Kdy fungují klasické nástrahy?

23.5.2017 - Milan Tychler

Spousta rybářů lovících kapry dnes sází především na boilie a pelety. Rozhodně to není špatná volba, protože tyhle rybí pochoutky dokážou přivést do podběráku skutečně krásné exempláře a navíc umí celkem úspěšně selektovat drobné kaprovité rybky, které jinak mohou pěkně pozlobit. Já s těmito nástrahami lovím prakticky od té doby, kdy se u nás objevily. Spoustu jsem jich koupil, ještě větší hromady dostal a kopec jich sám uvařil. No a díky nim jsem pomalu zapomněl, jak krásné je chytat kapry na malých vodách na takové nástrahy, jako je třeba rousnice, těsto, kolínka nebo docela obyčejná kůrka chleba.

Tohle byly nástrahy mého dávného začátku s kapry a v posledních letech se k nim s jistou dávkou nostalgie a vzpomínkami zase rád vracím. Rozhodně nemám v úmyslu zanevřít na moderní nástrahy. To rozhodně ne. Naopak. Rád vyzkouším všechno nové, co se tu objeví, ale v každém případě jsem se rozhodl znovu a častěji používat ty staré dobré nástrahy a mám k tomu velmi dobrý důvod. Jaký? Je to prosté – fungují a na některých vodách dokonce lépe než cokoli jiného.

Rád chytám na malých vodách. Menší rybníky, všelijaké tůně, malé zatopené pískovny místního významu, staré mlýnské náhony, malé říčky a podobně. Člověk tu nečeká nijak zvlášť velké ryby, ale často jsou tu větší kousky, než si myslíte. Tyto malé vody v poslední době bohužel trpí nálety kormoránů. Tento černý opeřený „mor“ nás systematicky zbavuje všech drobných ryb a nenechá na pokoji ani kousky okolo čtyřiceti centimetrů a větší. Mnoho takových ryb nacházíme mrtvých na březích. Kormorán na ně nestačí, ale zabije je. Smutný příběh… Chci tím ale říct jedno: na některých vodách se s malými rybami skoro nepotkáte, ale ty velké tam jsou. Proto se dají bez větších problémů lovit i s takovými nástrahami, se kterými to v minulosti bylo nemožné, a nebo hodně těžké.

Znám jeden mlýnský náhon, kde se ještě v celkem nedávné době nedalo s rousnicí vůbec chytat. Jakmile dopadla velká rousnice na dno, v tu ránu se na ni vrhly plotice, podoustve, malí cejni i hrouzci. Splávek poskakoval, vrtěl se, potápěl, avšak ryby se daly zaseknout jen se štěstím. Tahaly nástrahu jen za konečky. Byly tam i pěkní kapři a líni, jenže jak na ně? Jedinou možností bylo boilie, tvrdá kukuřice a pelety. Tyto nástrahy, respektive boilie vzniklo právě z toho důvodu, aby odolávalo atakům drobných ryb, a na této vodě plnilo svou funkci naprosto bezchybně. S klasickými nástrahami se tu dalo chytat jen po setmění a v zimě, kdy je aktivita drobných ryb přece jen menší.

Když nezvaní kormoráni tuhle vodu zbavili drobných ryb včetně malých candátů a štiček, zůstali tu kapři a sumci. Větší dravce brzy vychytali rybáři. Nebylo to nic těžkého. Tyhle ryby nezůstaly k žádné nastražené rybce, kterých tu bylo čím dál méně, chladné. Ryby se tu pravidelně vysazují, včetně kaprovité drobotiny. Ale to je jen další žrádlo pro kormorány na zimu. Přežít tu dokážou jen větší ryby. Někdo by si mohl říct, že je to skvělé. Konečně máme revír jen s většími rybami! Ale tohle správné rozhodně není a je jen otázkou času, kdy dílo zkázy dokonají sami rybáři, kteří větší ryby postupně vychytají. Příšerný scénář, ale hodně vod se mu pomalu ale jistě blíží. Odbočil jsem, jenže taková je současnost a skutečnost. Vrátím se zpět k nástrahám, o kterých jsem chtěl hovořit, a k časnému jarnímu období, kdy se ryby teprve pomalu začínají krmit.

