Z pekla do ráje II

- Michal Kučera

Část II. Ráj
      Rozloučili jsme se v recepci a stáli před zásadní otázkou, co dál. Navrhl jsem určitou trasu, podle níž bychom jeli tak dlouho, dokud se nám nějaká lokalita nebude zamlouvat. Sváťa s Karlem souhlasili a tak jsme se mohli vydat na cestu. Ještě než jsme vyjeli, Pepa si vzpomněl, že zná poblíž jednu rybářskou prodejnu. Nikomu se tam příliš nechtělo, ale určitá jiskřička zvědavosti v nás byla a tak jsme přikývli. Jak geniální to bylo rozhodnutí, to jsme v tu chvíli ještě netušili.
       Prodejna byla velmi slušně zásobená, majitelé velice ochotní a tak nás napadlo zeptat se na nějaké lokality vhodné k lovu velkých kaprů. Dostali jsme pár tipů, které jsme se rozhodli prověřit, ale když už jsme byli na odchodu, přišel dovnitř nějaký místní rybář a dal se s Pepou do řeči. Pepa nám přeložil, že nedaleko odtud je prý šestihektarový rybník určený pro sportovní rybolov, kde by měli být kapři až do 20ti kilo. To byla výzva, kterou nešlo neprověřit a tak jsme dlouho neváhali. Cestou jsme uviděli několik krásných rybníků, mapa však ukazovala jasně – jet dál. Konečně jsme se dostali do vesnice, jejíž název jsme měli napsaný na útržku papíru. Pepa stavěl každých 300 metrů a ptal se kolemjdoucích lidí, ale snad až padesátý dotázaný domorodec nás poslal správným směrem. Sjeli jsme po úzké cestě a před námi se objevil rybník jako z pohádky, ze dvou stran obklopený rákosím, s malým ostrůvkem, labutí a labuťátky a … a šplouch! K naší radosti také s pěknými kapry.
       Majitele rybníka jsme nemuseli hledat nijak dlouho, neboť postával u rybářů, kteří lovili u rákosí. Když mu Pepa vysvětlil, že jsme z Čech, podíval se na nás přátelským výrazem a spustil. „Govoritě Vy po Rusky“? „Ja“, předvedl jsem perfektní znalost tohoto jazyka. Po této ukázce mých dovedností raději opět přešel do Maďarštiny a tak měl Pepa co překládat. Potvrdil nám, že v jeho 6ti ha rybníce jsou kapři i nad 15 kilo, že právě dnes zahájil letošní sezónu a proto nám může nabídnout nižší cenu za povolenky než obvykle. Přesto se nám zdála poměrně vysoká a tak když na dotaz ohledně nočního lovu začal rozpačitě vrtět hlavou, otočili jsme se na místě a vydali se k autu. Když už jsme měli v ruce mapu a hledali další lokality, přiřítil se k nám Pepa s tím, že prý nám noční lov povolí a navíc by do ceny nepočítal dnešní den. To už stálo za úvahu. Mrkl jsem na Karla, ten pokrčil rameny, Sváťa spal za volantem a tak jsem vzal odpovědnost na sebe. Vytáhl jsem peněženku a vysázel požadovanou sumu. Poděkovali jsme Pepovi, který se vydal zpět, a začali vyhledávat místo k lovu. Šéf, jak jsme majiteli začali důvěrně říkat, nám ochotně popsal hloubkový profil revíru včetně všech podrobností. Už z toho mi bylo patrné, že echolot můžu nechat spokojeně odpočívat v autě a namísto toho zapojit svoji intuici. Vzal jsem si polarizační brýle a chvíli pozoroval hladinu, viděl, jak teplý vítr přináší zbytky potravy ke břehu na němž jsme stáli, spatřil stíny kaprů pasoucích se v trávě a pohyb rákosu u nedalekého ostrůvku. O našem stanovišti pro nejbližší hodiny tak bylo rozhodnuto. Zeptali jsme se ještě Šéfa na úlovky těch tří rybářů, co lovili u rákosí. Od rána prý čtyři kapry, největšího šest kilo. „No, snad budeme úspěšnější“, snažil jsem se zahnat rozpačité pohledy kamarádů.
