Poklábosit na rybách s přáteli není špatné, ale občas má určitě každý chuť vypadnout tam, kam nikdo nechodí. Zkrátka chcete mít trošku klidu. No jo, ale kde to dneska je?
Kam se člověk u vody vrtne, tam na někoho narazí. Jen staré tůně v odlehlých koutech nabídnou trošku samoty a ani tam to není stoprocentně jisté, protože těch, kdo hledají samotu, je spousta. Naštěstí ne všichni jsou však ochotní vyměnit kapry za hordu nenasytných sumečků, karásky a občas nějakého perlína či línka. Pokud chcete mít trochu klidu, musíte se vzdát naděje na pěkný úlovek a vzít zavděk drobotinou. Jen u vod chudých najdete klid.
Sem nikdo nechodí
Jsou rybáři, kteří by na vodu se sumečky nešli ani za nic, protože je z duše nenávidí a je to nenávist až za hrob. Za sebe musím říct, že mi sumečci nevadí. Nejsou všude, a když od nich chci mít pokoj, jdu prostě jinam. V mém okolí je pouze pár lokalit, kde na ně mohu narazit, a občas na ně vyrazím záměrně. Je to prostě zase něco jiného. Tam, kam mě teď srdce táhne, jsem sumečky také chytil, ale jen několik. Tahle voda je spíše rájem karasa stříbřitého a také perlína. Je skutečně chudá, a tak jsou oba druhy zakrnělé a doufat tu v pěkného kapra by bylo jako vyhrát hlavní cenu ve sportce. Na tohle odlehlé místo ani kluci nechodí. Jen volavky, které sem zabrousí od blízké řeky, občas postávají u břehů.
Tato tůň bývala kdysi dávno hlavním tokem řeky. Když si řeka našla koryto jinde, bylo tohle rameno spojené s řekou pro ryby požehnáním. Třeli se tu kapři, líni a všem rybám tohle místo sloužilo jako úkryt, když se hlavním korytem valila povodeň. Když se ale stav vody v hlavním korytě trvale snížil, rameno ztratilo kontakt s řekou nadobro. Kapři a štiky se vychytali, velcí líni také a o drobotinu nebyl zájem. Rameno začalo žít svým životem. Časem se hodně zaneslo. Každý rok na podzim spadnou na jeho hladinu tuny listí. Ač to tak nevypadá, tato voda pomalu umírá. Vody je tu míň a míň. Přijde doba, kdy bude v létě vysychat docela a stane se z ní jen močál…
Překvapivě velký karas
Teď je při plném stavu na jaře v nejhlubším místě stěží metr. V zimě tu díry nikdo neseká, a tak je s podivem, že zdejší obsádka ještě žije. Ale sumečci, línci a karas, to jsou tvrdé ryby. Jen tak je z vody nevymažete a díky nim můžete ulovit i v této louži nějakou tu šupinu. A právě sem se chci na jeden den uchýlit, abych zjistil, jak jsou na tom zdejší šupináči a jestli už nezmizeli nadobro. V předvečer odjezdu balím vše potřebné a těším se na den plný klidu a pohody. Jsem tak natěšený, že jsem skoro zapomněl vzít z garáže žížaly. To by bylo nadělení. Na tuhle nástrahu spoléhám nejvíce ze všech. Na této vodě nezabírají boilie, pelety a já nevím co ještě. Tady fungují žížalky, pečivo, těstíčko a měkká kukuřička. Zkrátka stará dobrá klasika, která stále chytá, což mi věc hodně ulehčuje. Nemusím přemýšlet nad tisíci výdobytky moderní rybařiny a ani nechci. Chci jen klid a jednoduchou rybařinu, byť s drobnými rybkami.
Poshánět žížaly mi dalo spoustu práce. Je sucho. Musel jsem prošmejdit všechna zastíněná místa a hrabat jako krtek, abych dal něco dohromady. Na rousnice mohu zapomenout. Ty neměli ani v obchodě. Pod kameny u potoka a pod prkny u starého kompostu jsem nakonec vyslídil pár mrskajících se kopaných žížalek i hnojáčků, takže jsem celkem spokojený. Krabička s nimi je teď velká vzácnost, musím ji opatrovat jako oko v hlavě. Hlavně je nesmím nechat na sluníčku. Člověk, když je zabraný do chytání, si to ani neuvědomí, nechá žížaly na sluníčku a za chvíli je uvaří. Sluníčko a žížaly v krabičce, to vážně nejde dohromady.
Tihle půjdou do jezírka
Konečně jsem na místě. Jízda po staré polní cestě není vážně nic moc, ale když člověk nespěchá, dá se to přežít. Ještě musím kousek pěšky. Nakládám na sebe všechno, co budu potřebovat, a za chvíli už jsem u vody. Skládám věci pod starou vrbu a jdu na obhlídku. Je evidentní, že sem nikdo nechodí.
