6x štika (první díl)

26.11.2000 - Robert Pecha

Podělím se s vámi o pár příhod z mých rybářských výprav. Odehrály se v průběhu několika let, jsou řazeny chronologicky a pojí je jedna věc - všechny se týkají štiky. Ryby, jejíž hlavní úloha by snad mohla být v jednotlivých příbězích alternována ostatními obyvateli našeho podvodního světa, ale nikdo jiný by nezvládl zastoupení ve všech těchto rolích. Nepochybuji, že některým z vás tím připomenu vlastní podobné zkušenosti.

I.
Mírně utrmácený jsem se za letního úsvitu ploužil po břehu přehrady a v duchu přemítal, jaké další nástrahy mám v tašce na rameni. Vymáchal jsem již několik rotaček a plandavek, nejoblíbenější z woblerů, dokonce i ještě tenkrát ne tak samozřejmé twistery a kromě jednoho okouna bez úspěchu.
Pomalu mi docházela trpělivost i s právě nabízenou nástrahou, když mi padla do oka mrtvá plotička, napůl schovaná mezi větvičkami vyplavenými na běhu. Asi dvanácticentimetrová mrtvolka s napůl mléčně zataženýma očkama, tuhá jako tříska. Chvilku jsem váhal, jestli tahle skoro tatranka bude mít nějaký účinek, potom jsem vylovil z kapsy lanko s karabinkou a odzbrojil woblera. Jeden trojhák do karabinky, druhý jsem navlékl na lanko a jakž takž zajistil jeho pozici kouskem ventilkové gumičky. Naaranžoval jsem oběť a zkusmo nahodil. Proschlá rybka klouzala po hladině jako surfové prkno. Pokusil jsem se to napravit dvěma vpichy špičkou nože, kterými jsem vpravil do útrob několik kamínků. Rybka získala na váze, ale sestava měla tak mizerný chod, že jsem to málem vzdal. Po několika hodech se kamínky vysypaly a již trochu nasáknutá plotička začala být velmi opatrně potápivá.
Opatrně jsem nedalekými hody nahazoval rozpadající se tělíčko a pozoroval, jak se pomalu ztrácí v hluboké vodě. Pojednou se pod hladinou mihl záblesk štíhlého rybího těla a já jsem ucítil tah v prutu. Sklonil jsem špičku a zároveň odklopil řadič navijáku. Závity vlasce slušným tempem ubývaly z cívky a já přemýšlel, kdy nastane ten správný čas na zásek. Asi po půl minutě jsem se odhodlal, počkal na dopnutí vlasce, přikryl naviják dlaní a přisekl. Ryba kladla takový neslaný, nemastný odpor a bez větší námahy jsem ji dostal na dohled. Byla to štika tak kolem sedmdesáti a ve chvíli, kdy jsem čekal, že si uvědomí blízkost břehu a začne se bránit, pouze otevřela tlamu a bez klepání hlavou ze strany na stranu vyplivla rybku. Chvilku zůstala stát na místě a pak zmizela. Překontroloval jsem kvalitu trojháčků, s chvějícími se prsty upravil zuboženou rybku na improvizovaném systémku a nahodil. Štika čekala někde poblíž a opět bez rozpaků "sbalila" nástrahu. Tentokrát o poznání delší jízda, krátká přestávka a po novém rozjetí zásek s úkrokem dozadu. Zdolávání, anebo spíše jen přitahování, jako podle kopíráku. Štiku jsem přitáhl na pětimetrovou vzdálenost, tam se zastavila, otevřela tlamu a z ní vyjely moje trojháky se zbytky tělíčka. Díval jsem se štice přímo do očí a viděl jsem, že je z toho konsternovaná stejně jako já. Takovéhle chování potravy ještě nezažila.
Začal jsem to brát osobně a znovu jsem připevnil rozpadající se torzo. Už na druhý pokus jsem štiku vylákal. Pomalu jela za nástrahou a z necelého půlmetru ji pozorovala. Zastavil jsem, štika přibrzdila taky, mírně jsem popotáhl klesající mršinku a štika vyrazila a sklapla ji mezi čelistmi. Pozoroval jsem, jak mizí zbytky bílé tkáně v hlavě štiky, jak se pomalu otáčí a odjíždí. V tom okamžiku jsem zasekl a rychle ještě jednou. Štiku to namístě otočilo o sto osmdesát stupňů a druhý zásek ji ještě trochu přetočil. Nevzrušeně otevřela tlamu a pokojně tuhle kořist vyvrhla. Vzdala to. Asi si šla ulovit něco jednoduššího.

