Rozpačitý návrat

21.5.2016 - mildas - Quinn

Zažil jsem to již mnohokrát, ne stokrát, ale párkrát už ano: ráno při nástupu ta euforie, smích, řeči o takových monstrech, jaká svět ještě nespatřil… Po pár hodinách veselý hlahol utichá, jen se povídá, je vedro… Po poledni už je často ticho…, kolem třetí se začíná sakrovat a říkat: „Kde jsou…?“, po páté odpolední už si člověk říká, že tedy snad zítra, a když je den poslední, tak že snad příště. A to příště někdy trvá třeba i rok.

Byl jsem kluk, když mi táta přinesl Starce a moře. Později, to jsem už byl větší kluk, mi přinesl povídkovou knížku Fredericka Forsytha s povídkou Císař. A jednou jsem na muškařských závodech dostal DVD. Tyto zdánlivě nesourodé věci pojila jedna věc - marlin.

Před třemi roky mi dal kamarád čichnout k moři a jeho velkým rybám. Jelikož stále tvrdím, že s pomočenou plínou v LDN by měl mít člověk na co vzpomínat, a ne jen listovat ve vkladní knížce, zrál ve mně pár měsíců plán. Když můj plán dostal konkrétní obrysy, začal jsem ladit sestavu. Dva účastníci byli jasní, další dva se přidali zanedlouho. „Googlil“ jsem ty nejlepší kapitány, vhodný termín a místo, aby se sen zhmotnil ve skutečnost. Kdo měl někdy na prutu velkou teplokrevnou mořskou rybu, pochopí, o čem píšu. Kdo ji na prutu neměl, tomu to moc přeju, i když třeba namítne, že big game na najaté lodi, kde vše řídí kapitán a vy jste jak otylý Američan, co v životě chytil leda dva čichavce síťkou v akváriu a koupil si zážitek chytit velkou rybu jen z rozmaru a z nudy, že to není nic pro něj. Kapitán rybu najde, chytí, vy párkrát otočíte kličkou a pak vám prut zase odeberou jen proto, abyste nepokazil závěrečnou fázi a od kapitána dostal druhý den za své peníze fotku s několikametrákovou rybou.
V podstatě je na tom i notný kus pravdy, ale nemusí to být pravda celá. Jeden argument ale pro tento lov ruku zvedá jistojistě - málokdo z nás má prostředky na to, aby koupil loď, najal bocmana a začal brázdit oceány a hledat cesty. A když chcete marlína vidět, jiný způsob není.

Králem mezi marlíny je marlín modrý atlantský. Já zůstanu u prostého a ne zcela českého „marlin“. Kde jsme ho hledali, to tak nějak napovídá jeho název. Kanáry, Madeira, Karibik, četl jsem také skvělé články o Azorech, ale mé definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si přečetl článek o Kapverdách a shlédl několik videí. Kapverdy jsou poměrně rozlehlé a i na těchto ostrovech jsou horší a lepší místa. Rozpočet byl na můj vkus poměrně vysoký, ale nehodlal jsem ušetřit jednotky procent a jet na průměrné místo. Volba nakonec padla na Sao Vicente. Jako na všechna odlehlá místa i na Sao Vicente jsou drahé letenky, protože tam nelétají charterové lety a není to ani turistická destinace. To bylo pro mě další plus. Náš výlet začal dostávat zcela konkrétní obrysy a já se dostal do fáze, která mě baví skoro stejně jako cesta sama: shánění a koupě letenek, komunikace o pronájmu lodi, placení hotelů a záloh (to mě zase tolik nebaví). Díky internetu se svět změnil a neskutečně zmenšil. A už máme na 2. 4. zamluvené letenky, večer z Prahy do Lisabonu, odtamtud brzy ráno na Sao Vicente.

Pár dní před odletem mám tolik práce, že nemám čas ani propadnout cestovní horečce, kvůli které bych normálně poslední dvě noci sotva spal. V sobotu brzy ráno se teprve balím, pak ještě letím s dcerou na házenkářský turnaj a po obědě odjíždím do Prahy. Naše cesta může začít.

Na letišti si dáváme s kamarády menší drink a za tři a půl hodiny jsme v Lisabonu. Na tamním letišti už na nás čeká paní se jmenovkou, odváží nás na deset hodin do příjemného a levného hotýlku, kde přespáváme, a v šest ráno nás veze opět na letiště. V poledne už pozorujeme z ptačí perspektivy při přistání lodě více či méně vzdálené od ostrova. Mnohé z nich jsou biggameové, jak později zjistíme.

