Konečně koncem srpna začalo pršet a my jsme se po vlně rekordních veder vypravili na tradiční týdenní výpravu na Vysočinu. Loňská vedra byla nemilosrdná nejen k lidem a k rybám, ale i ke všem ostatním zvířatům. V polovině prázdnin nás nečekaně opustil náš tradiční parťák každé výpravy pětiletý německý ovčák Art. Byl to naprostý šok. Dvůr byl najednou prázdný a chodit kolem prázdné boudy prostě nešlo… Začal jsem rozhazovat sítě, abych získal nové štěně, ale všechno bylo marné. Den před odjezdem na výpravu jsem zkoušel volat na inzerát z oblasti Vysočiny, ale telefon nikdo nezvedal.
To ráno lilo jako z konve, nikam jsem s dětmi nespěchal a najednou zazvonil mobil. Neznámé číslo a na druhém konci pán, kterému jsem se včera marně snažil dovolat na inzerát. Asi tomu tak svatý Petr nahoře chtěl - pán měl volné poslední štěně. Musel jsem se štípnout, jestli se mi to všechno nezdá - majitel štěněte bydlel dva kilometry od vody, na kterou jsme se právě chystali! No, uvidíme, co to bude za "vrčáka"...
Při cestě na revír jsme hned zajeli na smluvenou adresu. Přivítal nás příjemný pan domácí (mimochodem také rybář) a ten chlupatý mrňous byl prostě „suprovej“. Majitele trochu rozesmál náš nápad si ho okamžitě odvézt na týdenní rybářskou výpravu, ale protože byl pes naočkovaný, tak proč vlastně ne. Dostali jsme na cestu pytel psích granulek, zaplatili a mohlo se jet.
Pes dostal jméno Akim. Okamžitě jsme volali paní Vydrové, která za námi měla v pátek přijet, že máme nového člena Vydra teamu. Trochu brzdila naše nadšení, prohlásila, že jsem „střelenej“, když ho hned táhnu na ryby a že jsme ho měli vzít, až se budeme vracet domů. „Rozkouše stan, všude bude naděláno a ještě někam uteče…“ Nakonec rezignovaně konstatovala, že se mnou stejně nehne a ať na toho mrňouse hlavně dáváme pozor.
Jako když mávnete kouzelným proutkem, po dvou dnech intenzivního deště přestává pršet a my v pohodě rozbalujeme náš tábor. Nikde ani noha, jen několik srnek na strništi za stanem. Házím kobrou do vody kilo „koulí“ v příchuti banán-ryba a přírodní játra a nahazuji „hůlky“. Během půl hodiny si připadám jako v laciných reklamních článcích hlásajících, že „…záběry na sebe nenechaly dlouho čekat“. Po letošních pařácích a nekonečném čekání přírody na vodu se ryby v deštěm prokysličené vodě doslova zbláznily. Během tří hodin mám sedmou rybu na podložce a další tři mi spadly z háčku. Je znát, že se teprve probírají z kyslíkové apatie a zobou trochu ležérně. Dvě jsou píchnuté mimo tlamu a ostatní jen za krajíček pysku.
Následující ráno se odehrává ve stejném rytmu a až polední slunce vykukující z protrhávajících se mraků začíná brzdit aktivitu ryb. Záběrů na hlásičích však stále přibývá, protože vysvětlit malému štěněti, že za silon se netahá, swinger se nekouše a dřevěná klička od navijáku už vůbec ne, je trošku problém. Štěně většinu dne chrní v pelíšku z přepravní bedýnky a staré deky, ale jakmile se probudí, je ho všude plno. Pokaždé trochu zpozorním při jeho výletech do strniště za stanem. Neustále tu krouží velcí dravci, tak snad nám Akima nějaký neodnese.
S podvečerem přichází záběr na banán-rybu a já, přesně po roce, zdolávám našeho starého známého kapra, kterého jsme tu už několikrát vytáhli. Mám radost, že ho nikdo neklepl a že stále dbá mé rady, ať si dává bacha na „masáky“. Po letech, kdy jeho váha nikdy nepřesáhla dvanáct kilogramů, nám lehce nabral: překročil třináct kilo a povyrostl o dva centimetry na devadesát čtyři čísel. Zajímavé bylo, že ho Máťa Vydra o tři dny později vytáhl znovu, tentokrát na játra.
