, který začal jako první zkoušet chytat vedle mě na propad, jich měl na prutě minimálně deset. Ovšem nějak nevystihl velikost a formu háčku, takže mu kapři padali a zdolal jich jen šest. Já byl mezi nimi na prášky. Ani nevím, jakým způsobem jsem "vytrápil" dva kapří nebožáčky.
      Do druhého poločasu jsem vstupoval v nejčernější depresi a s hnusně zaječími úmysly. Že já jsem sem lezl?! U stánku by bylo líp! Mám nějak žízeň.... V nejhorším zoufalství jsem tam namontoval na půjčený 3,5 lb Sportex s dvaadvacítkou vlascem, osmadvacítkou odhozovkou, osmnáctkou návazcem, jedničkou ,orlím drápkem' Mustadem, dvacet pět gramů těžký angličák (fakt zoufalost!, příšerné polínko). Na háček jsem napíchnul špičku rohlíku a asi s metrovým propadem jsem to poslal, co to šlo. A šlo to daleko. Počítám dobrých sto metrů. Jak jsem srovnával vlasec, zdálo se mi, že se splávek nějak divně zhoupl. Jako by tam byla nějaká díra, snad bývalé koryto. A opravdu! Splávek se po potažení zase malinko vynořil a zhoupl. Něco se o to pokoušelo. Zkusil jsem to zaseknout a vida! Docela pěkný kapřík. Stejný nához, stejné zhoupnutí a zase kapr. Ó, to jsem byl na koni! Konopáskův pohled (pašák!!!) by mě dokázal motivovat dodnes (občas si ho zkouším vybavit). Je pravda, že potom začal foukat vítr, já už to na ten flek nedokázal dohodit a nakonec jsem splávek utrhl v blátě, ovšem ti dva kapříci navíc (druhý poločas se toho opravdu mnoho nevytáhlo) mně stačili na pro mne neskutečné páté místo. Bylo rozhodnuto. Zaječí úmysly vzaly za své. Za rok jedu zase. Doufám...
      Mimochodem, pátá cena byla opravdu skvělá: luxusní lehátko od Sony spolu se dvěma masivními teleskopy (dobrý dáreček), dvěma navijáky od Okumy, suprový vezírek od Dobeše a to nejlepší nakonec, poukázka na pobyt v luxusní rybářské chatě na Vranově. V posledně zmíněné položce byl malinký háček. Poukaz byl na termín od 9. října. Já ale čtvrtého nastupoval plnit svou ,nejčestnější' povinnost :(. Naštěstí ani vojna nemohla definitivně zvrátit mé rozhodnutí užít si Piláku i příští rok.
      Díky tomu nebudete ochuzeni o líčení mého druhého největšího závodního úspěchu.
      Bylo to někdy v poslední třetině mého slavného vojančení v naší nelidové a nedemokratické armádě u pražské posádky. Dorazil jsem stopem do Pardubic, a protože jsem měl pochopitelný rybářský absťák, který hravě zastínil projevy souběžné hormonální nevyrovnanosti, zabloudil jsem ze všeho nejdřív ke Konopáskům (drahá přítelkyně v toužebném očekávání počká!), abych se třeba trošku nabažil nějakého toho rybářského, a nejlépe soutěžního, povídání (a hodil se do civilu pro snazší infiltraci přes kolejní vrátnici). A Ríša umí povídat! Měl jsem kliku - Ríša byl kupodivu doma. "To víš, musím se trošku věnovat i rodině", šklebil se. Bylo mi to jasné....na ryby se vždycky najde čas (asi jako se vždycky najde místo pro pivo :), že?). "Ale je to fakt docela bída. Nějak to moc nejde, ze začátku byl docela mazec na sumíkách, ale jak začaly ty deště, tak byl konec. Na nějakých závodech jsem byl, ale žádná sláva. Vážně! Dělám teď nějaké nové krmení, docela to jde. Jo a co Žďár? Viděls letos v Hradci letáky? Chtěj to prej nějak překopat, jako že se snad bude moct krmit a že budou nějak počítat i bílou rybu a tak. Nejedeš?" Asi se mi v obličeji nezračilo evidentní nadšení. "Víš, Ríšo, já teď na tom s penězma nejsem nijak valně - vojna, chápeš, ale hlavně, nemám cajky a nic", napínal jsem ho. Následoval slastný okamžik projevů přízně a důvěry (nic jiného jsem v tom nehledal!). "To neřeš! Hele, já bych tam docela jel, když se prej může krmit, tak bych zkusil testnout to nový krmení, ale sám na to peču! Bráchové? Ty chtěj chytat sami, znáš to, ti jejich známí a kámoši. Řeknu ti to jinak, vezmu tě s sebou. Cajky i ostatní věci nějak vymyslíme, ale potřebuju někoho k sobě a když to nebudeš ty, tak na to kašlu, o nikom lepším nevím! (VRCHOL!) Vždyťs loni nezachytal tak špatně, ne?" "Jo, to mám v živé paměti!!!", pomyslel jsem si (tak tyhle vidle...mazat mi med kolem huby a spoléhat na to, že mi to nedojde...). Prostě neškodný nosič vody, co? No tak to jsi teda šlápnul vedle! (Je mi jasné, že tak pokoutní jeho úmysly určitě nebyly, ale proč ho trošku nepopíchnout, že? :)) Stejně si ten zbytek vojenské dovolené musím nějak v tom termínu vybrat, civilu i drahé přítelkyně si jistě užiju až, až a Pilák je venkoncem super akce, velmi vhodná na důstojné ukončení vymodleného několikadenního volna. "Takže jo, ale počítej s tím, že mi půjčíš i trenýrky, když si na ně vzpomenu!!" Byvše ujištěn, že naprosto určitě, odcházím, abych dostál i dalším příjemným povinnostem, jako bylo klamání ostražitých vrátných a srdečného uvítání již zmiňované drahé přítelkyně. Budu muset nějak vykoumat cestu do Pardubic s tou hromadou svého rybářského haraburdí, ale to se nějak poddá.