Ubytováváme se u Francouze Didiera a jdeme na obhlídku městečka Mindela. Nacházíme na Atlantik až kýčovitě krásnou pláž s bílým pískem a na ní až kýčovitě magnetickou hospodu. Zahajovací večírek nezanedbáváme, ovšem také nijak nepřeháníme. Loď máme zaplacenou dopředu, a proto máme v pondělí volno. Úmyslně jsme si lov objednali až od úterý, kdyby se po cestě vyskytla nějaká komplikace a my měli zpoždění. V neděli večer tedy prosíme Didiera o pomoc s pronájmem nějaké malé lodi. Chceme zkusit chytit ryby na mušku, nemáme v úmyslu proválet celé pondělí na pláži nebo ho prosedět v restauraci. A nic jiného se tak nějak v Mindelu dělat nedá.

Ráno odcházíme do mariny na místo srazu a vítá nás lehce opilý Giovanni. Když vidí rozdělané muškařské pruty, hurónsky se rozchechtá. Jen tak přikyvuje a vede nás k neuvěřitelnému plavidlu. Bál bych se s tím přejet i Botič ve Vršovicích, natož vyjet na moře. To ovšem ještě netuším, že s tím slepencem z prkýnek a překližek hodlá Giovanni vyjet na otevřené moře do vichru a metrových vln. Cestou s Petrem trolujeme streamery, ale bez úspěchu. Na volném moři muškařinu balíme. V těch vlnách se nedá házet a na hladinové ryby je prý brzy. V pramici je nás šest a ve větru by to navíc bylo o oči naše či ostatních.
Potupně tedy přijímáme každý jednu pytlačku, jaké si pamatuji z dětství. Na šedesátce vlasci jsou forpasy, na nich háky různých velikostí a maso. Kousky ryby. Dole je hrozen olov, celkem tak 300 g. Drift je ve vichru velmi rychlý, proto taková zátěž. Za chvíli skutečně chytáme první ryby. Celkem se nám jich daří ulovit 15, občas i dublet. Je to takový rybolov z dávnověku, ale docela nás to baví. Protože si nechci nechat tenhle výlet zkazit, krmíme se každý den pilulkami na mořskou nemoc. Tady ale nepomáhají. Vlny jsou strašné, vichr jakbysmet. Za šest hodin na moři jsem vykouřil tři cigarety - kdo mě zná, ten tuší, že jsem se musel potácet na hranici života a smrti.

Ráno snídáme v 6:30 a v 7:30 přicházíme do mariny ke starší, ale krásné lodi. Vítáme se s kapitánem Stuartem a s bocmany Stevem a Fabiem. Dostáváme krátkou instruktáž a vyplouváme. Znáte to, když přijedete na místo, o kterém jste třeba snili nebo se tam strašně těšili - takové to šimrání u žaludku. Cestou stražíme malé nástrahy, kdyby se spletla dorada, wahoo, bonito nebo tuňák. Jak nás ale náš doprovod informuje, na tyhle ryby je ještě brzy, úlovek by byl spíše náhodný.

Marlini se loví trollingem, lov je postaven na zvědavosti a jejich vědomí vlastní neohrozitelnosti plynoucího z jejich velikosti. Máme nastražené tři pruty, jen na některých jsou ale nástrahy s háčkem. Často na žádných. Na outriggerech (to jsou ty tyče, které z lodí na big game trčí do strany) visí další dvě. Jde o dráždidla, která mají marlina vyprovokovat. Všechny nástrahy poskakují po hladině.

Ve chvíli, kdy na ně marlin začne útočit, kapitán z horní paluby začne rychle dráždidla vytahovat ven z vody, druhý chlapík na palubě nahodí současně těsně za loď připravenou rybu na prutu.

Pokud má marlin opravdu chuť, rybu vezme a začne mazec. Často se stává, že se marlin přijede jen podívat, kapitán i lodní personál ho vždy vidí. Nespustí z moře oči a začnou ho pak dráždit rybou. Pokud nemá chuť, jen zmizí v hlubinách. Přestože jsem strávil na horní palubě poměrně dost času a hladinu sledoval jako ostříž, nikdy se mi nepodařilo spatřit rybu jako prvnímu. Jejich vycvičené oči prostě vidí jinak. Dokonce i z dolní paluby viděli rybu mnohem dříve než já.

