Poďme na ně, na hrbaně

27.5.2001 - Radim Meřička

      Je páteční poledne. Z práce odcházím dřív, než by se šéfovi líbilo, naštěstí však ani on neodolal krásnému červnovému počasí a v práci se nachomítl pouze nad ránem. Přemlouvám se, že nedělám nic tak hrozného, a obhajuju tím svou rybářskou duši. Tu duši, která mě táhne na týden dovolené strávené u vody, tedy tu samou, která mě už před mnoha lety, kdy jsem jako malý chlapec chytal v potocích mřenky a pstruhy, pohltila a s každým dalším rokem pohlcuje víc a víc. Jak rád se ráno vracím k vodě, do mlhavého oparu nahazuju pruty a pak v tichosti vyčkávám, než se z poza kopce ukáže slunce, které mi zahřeje ránem prokřehlý obličej. Hned poté je čas na snídani. Čerstvé pečivo zapíjím teplým čajem nebo kávou a v klidu zapomínám na jakékoliv útrapy z okolního světa.
       Je něco málo před druhou hodinou a já už mám ve Felicii naskládanou celou svoji rybářskou výbavu, v níž nechybí ani věci, které jistě nebudu potřebovat. Jedna polovina auta je nacpána mými pruty, stanem, léhátkem, jídlem a plynovým vařičem. Do druhé poloviny auta půjde Matyho rybářské harampádí, jak to význačně pojmenovala jeho žena, a Maty samotný. Maty je od dětsví můj kamarád a za tu dobu, co jej znám, vím, že jeho rybářské myšlení není o mnoho jiné, než mé. U vody by nenechal ani špačka od cigarety (kdyby tedy kouřil), na rybáře, kteří si k vodě chodí plnit mrazák, má vysazeno (v kapse ho hřeje policejní placka :) a na týden odpočinku u vody nedá dopustit.
       Takže v okamžiku, kdy bych jindy odcházel z práce, jsme už mávali jeho synovi, který si dlouhou dobu na tatínkovi vydupával účast na našem rybářském honě, a mířili jsme si to k našemu nejoblíbenějšímu rybářskému místu. K nádherné řece Moravě, do míst, kam už lidé nějak moc nepáchnou. Je to přeci jen na dvě hodiny pomalé chůze od místa, kam nejdále se dá autem zajet, než se vám před očima objeví nejkrásnější místo našich rybářských vzpomínek. Už několik let sem zajíždíme a nikdy jsme neodjížděli nespokojeni. Vždycky nás dokázalo něco překvapit. Naposledy to byl sumík přes metr, který nás letos přiměl k tomu, abychom letošní dovolenou posunuli o měsíc dopředu.
       Přestože je Maty mužem zákona, ignorujeme dopravní značku zákaz vjezdu a zajíždíme necelých osm kilometrů do džungle, ve které strávíme osm dnů. Máme k tomu několik důvodů a snad se to nebude někomu nelíbit. Jedním z důvodů je asi 28 °C ve stínu. I tak nás čeká pět až šest cest při přenášení věcí z auta na naše dočasné útočiště a ta vzdálenost dělá skoro 200 metrů. Sedě na batozích popíjíme před šestou hodinou uvítací štamprlu slivovice a obhlédáme, co nového sem jarní tání přineslo. Nemůžeme si nevšimnout utopené menší osiky. Nevíme, zda to bude na škodu či naopak, protože osika je utopená asi deset metrů od místa, kde se naše zátoka napojuje na řeku. Podle nás je šířka zátoky někde kolem 50 až 60 metrů. Náš odhad je řečen jen tak pro představu. Šířka může být klidně i 120 metrů, nám je to však jedno, protože ať je to metrů kolik chce, nám se tento zapomenutý kousek řeky neskutečně zamlouvá. Na vrbách na protější straně, jejichž větve sahají až k samotné vodě, se čas nepoznamenal. Na pravém konci zátoky je spousta utopených větví, většinou popadaných ze stromů na břehu, hloubka je tam jen něco kolem metru. Uprostřed zátoky tipujeme hloubku na něco kolem dvou metrů. Naše místečko je tedy asi v jedné třetině zátoky (blíže k řece), po levé ruce máme Moravu, naproti nám hlídají břeh vrby a po pravé straně jsou v metrové vodě ony potopené větve. Přímo učebnicové místo k rybolovu. A na nás čeká celý týden.