      Přišel čas dovolené. Uběhla, ani jsem se nenadál a byl tu čas 4. ročníku Auta na háčku z Vysočiny 2000. Trabantík se malinko zdráhal, cesta se mu zdála asi příliš daleká (jako by tušil, že Pardubice nebudou konečná (a měl úplně vybitou baterku!). Ale byl naložen, přemluven a brmb-brmb-brmb - vyrazil. Jel jsem do Pardubic už v pátek dopoledne, nějakou tu zkušenost, jak to s Richardovým vypravováním se na delší akce běžně vypadá, jsem měl - stovky starostí, tisíce povinností a miliony odkladů. Nezklamal! "Ty, Knechťo, já musím ještě namíchat nějaké krmení a navíc taky volal Škeřík, že si chce pro nějaký přijet a tohleto a támhleto...", jak říkám - nezklamal. "Víš, já se tam dostanu nejdřív někdy odpoledne, tak po čtvrté.... Knechťo, máš tady auto, tak vyraž napřed, okoukni to, zhodnoť, když tak hned kup dva lístky vedle sebe - někde rozumně" (tenhle termín znám! rozumně = někam do klidu, kde bude alespoň kus závodu po jedné ruce volno, aby bylo kam "utýct") a už mi cpe tisícovku na startovné, sedá do auta a mizí. Super! Pěkně to vymyslel - Knechte, starej se. Ale co už s tím, jsem z vojny zvyklej - voják se stará, voják má, mladý voják kouzelník a hlavně - Můj boj! - starej se, jak umíš! No co, trabantík snad dojede a tam se uvidí.
      Dorazil jsem vcelku v pohodě a včas. Skoro hodně brzy. Lístky se budou prodávat až někdy po poledni - víc než půldruhé hodiny času. Trávím ho sháněním, nákupem a konzumací důkladné snídaňoobědosvačiny. Příjemné! Pak si všimnu vyvěšených propozic závodů a... Nepříjemné! Původně uváděné propozice se výrazně změnily. Žádné - 1 cm bílé ryby = bod, ale 1 kus = 5 bodů - to je změna :(, a vnadění povoleno pouze na krmítku - to je rána! Žádné házení rukou, žádný prak. Prostě krmítko a dost. Tomu říkám zatraktivnění závodu! Navíc žádná možnost nějakého vybírání míst. Jak se po chvíli dozvídám, z celkem osmi set míst jich je skoro pět set prodaných nebo napevno zamluvených a přesné umístění se losuje pod notářským dohledem. Posílám pár SMS se všemi těmi novinkami Ríšovi a jeho mobilní odpověď vyznívá ve smyslu - "na to se teda můžu vy.....! Nic mi nekupuj, ušetřím litr. Ale možná se tam přijedu podívat a přivezu chlapům to slíbené krmení, ale fakt, jsem otrávenej!" A co teprve já?! Samotnému se mi tedy moc chytat nechce, nějak jsem se k té myšlence kooperace s Konopasem (to se zas dozvím věcí!) upnul. A teď tohle :-( ! Alespoň tedy poklábosím s hromadou známých, kteří se tu najednou vyskytují docela v hojném počtu. Čas vesele utíká a za chvíli se bude losovat rozmístění sektorů. A v tom mobil! "Knechťo, jestli bude nějakej pěknej flek, tak ho vezmi!" Pěknej? Kdo ví, jestli vůbec nějakej?! Právě rozlosovali začátky sektorů. Pospíchám k okýnku (v hlavě si promítám, jak vypadalo orientační schéma nádrže přilepené vepředu na boudě. Je nějaké volné místo u tohohle čísla? Ne. A u tohohle? Ne, a tady? Ano. 499, 498. Nějak si nemůžu vybavit, kde ty čísla přesně budou, ale snad... Platím a spěchám k plánku. Skoro nevěřím svým očím. No, jestli chtěl Konopas klidné místo - tak ho má!! Vychází to skoro úplně na konec sektoru, za špičku do té velké zátoky na pravém břehu. Druhý poločas někam za půlku. Tak to se asi povedlo. Mám z toho dopředu docela dobrý pocit. Jsem zvědav, co na to bude povídat Ríša, ale kdo ví, kdy se ten objeví. Takže je čas - kouknout k hlavnímu pódiu - jakási moderní kultura, divná muzika, akční moderátoři - nic pro mě. Zato pod mostem u Tálského mlýna je dobrá zábava. Příchozí si půjčují krátké biče a za