Sedím na betoně a je mi dobře

26.1.2016 - Milan Tychler

To byl zase den blbec… Nic se nedařilo, jak mělo, a zase jsem se po tisící přesvědčil, že se člověk může v některých věcech spolehnout jen sám na sebe. Nálada pod psa, ale počasí bezvadné. Na ryby jak dělané. Tak víte co, panáčci? Když vy máte pořád na všechno času dost, tak já taky! Kašlu na všechno a jdu na ryby!

Dobře vím, že ani tam nebudu mít klid, protože budu myšlenkami stále někde jinde a navíc bude pořád někdo volat, ale ať! Vypnu telefon a budu nedostupný. Tak je to dnes jednoduché.

Na žádnou velkou výpravu to samozřejmě nebude, ale tři čtyři hodinky u vody mi jen prospějí. Nebudu ani ztrácet čas žádným cestováním. Za pět minut jsem u jezu maličké říčky jen s malou brašnou a proutkem v ruce, nemám s sebou ani vidličky a křeslo. Dokonce ani žádné krmítko a krmení. Tady pod jezem jsou rybky pořád a k tomu, abych je chytil, mi stačí jen háček na konci vlasce a nějaký ten broček jako zátěž. V krabičce mám několik hnojáčků a trochu masných červů.

Usazuji se na betonu, nahazuji pod sebe do mělkého proudu a lehoučký třicetigramový krátký feederový proutek si pokládám jen tak přes nohu. Opírám se o zábradlí a čekám. Je to úleva, pustit spoustu věcí z hlavy, sedět na sluníčku a myslet chvíli na něco jiného. Rybařina je skutečně balzám na nervy…

Sedím poměrně vysoko nad vodou, což má své výhody, ale i nevýhody. Malé rybky zvednu jednoduše prutem, ale pro ty větší musím dolů, takže se možná trochu nachodím, ale to nevadí. Těch větších určitě moc nebude, tohle je malá voda, tady nejde o trofeje. Zvláště ne teď, když jde přes splav sotva čůrek vody. Větší ryby se ztratily. Sjely dál po proudu a našly si hlubší místečka, kde nejsou tak na ráně. Občas sem nějaká zabloudí, ale protože u jezu je stále rušno, dlouho tu nevydrží.

Zrovna teď se mi zazdálo, že se u protějšího břehu pořádně „hnula“ voda. Zaměřuji tam svou pozornost a za chvíli mohu sledovat, jak pěkný tloušť slídí za drobnými rybkami na mělčině. Tloušti tady jsou, ale jsou opatrní a chytit je není snadné. Vyruší je i rychlejší pohyb na břehu. Často je tu můžete zahlédnout, ale většinou až ve chvíli, kdy vyklízí pole a mizí níž pod jezem pod větvemi vrby skloněné nad vodou, kam se nedá nahodit.

Není to dlouho, co jsem tu jednoho dostal. Občas se dva tři kousky drží v malém proudu a čekají, co jim voda přinese. K vodě se v podstatě nedá normálně sejít, aniž by vás ryby zaregistrovaly. Scházíte po prudkém svahu a jste vidět na hony daleko. Jakmile pojmou podezření, hned mělkou vodu opouští a mizí z dosahu. To znamená, že je třeba se připlížit jako had a vyhnout se chodníčku, kterým se normálně schází dolů k vodě. Prodral jsem se mezi vrbičkami a po prudkém srázu pomaloučku sestupuji k vodě. Kopřivy pálí, svlačec drží nohy a já jsem samá zelená kulička. Jsou tu volné kameny, musím být extrémně opatrný. Konečně jsem dole a dostal jsem se pod ryby stojící v proudu, kde jim jde přes hřbety sotva pár centimetrů vody. Šourám se, jen co noha nohu mine, a dobře se dívám, kam šlapu. Nechci se ani moc narovnat, abych případně nevyrušil jiné ryby, které by tu mohly být. Jejich panický únik by tlouště jistě varoval.

Konečně se dostávám do míst, odkud se dá nahodit. Dřepnu si a chvilku přemýšlím nad tím, co tam vlastně nahodím. Mám lehoučký přívlačový proutek. Rotačkou už je jistě nepřekvapím, na gumičky zdejší tloušti moc nejdou. Vybírám tedy třícentimetrový wobbler v plovoucí verzi, který jde jen velmi mělce, a posílám ho kousíček stranou od ryb stojících v proudu. Jsem si dobře vědom toho, že všechno může záviset jen na tom jednom jediném hodu, který může ryby buď varovat a vyplaší je, nebo je překvapí a vydráždí k útoku. Nástraha tedy musí dopadnout lehce na to správné místo.

