Vláčka nevláčka

- Milan Tychler

Už se dvě hodiny motám okolo řeky pod jezem a stále bez kontaktu s rybou. Včera se mi na twister věšel jeden okoun za druhým, rotačku proháněli tloušti a dostal jsem i dva celkem pěkné boleny. Také malého sumečka, který vztekle práskal vousy. Byla to pohodička a pěkně jsem se namlsal. Ovšem dnes je to jako zakleté.

Vodu pročesávám poctivě, vymetám dolíky, proudy i mělké partie, nástrahou šmejdím u dna, ve sloupci i pod hladinou. Jenže ryby si asi řekly, že dneska prostě ne! No, jsou takové dny, kdy to moc nejde. To je rybařina. Co se s tím dá dělat? Nic moc. Střídat nástrahy, způsob vedení, zkoušet různá místa. To všechno už jsem ale zkusil. Měnit místo nemá velký smysl. Já vím, že tady ryby prostě jsou, jen budu muset trpělivě házet dál a čekat, až je hlad popožene.


Těchto loupežníků je plná řeka

I včera to byla hodinka, než jsem se dočkal prvního klepnutí, a protože dnes jsem tu o hodinu dřív než včera, myslím, že všechno teprve přijde. Tedy pevně v to doufám. Třeba se podaří alespoň ti okouni. To jsou zdejší mršky prohnané. Někdy berou jako o život a jindy tady nezavadíte o jediného, kdybyste se rozkrájeli. Člověk by řekl, že tu v tu dobu nejsou, ale jsou. Jen prostě netečně postávají na svých oblíbených místech a neberou. Můžete jim strkat pod nos, co chcete, je to zbytečné. Rotačky všech velikostí i barev si můžete strčit za klobouk, wobblery zrovna tak, gumičky chytají v nejlepším případě jen za ocásek, a když se některý splete, je to ten nejmenší z nejmenších. Jen jednou se mi podařilo dva matadory z hejna vyrvat pomocí marmyšky a žížalek nalezených pod pobřežními kameny.

Asi si dám také krátkou pauzu a pak budu zkoušet své štěstí dál. Usadím se na betonových schodech u vodoměru. Mám tak celou řeku jako na dlani. Z batůžku vytáhnu termosku s kávou, naplním šálek, pomalu usrkávám a sleduji hladinu. Slunce prudce stoupá a pomalu zalévá můj břeh, zatímco ten protější zůstává ve stínu. Centimetr po centimetru se světlo blíží po břehu k hladině, a jak paprsky proniknou ke dnu a postupují dál a dál ke středu toku, řeka začíná žít.

Je podzim. Sice teprve na začátku, ale voda pomalu chladne, protože i noci už jsou chladné. A ryby k tomu, aby se pohybovaly a žraly, potřebují teplo. Někdy stačí pouhý stupínek či dva navíc, aby se vše změnilo, jako když mávnete kouzelným proutkem.


Pár jich dostanu

Na rozhraní světla a stínu níž po proudu zalovil hlučně první bolen. Rybky se rozlétly na všechny strany. Vzápětí zaloví kousek výš a za chvíli znovu. Tato ryba to myslí vážně a má hlad. Dělá pořádný kravál, ale je to jen dorostenec. Boleni jsou prostě hluční. Do pohybu se daly i zdejší parmy. Ukazují své hřbety na hladině jako delfíni. Ovšem nic většího mezi nimi také nevidím. Jsou to ryby tak okolo čtyřiceti padesáti centimetrů. Teď se ozvalo zalovení i kus nade mnou. Je čas opět zkusit štěstí.

Na jigovou hlavičku nastražím bílý ripper se stříbrnými flitry a štíhlým ocáskem, který má poměrně velkou plošku, takže ve vodě krásně pracuje. Je to moje zbraň na boleny, kteří ráno prohání pod hladinou oukleje. Zabrodím do řeky, ale jen kousíček od břehu, aby mě ryby neviděly, a házím co nejvýš proti proudu. Pak táhnu nástrahu kousek pod hladinou rychle k sobě. Zalovení bolenů se začíná ozývat ze všech stran a čím dál častěji. Stříbrné šavle jsou na lovu.

Netrvá dlouho a pořádné kopnutí do prutu je tady! Oplatím stejnou mincí a je tu první rvačka. Bolen se divoce zavalí pod hladinou a mete si to k protějšímu břehu. Tam je ale hodně mělko, a tak se brzy otáčí po proudu dolů. Jeho první nápor je skutečně úžasný. Jenže tato ryba se rychle „zadýchá“. Jeho odpor pomalu a jistě slábne a za chvíli jde do podběráku jako ovečka. Je to taková ta běžná velikost, něco lehce přes padesát. Během hodinky chytám ještě dva podobné a jeden mi krátce po zaseknutí z háčku padá. No, a protože se nezdá, že by tu lovil i nějaký větší kousek, zkusím štěstí trošku hlouběji pod hladinou, ať je nějaká změna.


