Ryby z močálů

26.4.2016 - Milan Tychler

Jsou revíry, kam chodíme na ryby s tím, že bychom se eventuálně mohli dočkat i hodně slušného kousku, a pak jsou revíry, kam někteří rybáři nechodí vůbec, nebo jen na nástražní rybky. Na nic většího v takových vodách ani nepomyslí. Tyto vody obyčejně bývají součástí nějakého jiného, většího revíru a označují se jako podrevír. Když je něco označeno jako „pod‑“, automaticky cítíme, že to asi nebude to hlavní, a je pravda, že k těmto vodám hospodáři skutečně neupírají svou pozornost. Čas od času se tam nějaká rybka vysadí, ale důležitější jsou hlavní revíry.

Nedivím se, protože tyto malé vody jsou skutečně problematické. Tůně, propadliny, slepá ramena, díry v zemi po bagrování a bažiny nejsou ideálními vodami pro hospodaření. Ryby tam často padnou kvůli kyslíkovým deficitům, stává se, že voda v zimě vymrzne, a v létě se tam často nedá chytat, protože se celá hladina zatáhne okřehkem nebo zaroste vodními rostlinami.

Rybáři se o ně příliš nezajímají, ale já je mám docela rád. Připomínají mi dětství, kdy jsme s kamarády na takových vodách proháněli karásky, línky a chytali čolky. Užívali jsme si tam prázdniny a zažívali všelijaká dobrodružství. Byly to dny, kdy jsme se učili rybařině a poznávali nové věci. To ve vás prostě zůstane.

V mé rybařině nikdy nebyla prioritou honba za velkou rybou. Ne že bych to nezkusil, ale pěkné ryby jsem s povděkem přijímal spíše při takové té běžné rybařině. Na prvním místě vždycky bylo „obyčejné“ potěšení ze skutečného lovu, ne z dlouhého čekání bez záběru. A když mám příležitost, nahodím kamkoli. Kamarádi a známí se často na konci roku ptají, jaká byla sezóna. Já vždycky říkám, že dobrá. Nechytil jsem třeba nic výjimečného, ale nikdy si nemohu stěžovat, že bych se nebavil. Mě nemůže třicetikilový kapr nebo metrákový sumec porazit, protože s nimi nesoupeřím. A když přijde velká ryba, tak fajn. Já to beru!

Malé vody nejsou nic pro rybáře s tripody a dalekonosnými pruty. Tato místa se nejlépe prochytají se splávkem, lehoučkým feederem a na některých se dá uplatnit i lehoučká přívlač. Někdy tu ale feeder moc úspěšný nebývá. Dno bývá zabahněné a krmítka působí zbytečný hluk. Žije tu kdeco, avšak velké ryby to nejsou. Dá se tu chytit lín, oba druhy karasů, plotice, perlín, okoun, štička i kapřík. Někde jsou i cejnci nebo zakrnělá forma cejna velkého.

Znám pár vod, kde vládne sumeček americký. Na toho jsou rybáři nazlobení asi nejvíc, protože tento vetřelec místy prakticky úplně znemožňuje lov jiných ryb. Na tyhle potvůrky chodí čas od času kamarád. Nachytá jich hromadu a šup s nimi do udírny. Musím přiznat, že v této úpravě nejsou vůbec špatní. Chytá je obvykle na maličké měkké pelety páchnoucí rybinou. Splávek potápějí jedna radost.

Na těchto malých vodách mám nejraději rána a podvečery. Okolí je obvykle zarostlé vzrostlými stromy, křovisky a ranní slunce tu pak vytváří úžasné světelné scenérie. Mám rád, když ráno voní vodou a čerstvou trávou, probouzející se ptáci švitoří a první paprsky slunce vyhání noční chlad. V tu chvíli je člověk rád na světě. A když při tom ještě můžete dělat to, co vás baví, co může být lepšího?!

Šlapu si to rosou k jedné z takových tůněk, kam kromě lesní zvěře a náhodných pocestných v létě v podstatě nikdo nepřijde, protože bývá celá zatažená zelenými lístky okřehku. Ryby tam jsou, to ano, ale dostat k nim nástrahu není snadné. Už jako kluci jsme si však v tomto zeleném pekle dokázali pomoct. Stačí k tomu dva dlouhé klacky položené na hladinu, kterými se odtlačí „zelenina“ na jednu a na druhou stranu, čímž se hladina otevře, a dá se tam chytat. Vše se musí udělat pomalu, tiše a ryby se brzy objeví. Když se vám podaří klacky nějak zafixovat, máte na chvíli hladinu volnou. Já tomu říkám letní dírky.