Jemně posílám nástrahu na vyhlédnuté místo a před dopadem na hladinu ji maličko přidržím. Dopadá s lehkým plácnutím. Krajní tloušť vyrazí jako střela a nástrahu bleskově popadne. Mám ho! Ryba tůňkou doslova létá, ale podaří se mi ji dostat do podběráku. Má rovných 44 cm, což není nic světoborného, ale na tuto vodu slušný kousek. Hlavně tu však šlo o to tuhle rybu vůbec dostat na háček. Pouštím tlouště a jdu jinam, protože na tomto místě už vůbec nemá smysl nahazovat…

Myšlenky proudí v mé hlavě, ale při tom nespouštím zrak z jemné špičky svého proutku, která se právě teď zachvěla. Pokládám na něj ruku a jsem připravený rychle zaseknout. Ještě jedno zachvění a už se špička ohýbá. Zásek sedí a ryba křižuje podjezní tůňku. Jsem zvědavý, co že se chytilo na dva hnojáčky. Držím proutek, pomalu scházím k vodě a záhy mám v podběráku malého kapříka. Tak vida! Hezký lysec, ale musí ještě hodně vyrůst, než bude ve skutečném ohrožení. Hned jde zpátky do vody s přáním hodně štěstí.

Usazuji se zpátky na betonu a na háček napichuji pro změnu dva masné červy. Tuhle nástrahu si tu nenechá ujít žádná rybka, a tak chytám plotičky, malé perlíny, sem tam zabere větší ouklej, hrouzek, ale mezi tou vší drobotinou chytím i malou ostroretku, několik mini tloušťů a docela hezkého línka. Je to skvělá zábava a skutečně se mi při ní daří dostat alespoň na chvíli z hlavy věci, na které teď vážně nechci myslet. No, drobotiny je tu opravdu přehršel, ale už by to zase chtělo něco, co se se mnou alespoň trošku popere. Měním tedy červy zase za klubko hnojáčků a nahazuji nástrahu do nejhlubšího místa, které tu je. O hloubce se ale v tuhle chvíli dá mluvit jen s jistou nadsázkou, protože tu nikde není hlouběji než půl metru. Nástraha je na místě, proutek spočívá klidně na mých nohou a já jsem najednou celkem spokojený člověk.

Ryby však mají pauzu. Je klid a nic nebere. Že by tu nebyla ryba, která by si poradila se dvěma hnojáčky? Jak je možné, že se o ně neperou hrouzci? Tady něco nehraje. Že by se mi to zamotalo, nebo leží nástraha nebo zátěž někde za kamenem? Možné je všechno, ale není nic snadnějšího, než to prostě prověřit. Zvedám proutek a popotahuji vlasec. Zdá se, že je to v pořádku, takže jen přehodím jinam. Vedu hnojáčky kousek vodou a vtom rána jako hrom a něco si bere vlasec z navijáku – ale, ale, copak to asi je za divocha!? Ryba vyrazila k protějšímu břehu. Před mělčinou se však otáčí zpátky, takže nemám možnost ji zahlédnout. Drží se dna a k hladině se jí vůbec nechce. Myslel jsem, že je to kapřík, ale asi není. Kapříci létají mnohem vehementněji. Tato ryba bojuje na poměrně malém prostoru a drží se výhradně jen nejhlubšího místa. Navíc cítím ve vlasci takové zvláštní údery. Není to potřásání hlavou, jako to dělají ostroretky, jsou to klepnutí do vlasce.

Už jsem dole a je čas trošku přitvrdit. Cívku maličko povoluji, ale pokládám na ni prst a hezky zabírám. Kdyby začala ryba vyvádět, tlak na cívku jednoduše uvolním a dám rybě prostor. Takto mi vlasec nepřetrhne. Člověk se až diví, co obyčejná čtrnáctka vydrží. Opírám se do proutku a najednou je požírač hnojáčků odhalen – je to malý sumec. Dokonalý model velké ryby. Tento má tak 40, možná 45 cm a kroutí se jako had. Háček je zaseknutý jen za krajíček tvrdé tlamy, ale i tak dá práci ho vyprostit. Konečně je volný. Pokládám ho do vody, dívám se, jak mizí, a pomyslím si, že bych měl zmizet také. Čas vypršel a je třeba věnovat se jiným věcem.

Neříkám, že teď bude všechno lepší, ale myslím, že jsem klidnější a že budu řešit některé věci s větším nadhledem. Je to úleva a rybařina skutečně pomůže v tom, že se uklidníte, i když někdy se u ní můžete i hezky vyvztekat. V každém případě přijdete na jiné myšlenky, tak jako já, když sedím na betoně a je mi dobře…