Někdy to až bolí

9.3.2017 - Milan Tychler

Zima je pro některé rybáře tím nejhorším obdobím v roce a já docela chápu, že pokud nemáte žádný jiný koníček, nic vám neříkají lyže a hory, musí to být peklo. Nicméně tím více bych se pokoušel chytat i v zimě. Chlapi ze Šumavy samozřejmě řeknou: „To se ti to kecá, když jsi z Moravy!“ A mají pravdu. Ne všude jsou zimní podmínky pro rybaření stejné, to je pravda. Proto jsem vděčný, že mě osud zavál právě do tohoto kouta, kde jsou zimy mírné a relativně krátké. Když se ohlédnu na dvě tři zimy zpět, dalo se tady chytat až na pár dnů v podstatě po celý rok. Stojaté vody byly sice na nějakou dobu pod ledem, ale na řece se vždycky našlo místo, kde to šlo.

Jsou rybáři, kteří vydrží do mrazů a chodí k vodě, i když je okolo nuly. Jakmile padne teplota ještě níž, už je nepotkáte. Zůstanou jen ti nejotrlejší, které nevyžene ani mínus osmička. Na začátku zimy je to tak, že i při tak nízké teplotě můžete ještě chytat na velkých vodních plochách i z lodě. Mohutná masa vody si drží svou teplotu a hned tak nezamrzne. Jen mělké okraje se začínají pomalu zatahovat. Na řekách je to podobné. Nízké teploty - a to už musí být tak okolo deseti pod nulou - musí trvat pár dnů a pak už je konec. Nejodolnější vůči mrazu jsou velké řeky, ale i ty v silných mrazech podlehnou. Pak už je skutečně po rybách a zachránit nás může jen lov na soukromých vodách a na dírkách. Tam se chytá i při mínus patnácti. Dírky sice zamrzají, musí se stále čistit, ale chytáme! A to je nejdůležitější.

Uchránit se před mrazem není tak těžké. Kvalitní boty, termoprádlo, ohřívátka na ruce do kapes i velmi kvalitní teplé oblečení jsou běžně dostupné a některé i za celkem rozumnou cenu. Doba filcáků vycpaných novinami a vaťáků už skončila. Tedy alespoň v mnoha případech. Někde byla tato „móda“ jen nahrazena kvalitnějšími maskáči a lepšími botami. Faktem je, že kdo chce, dokáže se proti zimě dobře zabezpečit, takže pak řeší jen zamrzající vodu a často očka na prutech. Může se to zdát jako maličkost, ale je to hodně protivná záležitost. Každý, kdo jednou zkusí chytat v mrazu, se s tím potká. Problém bude při plavané, feederu a samozřejmě přívlači. Čím menší očka, tím rychleji zamrzají.

Pokud nemrzne moc, u přívlače často stačí jen na chviličku namočit špičku prutu do vody. Je teplejší než vzduch a led se z očka uvolní. Pár hodů je klid a pak se to zase opakuje. Když už ale zamrzá více oček najednou, musí se čistit a čistit. Je to podobné, jako když vám jde po vodě listí nebo ten protivný květ z vrby a topolů. Někteří rybáři doporučují namastit vlasec (sádlem, lojem, jelením lojem, voskem), použít všelijaké olejíčky, líh, dokonce i silikon a WD40. Zvláště k poslednímu produktu se tady na MRKu rozproudila velká debata. Z mého pohledu žádná chemie, byť i jen ve stopovém množství, do vody nepatří. I tak se jí tam dostane až dost. Nejenže poškozuje životní prostředí, ale může poškodit i naše nářadí.

Já jsem si zvykl používat přípravek Knot Loy určený k namazání vlasce před dotažením uzlu, aby se nespálil. Je to něco jako jelení lůj, ale je vyrobený na bázi rybího oleje. Nejde o žádnou velkou vrstvu. Máznu si maličko na prsty, a když vlasec stahuji, prsty ho přidržím a je namazáno. Čas od času je třeba to zopakovat. Nic nevydrží věčně a čím je větší zima, tím méně jsou všechny tyto praktiky účinné. Zkrátka se musíme smířit s tím, že mráz je prostě mráz a že nás občas i štípne do prstů tak, že to až bolí, přestože jsme dobře oblečení. Občas je zapotřebí něco převázat a manipulovat s rybami, takže rukavice musí dolů. Mokré ruce a mráz, to skutečně nejde moc dohromady...

