Kanadský deník - Trápení s lososy

8.5.2017 - mdx

Červen

Podle všech informací měl od dubna probíhat brzký tah prvních coho, lososů kisučů, v řece Capilano. S kým jsem se však bavil, ten mi řekl, že letos to nestojí za nic. Zimní období, tedy déšť, skončil dost brzo, a když není voda, nejsou ani lososi. Párkrát jsem přeci jen na Capilano vyrazil, ale jediným zajímavým zážitkem byl bobr, který se proháněl v tůni přímo pod dálničním mostem. Pár ryb jsem sice přemluvil, ale všechno to byli jen duháčci stejné velikosti jako na řece Vedder. Stejně na tom byli i ostatní rybáři, které jsem potkal. Po kisučích ani vidu ani slechu.

Chce to změnit revír, takové chytání nemá moc výšku. Jenže kam jet? Řeka Vedder je celý červen hájená a řeky na druhé straně od města mají zase vysoký průtok kvůli tajícím ledovcům. Nezbývá než opět zajít do rybářského obchodu a pozeptat se. Líná huba, holé neštěstí…

Prodavač Matt není moc optimistický a říká, že tohle obodbí je na muškaření velmi těžké. Ptám se ho na řeku Chehalis, o které jsem četl, že má letní tah steelheadů. Matt se směje, že to tam spíš potkám pumu než steelheada, zároveň ale dodává: „Je to ale rybaření, nikdy nevíš!“ Volám Tomášovi a je rozhodnuto: o víkendu jedeme na Chehalis!

Jak jsme se domluvili, tak jsme také udělali a v sobotu ráno už si to svištíme na Chehalis. Jako většina zdejších řek, má i tato ledovcový zdroj. Její horní část je sevřená do těsného a hlubokého kaňonu a je velmi těžká a nebezpečná na chytání. Proto začínáme přímo tam, kde kaňon končí. Je tam slušná tůň, kde už někdo muškaří. Než se ale oblékneme a připravíme pruty, dotyčný svoje snažení končí. Když prochází kolem, pozdravíme se a ptáme se na záběry. Prý nic, tak snad budeme mít víc štěstí. O tom, že je toto místo populární, svědčí i desítky utrhaných montáží všude po stromech okolo.

Brodíme chladnou vodou a vytrvale házíme. Výsledek je však stejný, jako měl předchozí rybář. Posunujeme se po proudu a z vody vylézáme až u mostu. Je tam také cedule s mapou řeky. Studujeme ji a vymýšlíme kam dál. O kus níž po proudu má být stezka kolem řeky pojmenovaná jako „rybářský chodník“. Rozhodujeme se přesunout právě tam. U auta potkáváme dalšího muškaře, který si nese dva dvouruční pruty - evidentně pase také po steelheadech.

Přejíždíme dolů a auto necháváme v kempu. Řekou se dá dobře brodit, střídají se tu hlubší pasáže s mělkými proudy. Postupuji rychle kupředu a Tomáše nechávám za sebou. Chytám krásnou tažnou vodu, ale bez jediné známky života. Všímám si utržené pletenky na dně a zvědavost mi nedá, abych ji nevytáhl. Na konci je obrovské olovo, drátěný systémek a karabinky. Koncový návazec chybí. Podle síly komponentů bych já něco takového používal tak na jesetery. Přichází kamarád a hlásí dva malé duháky. Ještě se směje, že to byl určitě dvakrát ten samý.

Po druhém břehu si kráčí dva rybáři - muškař a plavačkář s centrepinem. Podle jejich výbavy hádám, že jsou zde také na steelheadech. Jen steelheadi tu viditelně nejsou. Zvedá se poměrně silný vítr, což nám ztěžuje házení. No, alespon přestalo pršet. Ještě chvíli to zkoušíme, ale výsledkem je jen několik malých duháčků v Tomášově podání.

Při bližším pohledu zjišťuji, že rybám chybí tuková ploutvička. Až v tu chvíli mi to docvakne - všechno to jsou vysazení steelheadi z místních líhní. Tuková ploutvička se stříhá proto, že je dovoleno brát pouze tyto vysazené ryby. Divoké se musí pustit. Stejně je to i u lososů kisučů. Cestou zpět si v mělké vodě u břehu všímám larev chrostíku ve schránkách. Předtím jsme viděli i nějaký potěr. Potrava tu tedy je. Tak proč tu nejsou aspoň pstruzi? Já být pstruh, tak tu bydlím hned!

