Na jaře mě kontaktoval Martin, kamarád mého kamaráda, který žije stejně jako já v Kanadě, že se za ním chystá z Čech jeho otec, vášnivý to muškař, se snem vytáhnout si lososa a on sám že neví kdy a kudy a kam a jestli bych neměl čas a chuť jet s nimi na ryby. Čas byl a chuť je stále, proto když jsme domluvili termín a podmínky, začal jsem plánovat.
Tatínek Zdeněk přilétal na začátku září. Pro rybolov na ostrově Vancouver Island je to ideální načasování. S trochou štěstí by se daly chytit všechny druhy pacifického lososa!
Plán A zahrnující lov lososa královského a kisuče na řekách zapadního pobřeží i s domluvenou roubenkou a místním kmenovým odborníkem na divočinu vzal na konci léta za své. Na celém zapadním pobřeží USA a Kanady byl rekordní nedostatek srážek, který zapříčinil pokles hladiny všech řek. Proto Kanadský úřad rybářství uzavřel pro rybáře veškeré toky na ostrově Vancouver Island a na jihu provincie Britská Kolumbie, s výjimkou několika mála toků. Plán A byl v troskách.
Po příjezdu Martina se Zdeňkem jsem navrhl plán B: Rybaření na Vancouver Island v brakické vodě a poté přesun přes řeku Fraser na sever Britské Kolumbie na řeku Naas. Tento plán vzal po zhodnocení finanční a časové zátěže také za své. Tak jsme tedy pokračovali dle chuti, nálady a nastalé situace za dodržování přírodních a společenských pravidel.
Zdeněk je velice příjemný chlapík, nabitý zkušenostmi z řek západních Čech, výborný muškař. Natěšený a s velikou chutí se i se svým synem Martinem plně oddal do mých rukou. Hned po příjezdu, bez řádné aklimatizace, se pustil do vazání mušek podle místních úspěšných vzorů. První setkání s kanadskou přírodou zažil při vyjízďce na loďce v zálivu před mým domem, kde ho nádherná příroda s místní flórou i faunou dostávala do stavu extáze. Během večera jsme viděli tuleně, mývala, orla bělohlavého, bernešky a večer nám svým řevem zpestřoval i mohutný lachtan.
Čekal nás první přesun k řece a po nákupu povolenek, které jdou pořídit i přes internet, jsme vyrazili. S vědomím, že nás nečeká jen asfalt, jsem s potěšením kvitoval, že Martinova dodávka GMC Safari má náhon na všechna kola. Museli jsme nakoupit pepřový sprej na medvědy, petardy a chybějící výbavu v obchodním domě Cabellas, kde se na ploše odpovídající českému Tescu prodává vybavení do přírody, na lov a na ryby. I s nákupem nám cesta zabrala většinu dne.
Nutno podotknout, že ujetých 350 km je pouhá polovina vzdálenosti z jihu ostrova Vancouver Island na jeho sever. Na rozloze poloviny ČR zde žije necelých 800 tisíc obyvatel, z toho polovina ve Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie. Cestou jsme míjeli jednu z „povolených“ řek, Cambell River, a jen pohled z mostu nás utvrdil, že sem naše cesta nevede. Tato krátká řeka, vyhlášená tahem lososů gorbuša a lososů královských je tak populární, že rybáři ze všech koutů světa zde stojí v proudu sotva metr od sebe.
S díky jsme odjeli dál na sever k malé řece, která v místech, kde se vlévá do moře, nabízí dobré dva kilometry brakické vody. Po příjezdu nám zbývaly dobré dvě hodinky do západu slunce, proto jsme hned oblékli broďáky. Ještě než jsme přebrodili řeku, zastavilo při nás auto, ze kterého vyskočil kamarád Chris, a hned se nám pochlubil fotkou parádního kisuče z minulého dne. Zdeněk mu za to chlubení takticky zabavil nejoblíbenější mouchu, malou červenorůžovku s těžkou zlatou hlavou. Protože je tok známý svým tahem lososů gorbuša (pink salmon), navázali jsme mouchy růžové, moji prozatím nejúspěšnější barvu.