Našel jsem si místo za vrbovým keřem, jehož větve jsou i ve vodě. K tomu, abych odstranil zelený koberec, mi stačí jen jeden dlouhý lískový prut, kterým rostlinky odhrnu směrem od větví. Získávám tak čtyři metry čtvereční volné plochy. Zepředu a zpod větví tam sice zase pomaloučku okřehek proudí, ale už to není ani zdaleka tak silná vrstva, přes jakou by nepropadly bročky ani nástraha. I když se volná plocha za půl hodinky celá zatáhne, dá se tam chytat.

Teď mám ale splávek na volné hladině. Pokládám ho na hranici pásu okřehku k větvím. Na háčku je čiperně se svíjející hnojáček, kterému tu bezmezně věřím. Tato nástraha na podobných vodách zklame jen málokdy. Ryby tu žijí celý svůj život na přírodní potravě. Žížalky, housenky, slimáčci a všelijaký vodní hmyz, larvy vážek, nitěnky a larvy pakomárů je tu drží při životě. Spořádají jich spousty, a proto k nim mají důvěru.

Ryby jsem samozřejmě úpravami loviště vyplašil, ale světlo z otevřené hladiny je láká. Chvíli trvá, než se splávek pohne, ale už je to tu. Anténka, krásně viditelná na tmavé hladině, se maličko přitopí a vzápětí jde celá pod vodu. Vidím splávek, jak těsně pod hladinou míří pod okřehek a pryč od břehu. Čekám vteřinku, než se vlasec trošku víc napne, a jemně přisekávám. Ryba vyráží pod okřehek a na napnutém vlasci je ho hned pořádný balík. Počítal jsem s malým karáskem nebo plotičkou, ale tohle bude rybka o něco větší.

Zelený koberec přede mnou se vlní. Skláním špičku prutu až úplně k hladině a pomalu táhnu rybu k sobě. Okřehek se mi na vlasec tolik nechytá, protože pod hladinou je čisto. Trvá jen chviličku, než mám rybu na dosah. V čistém okénku se objevuje ryba naprosto typická pro tyto a podobné vody - lín. Tento kousek má něco okolo pětadvaceti centimetrů, což je na tuhle louži slušná ryba. Hezký začátek. Ovšem charakteristický líní záběr to nebyl ani náhodou. Líni se s nástrahou většinou hodně nimrají a tento ji prostě popadl a hotovo. Jenže co na tom záleží? Důležité je, že jsem ho chytil.

Ačkoli jsem se snažil být co nejtišší, asi jsem ryby poplašil, protože další záběr nepřichází. Je tu hloubka zhruba osmdesát centimetrů a sestavu mám seřízenou tak, že se nástraha lehce dotýká dna. Zkouším ji mírně popotahovat směrem k sobě a hned je tu výsledek. Splávek bez varování hupsne pod vodu a jede. Kam jinam než do zeleniny, že? Tentokrát je tah ještě o poznání slušnější. Za chvilku mám to potěšení přivítat na břehu karasa obecného, který už se jen tak nevidí. Jenže pak už nepřichází vůbec nic.

Měním místo, čistím hladinu a během chvilky se mi daří chytit dvě plotice a perlína. Čas kvapí rychleji, než je mi milé, ale dnes mám v plánu ještě jednu věc - pozdě na podzim jsem tu dostal pěkného okouna na žížalku. Chtěl bych vyzkoušet, jestli se ve vyčištěném očku dá něco chytit i na umělou nástrahu. Je tu jedno místo, kde je kmen olše hodně nakloněný nad hladinu. Brzy se vyvrátí, ale zatím drží. Čistím pod ním hladinu, opírám se o něj, takže dosáhnu kousek dál od břehu, a zkouším takovou tu vertikální přívlač. Spíš jen tak šmidlám nástrahu na jednom místě, ale div divoucí, mám záběr! Malá štička se zakousla do gumičky pro okouna.

Hned ji pouštím a zkouším to znovu. Nic se neděje, ale jsem vytrvalý. K mému potěšení tu nakonec dva ne úplně malé okouny přece jen dostávám. Před polednem balím naprosto spokojený.

Jsem přesvědčený o tom, že tyto ryby nebyly ani zdaleka největší, jaké tu plavou, a mám tak důvod, abych se tu zase za nějaký čásek objevil. Možná to nebude přímo tady. Možná to bude úplně někde jinde, ale bude to voda podobná, protože tyhle vody mám rád…