Kanadský deník - koupání s medvědem

5.7.2017 - mdx

Srpen

Začátek srpna byl snad ještě sušší než celý červenec. Ani předpověď žádný déšť nehlásila. Jsme tu však přímo u oceánu, s vysokými horami hned za městem, a tak se počasí může změnit velice rychle. Stejně pesimistické byly i pravidelné rybářské zprávy. Ryby se v řekách chytaly spíše náhodně. Trochu jiná situace ovšem panovala na moři. Úlovky lososů na trolling byly slušné a hovořilo se o tom, že letošní tah je sice nízký, ale průměrná velikost lovených ryb je vyšší než v předchozích letech. Ryby se letos daly chytit i ze břehu, samozřejmě s daleko menší pravděpodobností. Něco ale člověk dělat musí. Teorie pobřežního lovu byla taková, že nejlepší je to hodinu před a hodinu po vysokém přílivu. S přílivem se totiž zvedne hladina natolik, že ryby dokážou snadno vplout do řeky, i když je nižší stav vody. Ideální pak je, když vrchol vyjde kolem svítání, případně před západem slunce. Ryby pak nejsou tolik ostražité.

Řekněme si ale něco málo k používané výbavě. Na tento druh rybolovu se doporučuje klasická streamerovací/jezerní výbava, jakou používáme u nás. Prut je vhodný v délce 275-305 cm, AFTMA 6-8, naviják s dostatečnou zásobou podkladové šňůry by měl být odolný vůči slané vodě - a pokud není, měli bychom ho opláchnout sladkou vodou po každém chytání. Šňůry plovoucí, intermediální a nebo pomalejší potápivé konce, to podle hloubky místa, kde budeme lovit. Dlouhý návazec z fluorokarbonu dimenzovaný na 10 lb. Mušky se používají nejčastěji ve velikosti 6 a základními vzory jsou olivový a grizly wolly bugger, napodobeniny potěru a mušky typu clouser minnow v barvě chartreuse (žlutozelené) a růžové.

Výbavu jsem měl, navázat mušky nebyl problém, a tak nezbývalo než počkat na ideální načasování mezi mou prací a přílivem. Tolik tedy teorie. A jaká byla praxe?

Pokud jste normální pracující člověk, není úplně jednoduché načasovat výpravu tak, aby vyšly ty správné podmínky. Přesto jsem se k moři v srpnu několikrát dostal. Výsledky byly vždy ovšem stejné: krásně jsem si zaházel, pokochal se vycházejícím nebo zapadajícím sluncem a to bylo vše. Mělo to i pár negativ, a to hlavně to, že kolem moře vede stezka pro pěší a je poměrně hodně frekventovaná. Musel jsem dávat pozor, abych náhodou neměl nechtěný úlovek. Při vláčení by to nebyl problém, při muškaření by ovšem házení usnadnily střelné hlavy, které minimalizují počet planých hodů a nepotřebují tolik prostoru za zády. Ty bohužel zůstaly doma v Čechách. K moři jsem chodil pravidelně kolem úseku řeky, který patří indiánům. Indiánští chlapci si už brousili kesery a netrpělivě vyhlíželi lososy. Na jejich území neplatí běžná rybářská pravidla, a tak mohou lovit svými „tradičními“ metodami. To většinou zahrnuje tlučení ryb na mělčinách, odchyt do podběráků a podsekávání na trojháky s protihroty a olovem. Žádnou akci jsem však neviděl.

Víkendy jsem ale vždy trávil dál od města a spojoval turistiku s rybařinou. Opět jsem se vypravil na říčku Birkenhead, tentokrát s kamarádem Tomášem. Řeka byla na nižším průtoku než na jaře, takže jsme mohli pohodlně chytat na všech místech jako minule. Oblíbený orange tag fungoval stejně, jen velikost ryb byla maximálně do 30 cm a chytali jsme duháky, siveny a bílou rybu. Zajímavější to ale bylo z hlediska fauny. Když jsme dorazili k řece, zdálo se mi, že se na druhém břehu mihl medvěd. Podle stop jsem záhy zjistil, že to nebylo jen zdání a že to opravdu medvěd byl, a ne zrovna malý. Druhé setkání s dravou šelmou proběhlo v místě, kde bych to vůbec nečekal. Chytal jsem ve známé tůni pod mostem a Tomáš kus pode mnou. Když jsme se sešli u auta, řekl mi, že přímo nade mnou prošel krásný rys. Já o něm bohužel neměl ani potuchy. Birkenhead nás rybářsky moc neuspokojil, proto jsme vymýšleli, co podnikneme dál a kde bychom se mohli zastavit po cestě domů. Většina řek však byla silně nad stav až na Mamquam. Já tam nikdy nebyl, Tomáš už tam jednou chytal s nevalným úspěchem, ale bylo to po cestě, a tak jsme se to rozhodli zkusit.

