Jelikož jsem vášnivý rybář, rozhodl jsem se, že budu mít syna. Bylo to poměrně logické rozhodnutí. Optikou zažitých genderových stereotypů jsou totiž synové náchylnější k podobným aktivitám, jako je rybolov nebo myslivost. Malí mužové totiž v sobě mají zakódované lovecké pudy, a proto se u nich lépe rozvíjí láska k rybolovu. Naproti tomu dcery nejsou pro rybolov vhodný materiál. Ty raději, než by šly s taťkou na ryby, vyžehlí, vyperou a nebo otěhotní.
Pokud se ptáte, jak si lze cíleně vyrobit dítě konkrétního pohlaví, tak to je celkem jednoduché. Jestliže chcete mít syna, pak během koitu často krkejte, sem tam si odplivněte a dívejte se u toho v televizi na fotbal. Rovněž by vám měly smrdět nohy. V případě, že jste zatoužili po dceři, hovořte v průběhu kopulace dlouze o svých pocitech a často pobrekávejte.
Už jsou tomu tři roky, co jsem si cíleně pořídil syna, někoho, s kým bych chodil na ryby. Abych mu prezentoval jeho lásku k rybolovu, o které doposud nevěděl, dostal ke svým loňským narozeninám rybářský prut. Hned z první zlomil prutu špičku a následně ho ztratil. Ten kluk ztratil rybářský prut v dětském pokoji! Někde tam být musí, ale doposud jsem ho nenašel. Ostatně je to už poměrně dlouho, co se zdráhám do dětského pokojíčku vůbec chodit. Mladej tam vytvořil bordel postapokalyptických rozměrů, který už podle mě nepůjde nikdy uklidit. Samozřejmě, že ze začátku byla vůle z mé i manželčiny strany pokoj průběžně uklízet, avšak kadence vytváření nepořádku byla natolik závratná, že to prostě nebylo v lidských silách.
Za klidných letních nocí slýcháváme z pokojíčku nářek krys a švábů, kteří se tam štítí existovat. Můj plán je takový, že budu předstírat, že pokojíček neexistuje, a ono se to samo nějak vyřeší.
Nicméně vzhledem k tomu, že mládežník svůj první prut záměrně poškodil a ztratil, propukly u mě chmury a neblahý pocit, že rybařina ho mine.
Po fiasku s loňským narozeninovým dárkem nedostal letos Čeněk k narozkám nic, protože by případný dárek stejně rozbil a ztratil, a navíc preventivně dostal ještě na prdel. To za ten případný dárek, který nedostal, ale který by rozbil. Tomu se říká výchova.
Začátkem roku s blížícím se příchodem jara u mě propukla lovecká vášeň a já se rozhodl, že to se synem ještě zkusím. Přece jenom, mou devízou je trpělivost a odepsat kluka po prvním nezdaru, to se mi rozhodně nepodobá.
S prvním teplým dnem jsem s ním vyrazil na ryby. On tedy původně prohlašoval, že na ryby nechce a že by raději chtěl jít na farmu na zvířátka, ale já vím nejlépe, co je pro mého syna nejlepší. Nejlepší je pro něj jít se mnou na ryby. Já ho lásce k rybolovu naučím, i kdyby na chleba nebylo.
Plán byl takový, že skočíme na chvíli k řece chytit několik menších rybek, aby si Čeněk osvojil základní dovednosti a propadl rybolovu.
Hned po příchodu k vodě jsem začal rozdělávat prut. Čeněk seděl na zemi a fňukal, že chce jít na farmu.
„Tady to je super. To je lepší než farma. Bude tady legrace a spousta rybiček,“ lanařil jsem ho a doufal, že vše přehodnotí.
„A bude tady chobotnice?“ zeptal se s nadějí v očích.
„Určitě,“ zalhal jsem, doufaje, že ho tím získám pro věc.
Vidina ulovení chobotnice na Labi ho opravdu nadchla a s úsměvem sledoval mou přípravu. Rozbalil jsem prut, navázal splávek s háčkem a olůvky, vytáhl krabičku s červy, kterou jsem položil na zem, a s prutem v ruce jsem hodnotil situaci na břehu, odkud by asi bylo optimální chytat.
Jakmile jsem usoudil, že nejlepší bude chytat přesně z toho místa, kde právě stojím, sehnul jsem se, abych si z krabičky vzal něco málo červů na háček.
„Kde jsou červi?“ prohodil jsem polohlasem směrem k nikomu a instinktivně otočil hlavu k dítěti. Čeněk spokojeně seděl na kameni s otevřenou krabičkou a po hrstičkách k hezké chvilce se svým taťkou přikusoval masné červy.
„Kristova noho, to se nežere!“ zakřičel jsem a červy mu zabavil. Čeněk řval.