mírný poplatek se lecjakými fintami snaží přemluvit k harakiri nějakého z ohromného hejna duháků, co zoufale plavou v malém jezírku mezi provizorní hrází a nataženou sítí. Rybářské úspěchy jsou značné, počínání lovících často velmi zajímavé. Inu komerce, ale i pasivní divák se skvěle baví. Málem mám cukání to zkusit taky. Vůbec nevnímám čas a v tom mobil. Ríša. "Kde vězíš? Tě sháním...máš lístky?" "Jo!" já na to, "kde jsi, jdu za tebou..." Za chvíli jsem u Ríšova ,póla'. Ani se nestačím pochlubit (dle mého soudu) skvělými místy a Ríša otvírá kufr. Tváří se jak salonní kouzelník a zvedá deku z hromady věcí v kufru. Všemu vévodí velký termobox, který obratem vydává své tajemství. Nízké kartonové krabice Ríša nemusí otvírat, charakteristický vlhký odér mluví jasně - patentky... "Kdes je vzal?" vyzvídám. "Kde by...sehnal." Nerozvádím to. Ríša zvedá deku ze zadních sedadel - halda narovnaných polyethylenových pytlů - dobře známých ,střev', pronikavá vůně perníku a buráků - Ríšovo slavné Krmení. "Musel jsem dělat ještě nahonem skoro metrák", utrousí. A už se cpe ke koberečku před předním sedadlem a vytahuje odtamtud..."Co to je?!" třeštím oči. Podivné motance oček milimetrového pozinkovaného drátu s očkem nahoře. Takový hodně deformovaný košík pro trpasličího pudla. Ríša úplně poposkočí. Jeho radost z mých vykulených očí je evidentní. "No, no, no....KRMÍTKA!" Tak to mě dostalo (nakonec asi nejen mě)! Kde on na tyhle nápady chodí?! A ještě je takovýmihle způsoby realizuje?! Význam předpokládaného úspěšného vybrání míst se mi začíná zdát nicotný. Ani to, že můj výběr míst nakonec spokojeným pokýváním hlavou schválí, mé pocity méněcennosti nezaženou. Konopásek jeden!!!
      Je pomalu osm, mělo by se dovézt krmení chlapům do kempu a podívat se, kde vlastně sedíme. Fajn, šišky ze zadního sedadla úspěšně mizí až jich zbyde jen posledních pár (asi osm kilo) pro nás. Patentky Ríša pečlivě ošetřuje, rozděluje, poprašuje přesátou hlínou. Podstatnou část dává Pepanovi (nejmladší brácha) pro něho a tu jeho bandu. Nechává si jen asi litr. Honem se podívat, kde tedy vlastně ráno chytáme a jaká je cesta. Cesta je mírně řečeno mokrá, ale bez větší újmy ji zdoláváme a asi po dvaceti minutách prohlížíme očíslovaná místa. Bude tady mělko, soudíme shodně. Ryby se neukazují, kromě nějaké drobotě v pobřežních travinách, té je tu ale evidentně dost. Pokukujeme, postáváme a nějak se nám nechce zpátky. Bažinka není zrovna lákavá... V tu chvíli bokem přistávají dva rybáři (dle přízvuku z Moravy - spíše severní) na pěkné laminátové loďce - byli taky na obhlídce. Vcelku ochotně se nabídli, že nás vezmou s sebou do kempu - milé. Na loďce mezi sebou pokračují v dříve započatém dialogu. "...tak, jak říkáš, ti Konopásci jsou hrozný, hlavně ten nejstarší! Na ně nikdo nemá, oni mají vždycky porychtovaný nějaký fígle... hlavně to krmení, co si dělají... a jsou tu zase..., všichni, celá familie...jako loni...ty by bylo lepší utopit, a byl by pokoj!" Z tónu hlasu je cítit určitá frustrace. Pokukujeme po očku s Ríšou po sobě, mlčíme a tváříme se neutrálně. Já raději i mírně přitakávám. Postavy obou Moravanů jsou úctyhodné a proč riskovat, že? (Zejména já bych se na vlně právě téhle popularity nerad svezl - voda nevypadala vůbec lákavě, a rána pádlem do lebky...Brrr!) Ale to už jsme na břehu. Oddychuji si. Ríša si samozřejmě neodpustí se z bezpečí mola představit a vychutnat si rozpačité pohledy našich převozníků. Asi to nemysleli tak zle, jak to mohlo třeba vypadat :). Ale není šprochu,....
