Zahájení na Malém Jordánu

- Michal Kučera

Minulou sobotu, na den přesně na Apríla, byl zahájen rybolov na soukromém rybníku Malý Jordán poblíž Tábora. Ač magické datum 1.4. svádí k domněnkám o aprílových žertících, tentokrát se takřka žádné nekonaly. Počasí se totiž jakoby na objednávku umoudřilo a množství vysazovaných ryb zase dávalo naději, že o zábavu bude postaráno i bez aprílových naschválností. Snad jen teplota vody okolo 5ti st. vzbuzovala obavy. Ale popořádku.

      Pokud řeknu, že kopcovitá krajina Táborska mě vždy, když tudy projíždím, uchvacuje, tak okolí výše jmenovaného rybníka mě doslova okouzlilo. Srdce každého milovníka přírody prostě musí zaplesat, když spatří revír jako z pohádky, bez známek dobývání všudypřítomné civilizace. Ten klid a pohoda, která tu na vás odevšud dýchá, je vítaným útočištěm pro všechny, kteří právě v ní spatřují kouzlo a smysl rybařiny.

      Jelikož jsem ale nepřijel pouze obdivovat krásy krajiny, ale také poškádlit zdejší rybí osádku, hned po příjezdu jsem rentgenoval vodní hladinu a hledal příhodná místa, sloužící rybám jako útočiště. Než jsem ale stačil cokoli objevit, trkly mě do očí dva barevné puntíky na hladině. Jak se záhy ukázalo, byly to H - boje kolegů z CTM, se kterými jsem měl toto setkání domluveno už z výstavy v Brně. Tím bylo o mém zdejším lovišti rozhodnuto. Naložil jsem na záda všechny ty šílené bágly, sedátka, lehátka, opěrátka a já nevím co ještě a vydal se k „Mosťákům“. Pro jistotu jsem ještě poučil své dva synky, že voda na apríla ještě není vhodná ke koupání, aby jako obvykle rybolov neskončil neplánovanou koupelí. Tentokrát se však mé varování výjmečně neminulo účinkem a tak jsme bez úhony dorazili na místo.

    Tam jsem se hned dozvěděl, že na krmených místech od rána neměli kloudný záběr, doposud jediný kapr se spletl na jemnou splávkovou udici. Pohled k bojkám jejich naříkání jen potvrzoval, neboť to kolem nich vypadalo jak pod mostem na Orlické přehradě – tedy mrtvo, nebál bych se říct až zadrátováno. Jelikož jsem ale s sebou neměl žádné šerpy, které by mi mou pojízdnou stěhovací výbavu přenesli přes náročný terén na příhodnější místo u přítoku, zůstal jsem a jak jsem později zjistil, byla to zásadní chyba. Úspěšnost rybářů toho dne totiž závisela pouze na schopnosti přenést výbavu dál než na kraj rybníka. Zatímco těžkotonážníci, jako jsem byl já se svými deštníky, slunečníky, větrníky a dalšími kravinami museli svoje břímě shodit v přední části rybníka, kde zřejmě kromě dvou barevných bojek nebylo v tu chvíli nic, co by stálo za řeč; lehkooděnci, kteří si vzali jen pruty, svačinu a rozum do hrsti, ve vzdálenější části rybníka pálili jednoho kapra za druhým. Inu, kdo chce kam, pomožme mu tam. Kam jsem se dostal já, snad netřeba zdůrazňovat.

      Přesto jsem se nevzdával a fernetovým posilovačem od pana Stocka, který jsem po kapénkách pouštěl po hladině, jsem se snažil přiměl ty zpitomělé šupinatce, aby přijeli oni ke mně, když já za nimi nemohl. Už si nevzpomínám, jestli tenkrát hora přišla k Mohamedovi, ale co vím přesně, že ač mě posilovač ze Stockovy likérky poměrně vyhovoval, zdejší kapři na něj vůbec nereagovali – abstinenti jedni odporný. Vytáhl jsem tedy z rukávu kouzlo č. 2, těsto ze sardinkové a škeblí moučky, říznuté esenciálním extraktem z jater /Nash/ a doplněné speciálním sardinkovým olejem pro studenou vodu. Upevnil jsem ho na korkovou kuličku vedle malého háčku, obalil s ním i olůvko a poslal ho poblíž krmeného místa u bójky.

    Že kapři neletěli na fernet bych ještě pochopil, ale že jim nejedou ani zdravé mořské produkty, to mě vážně dostalo. A tak zatímco lehkooděnci nosili od přítoku rybníka jedno macka za druhým, já jsem stahoval své synky ze stromů, kam se jim podařilo vylézt a zpátky nedařilo slézt. Aby mé ponížení bylo dokonalé, jen co jsem je stáhl dolů, vytáhl ten mladší z nich na můj splávkový prut okouna, což už jsem neunesl a zavelel k odchodu. Ještě aby mě tu vyučovaly vlastní děti, to by tak hrálo. I Renda s kolegou, kteří už v tu dobu řádili u přítoku, nám prostřednictvím modebilního zázraku sdělovali svoje úspěchy. K tomu všemu se mi právě vracela manželka z prohlídky Táborska. Dopadla podobně neslavně jako já, neboť zdejší pamětihodnost - Kozí hrádek, kam se chystala, byl ještě uzavřen. Pro zvednutí nálady jsem se jí neúspěšně snažil vysvětlit, že ho zřejmě otvírají jenom pro pány.

      Co říci závěrem ? Bylo to krásné odpoledne, v krásném revíru, kde plavaly ryby, které na mě krásně kálely. Jelikož za tuto slátaninu zřejmě brzy dostanu Oscara, připravuji si už předem děkovací řeč. Tady je : Vážení přátelé, chtěl bych poděkovat zdejší přírodě, za to že jsem pochopil, proč mi narostly oči; kolegům z CTM, kteří mě sem pozvali; p. Učikovi, za to že mě umožnil návštěvu tohoto revíru; Karlu Matějkovi, za to že mě hned nezastřelil, když viděl, kolik nesmyslů s sebou táhnu na těch pár hodin; p. Padalíkové, která bezelstně věnovala zelené kapří háčky mým dětem, kteří mi je cestou sem zabodávaly do zad; mojí manželce, za to, že mi z Tábora přivezla pizzu a neomlátila mi ji o hlavu, když jsem se pokoušel o vtip s Kozím hrádkem; svým dětem, které mi tu pizzu snědly, takže jsem tu vůbec neztloustl a také že nespadly do vody, nezlámaly mi pruty, nerozšláply krabičku s vercajkem a neztratily se v lese, což je u nich jinak normální; sardinkám a škeblím, které se nechaly rozemlít na moučku do mého těsta, abych měl na co chytat; nebohému hnojáčkovi, který se nechal sežrat hladovým okounem; hladovému okounovi, díky němuž nikdo nemůže tvrdit, že jsme tu nic nechytili; a nakonec bych chtěl poděkovat všem, kterým jsem ještě nepoděkoval.

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 2 299x
Průměrná známka: 1.62