II.
Nastražil jsem patnácticentimetrového ripera na speciální systémek - kulatá olověná hlavička jako twisterová, jenže místo háčku z ní vybíhal drátěný zobec, vyzbrojeno dvěma různě dlouhými lanky s trojháčky - a jal se pročesávat přehradní pláně... Každý, kdo provozuje přívlač tohoto kalibru ví, jaká je to otročina. Těžké nářadí se za chvíli začne pronášet, dravci jsou selektováni velikostí nástrahy a o zpestření dne úlovkem alespoň okouna si lovec může nechat zdát.
Byl jsem proto celkem překvapen, když při prohazování jedné mělčiny přišel záběr, po kterém bylo od začátku patrné, že se jedná o menší rybu. Jeden výskok nad hladinu a byl určen i její druh. Táhl jsem štiku beze spěchu a v duchu přemítal, bude-li vůbec stát za změření. Ryba přitahovaná z dálky se již ochable omezila na pouhé občasné potřesení hlavou.
Asi dva metry od břehu jí tato taktika přinesla ovoce a dokázala si ripera z tlamy vytřepat. Nebylo mi úlovku nijak líto, v podstatě mi jen ušetřila vyprošťování. Mechanicky jsem k sobě zhoupl nástrahu, abych si prohlédl šrámy z boje a vzápětí jsem nevěřícně pozoroval roztřepené konce obou lanek. Ta štika si trojháčky nevytřásla, dokázala ulámat ocelové lanko - vlastně dokonce dvě.

III.
Stál jsem na ostrém výběžku, který z jedné strany zaškrcoval jinak pravidelnou zátoku. Protější břeh byl vzdálen necelých pět metrů, vlevo se hladina prudce rozevírala směrem k bývalému hlavnímu toku, po pravé ruce zátoka nabírala na šíři už ne tak velkoryse - rozlehlá mělčina končila po čtyřech desítkách metrů v ústí potoka.
Měl jsem tenhle průplav rád, chytal jsem tu ryby pravidelně; někdy candáta, někdy štiku. Místo bylo rozlehlou přehradou pravidelně a dobře doplňováno novými adepty pro má rybářská klání. Byl jsem si jist, že to chce trpělivost a že se svého úlovku dočkám.
Beze spěchu jsem vláčel oblíbené nástrahy, měnil rychlost jejich chodu, postupně prochytával různé vrstvy vodního sloupce. Po hodině a půl již značně opadla koncentrace a myšlenky se mi roztoulaly. Zabloudil jsem v duchu k mým "vývojářským" pokusům v oblasti nástrah a vzpomněl si, že dnes jsem si s sebou vzal jednu z novinek. Byl jsem tenkrát posedlý výrobou woblerů z riperů. Byly to vesměs zrůdičky, nezatížené, do hloubky se více méně úspěšně dostávaly pomocí různých lopatek či náběhových hran.
Vylovil jsem z brašny model poslední generace a přicvakl na karabinku lanka. Na délku prutu jsem nahodil a pouhým pohybem špičky vodil nástrahu a pozoroval její chod. Zdálo se mi, že ji váha lanka nepřirozeně strhává při opadání, tak jsem ho ze sestavy vyřadil. Znovu jsem nahodil a pod špičkou prutu vedl nástrahu pomalu zleva doprava a zpět. V tom se odkudsi z hlubiny pod mýma nohama zjevila zubatá tlama a já, neschopen reakce, jsem pouze zíral, jak štika bleskově uchvátila můj experiment. Trhnutím hlavy se zbavila obtížného vlasce a jedním švihnutím ocasní ploutve zmizela. Ta potvora čekala, až to bude bezpečné a pak mě okradla!
Nic nepomohla další hodina strávená ponižujícím stylem nejvíce připomínajícím "hitlera". Nebyla mi souzená. Svěřil jsem se s příhodou jednomu příteli a ten mě přišel do týdne utěšovat, prý ať si z toho nic nedělám, že moc nebojovala a neměla ani osmdesát ...

(pokračování příště)