      Rychle se smráká a my nemáme vůbec nic přichystané. V mizerném světle pětadvacítky žárovky u toalet v kempu se snažíme v přestávkách mezi drobnými přeprškami něco navázat. Ani na pivo asi nestihneme zajít, což na klidu nepřidá, zvlášť když se na to člověk celý den těší. "Na co budem chytat?" "Nejspíš na propad", zvažuje Richard. Má závodní výbava je opravdu velmi mizerná. Ríša to uznává a půjčuje mi svůj oblíbený šedesátigramový teleskop DAM 3,90. Podává mi ho a důležitě dodává: " Na něj jsem vyhrál auto v Hradci" a přitvrzuje: "a byl jsem čtvrtý v Chorvatsku!" Asi tuším, co tím chce naznačit! Jistě! Já si toho vážím - dám na něj pozor (na těchhle závodech jsem ho ale opravdu nezlomil, to bylo jinde, později...). Navazuji na propad i svůj třídílný DAM, který je na to ale docela těžký...no co, dám tam těžšího angličáka, spekuluji. Ale jistota je jistota, dva pruty na těžko - klasicky, olovo na konec, dva návazce, čihátko před špičku - se mohou hodit. 4 klacky by měly stačit. Co měly? Musí! Návazce alespoň 0,15, na těžko 0,18. Háčky nějaké silnější aby se příliš neprořezávaly z měkkého, ale aby se na ně dali nastražit masní červi. Nakonec oba vybíráme nějaké černé, hranatější šestky od Cormoranu (Kum-Ho - limerick). Ještě zkouším vyzvědět, zda by nebylo rozumné se trochu obout do té drobotiny, když jí tam bylo tolik. "Jak libo", pokrčí rameny Ríša. "Ale zkus si to spočítat - čtyřicet čísel kapr, to je osmdesát běliček. To se udřeš!" Přesvědčil mě... Nebudu to komplikovat.
      Věčné přepršky jsou protivné, vidět je mizerně, navazování se moc nedaří. Můj výběr háčků, obrtlíků i broků z Ríšových krabiček a žebrání o rady (může tam být tohle, a tohle, a tohle...?) je brzy komentován vcelku rezolutním: "Vezmi si, co chceš!" Vím přesně, jaký je správný výklad - "Lezeš mi na nervy. Radím ti dobře, už neotravuj! Mám toho dost!" Dobrá, stejně toho už moc nevyšpekulujem. Sbalit a jít spát. Pivo si asi odřeknu. Ríša ne. Nechápu, jak chce ráno po čtvrté hodině vstávat. Ale to je jeho věc. Já se chumlám do spacáku a zkouším v dosti nepohodlné pozici v autě usnout. Daří se mi to částečně. Chvíli po druhé hodině mi úplně dřevění noha a okusují mi ji dvě mraveniště mravenců - červenejch! Navíc se do mě dává zima. Už aby bylo ráno. Ještě na chvilku upadám do bezvědomí a už se mi někdo pokouší převrátit mého bakeliťáčka. Lotr!! Syčák! Jak jen někdo může?! Necita! Ríša je ale taky rozespalý, taky nervózní a taky spěchá. Nedráždím ho...no, malinko jsme zaspali. Ostatně jako vždycky... Nějak na sebe naskládat a upevnit tu horu neskladných propriet a vzhůru dolů!
      Tenhle den bude stát za to! No passaran!
      Velice poučné bylo například již překonávání zrádného terénu v mlhavém přítmí nadcházejícího rozbřesku při přesunu na soutěžní plac: "Kdyby něco, tak mi řekni!" ujišťoval se předem Ríša. "Jasně babi!" - já na to v duchu - navenek jen přikývnutí. Po pár krocích v měkkém bahýnku známé začvachtáni...: "Sakra, ...., .......! Říkal jsem, kdyby něco,... ne?!!!!" slyším Ríšu. Otáčím se a bez hnutí brvy sleduji, jak se Ríša snaží osvobodit nohy zabořené do půli lýtek pod hladinu spodní vody a vrchního bahna, dokonce zvažuji, že bych mu i nějak pomohl (vzápětí na to zapomínám) a bezelstně se ptám: "Ty nemáš holínky?" No, pokud by se rozčvachtané Prestige plné bláta a špinavé vody nepovažovaly za nový model plnoprůtočných holinek, tak neměl. Dál neříkal nic. Mlčení bylo hrozivé a spolu s čím dál znatelnějším supěním i docela výmluvné ("Kudy mě to táhneš?!! To nemůžeš myslet vážně!!!!") Jenže já vím, jak ho přimět k veselému slovu i v takhle napjaté situaci. Taková rána dobře mířenou, napruženou a mokrou smrkovou větví přímo do trošku křečovitého