Ryby „koušou“, výprava příjemně ubíhá, až na to, že v polovině týdne mě značně znepokojí podvečerní střelba myslivců z nedalekého posedu a následná opětovaná palba ze stanoviště, které je skryté za stromy. Vyhlašuji bezpečnostní opatření: jakmile někdo půjde se setměním do pole na záchod, kde máme rýčem nadělané díry, musí si rozsvítit čelovku do režimu blikání a svítit směrem na posed. Snad jim dojde, že divočáci baterky nenosí…
V pátek od rána se situace mění a záběry ustávají. Ryby jsou stále aktivní, občas skáčou v krmném místě, na hladině se často dělají kola, někdy se ozvou pípance na prutech, ale nasát nástrahu pod háčkem se jim prostě nechce. Přijde mi, že zvláště na menších vodách ryby jako by prokoukly moje nástrahy a po několika dnech začnou být obezřetnější. Několikrát jsem už tohle zažil, a proto měním taktiku. Do místa rozkrmeného příchutí banán s rybou začínám po čtyřech dnech lehce prohazovat příchuť játra a stejnou nástrahu podvazuji pod háček. Do hodiny přichází první jízda, která startuje řadu deseti záběrů a během níž později Máťa znovu vytahuje už zmíněné třináctikilové „kapřisko“.
V podvečer doráží vlakem paní Vydrová. Všichni máme radost a představujeme jí nového chlupatého parťáka. Sama se přesvědčuje, jak Akim je čistotný a kultivovaný. Za celou výpravu se nevyčůral blíž než dva metry od stanu a veškeré bobky chodí dělat do pole za námi. Prostě slušňák. O nás se to prý už říct nedá. Dostávám vyčiněno, že aspoň děti by mohly mít po týdnu vyměněné ponožky a spodní prádlo, čímž nám paní Vydrová značně narušuje harmonii a absolutní splynutí s přírodou…
Před soumrakem vyštrachám několik rousnic a stražíme je na Máťův prut. Pokoušíme se chytit úhoře, aby děti nemyslely, že u nás žijí ve vodě pouze kapři a amuři. Prvního chytáme po setmění a druhého ráno po rozednění. Jsou to ti širokohlaví a já z nich mám stejnou radost jako děti. Poslední dobou jich všude ubývá, za několik let zřejmě budou v červené knize chráněných druhů. I pro Akima je to zážitek, vrčí na úhoře a my poprvé zjišťujeme, že umí i štěkat.
Najednou je tu neděle a musíme balit. Celý týden nám neuvěřitelně rychle utekl. Často se mě lidé, kteří nejsou podobně „postižení“, ptají, co tam celý týden děláme a jak to tam můžeme vydržet. „To se nedá vysvětlit, to se musí prožít,“ odpovídám jim, ale stejně vím, že to nikdy nemůžou pochopit.
V úplném závěru výpravy, když se Máťa už rozhodl stáhnout svůj prut, mu najednou ztěžkne špička a vypadá to, jako by zůstal ve vázce. Opře se do prutu a najednou se vlasec pomalu rozjíždí. Ryba mu plynule odvíjí z navijáku a nedaří se ji otočit. Po dvacetiminutovém, pro Máťu asi nezapomenutelném, souboji se mu ji konečně daří přitáhnout před podběrák a nám je hned všechno jasné. Je to tolstolobik chycený na malou plovku přesně za hřbetní ploutev. Divím se, že ten dětský teleskopický prut zdolávání vydržel. Nakonec rybu šťastně podebírám. Má rovných osmdesát centimetrů a lehce přes osm kilogramů. Mám snad větší radost, než kdybych ho vytáhl já sám. Nikdy jsem tolstolobika nechytil a takováto náhoda se poštěstí „jednou za uherský rok“.
Užít si rybařinu s celou rodinou je prostě paráda. Řadím to na vrchol svých rybářských výprav. To se nedá pochopit, to se musí prožít...
Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra team
CA RYBOLOV NORSKO
