Časně ráno na okouny...

29.1.2017 - Milan Tychler

Už jako kluk jsem chytal okouny moc rád, a protože jsem vyrůstal na revírech v podhůří Jeseníků, byl pro mě větší kousek celkem vzácná ryba. Občas jsem na Moravici narazil na tyhle loupežníky a vždycky jsem obdivoval jejich olivově zbarvená těla s pruhy, oranžovorudé ploutve a pichlavé ostny. Většinou to byly malé ryby s nízkými těly, ale čas od času se chytil na žížalku nebo malou třpytku i kousek s pěkně klenutým hrbem za hlavou. Ti byli nejkrásnější. Až později, když jsem začal za rybami více cestovat, jsem se potkal s většími okouny.

Přehradní nádrže a všelijaké pískovny nabídly mnohem větší kousky než podhorská řeka. Brzy jsem ale také zjistil, že jsou vody, kde velkého okouna najdete jen stěží, a vody, které nabízí okouny opravdu slušné. Ovšem neštěstí je to, že jakmile se roznese, že jsou někde pěkní okouni, dlouho ten stav nevydrží. Dravý okoun se chytí relativně snadno a pár hlupáků dovede malou vodu zdecimovat během velmi krátké doby. Znal jsem vody vyhlášené nádhernými okouny, ale kdeže loňské sněhy jsou. Ještě se pár vod s pěknými okouny najde, ale je jich hodně málo a velkých okounů v nich také. Musíte se opravdu snažit, abyste dostali kousek přes čtyřicet centimetrů, a ti padesát plus už jsou jako drahokamy. Někde není problém nasekat za chvíli hromadu dvacítek, avšak dostat se o deset centimetrů výš už se skoro nepodaří. Je to jak kde. V každém případě vyrážím na okouny každou chvíli a rád.

Lehká přívlač, to je moje. S lehkým proutkem trávím u vody většinu času a k této rybařině okouni samozřejmě patří. Na tekoucích vodách se lehkou přívlačí uloví spíše tloušť, ale občas se i okoun splete. Zato na vodách stojatých je to nejčastěji okoun, co vezme drobnou nástrahu.

Jedu na pískovnu, kde se to okouny sice příliš nehemží, ale jsou tam a já tam dlouho nebyl. Nikdy není na škodu navštívit stará místa. Pískovna prakticky sousedí s řekou, a tak to vezmu jedním vrzem. Až mě stoják omrzí, vyrazím na řeku. Takový je plán. Snad mě nevyšplouchne počasí. Podzimní dny jsou zrádné. Předpověď je vrtkavá, ale budu věřit, že to vyjde.

To ráno je jako malované a 17 °C odpoledne je na konec října skutečně skvělé. Těším se na další hezké ráno, a abych mohl vyrazit co nejdříve, chystám si večer všechno, co budu potřebovat. Brašna s nástrahami je na okouny až příliš velká, jenže nevím, jestli budou ježatci chtít wobblery, nebo spíš gumy, a tak beru oboje. Ještě připravuji proutky – jeden lehčí na stoják a jeden maličko těžší na řeku. Spát jdu okolo půlnoci, tak jako každý den, a vstávám o pěti. Než posnídám, nachystám malou svačinku a zaliji kávu v bandasce, je pomalu hodina pryč. A hodinu to mám také autem k vodě. Venku je samozřejmě tma. Rozední se až v sedm, tedy v době, kdy už budu na místě. Z okna nic nezkoumám, ale když vyjdu ven, vidím, že je lehká mlha. To by nevadilo. Hlavně ať se to nezvrtne do nějakého deště.

Cesta utíká celkem pohodlně. Na D1 jsou dvě nehody. Naštěstí obě v protisměru, a tak se dostávám k vodě přesně v určeném čase. U pískovny je klid. Cestou k vodě mi pod nohama šustí první spadané listí a jeho vůně se mísí s vlhkostí kolem. Typická vůně podzimu… Hladina je hodně nízká, protože i v řece je vody málo. Tato pískovna funguje jako spojené nádoby. Když klesá voda v řece, klesá i na pískovně a naopak. Jakmile řeka stoupá, plní se i pískovna. Ovšem vody je tu rok od roku méně. Tam, kde jsme kdysi chytávali, teď můžeme pohodlně sedět. Z mělkého kouta vzlétá volavka. Číhala tu na drobné rybky. Nehezky skřehotá a evidentně ze mě nemá radost. Dvakrát zakrouží, a když vidí, že se nehodlám vzdálit, mizí někam k řece.