Hned v prvním zákrutu jsme věděli, že jsme tu ve správný čas. Řeka byla plná lososů, kteří se rvali proti proudu k místu zrození i smrti. Chytit lososa i při takovém množství v řece však není vždy jednoduché. Lososi od vstupu do sladké vody přestanou žrát, převládá pud rozmnožovací a na nástrahy útočí čistě z agresivity. Zdeněk však po desátém náhozu hlásil: „Je tam! Mám lososa! Johó!“ A zdolával nádhernou rybu, která se prudkými výpady a skoky snažila vysvobodit nadšenému rybáři, jenž držel na prutě svůj první kanadský úlovek. Ryba ve výskocích ukazovala své stříbrné tělo, což znamenalo, že musela vyjet z moře nedávno. Pacifičtí lososi totiž mění barvu krátce po styku se sladkou vodou z řek a potoků.
Po zdolání jsme však zjistili, jak jsem se mýlil! Nebyl to losos, ale krásný exemplář steelheada, migrující formy duháka, který buď vyjel do řeky krmit se na jikrách třoucích se lososů, sám se třít, nebo obojí. Steelhead je nejcenější úlovek pro severoamerické muškaře a Zdeněk si ho uloví jako svou první rybu! Čiší z něj nadšení a nakažlivá radost, která ho neopouští. Ještě ten večer jsme chytili přes tucet krásných lososů gorbuša a toho nejstříbrnějšího jsme s chutí snědli upečeného na grilu. Ještě před západem slunce se na řece, dvě stě metrů pod námi, vynořil medvěd baribal a my mu spokojení s dnešním večerem vyklidili pozici.
V přírodním kempu, kde s námi byl pouze kanadský pár velmi pokročileho věku, se Zdeněk hned pustil do vázání úspěšné Chrisovy mouchy, co mu plynová lampa a dioptrické brýle dovolovaly. Oči mu zářily po prvním vydařeném večeru. Ráno jsme se po mohutné snídani vrhli zpět k řece a každou chvíli jsme tahali krásné exempláře lososů gorbuša. Dokonce nerybář Martin si vytáhl svou první rybu na můj pstruhový prut. Radost této povedené rodinky byla opravdu nakažlivá. V jednu chvíli začal Zdeněk povykovat: „Mám ho! Ten je!“ Spěchal jsem k němu a divil se, co tak vřeští, když už je to dnes tolikátá ryba, ale hned jsem viděl proč. Na prutu měl krásný kousek lososa kisuče, který už se stačil v brakické vodě nádherně zbarvit do červena. „Sledoval jsem ho půl hodiny mezi pinkama, než zabral,“ líčil s očima zařícíma štěstím, když rybu zdolával. Třetí druh migrující ryby v jeden den je celkem úspěch. Byl jsem nesmírně rád, že nám první prochytaná řeka přinesla tolik úspěchů!
Na druhý den jsme vyrazili na západní pobřeží do průlivu Nootka Sound. Kamarád Marley, který dělá průvodce, mi poslal echo, že kingové (lososi královští) zrovna najíždějí do řek a potoků, a dal nám tip, kde je část řeky otevřená k rybolovu. Asi 350 km nám zabralo celý den a ani nebudu zmiňovat kolik krásných, ale zavřených řek jsme míjeli. Západní pobřeží Vancouver Islandu je vyhlášené častým deštěm a po celé dva dny nám opravdu vydatně pršelo. Našli jsme krásný přírodní kemp u (zavřené) řeky plné lososů a jen jsme záviděli třem medvědům, kteří neúnavně proháněli kingy jen sto metrů od nás. Ti na žádné zákazy lovu nehráli. Dobře do půlnoci jsme slyšeli jejich útočné výpady do proudu.