úsměvu, dokáže divy! Jeho rozvernou odpověď si opravdu nevybavuji, ale určitě jsem poslední úsek cesty zvládl navzdory ošklivé zátěži vcelku rychle pomocí malé improvizované honičky. Troška pohybu (na hranici totálního vyčerpání!) po ránu, navíc před šesti-sedmihodinovým závodem, pro zpestření okořeněná vybranou konverzací a výměnou zdvořilostních frází, to je půl úspěchu doma, to je jednou jedna! Na druhou stranu těch 40 minut do začátku závodu jsme se nestačili ani pořádně vydýchat. Ty zdvořilostní fráze jsme měli vynechat, nebo líp natrénovat - jasná věc! Naštěstí Ríša tváří v tvář nastupující předstartovní nervozitě, u mě hraničící s horečkou, včas propadl potřebné euforii, či spíše transu. Obě ruce v kýblu s krmením, voda, namletá bonduelka, konopí, patentky, vůně posilovačů a drobných kouzel, deset minut na rozdělání prutů, podběráku, vidliček, usazení se a finální koncentrace na první fázi tříhodinového vypětí sil i vůle dává zapomenout na nízké tělesné strázně. Je před šestou ranní, ale už je dusno a bezvětří, asi bude pršet. Jsem na Ríšu v dešti, bez holinek, pláštěnky a deštníku docela zvědavej. Nakonec - já jsem až na čůrky potu na zádech vlastně v suchu. Už ne! Bezpečný ostrůvek zelené trávy na místě, odkud jsem chtěl nahazovat, ale jejíž výška mě poněkud znervózňovala - bylo třeba ji zdupat, vtipně maskoval romantickou tůňku s rozkošnou hnilobně mastnou tekutinou hnědočerné barvy, značné viskozity a nelibého pachu. Zabublání levé holinky (doufám, že to Ríša viděl!) ani následné dobývání pravé, kam jsem si toho hnusu taky nabral vrchovatě, nemůže dostatečně rozptýlit mé vytržení, s jakým sleduji, jak Ríša ihned po startovním výstřelu hod za hodem umísťuje po čtvrt kile návnady na ,krmítku'(!) do plochy půlky pinpongového stolu ve vzdálenosti zhruba 50 m od břehu. Koncert! Kontrola funkčnosti udice, tj. zda je na krmicí udici (třímetrový sumčák od Mila se čtyřicítkou vlascem!) háček s nástrahou (jeden červ) od přispěchavšího udiveného rozhodčího dopadla v pohodě - Ríša myslel na všechno. "Že bys alespoň změřil hloubku?!" ruší mě hloupě přízemním požadavkem z mého takřka nábožného vytržení nad jeho technikou a umem. Jo, to bych mohl zvládnout. Snad. Jakž, takž...něco ke dvěma metrům. Malinko přehloubit propad. Voda asi bude táhnout a kapři by měli kousat klasicky u dna, propad ošetří zbytek, to už vím. Stíhám poštelovat svůj i Ríšův prut a to už tam končí i poslední dávka z 10 litrů připravených dobrot. Ještě než se voda stačí uklidnit, usazuji šestnácti gramového angličáka, jak nejlépe to jde, do zakrmeného místa. Na háčku stejně jako Ríša ,sandwich' - šest sedm červů doplněných kouskem napařené veky. Později zkoušíme přidat hnojáčky, bonduelku, vypustit červy, přidat červy, prostě zkoušíme....Ríša určitě bude raději chytat na okraji zakrmeného. No, zdá se, že ne. Posadil spokojeně splávek cca 30 cm ode mne. "No nahazovat teda umí", hodnotím v duchu trošku kysele...a to ho jeho nový Flash nijak zvlášť dobře neposlouchá...A berou mu taky líp! Ale zdolávání musíme dopilovat, co? Ne, nejsem škodolibý...prvního kapra Richard trhá! Já ne! Než Ríša převáže, už mám zase nahozeno a další záběr. Co to tam Ríša dělá? "Osmnáct", zašklebí se zlověstně. Aha, návazec z osmnáctky fendra (Colmic) se bude kapříkům trhat hůř, a když berou tak ochotně, jak znovu potvrzuje můj ohnutý prut, tak to stojí za pokus. Příjemný pocit po dvaceti minutách - půlhodině vést o dva kapry. No náskok je vzápětí snížen, ale zatím vždy stačím kontrovat - 3-2, 4-2, 4-3. Rafinovanými náhozy vytlačuji Ríšu z nejlepších pozic. Nese to statečně. Nebo má něco za lubem? Jo, můj propásnutý záběr, který stydlivě omlouvám - plotička (rozuměj, stejně jsou kyselé - jasně, že kapr!) mě dostal malinko mimo hru. Ale uvidíme, jak si poradíš, když tě pěkně přehodím...jednou (omluvný pohled)...podruhé (omluvné pokrčení ramen)...potřetí (nic!)