Zlaté překvapení

4.5.2016 - Milan Tychler

Pomalu se blíží konec roku a počasí už dvakrát nepřeje. Slunné dny vystřídala zamračená obloha a přidaly se i krátké dešťové přeháňky. On to vlastně ani není žádný déšť, ale takové to protivné mrholení. Vody je zapotřebí, to ano, protože rok byl mimořádně suchý, ale moc příjemné to vážně není.

Do konce roku schází měsíc a něco, proto si užívám přívlač, dokud to jde. Voda je čistá a rybám se brát příliš nechce. Dostat záběr dá docela práci a ani na osvědčených místech se moc nedaří. Tloušti jako by z vody úplně zmizeli, a když nějaký zabere, je to jen takové větší miminko. S okouny je to podobné. Hledám ryby všude možně. Vymetám proudy i tišiny, zkouším jamky i rovné dno. Nestojí to za moc. Je neuvěřitelné, co dokáže udělat s rybami změna počasí.

Dva dny po sobě jsem byl na řece. Oba dny se sobě podobaly jako vejce vejci. Pár tlouštíčků, malý okounek a podměrečná štička. Dva rozdílné úseky, avšak stejný výsledek. Zkouším různé nástrahy, měním barvy, velikosti, zkouším dropshot… Je to marné, je to marné. No nic, změním lokál, třeba budu mít větší štěstí někde jinde.

A tak trávím další neutěšený den na rozlehlé pískovně. Doufal jsem, že alespoň tady si sáhnu na slušnějšího okouna, ale nestalo se. Pět mrňousků za celé dopoledne. O této vodě se nedá říct, že tady okouni nejsou, a proto mě to mrzí o to víc. Co dělat? Zkusím změnu do třetice.

Nedaleko je malá říčka, nebo spíše větší potok. Mnoho rybářů tam nechodí. Je to skutečně malá voda a pro rybáře je zajímavá jen nad jezem, kde je trochu větší hloubka, ale hlavně proto, že se tam dají chytit kapři. Úsek pod jezem připomíná spíše nějaký pstruhový revír, ale pstruzi tam nejsou. Je to mimopstruhová pásmo, které okupují tloušti, okouni, sem tam se tu najde menší štička. O candáta tu člověk také nezavadí. Nicméně dá se tu narazit na slušnějšího tlouště i pěkného okouna.

To, že je tento úsek pro rybáře málo zajímavý, zjistíte snadno. Stačí se jen projít po břehu a brzy zjistíte, že tu nevede žádný chodníček a není tu jediné vyšlapané místo. Nejsem pravidelným návštěvníkem této vody, a i když to nemám daleko, jsem tu sotva tak třikrát do roka. Proč? Jednu velmi podobnou vodu mám téměř u nosu, takže není žádný důvod jezdit dál. Pravda ale je, že voda, kterou navštěvuji, je více frekventovaná. A právě tohle podpořilo mé rozhodnutí, abych to zkusil jinde. Počasí je pořád na draka, a tak rybaření odkládám o dva dny. Pojedu tam v sobotu, je to ostatně jedno, protože tam sotva někoho potkám.

Sobotní ráno sice není slunečné, ale neprší ani nefouká, takže by to mohlo být docela příjemné. Uvidíme. Cesta trvá půl hodinky, auto nechávám u můstku a pomalu se vypravuji dolů po proudu. Je tu hrozně málo vody. Skoro všude vidím na dno a ani mělké tůňky přede mnou nedokážou schovat svá tajemství. Všude vidím jen malé tlouště a nějakou drobotinu. Už je za mnou tři sta metrů a já ještě ani jednou nenahodil. Nemá to prostě cenu. Doufám, že o kousek níž to bude lepší. Je tam o trošku větší hloubka a já doufám, že tam konečně narazím i na lepší ryby. Nepotřebuji jich hromadu, stačil by mi třeba záběr jednoho skutečně pěkného tlouště. Pokochal bych se jeho krásně válcovitým tělem, rudými ploutvemi a zase bych ho pustil.

Konečně jsem v místech, kde nevidím úplně všude na dno. Myslím, že jsem svým příchodem vyplašil nějakou rybu, která byla u břehu. Zahlédl jsem jen stín, který mizel v hlubší vodě. Je na místě chovat se opravdu opatrně. Tady jsou ryby poměrně plaché a v čisté vodě navíc i dobře vidí. Břeh je tu vysoký a nedá se slézt až k vodě. Dřepnu si a posílám nástrahu co nejdál a k protějšímu břehu, kde je větší hloubka. Deset hodů přineslo jen jedno nesmělé klepnutí do nástrahy. Mohlo to být cokoli. Určitě to ale byla ryba, protože tu žádná překážka ve vodě není. Zkouším ještě vyměnit nástrahu. Nic. Popocházím tedy o kousek dál.