Ráno jsme nechali medvědy pobíhat okolo stanů a vyrazili jsme na lovné místo. K nádherné malé říčce jsme se museli hodnou chvíli prodírat hustým deštným porostem, nejlépe jít po medvědí stezce! V Kanadě se rybář nepohybuje tiše, nýbrž haleká, zpívá a vydává hrdelní skřeky. Vidět méďu z dálky přes řeku je pěkné, ale potkat medvědici s mláďaty, a ještě v hustém porostu, to už taková zábava být nemusí.
Říčka byla nádherná, břehy poseté „medvědinci“ různého stáří, ale po kilometru prochytávání tůní i proudných úseků jsme zavadili jen o pár pstruhů. My jsme zde však byli kvůli jiné rybě. Po hodině marnosti a hledání příčin, proč tu ryby nejsou, když Marley tu před pěti dny vytáhl kinga i steelheada, jsme dorazili k padlému stromu přemosťujícímu tok a pod ním jsme je našli. Zpod kořenu padlého stromu vyjíždeli kingové a zahlédl jsem i stříbrné tělo kisuče. Napočítali jsme okolo třiceti ryb, pár jich mělo dobře přes metr.
Zdeňkovi se po chvíli podařilo najít správný úhel, jak dostat mouchu až k rybě - a dup! Mohutná síla mu začala rvát šňůru z navijáku. Snad minutu trval boj, než se rybě podařilo zajet pod kořen a nechala Zdeňka stát na břehu s klepajícíma se kolenama a urvaným návazcem. „To je síla a tah,“ funěl rozčileně, když navazoval novou mouchu třesoucíma se rukama. Museli jsme rybám dát „pivní pauzu“. Poplašené hejno se skrylo pod obrovský kořen. Po půlhodině jsem to zkusil já, bohužel se stejným výsledkem - urvaná moucha a poplašené hejno. Zdeněk to však nevzdával a po hodině ho tam měl! „Marťo, toč to!“ halekal a po dvaceti minutách boje se mu podařilo vytáhnout nádhernou rybu. Přál bych všem vidět to nadšení a radost ještě rozklepaného Zdeňka. Radost tohoto skromného pána mě velice hřála. Ryby v tůni byly poplašené a my jsme se vrátili za medvídky do kempu, kteří se neúnavně snažili chytit rybu. Ráno nás čekal dlouhý přesun ke mně domů a pak za tajemným „dinosaurem“ - jeseterem na řeku Fraser.
Po jednodenní pauze jsme vymydlení, vypraní a do růžova vyspaní vyrazili na trajekt do Vancouveru a přejezd přes Pobřežní hory. Už samotná cesta je skvělý zážitek, na trajektu nám několikrát mávla ocasem velryba, navštívili jsme olympijskou vesničku ve Whistleru a několikeré ledovce nás donutily zastavit a fotit svou drsnou krásu. Ještě nutná zastávka v „chlastomarketu“ a rybářských potřebách, kde jsme doplnili zásoby, tedy pivo pro nás a nasolené lososí jikry pro jesetera. K jeseteří tůni se nedá dojet ani autem s pohonem 4x4, proto jsme museli posledních pár set metrů na pláž snést veškeré vybavení ručně.
Už zdálky jsme viděli, že nebudeme sami. Mladíci patřící k místnímu indiánskému kmeni zrovna na pláži zdolávali nádhernou rybu. Zvědavě jsme k nim seběhli, zrovna když ji už měli u písečné pláže. Byl to krásný vousatý jeseter měřící dobře přes dva metry. Rychle tedy navázat velký jednohák, 300gramové zavaží, které udrží návnadu na dně i v mohutných spodních proudech Fraseru, a nahodit. Než jsem tak stačil učinit, indiánští kluci už měli na prutě dalšího jesetera. Tenhle však ne a ne se zastavit. Během chvilky sebral desítky metrů sňůry a vypnul se, jen jsme zahlédli v půlce řeky převalit se jeho mohutné tělo. Nahodil jsem do tůně jen pár metrů od našich nových přátel a čekal. Během dalších tří hodin jsem měl jen jeden záběr. Indiánští kluci zatím vytáhli čtyři jesetery a další tři jim spadli!
