Přirozená reprodukce ryb v našich vodách 2

- Tomáš Lotocki

2. Část

V minulém článku jsme se začali věnovat tématu přirozené reprodukce ryb v našich vodách. Řekli jsme si, že k tomu, aby byl proces výtěru úspěšný, musí být naplněn celý soubor určitých předpokladů. Podstatnou roli hraje zejména teplota voda, klimatická a hydrologická situace a nezanedbatelný vliv na proces přirozené reprodukce má i kvalita a čistota vod (v této souvislosti jsme se zmínili i o moderním fenoménu, kterým je znečištění povrchových vod hormonálními látkami). To však nejsou jediné faktory ovlivňující proces přirozené reprodukce ryb. Jednotlivé rybí druhy mají specifické požadavky na přírodní prostředí pro dozrávání pohlavních produktů a následný výtěr. V tomto smyslu hraje zásadní roli samotný charakter vodního toku a především nabídka vhodného výtěrového substrátu. S tím pak souvisí i otázka třecích migrací za účelem nalezení požadovaného trdliště. A právě těmto tématům se budeme věnovat v druhém pokračování našeho povídání o přirozené reprodukci ryb v našich vodách.


Zregulovaný, příčně napřímený tok nemusí vždy znamenat špatné podmínky pro přirozený výtěr ryb

Charakter toku

Charakter toku je důležitým determinačním faktorem pro přirozený výtěr ryb. V tomto ohledu hrála a hraje činnost člověka s jeho zásahy do podoby vodního ekosystému velmi důležitou roli. I přes tyto zásahy jsou však jisté zákonitosti reprodukce na různých typech vod v podstatě dané. Obecně platí, že čím větší tok, tím větší přirozený výtěr ryb a tím také postupně klesá význam umělého vysazování. Naproti tomu na menších vodách, např. pstruhových potocích, hraje hospodaření a umělé vysazování ryb většinou zásadní roli.

Činnost člověka se negativně odráží především v zasahování do přirozeného toku. Apriorně však neplatí, že zkanalizovaná, příčně napřímená řeka je pro přirozenou reprodukci méně vhodná než přírodní koryto. Například výzkumy na dolním toku řeky Moravy prokázaly zdánlivý paradox, že zregulovaná část řeky je bohatší na množství rybích druhů a nabízí také více vhodných míst pro dorůstání plůdku než přirozený tok. Nenechme se tedy zmýlit prvotním (vizuálním) dojmem z vody. Přirozený výtěr je totiž dlouhodobý proces, při kterém se snoubí celá řada faktorů. Proto nelze k problému vhodných podmínek pro reprodukci přistupovat prvoplánově. Tím, že na zregulované řece přeměníme tok a vytvoříme několik meandrů, čímž vodu opticky zpřírodníme, ještě automaticky nezlepšujeme podmínky pro výtěr ryb. Důležité je vytvořit vhodné prostředí nejen pro úspěšný výtěr a vykulení, ale také pro růst plůdku. K tomu jsou vhodná především ta místa, na kterých potěr nachází ochranu před dravci - slepá ramena, tůně, příbřežní partie s bujnou vegetací apod. Zde dochází často k významnému výtěru mnoha druhů, vyžadujících prostředí tekoucí vody, ale třeba i ryb, které se jinak v řekách nebo v daném profilu toku téměř nevyskytují.


Cejn velký se vytírá většinou na rostlinný substrát, ale v případě nouze je schopný přijmout i jiné podloží

Výtěrový substrát

Ryba, připravena ke tření, potřebuje nalézt k rozmnožování vhodný prostor, což nemusí být vždy jednoduché. Některé ryby vyžadují totiž k výtěru specifické podloží, např.: trávu, kameny, štěrk nebo písek. Právě v těchto druhově specifických potřebách lze leckdy najít opověď na otázku, proč některé ryby v našich vodách dlouhodobě neprospívají a nedaří se jim vytvářet stabilní, přirozeně se rozmnožující populace. Podle zmíněných požadavků na výtěrový substrát dělíme ryby do několika skupin:


Slunečnice pestrá není na výtěrový substrát nikterak náročná - vzhledem ke své teplomilnosti se však u nás přesto vyskytuje jen ostrůvkovitě

fytolitofilní (indiferentní) - jsou druhy, které nemají specifické nároky na trdliště. Mohou se vytírat na ponořený rostlinný substrát, ale i větve, kameny či štěrk. Tato skupina ryb je nejpočetnější, patří sem např. plotice, cejnek, ouklej, střevlička, okoun, candát, ježdík, koljuška nebo slunečnice. Některé druhy jsou však hraniční a jejich zařazení do určité skupiny není jednoznačné. Například cejn velký se vytírá převážně na rostlinný substrát, ale je schopen přijmout i jiné podloží, takže ho lze řadit i mezi indiferentní druhy. Vzhledem k tomu, že tyto ryby nemají na trdliště zvláštní nároky, měly by se teoreticky dobře rozmnožovat a obývat naše vody ve velkém počtu. Skutečně se mezi nimi objevují velmi hojné druhy, např. plotice, cejnek, střevlička nebo ouklej. O úspěšnosti reprodukce však samozřejmě nerozhoduje jen dostupnost výtěrového substrátu. Koljušky nebo slunečnice třeba vytvářejí místně početné kolonie, ale jako nepůvodní teplomilné druhy nacházejí u nás vhodné podmínky pouze v určitém omezeném typu vod, a tak se vyskytují jen ostrůvkovitě. Candát se sice v posledních letech vytírá velmi dobře, ale nadměrný lov způsobuje, že počet především dospělých ryb, schopných výtěru, se spíše snižuje.


Kapři nebo štiky vyžadují k výtěru zatopené příbřežní rostlinstvo

Fytofilní - tyto druhy vytírají silně lepkavé jikry na rostlinný substrát. Patří sem kapr, štika, karas nebo lín. Už z tohoto výčtu je patrné, že se jedná o druhy, u nichž se přirozený výtěr v posledních letech příliš nedaří. Důvodem většinou bývá právě specifický požadavek na rostlinné podloží při výtěru. Vhodných trdlišť, jako jsou slepá říční ramena s bujnou vegetací, tůně nebo aluviální louky, je stále méně. Mezi fytofilními druhy navíc existují ryby vyžadující ke tření zatopené příbřežní rostlinstvo, což je příklad štiky nebo kapra, jiné druhy se naopak vytírají pouze na vodní vegetaci, jako třeba lín. I vzhledem k těmto specifickým požadavkům jsou stavy těchto druhů většinou závislé na umělém odchovu a vysazování do revírů. Toto úplně neplatí pro karasa stříbrného, u nás nepůvodního, který se naopak v minulosti silně přemnožil (dnes však už jeho početní stavy opět klesají). Zajímavostí je jeho schopnost specifické reprodukce tzv. gynogeneze. První populace karasa stříbřitého v našich vodách, které se k nám dostaly migrací z Dunaje, byly složené pouze ze samic a rozmnožovaly se gynogeneticky s využitím samců jiných kaprovitých ryb (kapr, karas obecný, cejn velký, perlín, aj.). Při tomto způsobu reprodukce spermie pouze aktivuje začátek rýhování jikry, ale nedojde ke splynutí a nevznikají tak mezidruhoví kříženci, ale opět jen plodné samice karasa stříbřitého. V současnosti se v našich vodách vyskytují již i populace skládající se ze samic a samců a rozmnožující se tak klasicky sexuálně.


Lín se naproti tomu vytírá výhradně na vodní vegetaci

Litofilní - tyto druhy kladou jikry na tvrdý substrát - kameny nebo štěrk. Patří sem typicky říční druhy ryb - pstruh, siven, lipan, vranka, hlavatka, a proudomilné kaprovité ryby, tedy jelci tloušť a proudník, parma, ostroretka, podoustev, ouklejka pruhovaná. Tyto ryby se vytírají přímo v řekách nebo v jejích přítocích. V minulosti u nás z těchto druhů nejlépe prospíval jelec tloušť, který je velmi přizpůsobivý i co se kvality vody týče a nevadí mu ani mírné až středně silné znečištění. Určitý pokles početnosti tloušťů na některých tocích v posledních letech můžeme dát paradoxně do souvislosti s lepší kvalitou a čistotou těchto vod. Čistší řeky stojí naopak za zlepšenou reprodukcí u parmy nebo ostroretky, i když jejich početní stavy stále nejsou ideální a měly by se ještě více podporovat umělým vysazováním. Umělé vysazování stojí za vzestupem i podoustve, která v poslední době zdomácněla například i na mnoha moravských řekách, kde se dříve v takovém počtu nevyskytovala; naopak ostroretka dnes už vytváří stabilní, přirozeně se rozmnožující populace, i na řekách povodí Vltavy, kde není rybou původní. Problému s přirozeným výtěrem pstruhů a lipanů by se mohl věnovat celý samostatný článek. Těmto druhům nepřidává ani to, že se jedná o krátkověké ryby, vytírající se jen několikrát za život - navíc u lipana je tření spojeno i s vysokou úmrtností ryb po výtěru. Potom stačí, aby se výtěr jen několik let za sebou nepodařil, a ryby mohou z daného toku zcela vymizet.