...Bravurně! Tudy cesta nevede :(  Ještě než stačím dovedně zmotat svůj prut s jeho (zůstalo jen u toho mého!), Ríša zdolává kapříka. Vyrovnáno! Zase! Ale záběry nějak ustávají. Kapři se někam ztratili. Pár opatrných záběrů sice je, ale nesekáme je ani jeden. Něco málo do konce první půlky. Do toho přiběhne dobrák Vodička a uklidňuje naši lehkou nervozitu hláškou: "za rohem už jich má někdo dvanáct" a po anglicku se ztratí. Ríša snad začíná být nervózní, ale, ale... potahuje za kšilt čepice, mračí se, rovná brýle, špulí pusu. Přemýšlí! Zkouší nahazovat dál, popotahovat, zkoušet přednosti propadu, prochytávat větší plochu. Ale záběr mám z prokrmeného místa zase já! Jenže Ríša bokem vzápětí taky. Nemůžu si půjčit jeho dlouhý plavačkový podběrák a zkouším kapra nasměrovat do té své podběrákové atrapy. Nechce se mu tam. Nedivím se mu, ale v duchu šíleně sakruji, když se přiměřený nátlak ukázal nepřiměřeným a kapr se na mělčině vyřízl. Navíc se mi znovu zamotal celý systém na špičce. Ztrácím drahocenné minuty rozmotáváním. Kdybych to uškubnul a převázal hned, už to bylo hotový...jsem blbec, nadávám si v duchu (ještě horšími výrazy! ......, ....., ......!). Tohle nestíhám. Není to v ruce. Propásl jsem další dva tutové záběry - jízdy jak na Velké pardubické, další kapr se vyhákl před podběrákem. Umí!!! :( Ríša chyby nedělá. Jó, rozjetej vlak nezastavíš! Zastavíš! Rána - výstřel, konec první půlky. Ríša 11 kaprů, já 9. Těsně po výstřelu zasekávám - kapr 43. Ten už se nepočítá....
      No, však počkej druhou půlku! Nevzdávám se lehce, spoléhám na lepší fyzičku - vojna není kojná. Další zhruba půlkilometrový přesun bez nutné adrenalinové dotace je neskutečně vyčerpávající. Ríša to snáší překvapivě dobře, chuť chytat ho nepřešla, ovšem do krmení se mu nechce. "Seš nebezpečnej", lichotí mi. "Asi už krmit nebudu", straší. Začínám únavou otupovat, je mi to jedno, je to asi evidentní a Ríša se tedy rozhoduje krmit. Čtvrt hodiny dře, krmí víc do šířky (poučil se!), dost krmení taky zůstává v kýblu. Má toho asi taky dost, ale nepoznal bych to. Měření hloubky obstarávám už bez říkání (něco přes tři metry zhruba na 40 metrech). Díky širšímu zakrmenému pásu se rovnáme i přes mé poněkud rozpačité směrování náhozů. Něco jako záběry se projevuje hned po dopadu splávku, ale sekat to nezkoušíme (chyba! Ríša to nakonec zkusil a ejhle - kapři brali kousek pod hladinou, jenže tohle zjištění přišlo pozdě, zásek stejně neseděl a ryba obratem spadla). Vcelku nenápadný rybář, který mi byl představen jako Rambousek, od začátku chytal napravo od nás na těžko, trošku na něm byla znát únava z předešlé, jistě hodnotně prožité noci, byl vlastně první půlku bez záběru a přehazoval, jen když jsme ho při zdolávání kaprů nějak potáhli. Teď se z něho ale klube odvážný bojovník - na špičku ze starého třídílného Shakespeare matchového prutu váže udičku - 12-ka kmen, 0,2 g brčko, tři brůčky, 0,8 návazec, 18-ka háček s dlouhým ramínkem, jeden pinkie na ramínko, ponor asi půl metru a zkouší lovit drobné bílé rybky, co se ukazuji kousek od břehu. Potažení - záběr, malí okounci a hlavně asi 10 cm bolínci. 