První hodinu lovu nespouštím oči z nástrah, které dělají na hladině neuvěřitelný cirkus. A pak je to jako vždy - začnete polevovat, povídat, pokuřovat…

„Fish on the left!!!“ křičí z vršku Stuart a nám začíná cvrkot. Vytahuji rukama naše Dildo, Stuart stáčí obouruč nástrahy na outriggerech a Steve předkládá do brázdy od motorů marlinovi rybu a mistrně s ní pošmrdlává. To vše trvá asi tři vteřiny a my ani nedýcháme a čekáme, jestli se za rybou vynoří meč a hřbetní ploutev. Neděje se tak a my posádku zavalujeme otázkami, proč ryba nástrahu nevzala. To je naprosto běžné, uklidňují nás a nálada na lodi se pomalu dostává zase do zdánlivé letargie. Za hodinu připlouvá další marlin a buď je opět sytý, nebo naše léčky prohlédl. Jak jsem už psal, ládujeme se po zkušenosti z minulého dne prášky na mořskou nemoc. Protože nám bylo včera po jedné pilulce stejně zle, jako bychom nic nesnědli, vzali jsme si ráno po dvou. (Jsou to všechno léky preventivní, na spuštěnou mořskou nemoc už nefungují, musí se brát před vyplutím.) Bohužel ale všechny ty pilulky, stejně jako podobný Kinedryl, člověka lehce uspávají. Monotónní houpání vln a jejich vedlejší účinek konají své. Kolem druhé všichni dřímeme.

„FFFFFFFIIIIIIIIISSSSSSHHHHHHH!!!!!“ řve opět Stuart, ale tentokrát je to jiné. Ryba se neukazuje a rovnou bere umělou chobotnici, ke své smůle tu jedinou, ve které je hák. Jakmile Stuart zakřičel, stáli jsme všichni během pikosekundy na nohou a pozorovali to neskutečné divadlo: asi dvousetkilové stvoření (informace od posádky, dle nás nadsazená) se vyhouplo nad hladinu, dopadlo na ni a teď neskutečnou rychlostí bere dvoumilimetrový „silon“ z obrovského bubnu navijáku, který spouští ten nejkrásnější zvuk na světě.
Radek si při losování vytáhl nejkratší provázek, zasedá tedy do zdolávací stoličky a vychutnává si tu dřinu. Je to sportovec, má sílu a nářadí koncipované na ryby o dalších 400 kg těžší mu pomáhá. Za dvacet minut se nad hladinou objevuje karabina, která spojuje dvoustovku s pětimetrovým třístovkovým návazcem na konci sestavy.

Karabina je už u první kladky na špičce prutu, kterou pro svou velikost neprojde. Přichází Steveova práce. Už má navlečené rukavice a nacvičeným hmatem si omotává vlasec kolem hřbetu ruky. V tu chvíli se nakláníme přes palubu a ve čtyřech metrech už vidíme siluetu ryby. Steve zabírá, vzápětí dělá úkrok dozadu a já vím, co to znamená - protisíla povolila. Marlin je fuč.

Zvolání, kterým si každý z nás ulevuje, je nepublikovatelné. Do večera už se nic neděje, v pět hodin připlouváme do mariny. Připlouvá také dalších asi šest lodí, nad většinou z nich vlaje vlaječka, která je metou nás všech. Jedna loď má vlaječky vyvěšené hned tři. Je to nádherná jachta, asi 18 metrů dlouhá, a soukromá. Patří Američanovi a její cena je neuvěřitelných sedm milionů dolarů. Když však vidím denně jeho ženu zlitou úplně na šlupky, se rty a tvářemi napíchanými botoxem tak, že vypadá jako Donatella Versace, ani mu ten jeho rybářský život nezávidím.