Pode mnou je vrbový keř a za ním hlubší tůňka. Scházím opatrně o kousek níž a v podřepu házím proti proudu. V nejhlubším místě je tak metr dvacet. Centimetr po centimetru prozkoumávám tůň a konečně se dočkám záběru – nebude to velká ryba, ale vzpouzí se statečně. Nechci dělat velký rozruch, a tak rybu sice táhnu rozhodně, ale nezvedám ji zbytečně k hladině. Trvá jen pár vteřin, než vklouzne do podběráku s dlouhou rukojetí, který je tu naprosto nezbytný. Je to docela hezký okoun, zabral na gumovou rybku červenobílé barvy. Záběr to byl poctivý a rozhodný, celá nástraha mu zmizela v tlamě. Okouna pouštím a zkouším to dál. Neděje se nic. Už to chci vzdát, když tu se zase něco zakousne do nástrahy. Tentokrát je to malý tloušť. Na dalších deset hodů se neděje nic, a tak se přesouvám.

Tady je úsek sice rovný, ale maličko užší, hlubší a poměrně proudivý. Moc na něj nesázím, ale člověk nikdy neví. V tuhle dobu jsou ryby nevyzpytatelné. Zase úsek podejdu a chytám proti proudu. Výhoda spočívá hlavně v tom, že mě ryby nemohou tak snadno vidět. Pročesávám to tady poctivě a chytím při tom tři menší tlouště. Mám ale pár ťukanců, které jsem nezasekl. Zkouším zmenšit nástrahu, ale asi to nebyla dobrá volba, protože už nemám žádný záběr. Zkouším ještě jednou změnu a pak jdu dál.

Sundávám gumu a na konec vlasce přivazuji doma vyrobenou nástrahu z peří kohoutího skalpu v temně cihlové barvě. Mám vyzkoušeno, že na ni reagují velmi dobře především okouni. Hned na první nahození přichází prudká rána do prutu, ale ryba z háčku padá. Zahlédl jsem, jak se v hloubce u dna ryba otočila. Tedy byl to jen takový světlý záblesk, ale jestli tohle bylo břicho ryby, tak nebyla vůbec malá. Mám sice vážné pochyby o tom, že by se spletla znovu, ale zkusit se to musí.

Nahazuji, dvakrát otáčím kličkou navijáku – a bum! Něco je na háčku a nechce to dát svou kůži lacino. Je to celkem divoký souboj a jakákoli snaha držet rybu v klidu, aby nevyplašila ty ostatní, je marná. Tento kousek létá od břehu ke břehu jako střela. Já ale stále nevím, co to je. Jen v jednu chvíli zahlédnu jakési obrysy a vypadá to, že tahle ryba je celá žlutá, což nedává vůbec smysl. Přemýšlím, co by to mohlo být, a napadá mě jen to, že jsem natrefil na nějakého zlatého jesena. Kdysi jsem jednoho chytil v řece, do kterého se tato říčka vlévá. Je možné, že se sem nějaký dostal. Mezi ústím do řeky a tímto místem není žádný jez, takže možné to je. Jiná varianta mě nenapadá. V každém případě je to úlovek mimořádný a nerad bych o něj přišel.

Ryba ve své divokosti pomalu polevuje a už křižuje vodu méně agresivně. Po chvíli už poslechne a dá si říct. Připravuji podběrák a s tlukoucím srdcem k němu rybu přivádím. Jakmile ji zvednu k hladině, rázem vidím svůj omyl. Má domněnka o jesenu se nepotvrzuje, na háčku visí pstruh žlutý jako sluníčko. Pstruh duhový bez teček, zlato žluté barvy s jemným náznakem duhového pruhu na bocích. Takového jsem viděl kdysi na sádkách, ale to už je hodně dávno. V revíru jsem se s takovou rybou nikdy nesetkal, a jak se ocitla tady, je pro mě záhada. Samozřejmě, že byla někde vysazená, ale kdy, kde a jak se dostala sem a jaké byly její cesty až do této chvíle, to se nikdy nedozvím. V každém případě jsem ji vrátil zpět a doufám, že ve vodě ještě nějakou chvíli vydrží. Tady by mohla mít šanci.

Zkouším ještě chvíli chytat. Nic ale nebere a myšlenkami jsem pořád u zlatého pstruha. Zkouším vodu ještě následující dny, jestli se tam náhodou neobjeví i normální duhák, avšak kromě tloušťů a okounů už žádné překvapení nepřichází. Nevadí, i tak si budu tento den pamatovat hodně, hodně dlouho…