V dalším týdnu dva dny prší a konečně se objevují zprávy o prvních úlovcích kisučů na Capilanu. Po práci to tam jdu zkontrolovat. Vybírám si známé místo Cable pool, je přímo pod sádkami. Není úplně ideální na muškaření. Stejně jako většina řeky je sevřené ve skalách. Zato je z výšky hezky vidět, co je v tůni. Když tam přijdu, málem mi vypadnou oči z důlků - přímo pod skálou stojí steelhead, má dobrých 80 cm. Jsou tu také dva rybáři, muškař a plavačkář. Starší z nich si všímá mého údivu a směje se, ať ho jdu zkusit. Moc dobře ví, že ta ryba je absolutně netečná. I tak to chvíli zkouším a slézám po laně na místo, kde se dá muškařit. V rybářské vášni si ani neuvědomuji, co by se asi stalo, kdyby mi steelhead přeci jen zabral - mám s sebou jen pstruhové vybavení a nemám podběrák. Záběr se ale nekoná, a tak lezu zpět nahoru.

Muškař už je pryč, dávám se do řeči s plavačkářem. Je to velice plodný rozhovor. Dozvídám se, že dotyčný chytá na Capilanu skoro 30 let. Letošní sezóna je prý hodně slabá a nástup tahu pomalý. V tůni je pár lososů, kteří se vždy jako blesk ukáží u hladiny a pak zase zmizí. Nejlepší je prý na ně jít brzy ráno nebo navečer. Jako top mušku uvádí drobný olivový streamer. Přichází další a další rybáři, proto pomalu balím.

V týdnu jsme sem vyrazili ještě jednou s Tomášem, ale stejně jako všichni ostatní jsme ani my neměli ani záběr. Aspoň jsme si tedy naplánovali chytání na víkend. Ochlazení zastavilo tání ledovců a Cheakamus konečně spadl na chytatelnou úroveň. Ta řeka mi dala moje první lososy, proto se tam těším jako malý kluk.

V sobotu ráno se tedy vydáváme na řeku Cheakamus, která je asi 70 km daleko. Už jen samotná cesta je zážitek. Jede se po známé dálnici Sea to Sky Highway a výhled je úžasný a hlavně pokaždé jiný. Zaparkovat, obléct, navázat a vyrazit na známá místa. Je to velká dávka nostalgie. Místo medvědích tu jsou mývalí stopy, poloviční voda, poloviční síla vybavení, a tak v duchu doufám alespoň v poloviční velikost ryb. Oba máme připravené šestkové pruty se streamerem.

Náš plán je vyjít na poslední známé místo proti proudu a pomalu scházet dolů k autu. Tomáš má snad na třetí nához krásného duháka přes 30 cm. No znáte to - první vyhrání… Pomalu se posunujeme po proudu dolů. Řeka je dost studená a proud má velkou sílu. V duchu děkuji kamarádu Filipovi, který mi doporučil, abych si do bot namontoval speciální hřeby. Opravdu to dost pomáhá! V porovnání s předchozími výpravami se tady čas od času jednomu z nás povede chytit pstruha nebo sivena normální velikosti. Fungují černé, olivové i růžové streamery typu Wolly Bugger.

Kolem poledne se dostáváme za půlku naší trasy, na místo, kterému jsme přezdívali „hřbitov“. Nyní je tu úplně mrtvo. Alespoň co se týče ryb. Nad hlavami nám každou chvíli krouží orel (nebo letadlo) a pod námi na břehu vydra očichává pytel s odpadky, co tam nechali místní Indiáni. Inu, respekt k přírodě… Hřbitovem se dá díky nízkému průtoku brodit, a tak přecházíme na druhou stranu a pokračujeme stále níž. Už se ozývají prázdné žaludky, proto si dáváme pauzu a obědváme na padlých stromech. Kousek po proudu je vidět obrovská tůň - jasná volba po naší pauze. Než stačíme dojíst, přichází místní muškař. Ptá se, jestli se tu chystáme chytat a jestli by nám nevadilo, kdyby šel za námi. Ještě dodává, že spodní tůň je opravdu dobrá. Trošku jiné chování, než jsme zvyklí od nás. Než si sestaví prut, jsme nasvačení a jdeme prozkoumat onu tůň.

Je opravdu velká a vypadá hluboká, s jasně modrou vodou. Kamarád jde do poloviny a já zabrozuji do horní části. Asi deset minut „streameruji“ s černou muškou, ale jsem bez záběru. Tady přece musí být ryba! Měním za stejný vzor, ale v olivové barvě. Nához přes proud, potopit špičku až ke dnu a začít stahovat. - a okamžitě přichází pomalý, rozvážný záběr. Podle odporu to nebude běžný třicátník. Během chvilky mi ale ryba padá, aniž bych viděl, co to bylo. Jen podle záblesků měla ryba kolem půl metru. Jsem docela zklamaný, ale dál hážu. Během pár hodů se situace opakuje, s tím rozdílem, že mi ryba padá až u nohou, a já vidím, že je to siven. Do třetice všeho dobrého! Házím oliváka do vody a konečně mi to vychází. Krásný siven Dolly Varden může mít lehce přes 45 cm.