Sprcha, převlékáme se a jdeme do města na večeři. Dva z nás jsou jako vydry, čerstvost a chutnost objednaných ryb kvitují. Samozřejmě u večeře probíráme ryby živé a konstatujeme, že na začátek to bylo dobré. Dva ataky, jedna ryba v podstatě zdolaná. A zase ty řeči o tom, že zítra se uzdoláváme k smrti, že se kdyžtak třeba na marlina číslo 14 a 15 vykašleme a budeme je po záběrech rovnou uřezávat nebo do nástrah vůbec nedáme háčky a budeme si ty marliny jen dobírat, ale spíš ty menší, aby se na nás nedomluvili a nerozmlátili nám loď, … No znáte to.
Jenže zítřek se měl vyvíjet zcela jinak. Ráno klasicky v šest hodin vstáváme, snídáme a přejíždíme do mariny. Vyjíždíme a nastává osmihodinové nic. Vtípky nám dochází kolem desáté, řeči kolem poledne a nálada ve tři…
Po návratu si dáváme se Stuartem kávu. Je na něm vidět, že ho dnešek taky rozladil. Všichni kapitáni jsou spojení rádiem a světe div se, pomáhají si, konzultují, hlásí si zajímavosti na moři, útoky, zdolané ryby i hejna sardelí, u kterých se logicky drží dravci. Proto jsme věděli, že nějaké ryby se chytily, i když méně než včera. Stuart hledá v počítači teploty vod a ptá se nás, zda bychom zítra nechtěli vyjet dál a na dva dny. Jsme jednoznačně pro. Není tu důvod zůstávat a v teplejší vodě by mohlo být marlinů víc.
Vstáváme v pět, vyjíždíme v šest, tentokrát jsme těžší o náhradní prádlo, zubní kartáčky a já s Petrem o muškařinu. Spát budeme na Sao Antonao. Při přejezdu mezi ostrovy narážíme na hloubku 1 300 metrů, vlny vysoké jako loď a vichr. Jen se držíme pevných bodů a hypnotizujeme protější ostrov, aby se přibližoval rychleji. Ve chvíli, kdy projedeme kanálem, se moře klidní a v závětří ostrova je příjemně. Křižujeme vodu sem tam, já sedím většinu dne se Stuartem na horní palubě. Jsou to přesně ty chvíle, kdy je mi líto, že jsem v mládí věnoval tolik času němčině a na angličtinu se vrhnul až mnohem později a zdaleka ne s intenzitou, jakou bych si přál. Povídáme si o rybách, o moři a já často jen tápu. Stuart je navíc původem z JAR a o čisté oxfordské angličtině, které bych rozuměl lépe, rozhodně nemůže být řeč. Bavíme se o mořském muškaření, Stuart mi říká, že bychom měli jet na „mejdžendželá“. Prosím?, ptám se. No, mejdžendželá. Sorry, ještě jednou? Kam že máme jet? Ne, kam, ale kdy! „Mejdžendželá“ byl May, June, July, tedy květen, červen, červenec.
Stuart neustále sleduje obzor. Hledá hejna ptáků, kteří by se vrhali do vody a ukázali nám tak hejna drobných rybek. Ze stejného důvodu hledá i delfíny. V dálce jedno takové hejno objevuje a stáčí loď tím směrem. Za chvíli jsme přímo v nich. Jsou jich stovky. Mistrně plavou mezi nástrahami, jsou 30 cm od boku lodi, kam jen oko dohlédne, všude je vidět jejich typický oblouk na vodní hladině a siluety těsně pod ní. Je to úchvatná podívaná a my jsme jako Japonci - foťáky, kamery…

Stuart má vůbec oči upnuté jen někam do dálky. Neustále nás upozorňuje na velryby, delfíny, jiné velryby, jejichž názvy nejsem schopen přeložit. Když se naše cesty s mořskými savci rozejdou, stojím dál u Stuarta, pokuřujeme, sledujeme nástrahy i okolní moře. Je už odpoledne, to, na co čekáme a kvůli čemu jsme sem jeli, se nějak nedostavuje. Je ale krásně, sluníme se, delfíni nám poskytli nějaké rozptýlení, ale zklamání z lovu je z nás patrné.
Dívám se shora do moře, když dojíždíme nad velký tmavý stín. V první chvíli si myslím, že je to ponorka, protože tak velký nemůže žádný tvor být. Jenže je. Úplně se mi zastavuje dech. Naše loď má jedenáct metrů, tahle ryba je však mnohem větší. Teprve když nad siluetu najíždíme, mám ideální úhel světla a vidím, s kým máme tu čest. Volám to na ostatní - žralok obrovský, někdy též velrybí. Vidím jeho krémové kostičky s tečkami uprostřed, jeho snad čtyři metry široká hlava je neuvěřitelná. Neskutečné monstrum má ke dvaceti metrům délky. Vědom si své neohrozitelnosti se jen prohne a majestátně a pomaličku odplouvá. Kluci ho, bohužel, z dolní paluby téměř nevidí. Zážitek „jako bejk“, přestože trval jen pár vteřin.
Stuart mi říká, že jsem very lucky man, chlápek, co má štěstí. On že je tři sta dní v roce na moři, viděl jich jen pár a takový exemplář ještě neviděl nikdy. Odpovídám, že very lucky man bych byl ve chvíli, kdybychom si vedle lodi fotili marlina přes půl tuny. Zřejmě to řeknu nechtěně vyčítavým tónem a Stuart jen hodí takový omluvně chápavý výraz. Do večera se nám přijel podívat jeden marlin a o útok se ani nesnažil. Přijíždíme do místa noclehu. Nejzvláštnější místo, na jakém jsem kdy byl. Díky pramínku sladké vody i jedno z nemnoha zelených.