Konečně zabral i okoun

Sundavám gumu a místo ní zavěsím menší wobbler. Pokročím kousek dál do řeky. Není tu příliš hluboko. V nejhlubším místě je tak lehce nad pas. Otočím se zády k proudu a nahodím co nejníže pod sebe. Chci, aby měl proud dost času přitlačit nástrahu až ke dnu. Pročesávám řeku od středu až ke břehu a pomaličku scházím níž. Konečně v hlubším místě u břehu narazím na okouny. Tohle místo je trošku nebezpečné, protože se tu s nástrahami dost vázne, ale když se to stane, mohu si pro nástrahu dojít. Celkem bez obav tedy šmejdím mezi kameny, což mi vynáší tři pěkné okouny a malého candátka. Jenže já pasu po něčem větším. Kdysi jsem tu narazil i na pořádné candáty. Je to sice pár let, ale co když se tu zase něco objeví? Zkoušet se to musí, i když mi v koutku duše něco říká, že to, co se stalo tenkrát, už se nebude opakovat. Jenže kdo ví?

Okouni si dávají pauzu. Už se hezkou chvíli nic nepřihodilo, a dokonce i boleni nějak přestali lovit. Nechám břeh břehem a postupuji blíž ke středu řeky. Zkusím to pro změnu zase na mělčině. Měním nástrahu za jinou, která nejde tak hluboko, a nahazuji po proudu. Při hodu si všimnu malé smyčky na šňůře. Zastavím nástrahu, navinu kousek zpět a rozmotávám uzlík. Na této šňůrce se mi to nestalo už hodně dlouho. Uzlík drží, a tak musím vzít na pomoc jehlu. Nechci šňůru stříhat, i když by to bylo jen nějakých šest, sedm metrů. Vylovím jehlu, prut dám mezi nohy a roztahuji uzlík. Nástraha zatím klesla ke dnu a tam se vlní na místě. Konečně se podařilo, uzlík je pryč. Povoluji šňůru, nástraha sjíždí o metr níž, a když schovávám jehlu do krabičky, přichází pořádná pecka do prutu. Nástrahu, která prakticky stála na místě, popadla nějaká ryba a podle všeho není úplně malá.


Tahle vzala „zaparkovaný“ wobbler

Je z toho pěkná rvačka. Abych měl trošku navrch, popojdu víc k mělčině. Nechci, aby mi ryba unikla k protějšímu břehu mezi kameny. Chvíli to trvá, než se ukáže, ale brzy je jasno. Malý wobbler popadla slušná parma. Jednoduše neodolala nástraze vrtící se na místě. Jsem rád, když je v podběráku. Pouštím ji a hned pročesávám vodu znova.

Parmy přece žijí v hejnech, a jestli se krmí, mohu očekávat další záběr. Jenže ať se snažím, jak chci, nic se neděje. Co, hergot, dělám špatně? Tak moment, jak to bylo? Když parma vzala nástrahu, ta vlastně vůbec nebyla v pohybu. Já teď vodil wobbler hodně pomalu, ale zřejmě to nestačí. Dobrá, zkusím to jinak. Nahodím deset metrů před sebe a nástrahu prostě držím na místě. Když se nějakou tu minutku nic neděje, posunu ji kousek dál a zase držím. Jen občas ji maličko popotáhnu, ale hned ji zase nechám pomaloučku klesnout ke dnu.


A je tu další říční krasavice

Chvíli trvá, než urazí dva metry, ale stálo to za to, protože náhle se proutek ohýbá a další slušný kousek si to se mnou rozdává docela tvrdě. Je to zvláštní druh přívlače, ale v tuhle chvíli evidentně funguje. Parmy zabírají na nástrahu imitující štíhlejší rybku v přirozených barvách. Nástraha nemá žádné vibrační kuličky, její chod je poměrně klidný a parmám se evidentně zalíbila. Zkouším pak ještě jiné nástrahy včetně oblíbených twisterů, na které parmy chytám, avšak jediné, co chtějí, je právě ten wobbler a žádný jiný. A tak doufám, že ho neutrhnu…

Trošku zvláštní přívlač, že ano? Ale důležitý je výsledek. To, že se můj proutek dnes několikrát krásně ohnul, měla na svědomí vlastně náhoda. Nebýt drobného uzlíku, asi by to dopadlo jinak. Od té doby to občas zkusím. Někdy to funguje, jindy ne, ale je dobře to uchovat v paměti, protože člověk nikdy neví…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (3 reakce)

Přečteno: 8 199x
Průměrná známka: 1.06