Jsem spokojený, ale nedá mi to, abych to ještě nezkusil. A vyplácí se! Mám další záběr a hned po záseku je jasné, že to bude něco jiného. Ryba skáče a já vidím purpurový pruh na boku. Na svou velikost tolik nebojuje - voda je dost studená a já mám poměrně silný vlasec. Navádím ji na mělčinu, abych si udělal fotku. Mého počínání si všímá kanadský muškař a volá na mě, jestli chci vyfotit. Nabídku s díky přijímám. Brett, jak se rybář jmenuje, má z duháka snad větší radost než já. Říká, že takového tu ještě nechytil. Ryba má půl metru a je nádherně čistá. Asi nejhezčí, co jsem kdy chytil. Teď už jsem úplně spokojený, a tak končím s chytáním a dávám se s Brettem do řeči. Nakonec si i vyměníme telefonní čísla s tím, že někdy můžeme vyrazit společně.

Přenechávám mu tůň a mířím dolů za Tomášem. Ten takové štěstí neměl. Zkouším to vedle něj, ale trhám celý návazec. Předělávat se mi to nechce, prší a dolů po řece už jsou jen peřeje, a tak lov pro dnešek ukončujeme. Opravdu vydařený den a nakonec se mi splnilo i to s poloviční velikostí ryby než před lety.

Asi je všem jasné, že jsem netrpělivě celý týden sledoval předpověď počasí a průtok s jedinou myšlenkou - jet další sobotu znova. Všechno klaplo, a tak jsem v sobotu vyrazil na „opáčko“. Tentokrát sám. Tomášově přítelkyni přiletěli rodiče a Tomáš se jim chtěl věnovat. Vcelku pochopitelná věc. Moje první kroky vedou k oné velké tůni pod skálou. Oproti minulému víkendu je tu několik rybářů, všichni jsou však na levé straně. Je tu zvykem chytat co nejblíže k autu. Pokud je třeba jít trochu dál pěšky, máte klid a místa jen pro sebe.Pln očekávání brodím na stejné místo, se stejným vybavením. Voda je malinko vyšší a trochu kalnější. Začínám s úspěšným olivovým streamerem a první záběr na sebe nenechává dlouho čekat.

Ryba jezdí docela pomalu a já až do poslední chvíle netuším, co to je. Přivádím si pod nohy krásného duháka, jen o chlup menšího, než byl ten z minulého víkendu. Skvělý začátek! Opět nekutečně čistá ryba s ostrými ploutvemi. Není mi úplně jasné, proč tolik nebojovala, ale asi na to má vliv velmi nízká teplota vody. Ani mně, zabrozenému po pás, není zrovna nejtepleji. Rybu samozřejmě pouštím. Když to vidí jeden z rybářů z levého břehu, předělává svůj prut a posílá do tůně třpytku jak na metrovou štiku. Oba však máme stejný úspěch. Zkouším měnit streamery a výsledkem je pouze malý siven. Asi po hodině mi začíná být zima, proto lezu na břeh se trochu ohřát. Na tůň přichází další čtyři rybáři. Dva nahazují na těžko a dva vláčí. Po chvíli se z vláčkařů vyklube Tomáš se svým „skorotchánem“. Jeho manželka byla po dlouhém letu unavená, a tak plánovaný výlet zrušili a chlapi mohli vyrazili na ryby.

Tomáš má na sobě broďáky, může tedy za mnou. Nechávám mu tůň a jdu do proudu nad ní. Tam se mi jen daří utrhnout tři streamery, jinak nic. Buď je moc kalná voda, nebo ryby odjely, a nebo prostě neberou. Ještě zkouším teorii „velká muška - velká ryba“ (hlavně viditelná v kalné vodě), teorie však zůstává pouze teorií. Je na čase změnit místo. Přejíždíme kus proti proudu k mostu, kde jsem poprvé chytal lososy. Přímo nad mostem je krásná tůň se slibným rozhraním. Říkám Tomášovi, že tam ryby musí být, tak ať to zkusí. A skutečně, během chvíle mu šedého smáčka bere duhák přes 40 cm.

Kluci dál zkouší vláčku a já jdu po proudu, podívat se na stará známá místa. U kamenného náspu věnuji tichou vzpomínku zlámanému prutu kolegy Brčáka. Místo je však obsazené rodinkou z JAR na prázdninách. Chytají skoro všichni členové rodiny. Prohodíme pár slov, vzájemně si sdělíme dnešní úspěchy a já jdu hledat nějaké volné místo. Níž po proudu už nikdo nechytá, a tak mám dostatek prostoru. Po chvíli mně dochází i kluci, takže pak chytáme společně. Rybolov končíme v zatáčce, kde jsem chytil svého prvního lososa.

Dnes tůň dala dva malé duháky a Tomáš na ní ztratil slušnější rybu. Jeho „tchán“ byl sice bez ryby, ale kanadská příroda ho naprosto uchvátila. Kochá se jí celou cestu domů.

Autor fotografií: Martin Dvořák

Článek vyšel v časopise Rybářství