       Ty pominuly poměrně brzy. Karel nahodil pravý prut k ostrůvku, prohodil místo návnadou a snad ani ne za hodinu zdolal šestikilového kapra. Já se Sváťou jsme na první záběry čekali o dvě hodiny déle, ale zato se jednalo o ryby vážící k deseti kilogramům. V tom k nám dorazil Šéf, že prý jsme určitě hladoví a máme jít k jídlu. Podívali jsme se po sobě s otevřenou pusou, Šéf však nepřipustil žádnou diskusi a tak jsme smotali pruty a šli na hostinu. Už při vchodu do dveří nás zamrazilo. Stůl prostřený jako pro krále, uprostřed se vyjímaly značková holandská a belgická piva a několik druhů aperitivů. Zasedli jsme ke stolům jak opaření a rozjařený Šéf začal nalévat. První kolo jsme si dali všichni, druhé už bez Karla a třetí kolo jsem se šéfem vydržel pouze já. „Je prostě vidět, že na ty ryby z vás jezdím nejčastěj“, popichoval jsem Karla, kterého si dobíral i sám Šéf : „Tibje zděs nenravit sa“? Karel se začervenal a pronesl jednu ze svých perel : „Da, očeň, ja keď mnogo piju, tak padám do vody“, dokončil větu brilantní Ruštinou, načež jsme padali všichni dokola pod stůl. Paní domácí začala roznášet menu, které se skládalo z výborné rybí polévky Halászlé a speciální úpravy těstovin. K tomu jsme vypili několik piv a samozřejmě nemohla chybět ani káva s dortem. Karlovi s přibývajícím jídlem lezly oči z důlku, neboť se předtím nacpal chleby se sádlem, ale ze slušnosti všechno dojedl. Šéf mu pořád doléval pivo a Karel s každou další skleničkou pronášel lepší a lepší bonmoty. „Jestli ho opravdu nechceme tahat z vody, měli bychom to ukončit“, mrkl jsem na Sváťu. Poděkovali jsme a vydali nebo spíš se vymotali zpět k rybníku. „Hoši, jestli tohle bude v ceně, tak se snad dám na modlení“, rozplýval jsem se blahem. „A jestli ne, tak budu muset kromě prutů prodat i auto“!.
       Začali jsme se znovu věnovat rybařině a kupodivu opět nejvíce bodoval Karel. Choval se jak naprostý profík, náhozy mu létaly na centimetry přesně, stejně tak krmení z praku a ryby po jeho boilí doslova šílely. První to vypadlo ze Sváti : „Rode, co tam dáváš“ ? zeptal se udiveného Karla. Podívali jsme se na sebe a v mžiku bylo všechno jasné. Od té chvíle jsme Karlovi neřekli jinak než Rod Hutchinson z Luštěnic. A záhy jsme zjistili, že vůbec ne bezdůvodně. Stejně tak, jak se podle návrhů a pod jménem této britské legendy moderní kaprařiny vyrábějí pruty, bivaky, lehátka atd., má i Karel veškerou výbavu výhradně svojí produkce. Sám si vyrobil stojan, podběrák, hlásiče, různé krabičky na náčiní, jehlu a vrtáček na boilí, dokonce i nerezové swingery a mnoho dalších věcí. Nakonec pronesl : „Pruty jsem si taky dělal sám, ale ty sem nechal doma“, čímž nás úplně dorazil. Navíc vylepšil můj nový recept na boilí o nějakou záhadnou přísadu, kterou nám nechtěl prozradit. „Rode, prosím, aspoň naznač“, škemrali jsme jako malé děti o lízátko.
       Blížil se večer. Šéf nám přišel popřát dobrou noc a ujišťoval nás, že se v klidu vyspíme, neboť tu prý ryby přes noc odpočívají. Chvíli to tak vypadalo, od osmi do jedenácti jsme totiž neměli ani potah. Sváťa už dávno spal, Karel taky pospával a v tom to přišlo! Od čtvrt na dvanáct do pěti do rána jsem se ani minutu nezastavil. Výsledkem bylo jednadvacet kaprů, z nichž žádný neměl pod deset kilo. Tři z nich jsem dal do saku, aby bylo co fotit, a ostatní neprodleně pouštěl zpět. Naštěstí se v době, kdy už jsem přestával stíhat, probudil Sváťa a pomohl mi. A co víc, chvíli po té stihl i exhibici pro místní kolchoznice. Jelikož se začalo dělat solidní teplo, chtěl se svléct do trenek. Já jsem právě zápolil s kaprem a v tom jsem si všiml, že Karlův pravý prut poskakuje po vidličkách. Zařval jsem : „Rod ho tam má na pravým klacku“! Sváťa okamžitě pochopil naléhavost situace a s trenkami navlečenými jen na jedné noze přiskočil k prutu. Všechny zemědělky v tu ránu upustily motyky a zíraly, co se to děje. Rychle jsem podebral svého kapra a běžel od toho našeho exhibicionisty převzít udici. Maďarské venkovanky ocenily celou scénku bouřlivým potleskem. „Tak a máme tu i fanklub, to až se dozví doma, tak nás příště nikam nepustí“, hodnotil jsem vzniklou situaci.