       Z hory zavazadel se stává stále menší kupka a postupně se mění ve dva stany, čtyři nahozené pruty, jídelnu, zásobárnu a dvě sedačky. Zapadající slunce nám svítí do zátylku, my večeříme na týden poslední chutnou večeři (to je ta od našich poloviček) a diskutujeme, jak budeme chytat. Já chci zkusit sumce. Loni mi pěkně protáhl bedrové svaltsvo a já se do něj zamiloval natolik, že jsem si kvůli němu pořídil nový prut. Maty je zapřísáhlý kaprař. On bude spoléhat na kukuřici a na amury proplouvající kolem vrb na protější straně. Zbývající dva pruty budeme nastražovat před námi na kapry. Lákat je budeme, stejně jako Matyho amury, na směs kukuřice, řepky, pšenice a buráků. Po zahnání našeho hladu zaháníme hlad i kaprům a přímo ze břehu se nám daří rukou či prakem krmit touto směsí (s trochou šrotu) v necelé polovině zátoky v okruhu čtyř metrů. Šeřit se začíná až po deváté večer. Je teplo. Jak ve vodě, která má skoro 20 stupňů, tak i na souši. Docela by se dalo spát jen v tričku. Sem tam se na některém prutu pohne policajt, občas se zhoupne splávek pod vyděšeným karáskem, ale jinak se nic moc neděje. Zatím jsme vytáhli tři kapříky pod čtyřicet, ale i tak je to dobré znamení.
       Krátce před čtvrtou je čas na znovuprokrmení místa před námi a pod vrbami. Zatím však prokrmujeme jen trochu krmení, aby nám příliš hlučné krmení nevyplašilo větší kapry, kteří by tam už mohli být. Vrby si však Maty nechává ještě na pozděj, až bude víc světla, aby mohl zátoku obejít a přímo od vrb nabídnout amurům krmení. Udici na sumce měním za udici na candáty. Živé rybičky si obstarávám pouhopouhým zvednutím čeřínku, protože vím, že se tam vždycky nějaká plotice najde. Mezi drobotinou je i okounek kolem deseti čísel a tak jej posílám candátům. Je po páté ráno, sluníčko pomalu vychází z poza kopce nad řekou. Při těchto prvních paprscích se rozeznívá Matyho brzda. Srdce nám oběma poskočí, tak jsme byli uklébanáni okolím. Za několik málo okamžiků je první větší kapr v podběráku. Scénář máme na následujících sedm dnů stejný. Vyháčkovat kapříka, většího změřit a popřípadně zvážit a šup s ním zpátky do vody. Oba chytáme na kukuřici na vlas a pokud se nám bude dařit, chceme i trochu experimentovat a zkusit nějakou kuličku boilie.
       Kapřík měl osmačtyřicet čísel, což nás přesvědčuje, že u toho určitě nezůstane. Největší, co jsme tu chytli, měl 73 cm. Z výčtu mnoha pěkných ryb stojí za zmínku Matym předloni nezdolaný asi 10kg amur, čtyřkilový candát a onen sumec. Inu, pro nás je to tu ráj.
       Slunce na nás bezostyšně praží a přestože je sedmá hodina ráno, my jsme jen v kraťasích. Maty si prokrmil pod vrbama, trochu návnady jsme přihodili před nás a poté jsme se dali do vaření kukuřice na večerní zakrmení. Během dopoledne jsme pustili tři kapříky, z nichž dva už měřili přes půlmetr. Odpoledne se podobá ránu. Občas vezme kukuřici kapřík přes padesát, ale jinak je u vody božský klid. Za to k večeru to začíná u vody pořádně šplouchat, mně to nedá a nastažuju rybičku na sumce. Do deváté nás ke prutům zvedne pět kaprů a jeden potah na rybičku. Spíš to ale vypadlo, že se rybička jen polekala něčeho většího kolem ní. Usedáme a zbrklé pohyby splávku ignorujeme. Po půl desáté přichází záběr, který se již nedá ignorovat. Zasekávám ihned, co stihnu uchopit prut do ruky. Bezpochyb to je sumec. Síla, kterou mě táhne do Dunaje je nepopěratelná. Naštěstí si to nemíří do řeky, ale k vrbám na protější straně, kde rejduje kolem břehu. Dostávám pocit, že sumec má chuť si hrát. Musel už projet každé místečko zátoky, tedy kromě toho, kde byl připravený Maty s podběrákem (i když o účinnosti toho podběráku vůči sumci pochybuju). Kolem nás už je slušná tma a já vlastně vůbec nevím, kde sumec je. Něco těžkého si chvíli vezme přes brzdu trochu vlasce a já nemám ponětí, co bude dál. Osud řeší moje problémy za mě. Najednou tah povoluje a já smotávám udici s ohnutými raménky trojháčku. Dál už nelovíme. Kolena se mi třesou jako malému dítěti, docela mě to vzalo. Před půlnoci usínám...

       Ozývá se pípání mobilu. Je to budík. Po slepu jej vypínám a pomalu se snažím uvědomit si, kde jsem. Do jedné ráno jsem shromažďoval svoji rybářskou výbavu a kdoví kdy jsem usnul, protože mi hlavou brouzdalo tisíce myšlenek. Očkem mrknu na čas telefonu. Je tam 18. čer 06:07 a já musím do práce. Nebudu tam příliš dlouho, po poledni jedu s Matym na týden na ryby...