Reakce na článek chyť a pusť

3.4.2001 - Josef Lžíčař

Článek s názvem „Proč chyť a pusť“ mě zaujal a zároveň překvapil. Zaujal mne svým obsahem a překvapil formou.

      Chytat jsem začal především proto, že rybaření považuji za krásného koníčka, že u vody vždy přijdu na jiné myšlenky, že si odpočinu, že jsem v přírodě, že mohu utrácet peníze za nejrůznější náčiní, vybavení a jiné drobnosti. Vážím si toho, protože také vím, že rybaření se mohu věnovat celý život, že to není (pro mě) módní záležitost, že to není chvilkové a přechodné. Sportovní rybaření je skutečně i pohledem na svět, pohledem na přírodu. Člověku to pomáhá ujasňovat si vztahy, uspořádávat věci do souvislostí.

      U vody se také setkám s lidmi. A jako je tomu jinde i tady platí, že jak se člověk chová u vody, při chytání, takový asi doopravdy je. Poznáte tady kliďasy, které nevyvede z míry ani rozlámaný prut a pět utržených kaprů, setkáte se s choleriky, kteří nadávají na všechny strany, když se jim nepodaří včas zaseknout a bohužel i tady poznáte lidi chamtivé, nenažrané a nevážící si ničeho.

      A v tomhle okamžiku se právě ocitáme na křižovatce několika cest, několika přístupů k rybařině. Já tvrdím, že podle toho, jaký člověk je uvnitř, takový přístup k chytání zvolí. Proto mě nepřekvapuje, že se u vody setkáváme s masaři, s lidmi, kteří vědomě a záměrně porušují rybářský řád, kteří se tím dokonce chlubí a ještě mají pocit, že nad něčím „vyhráli“, že zase něco ošidili. Já nepovažuji za nějaké mistrovství fakt, že si někdo z jedné vycházky přinese šest kaprů od 30 do 50 cm, které pak prodá v některé hospodě. Tito lidé jsou fakticky pytláci, i když vlastní oprávnění k lovu.

      Další skupinou jsou lidé, kteří sice rybářský řád přímo neporušují, ale kteří chodí k vodě, aby ulovili co nejvíce. Jim samým už leze rybí maso krkem, a tak nejeden krásný úlovek rozdají za babku jen tak sousedům. Tito rybáři svým způsobem degradují sportovní rybářství. Tímhle dávají najevo, jak si ryby, kterou měli to štěstí ulovit, neváží, jak jí pohrdají.

      Pak existuje podle mého optimistického názoru snad největší skupina rybářů, kteří nejenže se sportovním rybolovem baví, ale i hledají a vidí v něm spoustu jiných hodnot, než jen prosté lovení a následnou konzumaci ryb. To jim však nebrání v tom, že také rádi obohatí svou kuchyni o nějakou dobrou a nevšední pochoutku. Vždyť i obyčejná vlastnoručně ulovená a upravená plotice chutná lépe než kus mraženého pstruha ze supermarketu nebo rybí filé v restauraci.

      Těmto lidem je přístup „Chyť a pusť“ určitě blízký. Rozhodně nevidím rozpor tohle propagovat a zároveň si ulovenou rybu ponechat. Já to chápu tak, že si ponechám jen takovou rybu, kterou budu chtít konzumovat, a kterou nebudu znehodnocovat tři měsíce v mrazáku. Chápu tuhle kampaň i v tom rozměru, že chce připomenout rybářům, že k vodě nechodí jen a jen PRO ryby, ale hlavně ZA rybami.

      S dalšími názory v uvedeném článku bych si však dovolil polemizovat. Mám za to, že autorův pohled je poněkud jednostranný a zaujatý a místy to na mě dokonce působilo až příliš ortodoxně. [Doslovná citace z článku je psána kurzívou]

Osobně nemám nic proti rybáři, který si odnese od vody 5 až 10 kaprů za rok, pokud mají ovšem zákonem stanovenou míru.

      A proč ne více? Ryby chytám také kvůli tomu, že je rád konzumuji, proč bych si je tedy měl odpírat? Jak již jsem psal výše, záleží na přístupu – ponechávejme si ryby pro svou potřebu, nerozdávejme je na potkání, nezaplňujme jimi mrazáky, nesnažme se na nich vydělat, nepovažujme naše revíry za chovné farmy, ale spíše za exkluzivní místo, kde, máme-li to štěstí, si můžeme rybu ulovit a taky se rozhodnout, zda si ji ponecháme. Nevěřím tomu, že existuje tolik rybářů, kteří nekonzumují nic jiného než jen a jen vlastnoručně ulovené ryby.

Copak ještě pořád nechápete, že si sami pod sebou řežete větev a nejen sobě, ale i ostatním. Copak je náš národ tak nenasytný jak to zatím vypadá. Kdy konečně i ostatní pochopí, že povolenka k lovu je vydávána na sportovní rybolov a ne na hospodářskou těžbu!