1 bílá ryba = půl centimetru kapra. Docela mu to přibývá. Po očku ho sleduji a začínám zvažovat možnosti. Na krmení jsme bez záběru. Je šance stáhnout po půl centimetru víc než půlmetrovou ztrátu za osmdesát minut? Snad. Mezitím k nám přichází rybář zpoza rohu a ptá se Ríši, jestli mu půjčí ten svůj krmicí vynález. Richard mu ochotně podává prut s košíkem i se zbylou polovinou krmení v kýblu. My už dokrmovat nebudeme. Ještě si stačím všimnout, že pokusy krmit Ríšovým stylem dopadají vcelku zoufale. Sebe si na jejich místě raději nepředstavuji! Ale Rambouska nějak bolínci (může jich mít tak padesát-šedesát) přestali bavit. Nahazuje zase na těžko na kraj prokrmeného místa. Nedá mi to a půjčuji si od něho tu jeho udičku a zkouším taky trápit droboť. Okounci jsou celkem v pohodě, ale bolínci mě školí - na šest záběrů jeden proměněný, chce to grif, ale nestíhám se do toho dostat. Ha! Rambousek na těžko zdolává kapra. Pěkného! Vzápětí dalšího! Přímo z krmení. Díváme se na sebe s Ríšou, krčíme rameny (až post act se dozvídáme, že na Rambouskově udici byly nastraženy velké patentky - kde je vzal?! jak ho to napadlo?! - jasně! ,starej' závodník!). Paťáry - na těžko! Samozřejmě hned to taky zkoušíme (bez patentek). Richard zvětšuje ponor a vytahuje pár velkých plotic, pak seká ten zmíněný povrchový záběr. Já to zkouším na těžko, dva prudké záběry nedokážu seknout - mohl to být kapr, nemusel. Co se dá dělat? Veškerá dilemata ukončuje závěrečný výstřel. Teď to ještě všechno pobalit a strašná cesta zpátky!! Únava by se dala změřit zvážit a zabalit - více než kilometr, spíš půldruhého!! Na nějaké kalkulace výsledků není nálada ani síla. Jen od kolemjdoucích slyšíme pár "zaručených" zpráv - támhle za rohem se vytáhlo 12, 14, 15 kaprů. No, je to možné. Auto asi nebude, ale někde nahoře skončíme. Pohoda. To nás až tak nepálí, ale cesta zpátky ano! Naštěstí za světla a s vidinou, že je to za náma, se jde tak nějak líp. Zpáteční cestu si nijak zvlášť nevybavuji. Nějak mi to splývá. Nacházíme i docela suchou a schůdnou cestu. Kde byla, když jsme šli tam?!? Je mi jasné, že si Ríša myslí, že jsem mu ji úmyslně zatajil a tak jediné, co ho může trošku uklidnit, je fakt že mě pohodově přechytal. Zase! Ještě před příchodem do kempu se dává slyšet, že je to naposledy, co něco podobného absolvuje. Definitivně. Takhle vyčerpávající závody nemají obdoby! Asi je to pravda, ale kdo ví....Je to za náma. Shodit bágly a většinu oblečení. Jako že to vypadalo od rána na déšť, tak teď sluníčko docela peče, a dusno je pořád. Jsem zralý na pořádnou koupel, ale ta musí počkat, tak se alespoň převlíct do čistých, suchých věcí. Blaho! Napít se (hned!) a pak začít trošku organizovat v zápalu boje zbordelený obsah rybářských zavazadel a interiéru vozu. Ríša je rychlejší (má větší auto - v trabantíkovi se věci rovnají hůř!) a tak jede napřed (už se vidí s pivem, je mi to jasné!). Uvidíme se u pódia, v pohodě, nespěchej, času je dost! Začínají se mi klížit víčka a upadám do příjemné letargie, budu si muset trošku zdřímnout, nebo se cestou zpátky v mikrospánku někde vymelu. Tak nejlépe hned. Otvírám auto, usazuji se do sedadla. Nikam nejedu, začínám u otevřených dveří klimbat. Sluníčko je fakt protivné, ale stejně uspává. Probírám se asi po půl hodině. Spařený jak včerejší jetel... Ani ne za půldruhé hoďky je vyhlášení a výsledky už tam určitě budou viset. Dřív než najdu Ríšu, potkávám Jindru Čermáka (v červnu vyhrál auto na Stříbrňáku) s Bóďou Kubátem. "Tak ti gratuluju!" šklebí se Jindra. Koukám nechápavě "K čemu?" "No asi budeš třetí. Výsledky jsem teda ještě neviděl, ale druhou půlku se mi celkem dařilo. Mám devět kaprů, celkem pěknejch, a to jsem jich měl na klacku tak čtrnáct. Jak mi v Hradci nepadali, tak tady strašně. Chytali jsme z tý špičky asi na sto metrech - prostě, co jsme těma krmelcema dohodili. A co vím, tak se toho zase tolik nenachytalo. Ríša to má asi v kapse, prej jich má dvanáct." "Jedenáct", upřesňuji. "I tak..." "A vy?" vyzvídám. "Všechno na těžko?" "Jo! Ale asi hoďku jsme tam taky byli hořký, ale jak jsme dokrmili, tak se zase rozběhli. No, líp to nešlo", usmívá se.
