Snad každý rybář má nějaké své oblíbené místečko, na které se stále vrací nejen proto, že tam má úspěchy, ale zkrátka proto, že je mu tam dobře. Často jsou to jezy. Jezy všelijaké. Velké, co mohutně hučí, i malé romantické jízky, přes které jde v letním suchu sotva jen čůrek vody. A v letošním roce se našla na našich řekách spousta takových skoro suchých jezů.
I tady se dají chytit ryby
Hladiny řek klesaly až dramaticky. Nad jezy bylo vody dost, ale pod nimi bylo ouvej. Voda přímo mizela před očima a spolu s vodou se ztrácely i ryby. Na říčce, kterou mám kousek od domu, máme problém s vodou stále. Nebývalo to tak, dokud na ní nezačala fungovat malá vodní elektrárna. Pod jezem bývalo vody vždycky dost a také tam bývaly krásné štiky a spousta jiných ryb. Ryby se tam třely a bývala to pěkná podívaná na krásné ostroretky i cejny. Rybáři si tam přišli na své a jen zřídkakdy jsem tam neviděl někde za vrbičkou trčet pruty…
První rybkou je malý tloušť
Dnes se dívají rybáři z cesty na jezu dolů spíš jen tak ze zvyku. Vody je tam po kolena a k vidění jen nějaká ta tlouští drobotina. Čas od času se tu ukáže i větší tloušť, ale chytat v malé a mělké vodě je těžké. V podstatě je nemožné sejít těžkým terénem k vodě, aniž byste ryby vyplašili. Okamžitě couvnou níž po proudu pod spadané větve do neprostupné džungle a nevystrčí nos, dokud není u vody absolutní klid.
Čas od času to někdo zkusí. Chytí malou štičku, candátka, kapříka dorostence a nějakou další drobotinu. Spousta rybářů už k jezu, respektive pod něj, vůbec nechodí a jen vzpomínají na staré dobré časy.
Následují hrouzci
Já tam chodím pořád. Už dávno jsem sice pustil z hlavy myšlenku na nějakou větší rybu a vyměnil jsem nářadí za mnohem, mnohem jemnější a bavím se tu stejně jako kdysi. Nepotřebuji k životu pořád jen velké ryby. Dokážu se bavit i s hrouzky a plotičkami. Mnoho rybářů vůbec ani netuší, kolik rybích druhů žije pod jejich jezem, protože se příliš soustředí na velké ryby a stylem, jaký provozují, je prostě nikdy nedokážou chytit. Kdepak tady hrubé náčiní a velké nástrahy! Chce to jen maličký spláveček a droboučkou nástrahu na háčku pod ním. S touto sestavičkou můžete prosmejčit každé místečko, ale já jsem šel ještě kousek dál…
Pak přijde perlín
Velice opatrně se sunu příkrým svahem pod jez. Spadlo pár kapek, což nemělo na zvýšení hladiny žádný vliv, ale klouže to. Trvají sucha, a jestli to tak půjde dál, nevím, nevím… Přes jez nejde ani kapka vody, jen co proteče mezi prkny. Není to kubík, ani půl, jsou to jen litry. V ruce mám lehoučký osmigramový proutek s citlivou špičkou a na konci vlasce typickou zimní nástrahu na dírky – marmyšku. Trochu divné v létě, ale účinné. Tyto drobné nástrahy mnohdy nepředstavují ani rybky, ani vodní hmyz, ale stačí, že se lesknou a mají háček, na který se dá napíchnout kousek hnojáčka nebo masní červi.
Okounek nesmí chybět
Když pak tuhle mrňavou nástrahu nahodíte do proudu, kde je třeba jen dvacet centimetrů vody, budete se divit, co všechno se na ni vrhne. Pro tento lov je nutné skutečně jemné vybavení, proutek s citlivou špičkou a desítka nebo dvanáctka vlasec. Je to ultra lehká přívlač v té skutečně lehoučké podobě. Klidně bych si mohl vzít proutek ještě jemnější, ale tento má špičku tak jemnou, že i záběr hrouzka cítíte jako kopnutí koně a přitom snadno zvládne i pořádného tlouště, štičku či candáta.
Jsem dole. Ve dřepu sestavím proutek a na háček marmyšky navléknu dva masné červy. Hodem ze strany posílám nástrahu k protějšímu břehu, kde je tišina a v nejhlubším místě tak padesát centimetrů vody. Sotva žbluňkne do vody, udělá se za ní vlna a nějaká ryba ji popadne. To se stává často. Ryby stojí u krajů a čekají, co dobrého spadne do vody. Mouchy, larvy, housenky, to vše je rychle přijato. Moje nástraha je něco takového, a tak s ní ryba udělala bez dlouhého zkoumání rychlý proces. Pomalu vedu rybu tišinou a pak přes mělký proud k sobě. Je to nějakých šest, sedm metrů.