Mamquam je už poměrně velká řeka s píščito-kamenitým dnem a poměrně hlubokým a líným proudem, alespoň ten úsek, kde jsme chytali. Vlastně to byl dolní tok několik kilometrů nad soutokem s řekou Squamish. Řeka je napájená i z ledovců, proto má voda také nazelenalou barvu, mírně mléčně zakalenou. Do takových podmínek volím bez váhání streamer na celopotápivé šňůře. Jsem tu prvně a s nymfou nevím, kde bych chytal. Tomáš volí také streamer, jen šňůru má plovoucí s potápivým koncem. Jdeme proti proudu a prochytáváme slibné tahy. Nemáme však ani záběr, nevidíme ani kolečko, nikde ani ryba nevyskočí. Na řekách, které žijí jen při tahu lososů, to není nic divného.

Po pár set metrech míjíme stanový tábor na břehu. Majitel se s námi dává do řeči, jak to jde a podobně. Když vidí, že oba muškaříme, zaběhne do stanu a dává nám muškařskou vestu se slovy, že si ji před lety koupil a nikdy muškařit nezačal. Já už spoustu let muškařím bez vesty, proto s díky odmítám, ale Tomáš neodolá. Chlapík nám popřeje hodně štěstí a my pokračujeme dál. Vlastně už to ani o moc dál nejde, protože nad námi je skalnatý kaňon. Já zkouším proud pod ním a Tomáš tůň u výtoku z něj. Po chvíli vidím, že Tomáš konečně vytáhl alespoň malou rybu, a za mi chvíli gestikuluje, že mu spadla jedna větší. Já jsem bez záběru, a tak jdu za ním. Prochytávám tůň a dějí se divné věci.

Několikrát po sobě nám záběr, zaseknu rybu velkou asi 25 cm, ale pokaždé mi spadne. Na to, jak jsou ty rybky malé, mají neskutečně silný tah. Nedá mi to a chci za každou cenu zjistit, co to je. Měním streamery, ale situace se vždycky opakuje. Pár hodů s novým vzorem, záběr a ryba zase padá… Jsem z toho „na prášky“. Tomáš už začíná být trochu nervózní. Stmívá se a za námi něco divně šustí. Odvětím mu, že ještě tři hody a jdeme. A je tu konec jak z filmu: na třetí hod mi to záhadná ryba vzala. Se zdoláváním jsem si dal opravdu záležet a konečně jsem dostal tu záhadnou rybu na břeh. Na první pohled je to pstruh duhový, ale při bližším ohledání ukazují černý vnitřek tlamy a netypicky velké oko spíše na lososa coho. Rybka je také bez tukové ploutvičky, tudíž evidentně vysazená z místního rybochovného zařízení. No, jestli takhle vyvádí takový mrňous, nemůžu se dočkat většího sourozence!

Na ryby jsem se vypravil i následující víkend. Kamarád Brett mi napsal, že na Chilliwacku se dají najít lososi sockay. Vyrazil jsem tam s dalším Čechem, který je ve Vancouveru na stejném druhu pracovního víza, s Rudou. Byla to naše první společná výprava, do té doby jsme si o rybaření jen psali. Od Tomáše jsem měl tip na jednu tůň, kde zřejmě sockaye viděl. Najít tůň nebyl problém, nebylo ani obtížné najít v ní kýžené lososy. Na výtoku z tůně jich stálo minimálně dvacet. Občas některý i vyskočil nad hladinu a tak na sebe upozornil. Problém však byl přemluvit je k záběru. Zkusili jsme snad všechno od muškaření, přes vláčku až po plavanou. Lososi byli absolutně neteční ke všemu. Menší pstruzi a bílé ryby byly při chuti, a tak jsme chytili alespoň je.

