Chytání na srkačku po moldavsku.

- Jaromír Vágner

      V roce 1974 jsem získal v Čedoku poměrně atraktivní a levnou dovolenou, která spočívala v přepravě vlastním autem do Oděsy, kde jsem ztrávil deset dnů u moře. Atraktivnost byla zejména v tom, že jsem absolvoval celkem asi pět tisíc kilometrů při nichž jsem projel Podkarpatskou Rus, Ukrajinu, Moldavu plus samozřejmě Slovensko. Levná byla dovolená tím, že jeden litr benzinu v té době stál v Rusku v přepočtu na naší měnu asi 30 haléřů a za pobyt v bungalovu u moře v Oděse a ubytování v campech po cestě jsem zaplatil asi 300 Kčs na osobu.
      Nejlepší z celé cesty byl průjezd Podkarpatskou rusí kde byla nádherná příroda, v té době ještě nepoznamenaná žádnou civilizací - tím myslím průmyslem, domnívám se, že je tam tomu tak dodnes. Problémem zde ale byl dezolátní stav silnic. Přejížděl jsem například přes řeku, kde se stavěl nový most a nabízely se zde dvě možnosti - projet brodem, nebo zvolit cestu přes provizorní dřevěný most. Brodem jsem se neodvážil, takže jsem jel přes provizorní most. Rodinu jsem poslal napřed pěšky, rozloučil jsem se s nimi pro případ že bych to nepřežil a pak jsem přejel sám, byl to docela drsný zážitek a nebyl jsem zcela přesvědčen, že se most pod mým autem nerozpadne. Nakonec dopadlo vše dobře. Nejnudnější částí cesty byl průjezd Ukrajinou z Kyjeva do Oděsy. Jestli si pamatujete ten starý vtip o ruských kombajnérech, kteří ráno vyjedou na pole, jedou stále rovně, večer se otočí a jedou zpět. Tak takhle to asi vypadá na Ukrajině. Trasa z Kyjeva do Oděsy byla asi 700 km dlouhá a na celé této trase byla pouze jedna vesnice s benzinovým čerpadlem jinak jen pole a pole a stále jen pole. Díky docela rozumně stanovené trase cesty jsem tuto nudnou část absolvoval pouze při cestě tam a domů jsem měl plánovanou trasu přes Moldavu.
       Jako správný rybář jsem si sebou samozřejmě zabalil i dva pruty a příslušné vybavení, které jsem ale u moře v Oděse bohužel neměl možnost použít. Přes den byly pláže plné a večer po setmění se z nepochopitelných důvodů na pláže nesmělo. Údajně snad proto, že v blízkosti byl vojenský přístav. Prostě ruské paradoxy, kterých tam v té době bylo mnoho. Jinak byl pobyt u moře v Oděse velmi dobrý ale jeho popis není účelem tohoto článku.
       Cestu domů jsem již neabsolvoval přes celou Ukrajinu ale přes Moldavu, kde byla docela příjemná krajina připomínající scenérie z westernových filmů. Zpáteční cesta byla pohodová také proto, že jsem ztrávil dva dny na Moldavě v campu u řeky Dněstr. A zde konečně byla příležitost použít moji rybářskou výbavu a vyzkoušet místní ryby v Dněstru.
       Ihned po ubytování jsem sbalil vercajk, rodině oznámil, že se "vrátím až se vrátím" a prchal k nedaleké řece. Prozřetelně jsem sebou vzal i láhev českého rumu jako pomůcku pro navázání kontaktu s místními rybáři což se ukázalo jako dobrý nápad. Na břehu sedělo skutečně několik místních rybářů z přilehlé vesnice, pro které jsem se jako cizinec a ještě k tomu rybář stal ihned předmětem zájmu. Moje výbava se tehdy sestávala z teleskopických prutů a navijáků značky Shakespeare. Podotýkám, že v té době byla tato značka snad jedinou zahraniční výbavou, kterou bylo na našem trhu možno získat. Většina z místních rybářů viděla teleskopický prut a vrhací navijáky poprvé v životě a moje výbava vzbudila okamžitě obrovský zájem. Ve srovnání s jejich rybářskou výbavou jsem si připadal jako cizinec, který v té době k nám přijel s Mercedesem.
       Na dotaz, zda potřebuji k rybolovu nějakou povolenku mi bylo sděleno, že povolení je potřeba pouze při chytání do sítí, jinak ne. Můj první zájem byl o to, jakým způsobem zde chytají ryby domorodci a byl jsem velmi překvapen. Rybářský prut nepoužívali. Jejich výbava spočívala z velkého navijáku roláku, na kterém byl namotán vlasec o síle, kterou jsem nedokázal odhadnout, ale silon používaný k výpletu tenisových raket byl proti němu velmi slabý. Naviják byl umístěn na krátké rukověti o délce asi půl metru, zakončené na jednom konci kovovou špicí pro zapíchnutí do země a na druhém jediným očkem z drátu. Na konci vlasce byla umístěna zátěž spočívající většinou z kusu železa, jehož váhu jsem neodhadl, ale rozhodně jsem usoudil, že pád na nohu by mohl způsobit značné zranění. Zhruba asi 60 cm před zátěží bylo na vlasci umístěno velké množství návazců s háčky (minimálně asi deset) všechny o délce asi okolo 20ti cm. Háčky byly všechny v jednom kuse těsta vytvarovaného do přesného tvaru podobnému domácnostním zápalkám a to i velikostí. Těsto mělo skoro černou barvu a jeho složení jsem vzhledem ke svým slabším znalostem ruštiny nepochopil, ale podle vzhledu v něm kromě jiných ingrediencí byly rozemletá slunečnicová semena. Čili když to shrnu, tak šlo o chytání na srkačku, ale po moldavsku. Já osobně jsem v té době chytání na tak zvanou srkačku neznal, takže jsem byl tímto způsobem lovu překvapen, nejvíce ovšem jeho výsledky.