Co by to bylo za vodu bez oukleje
Je to malý tloušť. Zbavím ho nástrahy a položím zpět do vody. Na nic nečeká a zůstává za ním jen obláček kalu. Ze stejného místa během chvilky vylovím ještě dva mnohem menší. Pak už nic. Obracím tedy svou pozornost na mělký proud. Nahazuji přímo proti němu a pak vedu nástrahu velmi pomalu s droboučkými poskoky k sobě. Házím tak pět, možná šest metrů daleko. Dál už je beton a přes něj jdou jen dva centimetry vody. Pod ním je trošku hlouběji, ale v nejhlubším místě je maximálně čtyřicet centimetrů, většinou však tak pětadvacet.
Z proudu přijde ostroretka
Nástraha neurazí ani metr a je tu prudké trhnutí. Stačí rychleji zvednout proutek a vzápětí mám na dlani prvního hrouzka. Tady bych jich mohl ze dna dostat pěknou hromádku, ale já dnes chci vyzkoušet ne to, kolik ryb chytím, ale kolik druhů tady mohu najít. Když drnkám nástrahu po dně, zabírají jen hrouzci. Zvednu tedy nástrahu trošku více ode dna a přidám na rychlosti vedení.
Během chvilečky mám na kontě několik ouklejí a dva malé perlíny. Pak už se ryby stále opakují. Zdá se, že druhově jsem tohle místo vyčerpal. Obracím se tedy k jezu zády s tím, že to zkusím kousek po proudu. Z původního místa se posunu o pár kroků, ne víc než pět metrů. Proud zde vyhloubil trošku hlubší stružku a pak se voda rozlévá do takového mělkého a klidného oka. Za ním už jsou jen větve a neprostupná houšť.
Je tu i malá parma
Nejdříve ze všeho prozkoumám proud těsně před sebou. Tohle místo je úzké, má sotva dva metry na šířku. Začínám u dna a hned na druhý pokus je tu záběr – malá ostroretka. Úplně zlikvidovala červy na háčku, a tak je měním za kousek hnojáčka. Na tuhle nástrahu přichází tvrdý záběr a já z vody tahám velkou plotici. Po ní jde z proudu maličká parma, podoustev, a když nahodím o kousek dál, kde je voda klidnější, vytáhnu maličkého okounka. Jestli správně počítám, to už je osm rybích druhů. No není to nádhera?!
Je tu také karas
Myslím, že jsem tohle místo trochu poplašil. Budu muset házet ještě o kousek dál. I s touto lehoučkou nástrahou úplně snadno hodím deset metrů. Zatím jsem chytal jen v poloviční vzdálenosti. Je čas prodloužit hody. Nástraha žbluňkne do vody. Nechávám ji klesnout na napnutém vlasci ke dnu a pomaloučku ji vedu k sobě. V půli cesty pocítím jemné ťuknutí a vzápětí ryba ohýbá špičku mého jemného proutku. Tak tento kousek už se brání pěkně. Ale ať chce, nebo ne, vedu jej pomaloučku k podběráku. Je to karas stříbřitý, takže další rybí druh.
Po této rybě přichází podobný záběr a ryba se podobně i chová. Tipl bych, že to bude další karas, ale je to malý kapřík. Vláčím dál, zkouším jiné marmyšky, kombinuji červa s hnojáčkem, ale jiný rybí druh už dneska asi nedostanu. I když konec konců, co bych vlastně ještě chtěl?
Malý kapřík
Pod tímto jezem jsem už chytil i jiné ryby – štiky, candáty, dokonce i menší sumce, úhoře, mníka, jesena i bolena, cejnka malého a jednou i ježdíka. Tohle podjezí je neuvěřitelně bohaté na rybí druhy, ale nejen tohle. Kdekoli to zkusím, většinou narazím minimálně na pět různých druhů ryb. Ovšem najdou se i řeky skutečně chudé, nebo na nich převládá nějaký rybí druh tolik, že jiná ryba se tímto způsobem chytí jen těžko. Obvykle ani nezáleží na velikosti toku. I malý potok může být druhově neuvěřitelně bohatý. Jen je třeba najít vhodný způsob, nehonit se za rekordy a být vděčný i za malou rybku. Podržet ji v mokré dlani a zase ji pustit…
Na závěr ještě maličký bolen
Pomýšlím na konec lovu. Několika posledními hody zkoumám i povrchovou vrstvu a mám štěstí – na rychle taženou nástrahu zaútočil malý bolen. Tak tohle je skutečně poslední ryba dnešního dne. Dvě hodinky strávené na pár metrech čtverečních stály opravdu za to.
