Lipenské šoky

- Michal Kučera

Je pátek 12. června 1998 odpoledne, spolu s dvěma kolegy vyrážíme směrem k  jihočeskému moři s jasným cílem - v sobotu se zúčastnit závodů Lipenské přátelství a po té se až do konce víkendu zabývat lovem kaprů. Pro mě má tato cesta i zvláštní nádech. I když v žilách mých předků kolovala jihočeská krev a v dětství jsem tam často jezdil, na Lipně to měla být moje premiéra.

     Přes počáteční zdržení, které způsobila moje domácí příprava návnad ( ono dokonale upražit a rozemlít konopí, strouhaný kokos, atd. dá zabrat ), přijíždíme k jezeru ještě za světla. Žádné slavnostní přijetí se nekoná, vítá nás pouze hustý déšť. Než se nám podaří nanosit věci a připravit místo k lovu, jsme promočení na kost. Pruty nahazujeme až za silné tmy, bez jakéhokoli zakrmení. Začíná v nás hloubat myšlenka nejít na závody. Zaprvé promáchat se ještě jednou se ani jednomu nechce, vzhledem k chladnému počasí by to nemuselo dobře dopadnout; navíc při prohlídce závodní trati nás zarazily krátké vzdálenosti mezi soutěžícími. Dovedu si docela živě představit, jak by vypadalo zdolávání kapra v tak nahuštěném místě - nic proti pořadatelům, při plánovaných tisíci závodnících to zřejmě jinak nešlo.  Do půlnoci padá rozhodnutí na závody nejít, od rána se pokusit o štěstí při lovu kaprů.

   Protože máme jen jeden přístřešek, přespávám v autě. Přes noc se zvyšuje síla větru a intenzita deště, takže kapky a ulámané větvičky stromů buší ostošest do kapoty vozu. Tento rachot mi nedává pořádně spát, připadám si jak ve velkém hotelu, kde blokuju jediný provozuschopný záchodek, na který se právě dobývá početná klientela z před chvíli uzavřeného nočního baru. Dokonce jsem se několikrát přistihl, jak na zabušení silnější větve odpovídám : "dále"  či  "volno".

   Šok číslo jedna

Po rozednění vylézám z auta a budím kolegy. Půjčujeme si loď a vyvážíme pruty. Na vodě jsou však velké vlny a tak kamarád nedosahuje s udicemi vytýčené místo a pouští mi je asi o padesát metrů blíž, navíc bez jakéhokoli zakrmení. Sami asi dobře víte, jak obtížné ( neřkuli zoufalé ) je chytat pouze s boilím na háčku, navíc v tak obrovské vodní ploše. O to víc se mi nechce věřit, když asi za dvacet minut se mé čtyřicetigramové čihátko houpe u prutu. Považuji to za žert od kolegů, ale následné roztočení cívky svědčí o jiné příčině. Na scénu přichází můj první lipenský šupináč. Není zrovna trofejní - asi okolo padesáti centimetrů. Po nezbytném vyfocení jej pouštím zpět. Je to poprvé, co jsem chytil rybu na boilí bez jakéhokoli zakrmení!

   Šok číslo dvě

Chycení toho kapra jsem považoval za souhru náhod. Ovšem následující události mi doslova vyrazily dech. Úspěšný prut jsem si tentokrát vyvážel sám a dostal se až na hranu koryta, kde jsme chtěli krmit. Pro stále silný vítr jsem však jen v rychlosti kolem své udice rozhodil asi dvacet kuliček boilí a vrátil se zpět. Za chvíli na to se šíleným způsobem rozeřval můj "baitrunner". Přiskočil jsem k prutu a zasekl. Tah ryby byl však natolik silný, že i přes sto osmdesát metrů vzdálenosti to se mnou málem praštilo o zem. V úleku jsem udělal dva kroky dopředu, které mě zřejmě o trofejního kapra připravily. To vteřinové povolení vlasce mu stačilo k tomu, aby se vypnul.