Rozkládám se na malé plážičce a jdu do toho. Pořád je ještě trošku šero, ale mlžný opar pomaloučku a neochotně mizí. Guma s lehkou hlavičkou žbluňkne pod vrbový keř. Nechám ji klesnout ke dnu, a jakmile na napnutém vlasci klepne o dno, dávám jí pohyb. Dvakrát poškubnu špičkou, ťuk, ťuk, dvě otáčky kličkou a zase nechám gumičku klesat. Jakmile klepne o dno, všechno se opakuje. Pomalu se dostávám do rytmu, avšak okounům je to úplně jedno. Musím je hledat. Střídám místa, různé hloubky a stále nemám jediný kontakt s rybou. Kdo ví, jak to tu teď s okouny vůbec je. Voda už chladne a je hodně čistá. Trápím se dvě hodiny, než mi něco přidrží ocásek malého twisteru.

Bylo to jen takové kratičké zadrnčení. Mám sto chutí vyměnit nástrahu za menší, i když dobře vím, jak je okouní tlama prostorná a že i malá ryba si do ní dovede nacpat až neuvěřitelně velkou nástrahu. Dychtím po záběru, ale pak si řeknu: „Ne, nic takového. Buď ať zabere pořádně, nebo ať to nechá být!“ Pokračuji trpělivě dál. V podstatě už jsem prošel všechna mělčí místa a většinu středních hloubek. Teď už mi zbývají jen místa dál od břehu a hloubky. Nemám chuť nějak výrazně měnit velikost nástrahy ani hlavičku, a tak se rozhoduji vyzkoušet drop shot.

Připravuji si druhý proutek, ten, co jsem plánoval na řeku, a vážu sestavu tak, že mám zátěž asi čtyřicet centimetrů pod nástrahou. Tou je malý bílý smáček. Než se do toho pustím, dám si malou svačinku a trošku kávy. Obloha je pořád šedivá, ale sluníčko už se přes zvednutou mlhu dere ven. Trošku do toho začalo foukat, ale tady mezi stromy jsem dobře chráněný. Sice se ze stromů začíná sypat listí, ale zatím to jde. Trápení s ním přijde až později, a hlavně na řece.

Opřu se do proutku a zátěž letí daleko od břehu, kde klesá do hloubky. Když zátěž klepne o dno, napnu vlasec, abych s ní měl kontakt, a zatřesu párkrát nástrahou. Pak popotáhnu zátěž a zase třesu smáčkem. Nástraha se pomalu blíží ke mně a asi v půli cesty přichází rozhodný záběr. Přiseknu a ryba visí. Byl to pěkný záběr a zdá se, že ani ryba nebude úplně malá. Vzdoruje, vzteká se, ale není jí to nic platné. Musí ke mně. Okoun je to pěkný. Dokonce tak pěkný, že jsem takového ani nečekal. Nástrahu má celou v tlamě, takže ji ani nevidím. Skutečně fešák. Hřbetní ploutev má naježenou jaksepatří, ploutve rudé. V čisté vodě přímo svítí.

A tato ryba odstartovala den, jaký jsem tu ještě nezažil a jaký se už myslím ani nebude opakovat. Nemám záběr za záběrem, jestli jste si mysleli na to. To ne. Na každou rybu jsem se něco naházel, ale všechny byly krásné. Třicet až pětatřicet centimetrů, větší ne, ale každá z nich jak malovaná a pořádně vykrmená. Radost na ně pohledět. Nemohl jsem se od nich utrhnout a ani neutrhl. Zůstal jsem na pískovně až do pozdního odpoledne. Okouni stáli jen na hlubších místech. Nechali se přemlouvat a o nástrahu se nervali. Z pěti míst jsem jich vytáhl rovných šestnáct. Zažil jsem i dny se šedesáti okouny, či spíše okounky, ale dnes to bylo něco výjimečného. Odjížděl jsem s pocitem absolutního uspokojení a všechny ryby jsem poctivě vrátil vodě.

Nikomu jsem neřekl ani slovo a jen jsem opatrně sondoval, jak jsou na tom na této vodě s okouny ostatní, co tam jezdí. Ukázalo se, že nijak slavně. Prý se tam chytaly krásné kusy před třemi roky, ale už tam prý nic není. No, zdá se, že nová generace dorůstá a já měl štěstí. Otázkou je jen to, jak dlouho se to utají…