Podoustve, vytírající se v řekách na kameny či štěrk, v době rozmnožování krášlí i pestrý svatební šat

Psamofilní - tyto druhy se vytírají na písčitý povrch dna. Patří k nim jednotlivé druhy hrouzků nebo mřenka mramorovaná. Z těchto rybek má větší rybářský význam snad jen hrouzek obecný, především jako dobrá nástražní rybka. Jeho početní stavy však spíše závisejí na čistotě vody než na vhodném výtěrovém podloží.

Ostrakofilní - druhy, vytírající se do žaberní dutiny mlžů. Jedinou představitelkou této skupiny je u nás hořavka duhová. V době výtěru se samičce prodlužuje urogenitální papila v kladélko, které umožňuje umístit jikry do žaberní dutiny škeble. Hořavka je na přítomnosti mlžů zcela závislá. Platí tedy, že kde žijí hořavky, žijí určitě i škeble, a naopak přítomnost mlžů detekuje s velkou pravděpodobností i přítomnost hořavek duhových.


Hořavka je našim jediným příslušníkem skupiny ostrakofilních ryb, vytírajících se do žaberních dutin mlžů

Speleofilní - výtěr těchto ryb probíhá do úkrytů. Zástupci této skupiny jsou u nás hlavačka mramorovaná a hlaváč černoústý.


Tolstolobici podnikají ve svých domovských řekách dlouhé třecí migrace, po nichž jsou vykulené jikry unášeny proudem třeba i stovky kilometrů a během této cesty dochází k inkubaci a vylíhnutí

Pelagofilní - poslední skupinu tvoří ryby, které se vytírají volně ve vodním sloupci. Jikry obsahují tukovou kapénku, která umožňuje jejich unášení a volný drift řekou. Do této skupiny patří ostrucha, amur a tolstolobik. Amuři ani tolstolobici se v našich podmínkách zřejmě přirozeně nevytírají (resp. zatím o tom nemáme žádné podložené informace). Důvodem je především skutečnost, že nemáme tak dlouhou řeku, v níž by mohlo dojít k inkubaci jiker. Ve své domovině na velkých řekách podnikají totiž daleké třecí migrace, po nichž jsou vykulené jikry unášeny proudem třeba i stovky kilometrů a během této cesty dochází k inkubaci a vylíhnutí.

Přechodnou skupinu mezi pelagofilními a litofilními druhy představuje mník jednovousý. Ten jikry vytírá na tvrdý substrát a jikry jsou následně unášeny říčním proudem; do této skupiny ryb patří i jeseteři.


Také karas stříbřitý vyžadují pro výtěr rostliny, i vzhledem ke gynogenetické schopnosti reprodukce však nemá s přirozeným rozmnožováním žádné velké problémy

Třecí migrace

Rozmnožovací instinkt tedy nutí ryby najít si v určitém období vhodné prostředí, které zajistí úspěšný výtěr a následný vývoj jiker a vykuleného plůdku dle jeho životních nároků. Takovéto hromadné přemisťování ryb na trdliště nazýváme třecími migracemi. Tyto migrace probíhají u jednotlivých druhů většinou v krátkém, jasně vymezeném období roku a jsou provázeny nahlučením jedinců obou pohlaví.

Protiproudové migrace za třením jsou charakteristické zejména pro litofilní druhy, které, jak už bylo řečeno, se vytírají přímo v řekách nebo v jejích přítocích. Parmy, ostroretky nebo podoustve hledají při svých reprodukčních migracích vhodné písčité až štěrkovité dno v místech, kde je malé riziko, že jikry zaplísní, popř. budou zaneseny jemným bahnem. Protože však těchto vhodných lokalit není zpravidla mnoho, jsou nuceny uskutečňovat reprodukční migrace, pokud jim to podmínky (vysoké příčné překážky a jezy) jen trochu umožňují.

Délka třecích migrací bývá u jednotlivých druhů velmi rozdílná. U ryb, přezimujících v nádržích a nevyžadujících specifický výtěrový substrát, mohou být velmi krátké, naproti tomu úhořovi velí instinkt vydat se na cestu dlouhou několik tisíc kilometrů. V našich podmínkách podniká dlouhé třecí migrace také štika obecná. Tato jinak samotářská teritoriální ryba je schopna vydat se na místo rozmnožování až do vzdálenosti 20 km. Naproti tomu migrace pstruha obecného jsou velmi krátké a jen zřídkakdy překračují 1 km. Z kaprovitých ryb patří mezi nejaktivnější migranty v době tření (jak už ostatně její druhové jméno napovídá) ostroretka stěhovavá. Délky jejich migrací se však velmi různí. Ani u tohoto druhu se velká část ryb příliš nevzdaluje svému domovskému okrsku (dle některých údajů až 77 % populace), naproti tomu zcela ojediněle byly zaznamenány třecí migrace ostroretek až do vzdálenosti několika set kilometrů.