   Šok číslo tři

Po tomto slibném začátku, kdy ještě kolegové chytili pár menších kapříků, nastal půst. A to i přesto, že se nám již podařilo umístit krmení a díky slabšímu větru poměrně přesně vyvážet udice. Změnu přinesly až tygří ořechy. Jeden z kamarádů je na jeden prut nastražil podle hesla - uvidíme, co to udělá. A světe div se, snad po pěti minutách se mu roztočil naviják a za chvíli byl kapr na břehu ! Do večera už byly záběry pouze na tygří ořechy, a to aniž bychom s nimi krmili.

   Šok číslo čtyři

Chvíli před půlnocí nám jedna z ryb zcela smotala udice, takže jediný nahozený zůstal můj krajní prut, na který jsem navíc snad od šesti odpoledne neměl záběr. Když se nám už vše podařilo rozmotat ( lépe řečeno rozřezat ), šel jsem jej stáhnout. Jak jsem k prutu natahoval ruku, kapr na druhém konci "drátu" zřejmě dostal hlášku, a v obavě, že mu voňavá kulička uteče, mi roztočil naviják. V úleku jsem prut pustil zpátky a chvíli se na něj bezradně díval. Až na kolegovu nápovědu, že bych mohl zaseknout, se mi podařilo vrátit do reality a půlnočního kapra přivést ke břehu.

   Šok číslo pět nám způsobili malí kapři, kteří se sem dostali po vysazení do závodních úseků. Měli sice nádhernou stavbu těla, ale zcela obsadili naše krmné místo a vyhnali tak větší kapry k Neumětelům. Tygří ořechy a kupované boilí kolegů pro ně byli neodolatelnou pochoutkou, jen moje doma vyráběné kuličky jim odolávaly. Jelikož ale domorodí šupináči po invazi násaďáků vzali roha, byl jsem bez záběru. Po chvíli přemýšlení jsem své udice zavezl stranou a kolem nich rozhodil pouze pár volných kuliček boilí. Mou domněnku, že se větší kapři stáhli o něco dál, potvrdil již po půl hodině silný záběr, po kterém bylo jasné, že se jedná o větší rybu. Pro jistotu jsme kapra vyjeli zdolávat z lodě, což se po dramatickém boji nakonec podařilo. Stejným způsobem jsem pak ještě zdolal několik větších ryb.

     Nastává čas hodnocení a vysvětlení podtitulku. Málokdy se mi stává, abych si za tak krátkou dobu bez předchozího krmení a na neznámém místě zachytal. Potěšitelnou skutečností byla okamžitá reakce kaprů na boilí. Bylo také nápadné, že na můj domácí boilí šly pouze větší kusy ( až na jednu vyjímku ), kupované - dle mého názoru přeparfémované kuličky kolegů výborně chutnaly násaďákům. Okamžitá reakce na tygří ořechy mě překvapila ještě víc, nedovedu si to vysvětlit jinak, než že má pro kapry zvláštní přitažlivost. Zabírali na ně kapři všech velikostí. Jako nejlepší prezentace boilí se ukázalo buď použití plovoucího, ukotveného brokem, nebo snad ještě lépe tzv. neutrálně vyvážené, tedy vznášející se jen na délku "vlasu", ořechy naproti tomu nejvíce bodovaly na dně. Lipenští šupináči mě překvapili svou bojovností, ale také rozdílnou stavbou těla. Chytili jsme jak kapry nádherně vzrostlé a stavěné, tak i nízkou protáhlou formu tohoto druhu.

    Jakou loď že jsem to nevyhrál a do koho jsem se zamiloval ? No přece první cenu závodů ( na kterých jsem nakonec nebyl ) - loď s elektromotorem a echolotem, kvůli které jsem kamaráda Karla nabádal, ať vezme na auto zahrádku. A manželka může být také klidná, v tom zamilování není žádná jiná ženská, ale nádherná jihočeská příroda v okolí Lipenského jezera. Takže brzy určitě znovu !

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 3 441x
Průměrná známka: 1.47

NJak to chodí na Lipně

Smutný zážitek z jihočeského moře.