Časné jaro a pak pozdní podzim a zima jsou skvělým obdobím pro takové nástrahy, jako jsou rousnice, masní červi a pečivo, k lovu všech ryb, včetně kaprů, o které jde většině rybářů. S těmito nástrahami velmi rád chytám na splávek, ale často je používám i při lovu feederem v kombinaci s krmítky typu method feeder. U nás už se tak nějak vžilo, že ke krmítku typu method feeder při lovu kaprů patří malé boilie nebo pelety. Jenže já už si mnohokrát vyzkoušel, že masní červi nebo na kousíčky nastříhaná rousnice nastražená na vlasovém přívěsu mimo háček jsou mnohem účinnější než cokoli jiného…

Konečně zmizel led a na malém rybníčku se dá nahodit. Snad kapři tuhle zimu v pořádku přečkali, protože byla po mnoha letech zase mrazivá, a taková má zima být. Na říčce už dávno chytám, ale už mě nějak ty ostroretky a tloušti přestali bavit. Mám chuť povodit si trochu lepšího kapříka. Beru dva lehčí feederové proutky, trošku krmení, žížaly, červy, pár malých krabiček s všelijakým drobným plovoucím i neplovoucím boiliem včetně fluorescentních barev a hurá k vodě. Na boilie velikosti 8–10 nachytám na jaře spousty kapříků a větších karasů. Je to zábava, ale někdy se stane, že klasika na celé čáře vítězí, proto si nedovolím nechat tyto nástrahy doma.

Na jeden prut dám oranžovou plovoucí nástrahu, se kterou jsem měl vždycky úspěch, na druhý nastražím pomocí nekonečné zarážky na kousky nastříhanou žížalu. Zatím si nejsem úplně jistý, kde se asi budou ryby zdržovat, proto sázím na klasiku – střední hloubka nedaleko břehu u potopené koruny spadlé olše. Snad to vyjde…

Stav vody je po tání trošku vyšší, ale v místě, kde chytám je maximálně metr dvacet. Rybník je celkově mělký a největší hloubka je sotva něco přes dva metry. Řekl bych, že ryby už se budou motat všude, a proto jsem si svou volbou celkem jistý. Pruty jsou usazeny ve vidličkách a vlasce míří k nebezpečným větvím stromu. Jenže kdo neriskuje, nic nezíská. První záběr kupodivu přichází na fluorescentní „plovku“. Ani se nedivím. V čisté vodě musí tam dole svítit jako maják. Ryba není velká, a tak ji rovnou táhnu k sobě. Je to karas. Když žerou karasi, určitě budou při chuti i kapři, takže tuhle rybu považuji za celkem dobré znamení. Jen aby nebrali jen ti karasi. Ještě než stačím rybu sundat z háčku, letí vedlejší proutek z vidličky. Nechám karasa karasem, položím ho i s háčkem na kraj do vody a věnuji se prutu, který by mohl skončit ve vodě. To bych fakt nerad.

Ryba se brání skutečně silně a má snahu unikat mezi větve. Tam ji ale nepustím. Voda je ještě studená, každý by říkal – chytej jemně. Ale já nic nepodceňuji, a tak se mohu do proutku slušně opřít. To zabralo a já rychle manévruji rybu na volnou vodu. Netrvá dlouho a první kapr je na podložce.

Pak se vše nese v duchu „nahodit, chvíli počkat a je tu ryba“. Zdá se, že kaprům po zimě hezky vytrávilo. O to nic, ale zajímavé je srovnání počtu záběrů na žížalu a na boilie – zcela přesvědčivě vyznívá pro žížalu v poměru 10:3. Navíc z těch tří ryb ulovených na boilie je jeden karas. Také musím dodat, že kulička si vždycky ve vodě hezky počkala, než ji něco skutečně sebralo, kdežto žížalu přijímaly ryby velmi rychle a poctivě.

Už dlouho zkouším v chladném období vždy na jednom prutu klasiku a na druhém peletu nebo boilie. V nejlepším případě je to tak, že počet záběrů je vyrovnaný, ovšem mnohem častěji mívá klasika hodně navrch. Jakmile začnu mít hodně záběrů od drobných ryb na přirozené nástrahy, už je používám jen někde a nebo v noci. Na jedné menší říčce na přirozené nástrahy chytám celoročně a dostávám tam i ty největší kapry, kteří tam jsou. Kuličky je tam prostě nijak neoslovují. Drobných kaprovitých ryb je tam poskrovnu, takže jdou hlavně kapři, větší tloušti, ale na jaře hodně zlobí sumci. Jsou i vody a dny, kdy je nepřekonatelná třeba peleta. Jsou vody, kde je to bez boilie hodně těžké. V každém případě musím říct, že ať je doba jakkoli pokroková a nástrahy moderní, klasika do starého železa určitě nepatří a na mnohých vodách nás může přivést k hodně pěkným rybám.