      Prodírám se přes dav k vylepeným výsledkům. "Tak to vyhrál Konopásek!" slyším. "Jo a druhej je nějakej jeho bratranec!" dodává kdosi. Ale! Nikdo mi neřekl, že Jindra je s Ríšou v příbuzenském poměru. Trošku mě tedy zaráží, když vidím, že na druhém místě je mé jméno. Já přece nejsem žádnej Konopáskův bratranec! Ale koho to zajímá?! Ty lidi kolem asi příliš ne, a mně je to taky jedno. Radost!! Ohromná! To bude Jindra čumět! Tlačenice u výsledků je docela hustá, nechám se vyplivnout davem a jsem zvědavý, kde v těch zástupech proudících ohrazeným prostorem kolem hlavního pódia najdu Ríšu, abych mu vyjádřil odpovídající upřímné blahopřání a dík. Nebylo to ani zvlášť složité. Seděl u kafe na lavičce na břehu, stranou od hlučícího davu, u ucha mobil. Bylo na něm vidět, že je fakt utahaný, ale evidentně potěšený. Poblahopřáli jsme si navzájem a já byl v tu chvíli strašně rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a já byl nakonec druhý. To vítězství si Ríša prostě zasloužil! Nějak nevím, jak bych se srovnal s tím, kdybych ho i přes tu jeho dřinu, invenci, obětování a vynalézavost přechytal. To by nebylo fér! A být druhý? Ze skoro osmi set chlapů? No to je přece SUPER!! A že to není tak úplně moje zásluha? Tak to si právě příliš nepřipouštím. Ještě si hezky užít předání poháru a ceny, nějak ustát strašlivý humor Pepy Náhlovského. Hláška typu "Jakýsi Jura a je druhej! he, he, he", byla vskutku vrcholně vtipná! (že se nikdo nesmál?). Ale pohár nad hlavou a potlesk (třebas poněkud vlažný) od přihlížejícího publika je pěknou tečkou, kterou si ovšem ještě musím trošku vychutnat. A taky ještě počkat na vyhlášení nejlepšího z nejlepších. Atmosféra je v režii pořadatelů pokud možno uvolněná, ale nepříliš srdečná. Je cítit jakési napětí, které korunuje Ríšova opatrná, ale nakonec vcelku přesná předpověď do mikrofonu: "Oni mě sem příště asi nepustí, když jsem to vyhrál už podruhé....". Kus věšteckého ducha Ríšovi nechyběl. Nepustili nejen jeho, ale žádného registrovaného závodníka z I. nebo II. plavačkové ligy. Průměrnému davu je třeba přinášet oběti. Bezpochyby!
      Ještě jsem si pěkně zažíval své druhé místo, hezkou, i když ne příliš praktickou cenu v nezanedbatelné hodnotě (echolot Lowrance X24, nafukovací člun s dětskými pádélky a nefunkčním nafukovadlem, pěkný podběrák od Sony, poukázka na povolenku na MRS na rok 2001 a rekreační poukaz někam ke Svratce) mazlil jsem se s opravdu pěkným (a velkým!) pohárem. Trošinku jsem záviděl Jindrovi tu jeho super praktickou výhru - nádhernou pračku se sušičkou od Electroluxu za 18 tisíc. Jen tak mimochodem jsem si ještě vyslechl, jak se trápili Ríšovi bráškové (skončili docela hluboko v poli) a mezitím už jsem spřádal odvážné plány do budoucna, nabuzen svým neskutečným úspěchem, aniž bych si nějak zvlášť připouštěl, že to zase byla jen z pr... klika! Samozřejmě jsem v té chvíli bezmezně spoléhall na neskutečnou účinnost Konopáskova krmení a krmení vůbec, hned jsem si samozřejmě na Ríšovi vydyndal příslib pořádné porce na příští rok, aniž bych si nějak připouštěl, že krmení rozhodně není všechno. Moc jsem se na to těšil... a odjížděl navýsost spokojeně domů.
"Však počkejte příště!" říkal jsem si.
      (Tak vy taky počkejte... a máte se na co těšit! Pokračování přijde co nevidět. A konečně se dozvíte, jak jsem si užíval a lovil Auto na háčku z Vysočiny 2001!)

Zátiší s vítezem Knechtík prebírá pohár za 2. místo
(informace o závodech na Pilské nádrži najdete na i webu)

Autor: Jiří Vágenknecht - ®

Přečteno: 5 971x
Průměrná známka: 1.37

Související články

Kinského pohár 2002

Ríša bere můj podběrák, rafinovaně se staví rybě do cesty, vráží mu síťku do směru úniku a nabírá ho jak plotičku.

Jak jsem ulovil auto

V tu chvíli se na klidné hladině asi osm metrů od břehu přímo přede mnou tiše otočil hezký kapřík.

Co je nového - plavaná + obecné
Oznámení - plavaná
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - plavaná
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniKORUM ITM Clamshell 6 Compartments

Za 125
Praktická zavírací krabička z dílny firmy Korum. Je plně kompatibilní s ostatními doplňky Korum s označením ITM. Má 6 přihrádek na veškerou potřebnou bižuterii. Krabička je opatřena magnetickým zavíráním.


akce, rybareniEnigma Carp 3,6 m 2,75 lb

Za 1093
Populární třídílný kaprový prut, zesílený po celé délce opletem z dvanácti tenkých vláken. Blank je postavenz materiálu ExHRC65 carbon se zachováním tenkého průměru, ale velkých silových rezerv.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Raven Fishing Brno – Rybářské potřeby Raven Fishing Brno – Rybářské potřeby

Rybářské potřeby Raven Fishing Brno nabízejí nejširší sortiment rybářských potřeb a dopravu zdarma při objednávce nad 1 500 Kč! E-shop a...