       To už se ale blížil Šéf a pod paží se mu vyjímala flaška pálenky, kterou jsme museli po ránu „vypálit červa“. „Skolko časov vy spali?“, vyhrkl na nás. Karel mu řekl že šest, Sváťa pět a já jen zahučel : „Ničevó, Šéfe, ničevó“! Šéf vytřeštil oči, ale to už kluci přinášeli saky s nočním úlovkem a tak jsem mu ani nemusel nic dál říkat. „Skolko?“, bylo jediné slovo, na které se zmohl. Když jsem mu všechno vylíčil, nechápavě kroutil hlavou. Musel jsem mu vysvětlit, že na většině revírů, kde jsem chytal, ať už v Čechách, Polsku, Slovensku nebo i jinde v Evropě mně až na vyjímky nejvíce velkých kaprů zabralo v nočních hodinách. Když jsem mu vyprávěl, že na některých revírech přes den spíš jen odpočíváme, abychom byli odpočatí na noc, byl úplně šokovaný. Ač vystudoval Vysokou zemědělskou školu obor Rybníkářství a vodní hospodářství, tohle prý vůbec netušil. Naše poznatky a úlovky této noci jej přesvědčily, aby na svém revíru povolil noční lov. „No, tólko Čéši“, nezapomněl dodat. Pak jsme se vyfotili s nočním úlovkem a když viděl, jak zacházíme s rybami, jak každou opatrně pouštíme zpět, byl v pozitivním slova smyslu úplně v transu. A tak rozhodl, že minimálně do konce května mají všichni rybáři z Čech padesátiprocentní slevu. Kdyby prý byli všichni takoví jako my, mohl by si spokojeně užívat ze svého majetku. No, i když jsme jeho optimismus až tak nesdíleli, bylo nám fajn a tak jsme přikývli.
       Během dopoledne se otočil vítr, ryby přestaly brát a začaly se ukazovat na druhé straně rybníka. Sváťa měl obavy, že už nic nechytíme. „Počkej, až jim připravím krmení, pak budeš chytat na jeden prut“, slíbil jsem mu. Moc mi nevěřil, zvlášť po té, co se asi dvě hodiny vůbec nic nedělo. Byl jsem si však naprosto jistý, že moje směs partiklů, konopí, pstruhových pelet, sekaného boilí a dalších specialit kapry přitáhne jako magnet. Navíc se mi 80 metrů od břehu podařilo vyhledat čisté místo s pevnějším dnem a tak jsem za něj umístil bójku. Jinak byl celý revír až k hladině zarostlý travou a na dně byly silné nánosy bahna. To byl náš vůbec největší problém, neboť i 60ti gramová olova se bořila do nánosu a přes trávu jsme měli mnoho falešných záběrů. Po dvou hodinách klidu se začaly kolem bójky dělat kola a netrvalo dlouho a přišly i záběry. Co záběry ? Hotová smršť záběrů! Měli jsme co dělat, abychom stíhali dokrmovat a udrželi tak kapry na lovném místě. Přemístili jsme tam čtyři pruty, což se později ukázalo vzhledem k velikosti místa jako dost velký problém. Když záběrů začalo trochu ubývat, vydal jsem se spolu se Sváťou k Šéfovi, neboť ten rezolutně pravil, že „nam nado umyvať“. „Jsme tu jak v pionýrským táboře, aby nám ještě nezačal kontrolovat ponožky“, s úsměvem přemítal kamarád po cestě. Po blahodárné sprše jsme chvíli poseděli u piva, načež přiběhl nějaký vesničan, ať se utíkáme podívat, co tam ten náš kolega vyvádí. Když jsem viděl, jaké grimasy u toho dělá a v duchu si představil toho našeho Roda, vyběhl jsem ven a vyprskl plnou pusu piva na trávník. A co teprve když jsme dorazili na místo činu. Karel totiž se zoufalým výrazem prohlásil : „Tak tohle jste mi neměli dělat …“ a vylíčil nám, jak na jeden prut tahal kapra, do druhého se mu mezitím zapletla labuť a smotala všechny udice. Výsledek ? Všechny pruty na břehu a na každém minimálně o padesát metrů vlasce míň. Čekal, že se budeme zlobit, ale nám smíchem tekly slzy po tvářích.