Největším „migrantem“ mezi našimi kaprovitými rybami je (jak už napovídá její druhové jméno) ostroretka stěhovavá

Třecí migrace lososů

I když je tento článek věnován primárně přirozené reprodukci ryb v našich vodách, nemůžeme zde opomenout zmínit úchvatnou přírodní podívanou, kterou představují třecí migrace pacifických lososů. Řeky západního pobřeží Severní Ameriky se stávají každý rok na jaře svědky jednoho z největších zázraků přírody. Více než půl miliarda tichomořských lososů se v tomto čase vydává do svých rodných řek, aby zde dali život svým potomkům. Na tuto cestu se připravují celý život a uskutečňují ji většinou ve čtvrtém roce svého věku. Žádná z těchto ryb se už nikdy zpět do moře nevrátí. Řeka je jim pomyslnou kolébkou i hrobem. Při vstupu do sladké vody přestávají přijímat potravu a po hromadném výtěru umírají na naprosté vyčerpání. Je fascinující, jak přesně si dokáží zapamatovat chuť mateřské vody a najít cestu do rodné řeky, třeba i přes polovinu oceánu. Poslední vědecké výzkumy ukázaly, že mozky lososů obsahují molekuly železa, které jim podobně jako kompas pomáhají určit orientaci a ryby proto přesně vědí, kam plavou. I migrační tahy lososů jsou však různě dlouhé. Někteří lososi se vykulili třeba jen několik kilometrů ve vnitrozemí, jiné čeká namáhavá pouť proti proudu řeky, dlouhá i 3 tisíce kilometrů. Zajímavé je, že tato osudová cesta končící smrtí se týká pouze pacifických lososů, a nikoli jejich příbuzných z Atlantiku, mezi které patří i náš losos obecný. Tyto ryby po výtěru nehynou, ale vracejí se zpět do moře, aby si cestu na trdliště příští rok opět zopakovaly. Proč se toto tichomořským lososům nikdy nepoštěstí a řeka je jim zároveň i hřbitovem, zůstává dodnes nevysvětlenou otázkou.


I tato řeka jednou za rok ožívá velkolepou přírodní událostí - třecím tahem lososů

Třecí migrace úhořů

Další z nevšedních ryb, která podniká dlouhou třecí migrací do místa svého narození, je úhoř říční. Na rozdíl od lososa, který je rybou anadromní, migrující z moří do řek, je úhoř katadromním druhem, který absolvuje cestu přesně opačnou. Cílem jeho pouti není tedy mělká lososová řeka, ale naopak jedno z nejhlubších míst na naší planetě, Sargasové moře poblíž Bermud. Nežli ovšem na toto trdliště úhoř doputuje, čeká jej téměř 7000 kilometrů dlouhá cesta přes celý Atlantik, která trvá zhruba rok a půl. Ani úhoři během této migrační pouti nepřijímají žádnou potravu (dochází u nich dokonce k uzavření řitního otvoru) a žijí pouze ze svých tukových zásob. Samotné tření pak probíhá volně ve vodním sloupci, v hloubce několika set metrů nad šestikilometrovou hlubinou. Po reprodukčním aktu všechny ryby hynou a jejich těla se pomalu propadají do hlubin, na tajemné a dosud málo zmapované dno Sargasového moře. Svůj úkol však úhoři splnili, dali život novým generacím a jejich poslání v nekonečném koloběhu života na této zemi tak bylo bezezbytku naplněno.


Dospělý úhoř je připraven vydat se na dalekou cestu do trdlišť v Sargasovém moři

Pokračování příště

Text: Tomáš Lotocki (s přispěním Lukáše Vetešníka)

Foto: autor, Karel Halačka, Milan Rozsypal

Prameny:

Baruš V., Oliva O., kolektiv autorů (1995). Mihulovci (Petromyzontes) a ryby (Osteichthyes) 1 a 2, Academia.

Hanel L., Lusk S. (2005). Ryby a mihule České republiky, ČSOP Vlašim.

Autor: Tomáš Lotocki

Diskuse k článku (25 reakcí)

Přečteno: 7 036x
Průměrná známka: 1.3

NPřirozená reprodukce ryb v našich vodách 3

K tomu, aby byl přirozený výtěr úspěšný, musí být proto naplněn celý soubor určitých předpokladů.

NPřirozená reprodukce ryb v našich vodách 1

I přes důležitost umělého vysazování je totiž nejzásadnějším předpokladem atraktivity revírů přirozený výtěr ryb.