Přes den jsou teploty na nule, ale v noci padají i na šest pod ni. Na menších stojatých vodách už se drží tenký ledový škraloup. Tam už je s rybařením amen, ale řeky i říčky jsou zatím v pohodě. Chodím teď na menší říčku a musím říct, že se docela bavím. Plotice, ostroretky i cejni jsou pořád aktivní.

S jemným náčiním a drobnými nástrahami mám docela úspěch. Jenže tomu nějak chybí ti dravci, nebo spíše ta přívlač. Když lapnu nějakého tlouštíka, budu spokojený. Do konce roku už moc nezbývá, a tak ještě musím vzít párkrát vláčák do ruky. Za chvíli bude s přívlačí konec. Je třeba vyrazit, dokud to jde.

Posledních pár dnů bylo přes den víc než přijatelně. Jenže večer začalo drobně mrholit a pak přimrzlo. Do rána je sice nádherná jinovatka, ale i pořádný mráz. Tak jako tak mé rozhodnutí platí. Jde se vláčet. Starý náhon pod mlýnem je sice mělký, ale nějaký ten tloušť tam je. Občas narazím na menšího candátka, štičku, okouna. Třeba nebudu úplně bez záběru.

Voda je naprosto křišťálová a nebude to snadné. Bude nutné házet přesně, co nejdál a po většinu času se musím držet při zemi. Kolena dostanou zabrat. Do takových podmínek, kde spíš klečím, než stojím, si nosím kousek tvrzené pěny, abych neklečel na zemi. Vody je málo a ryby se drží jen v hlubších tůňkách. Jdu pomalu po proudu. Nespěchám. Je zima, ale je krásně. Zatím na mě mráz nijak nedoléhá. Oblékl jsem se opravdu dobře, mám rukavice a čepici na uši. Když ale sundám rukavice, není to nic moc. Teď už je trošku lépe, ale ráno se mi lepily nosní dírky.

Měním nástrahy, zkouším kdeco, ale pořád nic. Ryby prostě nejdou. Až u větší tůně, kde je hlouběji, chytím prvního okouna a menšího tlouště. Ryby podeberu, rukavice jdou dolů. Zbavím ryby háčků a opatrně pouštím. Síťka podběráku odloženého na zemi v tu ránu zmrzne. Vypadá to spíše jako cedník než podběrák a mráz mě hezky štípnul do prstů. Docela to bolí. Jen co ruce osuším, hned natáhnu rukavice a jede se dál. Nebýt těch věčně zamrzajících oček, bylo by to snazší, ale co se dá dělat. Když chytím dalšího, tentokrát opravdu hezkého tlouště s velkými červenými ploutvemi, jsem naprosto spokojený. Úplně se uvolním a celé si to krásně užívám. Už nemám oči jen pro vodní hladinu, ale více vnímám i tu ledovou krásu kolem. Je neuvěřitelné, co umí příroda vytvořit.

Pod tůní je delší úsek s hloubkou okolo metru a se silnějším proudem. Tohle místo je trošku užší a na dně není žádný sediment. Často se tu drží ostroretky. Ale o ty dnes nejde. Možná při břehu narazím na většího tlouště. Dno je tu čisté, a tak nasazuji na zkoušku čtyřcentimetrový wobbler. U břehu nic. U protějšího také ne. Zkouším to tedy přímo v proudu. Na třetí nebo čtvrté nahození přichází do proutku pořádný kopanec. Ryba jde hned přes brzdu. Je-li to tloušť, bude pořádný. Ryba se brání i v ledové vodě skutečně urputně a tlouště už mohu s klidem vyloučit. Jakmile tah trošku povolí a já pozvednu rybu ode dna, mám v tom jasno. Nástrahu, kterou jsem vedl hodně pomalu a která škrtala svou lopatkou o dno, popadla parma.

Chvíli ji vodím, než to vzdá. Podběrák musím rychle namočit, protože je tuhý jak veka a já nechci rybu nijak poškodit. Konečně je ryba břehu. Mám z ní velkou radost, protože jsem ji dnes nečekal, a hlavně byla víc než zdatným soupeřem. Na břehu ji dlouho nezdržím, ale pro jistotu ji ve vodě chvilku přidržím, abych se přesvědčil, že je v pořádku. Prsty skoro necítím. Naštěstí je parma čiperná a hned pospíchá od břehu do středu toku. Když vytáhnu ruce z vody, je to ještě horší. Honem osušit a schovat. Dál už nepůjdu. Úplně mi to stačí a jsem spokojený jak želva. Dnes to byla tvrdá, ale krásná rybařina, která i trošku zabolela. Ale čím je to těžší, tím víc mě to baví...