V zeleni je ukrytá podle mě bývalá misionářská kaple, na níž je dnes nápis „HOTEL“. Francouz, který ho vede, je děsně milý a děsně mimo. Vede sem jedna polní cesta a z nejbližší vesnice je to sem pět hodin cesty. Provozuje zde, na konci světa, potápěčskou školu s tímhle ubytovacím zařízením. Když připlouváme, vyskakují tři mladí kluci a stahují do moře pramici. My kotvíme loď a balíme věci do igelitu, protože výstup bude jistojistě mokrý. Jde jen o to, kam až nám voda dosáhne.

Připlouvají pro nás a asi deset minut tancují s lodí u břehu a čekají na správnou vlnu, která nás hodí na břeh. Nesmí nás ale hodit moc, protože břeh je strmý a kamenitý. Nějak se to nakonec podařilo a já jen nevěřícně kroutím nad tím místem hlavou. S Petrem rozbalujeme muškařinu a jdeme na obhlídku. Nacházíme plážičku, kde by se dalo házet, a tak navazujeme.
Rozházení lajny, nához a vlna nám mušky posílá zpět pod nohy. Když zkusíme poslat mušky do vlny, která se do moře vrací, je to stejné, jen jejich návrat zpět pod své nohy trochu prodloužíme. Nemá to smysl. Jdeme zpět ho hotelu. Francouz podává grog - mango nakrájené ve dvou litrech samohonky. Je tu dost lidí, roztodivné lidské ponoptikum. Dává se s námi do řeči chlapík ve zlatých brýlích a obleku, prý dělal pro německou vládu, týden byl v Praze a jednal s naším ministrem spravedlnosti. Nechci se bavit o ministrech, a tak stáčím hovor jinam. Bývalý legionář, krásná Francouzka, …
Rozeznívá se zvon a to je hoteliérův povel k večeři. Jdeme a nevěříme, co dokázal v těch polních podmínkách vytvořit. Hlavně ryby (které já už nemůžu ani vidět - normálně je nejím, ale na Kapverdách musím), zeleninové saláty, fazole, polenta. Venku mezi stromy stojí lednice s pitím a u ní sešit, kam každý píše, co si vzal, a při odjezdu platí. Potěší nás český nápis.

Restaurace.