Bylo potřeba okamžitě ulovit nějakou rybu, abych ho zabavil, proto jsem napíchl červy na háček a bleskurychle nahodil. Do několika málo okamžiků se anténka splávku poroučela pod vodu, já jsem jemně přisekl a první ryba byla na světě.
„Hele, mám rybu,“ chvástal jsem se.
„Je to chobotnice?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne, není,“ zklamal jsem ho. I přes jasný neúspěch, jímž neulovení chobotnice na Labi bezpochyby bylo, se Čeněk nechal zlákat a na rybu se přišel podívat. Dokonce si ji pohladil.
„Už půjdeme domů?“ tázal se a já tušil, že rybářská vášeň u něj doposud nepropukla.
Domů se nešlo a já chytal dál. Nához, záběr, další ryba, další otázka, jestli je tohle ta chobotnice, a další dotaz, jestli už půjdeme domů.
Nechtěl jsem to vzdát, a tak jsem pokračoval v rybolovu.
„Taťko, já chci domů,“ jel si Čeněk pořád tu svou.
„Ale kdepak. Nechceš. Je to tady super,“ utužoval jsem morálku.
„Taťko, je mi zima.“
„Ale není,“ odsekl jsem.
„Taťko, já mám hlad,“ zkusil to z opačného konce.
„Měl jsi červy, tak si sedni a koukej a uč se, jak se chytají ryby.“ Už jsem pomalu začínal ztrácet trpělivost.
V ten moment jsem zasekl velikou rybu a vyvstal problém. Zatímco ryba jela s proudem a já byl nucen jít s ní směrem pryč, Čeněk seděl na zemi a vykazoval známky nespokojenosti.
Pokud bych šel s rybou po proudu a zanechal dítě na místě, vážně hrozilo, že se zadusí červy, utopí a nebo něco rozbije. Cokoliv.
„Vezmi podběrák a pojď za mnou. Musíme jít s rybou podél vody,“ volal jsem na něho a doufal, že pochopí, kam tím mířím.
Čeněk kupodivu vzal podběrák. To bylo tak nějak všechno. Vlastně nebylo. Začal podběrákem šťourat v krtinci.
„Taťko, půjdeme na zmrzlinu?“ zeptal se, jako by mu bylo jedno, že právě zdolávám životní rybu a pomalu se od něj vzdaluju.
„Jakou zmrzlinu? Pojď s tím podběrákem za mnou,“ instruoval jsem ho. Povel „Vezmi podběrák a pojď s ním za mnou“ mladej patrně špatně pochopil, protože si sedl na zem, začal házet kamínky do vody a prohlásil, že ho to tady nebaví.
Tak já zápolím s obří rybou, v prutu praská, v zádech mi praská, prut ohnutý až k rukojeti, jsem zpocený od hlavy až k patě a mládežníka to tu akutně nebaví. Hotový Stařec a moře v přímém přenosu a mladému pánovi to nevoní…
Nakonec jsem rybu utrhl, neboť se prostě rozjela po proudu pryč a já neměl to srdce zanechat to nebohé dítě samotné na místě na pospas kojotům. Navíc projevoval ambice, že do vody spadne. Zklamaně jsem se tedy vrátil zpět na místo.
„Teď už půjdeme domů?“ projevil syn zájem o situaci. Odvětil jsem, že to teda ne a sháněl jsem se po červech. Našel jsem pouze prázdnou krabičku.
Už jsem ho chtěl okřiknout, když jsem si všiml, že nevidím podběrák. Když jsem se zeptal, kde jsou červi a kde je podběrák, bylo mi řečeno, že by si dal teď tu zmrzlinu.
Během několika vteřin, kdy jsem od syna odvrátil zrak, abych se se slzou v oku podíval směrem, kde jsem utrhl rybu, Čeněk ztratil podběrák a ztratil nebo sežral všechny červy.
„Taťko, já jsem mokrej,“ oznámil mi zčista jasna, zatímco jsem hledal ztracený podběrák po všech čertech.
„Proč? Jak se to stalo?“ tázal jsem se nevěřícně. Ten lumen místo toho, aby spadl do vody jako správný sígr, vzal kbelík, co jsem měl na krmení, nabral do něj vodu a celý se tím polil.
Vyhrál. Nebylo na co chytat a dítě bylo mokré. Šlo se domů. Já to s ním ale nevzdám. Já z něj toho rybáře udělám…
Jarmil Koloušek není prototypem uživatele sociálních sítí. Na Instagram je moc hnusnej a nepřitažlivej. Nemá vymakané tělo, a pokud by dal na Instagram třeba fotografii svého zadku v tangách, do několika hodin by v ulicích hořela auta. O tom jsem přesvědčen.