       Specifikou chytání s popsanou výbavou bylo nahazování. Rybář odmotal potřebnou délku vlasce do kruhů na zem, uchopil vlasec asi jeden metr od zátěže, roztočil nad hlavou jako laso a odhodil. Vyžadovalo to značný cvik, pokud by se náhodou nestrefil do vody tak by použitou zátěží mohl zmrzačit nebo zabít některého z okolních rybářů. Jak jsem ale viděl, tak domorodci měli v tomto způsobu velmi dobrý cvik a dařilo se jim nahazovat na přesné místo. Následovalo zapíchnutí rukověti s navijákem do země a na vlasec všichni shodně jako čihátko věšeli nábojnice, které podle velikosti pocházely minimálně z kulometu.
       Když jsem tento primitivní způsob viděl, tak jsem si v duchu říkal, nyní vám předvedu jak se chytají ryby. Rozbalil jsem své teleskopy, na každý prut navázal dva návazce, jako návnadu jsem použil v té době u nás populární shakespeare chleba a nahodil. Nebudu vás dlouho napínat, nechytil jsem nic, až do té doby nežli jsem byl domorodci podarován jejich těstem, na které byly zdejší ryby zřejmě zvyklé. Potom jsem chytil několik kaprů ve velikostech okolo 60 cm.
       Domorodci se vysedáváním u svých "prutů" příliš nezatěžovali. Seděli, opodál u ohně na kterém vařili uchu (rybí polévku), z ulovených ryb a popíjeli vodku, později i mnou donesený rum, který jim viditelně zachutnal. Záběry na moldavských systémech se projevovaly poskakováním nábojnic a když intenzita z poskakování přešla do vrčení roláku, tak vzal rybář vlasec do ruky a vyručkoval rybu, někdy i dvě z vody. Vzhledem k počtu návazců byly ryby většinou chyceny na více návazců najednou a nebo byly chyceny i z vnější strany hlavy. Vždy šlo o kapry, kterých do rána vytáhli poměrně dost, velikosti okolo 60cm. Když pominu nesportovnost a neetičnost tohoto způsobu, tak musím konstatovat, že byl z hlediska místního přístupu k rybolovu velmi efektivní. Jak jsem pochopil, tak domorodcům nešlo o sport, lov považovali za pracovní činnost s cílem získání potravy pro rodinu a vzhledem k množství chycených ryb zřejmě i k získání peněz jejich prodejem.
       Někteří domorodci popsaný systém návazců ještě vylepšovali tím, že před těsto navazovali další samostatné návazce na kterých byly jako návnada rybičky nebo žížaly. Takže jsem měl možnost vidět i úlovky několika štik.
       Strávil jsem tam s místními rybáři, s krátkou přestávkou na spánek, celkem dva dny a noci a celkem jsem chytil asi 8 kaprů v uvedených velikostech okolo 60 cm, které jsem k nelibosti domorodců zase pouštěl zpět do řeky.
       Takže toto bylo mé první setkání s chytáním na tak zvanou srkačku v praxi. U nás jsem se s tímto způsobem setkal až daleko později i když se nejedná o nic nového, již pan Tejčka ve své slavné knize o rybolovu z první republiky tento způsob popisuje. Nechci zde hodnotit etičnost tohoto způsobu rybolovu byť pouze na dva háčky, který je v poslední době u nás stále více používán.
       Já osobně dávám přednost určité obdobě tohoto způsobu, ale s použitím jednoho háčku. Inspiroval mi k tomu známý anglický odborník na kapry Simon Crow, který tento způsob nazývá "The Method" a jehož podstata spočívá v natlačení háčku s nástrahou do koule návnady namačkané na zátěž. Jako návnadu doporučuje Crow pastu vyrobenou z pstružích granulí. Já osobně preferuji jako základ návnady spařené kočičí granule (doplněné o další ingredience). Na háček dám nástrahu, většinou kukuřici a vmáčknu to do koule s návnadou. Problémem je pouze správné odhadnutí okamžiku záseku, protože okusováním koule s návnadou dochází k falešným indikacím záběru. Chce to cvik a určitou praxi ale výsledek je podle mých zkušeností velmi dobrý.

Petrův zdar.

Autor: Jaromír Vágner - ®

Přečteno: 7 948x
Průměrná známka: 1.42