       Následující noc jsme opět ulovili spoustu kaprů přes deset kilo a jelikož jsem se únavou už sotva vlekl, rozhodl jsem se ve dvě ráno předat Karlovi žezlo a vyspat se. Už v pět mě ale probudilo jeho volání. „Co se děje, Rode?“, ptal jsem se ještě v polospánku kolegy. „Mám na tom kapra a podběrák s druhým kaprem je na opačný straně u rákosí“. Vylezl jsem ze spacáku, protáhnu se a nevěřím svým očím. Všechny pruty opět venku z vody, poloprázdné cívky, nalevo Karel zápasící s kaprem a dvě stě metrů na druhé straně podběrák s další rybou. Vzbudil jsem Sváťu a slzy mně znovu smíchem vlítly do očí. Tak takhle jsem se nenasmál snad za celý život. Rode, děkuji ti, těch 300 metrů vlasce stálo za to!
       Rodova velká chvíle ale měla teprve přijít. Přišel totiž na to, že když se u břehu kaprovi přestane klást odpor, přestane bojovat a v poklidu pluje dokola. Karel tomu říkal, že pase kapry, což nikdy nemohlo skončit jinak než naší salvou smíchu. No a ve chvíli, kdy už jsme začínali balit, pásl si tam pod břehem jednoho takového kapra. V momentě, kdy jsem vzal podběrák a chystal se rybu vyzvednout, Karel zničehonic zesinal a jeho oči dostaly výraz úžasu. „Ty …, to je aspoň patnáctka“, vykřikl roztřeseným hlasem. Jelikož jí ale dobře napásl, ani se už moc nebránila a tak jsme mu mohli po přeměření a převážení blahopřát k novému osobnímu rekordu – 92cm a 15,2kg. Bohužel, zrovna tento kapr byl dost odřený, takže jsme jej téměř ani nefotili. Ryby byly právě po tření a na některých to bylo vidět.
       Šéf nám na rozloučenou připravil srnčí, abychom měli sílu na cestu. Popili jsme ještě několik královských piv Stella a pomalu se loučili. Předali jsme mu výpis úlovků, který po nás tolik chtěl, aby jej mohl ukázat dalším rybářům. Z těch 81 kaprů, co se nám podařilo během dvou dnů ulovit, byl přímo nadšený. Pořád jen kroutil hlavou, to prý nepředpokládal ani ve snu. Zopakoval nám všechny výhody, které zde díky našemu pobytu čeští rybáři získali a popřál nám šťastnou cestu. Všichni tři jsme se shodli na tom, že tajit tento ráj pro rybáře by bylo sobecké a tak v době kdy píšu tyto řádky již někteří naši kolegové, kterým jsme poskytli informace, zdejší revír navštívili a můj mobilní telefon je nyní plný díků a zpráv o jejich úlovcích. Závěrem proto dovolte krátké poděkování i mně. V prvé řadě bych chtěl poděkovat osudu, že nás z pekla vyvedl rovnou do ráje, dále Šéfovi a jeho paní za neuvěřitelnou pohostinnost, tamním kaprům, kteří mě nenechali ani vyspat, Pepovi a celé rodině Fellnerů, kteří nám pomáhali po celou výpravu, Sváťovi, za to že s námi nejel jak na rallye a v neposlední řadě Karlovi - luštěnickému Rodu Hutchinsonovi, který se staral o naší dobrou náladu a navíc všem posměváčkům předvedl, jak chytají opravdoví profíci.

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 3 397x
Průměrná známka: 1.48

NZ pekla do ráje

A ke všemu ty hloupý škodolibý ryby! Vždycky jsem si to jenom myslel, když mi pravidelně zabíraly v momentě, kdy jsem se vzdálil od udice!