Po setmění jede posádka zpět na loď, přespává tam. My jdeme za chvíli taky spát. Napadá mě, že tu kdysi musel být Tarantino, jinde ho scénář k filmu Od soumraku do úsvitu napadnout nemohl.
Vstáváme v pět, hoteliér nám podle dohody nechává u dveří sendviče a kafe. Mladí kluci nás ještě za šera odváží zpět na loď. Už včera jsme se domluvili, že změna místa zlepšení nepřinesla a že přejedeme zpět kolem Sao Vicente až k Santa Lucie. Máme před sebou poslední den. Někdo z nás je nervní, někdo už rezignoval. Na lodi čas neutíká, pokud se nic neděje, nám ale připadá, že letí.
Pozorujeme v dálce gejzíry vody, jež vypouští velryba, ta se však drží v jednom místě. Blízko ní je jedna z lodí. Ozve se chrchlání v rádiu a Steve nám říká, že velrybu něco napadlo, že krvácí a zřejmě umírá. Je to malý druh, myslím, že kulohlavec. Jedeme se tam podívat, nepřibližujeme se však úplně blízko. Kolem velryby krouží celé hejno ostatních a mohly by být agresivní. Smutné a „krásné“ divadlo zároveň ponuré atmosféře na lodi nepřidává.
Při trollingu se nám ještě naskytne jeden krásný obrázek. Jedna z velkých velryb, zřejmě plejtvák, nám předvádí nejkýčovitějších z kýčů. Krásné vyhoupnutí nad vodu a mořskou hladinu s gigantickou zanořující se ocasní ploutví. Pak si svůj pohár hořkosti dopíjíme až do dna.
V hlavě se mi líhne myšlenka na nášup, ale tu hodlám chlapcům sdělit až po koupeli u grilovaných krevet a chobotnice.
„Pánové,“ začínám svůj proslov s vážným výrazem, „jeli jsme sem chytit marlina a chytili jsme ***. Máme ještě zítřek, u Didiera jsem zjistil, že loď je ještě volná. Dáme ještě den, Didier nám dá značnou slevu.“ Polovina je pro, polovina proti. Jeli by na loď, ale chytat jiné ryby. Navíc je tento typ lodí drahý, nemáme dárky pro děti… Rozumím jejich argumentaci a zapojuji všechnu svou diplomacii a přemlouvám a přemlouvám. Dárky dětem koupíme na Shellce na Jižní spojce, manželkám v duty free v Lisabonu… Nakonec se mi je daří přemluvit. „Ve dvě ale konec,“ zní jejich podmínka. Beru si taxi z hospody, kde jíme, a jedu za Didierem všechno domluvit. Ráno si přivstaneme, abychom zkrácený lov malinko prodloužili a Stuart hlásí, že pojedeme na kanál. Asi už taky vymýšlí kdeco. Vlny jsou tu největší, vichr taky. Držíme se všeho, co je napevno k lodi. V jedenáct Steve hlásí (spíš řve jako kráva…) rybu. A velkou. Tenhle okamžik na mořském rybolovu miluju - začne cvrkot, adrenalin kolem vás má snad pevné skupenství. Pozorujeme na deset metrů rybu, jak doráží na nástrahy bez háčků. Má asi 300-350 kg. Chobotnice letí po hladině jako šílené, tak rychle je Stuart zhora vytahuje, já rvu ven Dildo, Steve už má ve vodní brázdě od motoru rybu. Je kousek, snad pět nebo sedm metrů za lodí. Když ji marlin bere z hladiny a klesá do hlubin, ani nedutáme. Nebo možná křičíme, já nevím. Rozječí se brzda, ryba si bere první metry lajny - a ta se vzápětí prověšuje a ryba je opět pryč. Povedlo se jí vykousnout rybu přesně mezi oběma háky.
„It´s here!!!“ křičí ale vzápětí Stuart z horní paluby a my opět sledujeme, jak tentýž marlin bere chobotnici až vzadu a polyká ji. Tu s háčkem. Opět ten vysoký tón brzdy reelu, ryba si bere třicet metrů a zcela nepochopitelně se jí zase daří háčku zbavit nebo vyhnout.
To není možné, říkám si v duchu, to prostě není možné. Nějak vím, že je to konec, že už se nic nestane, že jsme o svoji poslední šanci právě přišli. Zklamání je patrné na všech, i na posádce. Nepotřeboval jsem zdolávat, chtěl jsem ho jen vidět. Pět rychlých fotek u boku lodi, než ho označkujeme a pustíme. Už nejsem ani naštvaný, spíš smutný.

Chytám ryby odmala, vím, že někdy se daří, jindy ne, a nejsem pošuk, abych požadoval záruky na lov. Jen jsme pro úspěch volbou místa, termínu i lodi udělali maximum a nevyšlo to. „It´s fishing…,“ říkáme si ve dvě hodiny s posádkou, když se loučíme. Domlouváme se Stuartem, aby nám poslal fotku ryby z prvního dne. Stál na horní palubě a měl ji jako na dlani, i když ještě asi tři metry hluboko. V den odletu má Petr v mailu tuto fotku:

Jsem si na 99 % jistý, že to naše ryba není. Ta vyskočila jen pár sekund po záběru a pochybuji, že by měl Stuart zrcadlovku s velkým objektivem v tu chvíli v ruce. Spíš mě to šroubuje, než aby mi to udělalo radost, a tak si beru od Petra telefon a v tomto duchu Stuartovi odepisuji. Odpověď nepřišla, přestože jsme si od té doby pár mailů vyměnili, například tento, s rybou, kterou chytili den po našem odjezdu:

Ne, opravdu nelituji, že jsme jeli, i když se nepovedlo to hlavní, kvůli čemu jsme se tam vypravili. Kdysi, když jsem se začal potápět, snil jsem o velrybách, karetách a žralocích a pod vodou je nepotkal. Teď jsem viděl zvířata, která už třeba nikdy neuvidím. Pohled na žraloka obrovského trval díky trollingu jen pár sekund, přesto mám v paměti dokonale vrytou každou tisícinu každé z těch několika sekund. Myslel jsem, že si marlina odfajfkuju a začnu vymýšlet dál, ale takhle se k němu budu muset vrátit. Bez něj to dál nepůjde, je to přece jen fešák…