Stejné místo, stejné háky… - jiná návnada! Používali jikry z lososů, které ulovili tentýž den, pěkně čerstvé. A ty jeseterům rozhodně voněly lépe než ty naše, naložené, z obchodu. Proběhl výměnný obchod k oboustranné spokojenosti: dvě třpytky za jikry. Byli jsme však už znavení celodenním cestováním, proto jsme postavili stany přímo na pláži a usnuli. Já nechal nahozený jeden prut s rolničkou na špičce, hned vedle spacáku. Samozřejmě mě uprostřed noci vzbudil zvuk rolničky, a než jsem stačil vyskočit ze spacáku, ryba si už vzala dobrých pár metrů přes povolenou brzdu. A i když jsem brzdu dotáhl na maximum, ryba stále jela a jela a já už věděl, že tu mohutnou sílu nezastavím, a jen jsem si přál, ať se vypne nebo urve v návazci, a ne ve šňůře. Přání se mi splnilo. Ryba se vypnula a já si mohl jít zas lehnout. Už jsem nenahazoval.
Brzy ráno jsme nahodili plni naděje, že se nám podaří nějaké ty dinosaury zdolat. Den však ubíhal bez záběru a já postupně začínal podléhat skepsi. Už jsem párkrát zažil proseděný den u Fraseru bez jediného záběru. O to víc jsme byli naštvaní, když jsme mohutná těla ryb viděli vyhupovat se nad hladinu mimo dosah náhozu. Okolo nás však bylo na co se dívat. Co chvíli nám nad hlavami přelétl orel nebo orlovec říční a chlazené pivo nám udržovalo náladu.
Hodinu před západem přišel první pořádný záběr a já se vrhl k prutu. Zasekl jsem a hned jsem ucítil pořádný tah! Ryba si vzala několik desítek metrů, než se mi podařilo ji zastavit. Dalších dvacet minut trvalo, než jsem ji přes několikeré výpady přitáhl k pláži. Nádherný šedavý obr se mrskal v mělčině a mnou pumpoval adrenalin. Zdeněk byl v mžiku jen v trenkách a vrhl se za rybou do ledové vody. Držel ji za ocas a snažil se ji s funěním nadzvednout. „Víc než sud piva!“ halekal a řehnil se od ucha k uchu. Měření potvrdilo mé jásavé tušení: 2,1 m, můj nový rekord na Horním Fraseru! Vyfotit, polaskat se s vousatým dinosaurem a už jsme pouštěli rybu zpět do divoké řeky. Další záběr na sebe nenechal čekat ani pět minut. Ryby vyjely k pláži na noční krmení. Tentokrát se prutu chopil Zdeněk a poctivě si vytáhl krasavce 180 cm dlouhého a opět za ním skočil do ledové vody a potěžkával vousatého obříka. Jeho nadšení a smích řinčely nad hladinou! Začlo se nám dařit. Během několika hodin jsme vytáhli ještě pět ryb: 180 cm, 160 cm a dva baby kousky, asi 80-100 cm. Den se nám krásně vydařil a my dali spočinout namoženým svalům.
Ráno jsme se pobalili a vyrazili k našemu poslednímu společnému přesunu, dolů po Fraseru směrem k Vancouveru, kde jsme se na terminálu trajektu rozloučili. Martin s tatínkem Zdeňkem byli nadšení z výletu a úlovků a já jsem byl rád, že se výlet vydařil i přes prvotní potíže kvůli zavřeným řekám.
Bylo mi velkou ctí provázet po krásách Britské Kolumbie Martina a Zdeňka a být svědkem jejich neutuchajícího zápalu pro rybolov a přírodu vůbec!
Za 1.250 Kč Jedná se o dokonalou ochranu pro muškaře nebo vláčkaře, kteří vyráží k vodě za každého počasí. Kromě větruvzdornosti je tato bunda také vodoodpudivá, neuvěřitelně lehká a má pružný střih. Navíc poskytuje dostatek kapes na zip a stylový design.
Scierra Bunda Drifter Softshell Jacket Moss Green