Po několika hodinách nás bezúspěšné snažení přestalo bavit a přejeli jsme tedy pár kilometrů dolů po proudu na místa, kde jsem chytal už před lety. Přístup k vodě byl stále stejný, ale koryto řeky se během těch čtyř zim změnilo k nepoznání. Kde býval malý potůček a les, bylo najednou koryto široké dvacet metrů a stromy byly skoro všechny pryč. Také hlavní koryto řeky vedlo jinudy. Jarní voda tu musí mít neskutečnou sílu. Změnilo se i to, že řeka byla křišťálově čistá a po lososech nebylo ani vidu, ani slechu. Prošel jsem několik tůní a proudů a výsledkem bylo několik duháčků. Dorazil jsem k obrovské tůni s vracákem. Ta by mohla ukrývat nějakou lepší rybu! Slunce pálilo, na protějším břehu se koupali a opalovali lidé, a tak jsem se rozhodl, že prochytám ještě tohle místo a pak to zabalíme.

Zabrodil jsem do vody a zkoušel vydolovat nějakého místního obyvatele. Dalo se jít pouze při pravém břehu, ale i tam byla značná hloubka, skoro po prsa. V tom horkém počasí to alespoň hezky chladilo… Jsem asi v polovině, když letmo přes rameno zaznamenám černou hlavu v proudu za sebou. Asi tu někdo koupe psa… - ale odkdy má černý pes béžový čumák?!! To je medvěd a plave přímo ke mně! Na druhou stranu přes proud jít nešlo, a navíc jsem zjistil, že jsem si v autě zapomněl obranný sprej. Nebudu lhát, málem jsem „vyhlásil hnědý kód“. Méďa si doplaval k mému břehu asi deset metrů za mnou a ztratil se v křoví. Co teď? Chvíli jsem čekal a pak jsem se za hlasitého prozpěvování vydal dolů po proudu. Naštěstí jsem medvěda už neviděl. Nakonec mě i mrzelo, že jsem nestihl vytáhnout fotoaparát nebo mobil. Ale hlavně že se mi nic nestalo!

V průběhu týdne jsem četl několik článků o útocích medvědů přímo ve Vancouveru. To ve spojení s horkým počasím trochu utlumilo moje rybářské nadšení. Až ke konci měsíce mi volal kamarád Ondra, jestli nechci jet na jesetery. Objevil zajímavou cenovou nabídku pro čtyři až pět lidí od firmy, se kterou byl už minulý rok, a jesetera tehdy chytil. No proč ne, když muškařská sezóna zatím za moc nestojí. Zkusit se má všechno. Sehnat další tři lidi bylo snadné - kamarád Tomáš je pro každou špatnost a zbylá dvě místa obsadila moje přítelkyně Martina a Ondrova partnerka Marine. Termín padl na poslední srpnovou neděli.

Místo srazu s rybářským průvodcem bylo asi 110 km daleko v městečku Chilliwack, takže opravdu nebylo nutné použít k přesunu hydroplán jako v některých videích. Chytalo se na známé řece Fraser. Když se chystáte jít lovit jesetery, musíte si zakoupit zvláštní známku ke své rybářské licenci. Variant je několik - na den, na týden, nebo i na celý rok. My si vzali denní známku, stojí osm dolarů. Rybolov měl probíhat z lodi a trvat čtyři hodiny. Celí nedočkaví jsme ráno přešlapovali na místě setkání a vyhlíželi našeho průvodce. Na místě kotvilo asi deset lodí a podle prázdných přívěsů jich už podobné množství muselo být na vodě. V osm hodin si nás vyzvedl mladý průvodce Landon. Nalodili jsme se a vyrazili proti proudu.

Cestou nám průvodce podával základní informace o dnešním rybolovu. Lovit budeme jesetera bílého (Acipenser transmontanus). Tato prehistorická ryba údajně dorůstá délky šesti metrů a váhy 600 kg. Největší úlovek na rybářský prut z řeky Fraser měřil přes 370 cm a vážil téměř 500 kg. Dožívá se i více než sta let. Roste velmi pomalu a to je také důvod, proč je jeseter přísně chráněný a musí být po ulovení bezpodmínečně puštěn zpět do vody. Probíhá tu také výzkum na jejich ochranu a spousta ryb má v těle umístěný mikročip. Potravu přijímá jeseter výhradně ze dna a tomu jsou uzpůsobena jeho ústa. Jako nástrahy se používají kusy mrtvých ryb, lososí jikry a naložené maso z lososů. Spíše bych měl napsat shnilé, jelikož má opravdu silné aroma. Protože můžete chytit opravdu velkou rybu, u vybavení se nenechává nic náhodě. Silné pruty, multiplikátory na mořský rybolov se silnou brzdou a několik set metrů silné pletené šňůry. Na konci už jen olovo odpovídající hloubce a proudu a velký jednoháček bez protihrotu. Záběr se pozoruje na špičce prutu. Tolik teorie.