Žádné vyšlapané místečko, žádná cestička okolo. Libuji si, jaký je tu klid. Pak obejdu vrbové křoví a skoro mě trefí šlak! Za keřem stojí malý stan. No, on to vlastně není stan, je to taková ta kukaň, ve které se dá jen sedět. Je v maskáčových barvách a ještě jsou o ni opřeny nějaké větve, takže je celkem dobře zamaskovaná. Právě se z ní hrabe nějaký chlap. Vousatý dlouhán v maskáčích s dalekohledem v ruce. Pruty tu nevidím.
Koukneme se na sebe a překvapení jsme oba. Jeden druhého tu absolutně nečekal. Měl jsem v úmyslu se pořádně mračit, ale hned mě odzbrojil širokým úsměvem. Fakt nevím, co si mám myslet. Na bezdomovce nevypadá. Spíš to bude nějaký ochranář. Pozdravíme se, slovo dá slovo a já s radostí zjišťuji, že tento chlapík je ornitolog a fotograf. Protože sám také fotím, hned si máme co říct a vzájemně si předvádíme své nádobíčko. Důležité je, že se nebudeme vzájemně rušit. Já mám v úmyslu uklidit se do vzdáleného kouta, a tak bude všechno v pořádku. Loučíme se s tím, že si dáme společný oběd a kafe. On si leze do své pozorovatelny a já se šourám zpět, abych mu neplašil ptáčky.
Rozkládám se na vhodném místě o kus dál. Hned zkouším hloubku a s politováním zjišťuji, že oproti minulým rokům je tu vody zase o něco méně. Za chvíli už se na vodě houpají dva malé splávky. Chytám jen tak bez krmení. Zkouším nahazovat na vhodná místečka a plašit ryby krmením nehodlám. Na této vodě nemá vnadění žádný smysl. Jen bych dělal hluk a plašil ryby.
Zlatý hřeb dne
Jeden prut se zrnkem kukuřice nahazuji vlevo ke břehu a ke splávku přihazuji deset volných zrníček. To úplně stačí. Tento proutek nechám být a věnuji se druhému, se kterým hodlám chytat na kousky žížalek před sebou. Vyvážím ho tak, že z vody trčí jen jemná anténka, a může to začít.
Rybky se ozývají skoro okamžitě. Pach roztržené žížaly rychle přilákal prvního karáska. Vlastně to ani nebyl karásek, ale pořádný karas. Jeho velikostí jsem celkem zaskočený. Rozhodně jsem čekal mnohem menší kousek. No, uvidíme, jak to půjde dál.
Další rybkou je perlín a pak místo obsadí na delší dobu karasi. A všichni jsou kupodivu pěkní. Nevím, jak si to vysvětlit, ale jsem spokojený. Chytat tyto ryby mě baví. Ale kde jsou sumečci? Že by zmizeli? Ale kdepak! Už je tu první a za ním další a další. Pár jich dám do vezírku. Kamarád si usmyslel, že je bude mít doma v jezírku. Nechce rybky v barvě pomeranče ani nic podobného. Rozhodl se pro vousaté pichlavce, tak je bude mít.
Prut s kukuřičkou mlčí. Ta jim nějak nejede. Ale to nevadí. I tak mám s druhým proutkem práce až dost. Jsem rád, že je tu pořád živo. Dopoledne uteklo jako voda. V podstatě jsem se až na pár krátkých chvilek ani nezastavil.
Tady platí jedině žížalky
Tiché písknutí oznamuje, že kolega odnaproti postavil na kafe. Vytahuji pruty, beru do ruky svačinu a jdu za ním. Společně jíme, dáváme si kafe a sdělujeme si zážitky z dopoledne. Oba jsme spokojení. Mně se s rybkami daří a on má také pár pěkných úlovků ledňáčka, pro které přijel. Trávíme spolu více než hodinu. O pruty obavy nemám. Sem nikdo nechodí, a i kdyby, musel by projít okolo nás. Oba chceme vydržet do večera. Popřejeme si štěstí a zase se rozcházíme. Je to fajn chlap, později se z nás stanou dobří přátelé.
Odpoledne probíhá v poklidném duchu. Mám návštěvu mladého zajíce a bažantí slepice s kuřátky. Je vidět, že je tady opravdu klid. Ovšem zlatý hřeb toho dne přichází těsně před tím, než začnu balit. Na kukuřičku nakonec zabral pěkný lín. Už jsem se obával, že tu žádný není, ale tento kousek zahnal chmury na mé tváři. Čekal jsem jich víc a podstatně menších, ale tento stál za to. Balím spokojený jako želva, vyhřátý od sluníčka a už se zase těším někam mezi lidi. Tohle na dobití baterií na nějakou dobu zase stačí…
GScarp.cz