      A od čeho je každoroční zarybňování revírů právě třeba kapří obsádkou? Tyto ryby přece nejsou vysazovány, aby se mohly přirozeně reprodukovat, ale právě proto, aby se mohly lovit! Jsou to tisíce tun ryb. Většina revírů ani není schopna tyto ryby v takovém množství uživit. Je to uzavřený kruh – za peníze vybrané prodejem povolenek se ryby chovají a vysazují, aby se pak mohly lovit. Nemám strach, že tímhle dojde snad k vyhubení celých rybích druhů. Spíše tomu je naopak. Tohle pomáhá stimulovat celý systém rybářského hospodaření u nás.

      To, co mě na rybaření také vzrušuje, je vědomí, že když jdu k vodě, může se mi podařit ulovit nějakou rybu, kterou si budu moci ponechat. Při splnění zákonných pravidel mám plné právo si ji ponechat. Nakonec, ruku na srdce, těšilo by vás rybaření více, kdybyste věděli, že i když něco chytíte, nesmíte si ponechat ani šupinu? Podívám-li se na to z opačného konce – není potom také špatné jen tak pro nic za nic rybám „trhat ústa“, odírat je v podběráku, brát do rukou a jinak je stresovat, když je stejně vždycky pustíme? Když tedy autor píše, jak chytá ryby kvůli tomu, že je rád poznává a obdivuje se jim (já také), tak proč jim způsobuje vědomě takové utrpení?

Copak si kapr, který přežije v jezeře nebo řece 10 až 20 let a po celou tu dobu všemu odolává, nezaslouží úctu a volnost. Vždyť na ryby jezdíme především proto, abychom si odpočinuli a navíc máme šupinaté obyvatele vod rádi. Upoutává nás jejich tichost, plachost a až majestátní klid. Když rybu přelstíme je to především náš úspěch a um. Tak proč ji ještě zabíjet a kazit tak radost jiným. Nebo snad vidíte ve všem jenom kus masa? V tom případě, byste mohli za chvíli sníst taky i vlastního psa. Vždyť to vyjde skoro na stejně, toho máte taky rádi, taky mu podstrojujete a učíte se ho poznávat a porozumět mu. ….

….Rybolov je přece především koníček a ten neděláme proto, abychom ukojili hlad a touhu po zabíjení, nebo snad ano?! ….

….Tohle se ale netýká jen trofejních kaprů, nýbrž všech druhů a velikosti ryb.

      Souhlasím, maso takových kaprů se konečně ani ke konzumaci nehodí. Podle mého názoru je skutečně věčná škoda trofejní rybu zabít. Vždyť její zdolání je už samo o sobě nevšedním zážitkem.

      Lidé od pradávna chovají domácí zvířata, také se o ně starají, mají je rádi a pak je zabijí a snědí. Je v tom cítit rozpor, ale je přece také rozdíl sníst svého psa a sníst králíka. Je to o kultuře a zvyku. Člověk je všežravec, proč by si měl upírat právo na to něco ulovit a zabít? Nemyslím teď zabíjet ze zábavy, ale z podstaty způsobu života. V přírodě jsou denně spousty organismů sežrány, roztrhány a usmrceny mnohdy pro nás hrozným způsobem. Tohle prostě patří k životu. Možná je v tom i trochu pokrytectví – rybu nebudu zabíjet, ale doma si dám kuřecí řízek. Kuřata také nevznikají mražená a zabalená, také musí vyrůst a musí se zabít. Přemýšlet tímto způsobem by znamenalo zemřít hlady; koneckonců i vegetariáni zabíjejí rostliny. Zdá se to absurdní?

Byl bych velice nerad, kdyby si někdo vykládal tento článek tak, že jenom na jmenovaných lokalitách by se měl chovat slušně, tak to ne! Tohle by mělo platit na všechny vody naší planety.

      Už vidím například chorvatské rybáře, jak v přístavu vysypávají ulovené ryby zpět do moře! Představte si černochy na jezeře Tanganika lovit s udicí bez protihrotů! Absurditu takového tvrzení snad netřeba dále dokazovat. A co třeba takoví havajští domorodci lovící ryby harpunou, amazonští indiáni nabodávající ryby na oštěp! Mám za to, že by jim tato filosofie nic neříkala. Opakuji, je to všechno o kultuře člověka a nemá cenu se pokoušet aplikovat ji tam, kde o ni nestojí.

      Tolik tedy k článku, který mě vyprovokoval k napsání mých názorů a pohledů na styl „Chyť a pusť“. Nechci, aby vyzněl jako kritika tohoto přístupu, kritizuji totiž příliš zaujatý postoj autorův, který v konečném důsledku této chvályhodné a tolik potřebné kampani dělá medvědí službu.