Dojeli jsme na soutok s řekou Harrison, Landon zakotvil loď a nahodil čtyři pruty. Nastavil brzdy a čekali jsme, co se bude dít. Kousek od lodi se nám ukazoval tuleň - vůbec jsem netušil, že jsou i tak daleko od moře. Z jeho pozorování nás vyrušilo silné šplouchnutí. To byl jeseter, pravil průvodce. Skáčou nad hladinu a nikdo vlastně neví proč. Za chvíli se celá situace opakovala. Bylo neuvěřitelné vidět dvoumetrovou rybu celou nad hladinou. Na řece jsme nebyli sami - na lodi pod námi zdolávali slušného jesetera. Během půl hodiny jsme neměli žádný pořádný záběr, a tak jsme se přesunuli níž po proudu mezi ostatní lodě. Z echolotu bylo patrné, že dno zde prudce padá do velké hloubky, což je to pravé místo. Ne však pro nás… Strávili jsme na místě asi hodinu, viděli vyskočit několik dalších ryb, ale záběr nepřišel. Landon opět zavelel k přesunu.

Tentokrát jedeme asi čtvrt hodiny po proudu, pryč od ostatních. Už samotná jízda na jet boatu je pěkný zážitek. Je krásné počasí, probíráme s průvodcem všechno možné a nemožné, převážně ale ryby. Poskytl nám spoustu zajímavých informací o lososech a pstruzích. Jediné, čím mě moc nepotěšil, bylo, když mi řekl, že na svého prvního steelheada na mušku čekal šest měsíců, a to byl u vody skoro denně. Snad budu mít víc štěstí…

Nové místo je podobné tomu předchozímu. Dno se opět strmě láme do velké hloubky, jen je hned u břehu. Stražíme čerstvé ryby i shnilé maso a nahazujeme všechny pruty. Ryby tu určitě jsou, opět je vidíme skákat! Zatím ale o naše nástrahy nejeví zájem. Znovu se rozbíhá rybářská konverzace, když vtom Landon skočí po levém prutu, razantně zasekne a řve: „Je tam, pojďte někdo zdolávat!“ Prutu se chopí Tomáš, který sedí nejblíž. Ostatní chlapi bleskově smotávají zbylé pruty, aby se do nich ryba nezamotala. Děvčata jen nevěřícně zírají, co se to v lodi děje. Ryba si to žene po proudu dolů a bere si metry šňůry i přes utaženou brzdu. To nebude žádný dorostenec…!

Tomáš se zapírá o stěnu lodi a chvílemi to vypadá, že půjde do vody za prutem. Průvodce mu dává zdolávací pás, aby měl lepší oporu pro zdolávání. Po několika minutách se kamarádovi daří rybu zastavit, pomalu získává zpět metry šňůry. Stále čekáme, kdy se nám ryba ukáže nad hladinou, leč marně. Tento kousek asi nerad skáče. Ryba už je nějakých dvacet metrů od lodi, proto Landon manévruje lodí ke břehu. Jesetery přes 150 cm je totiž zakázáno zvedat do lodi. My se mezitím oblékáme do nabídnutých brodicích kalhot a chystáme vybavení na fotografování. Poslední fáze boje už probíhá ze břehu. Ryba toho má po dvaceti minutách dost a nechává se navést na mělčinu, kde ji průvodce chytá za tlamu. Následuje naprostá euforie a výkřiky radosti. Nechceme rybu moc dlouho trápit, proto ji odháčkujeme, uděláme několik snímků a kontrolní měření a pak už jeseter dostává svobodu. Měřil okolo 185 cm. Pro většinu z nás to byla největší ryba, co jsme kdy viděli. Zabral na voňavého lososa.

Ještě nám zbýval nějaký čas, a tak jsme se vrátili na místo zkusit ulovit ještě dalšího. Několik lehkých záběrů nám ještě přišlo, ale nic, co by bylo vhodné k záseku. Čas neúprosně běžel, v poledne jsme museli stáhnout pruty a Landon nás odvezl zpět k našemu autu. Patří mu velký dík za skvěle strávený den!

Autor fotografií: Martin Dvořák

Článek vyšel v časopise Rybářství