S gumičkami na Svratce

5.12.2015 - Milan Tychler

Znáte ten pocit, kdy jedete sto kilometrů na ryby, těšíte se, a když konečně oblečete prsačky a vlezete do řeky, začne pršet? To fakt naštve, ale jen těžko se s tím dá něco dělat…

Po velkých vedrech se konečně ochladilo, ale ne moc. Na začátek září jsou teploty víc než nadprůměrné, ale rána u vody už jsou skutečně chladná. V šest ráno ukazuje teploměr pouhých 9 °C. Svratka nad Brněnskou přehradou je celkem frekventovaná voda, ale dá se tu, když zvládáte jemnější techniky, docela dobře pobavit. Nejčastěji tu chytám na plavanou, také feederem, ale nejčastěji ze všeho vláčím. Lehoučká přívlač s gumičkami, je to, co mě tady baví.

Měl jsem, vlastně ještě stále mám v plánu i teď, provětrat svou krabičku s malými gumičkami, ale počasí mi dnes zkrátka nepřeje. Obloha je zakaboněná a z lehkého mrholení se vyklubal celkem nepříjemný déšť. Jak dlouho bude trvat? Nevím. Už začíná pršet i pod hustým stromem a já si budu muset vybrat. Mohu chytat a nechat se hezky promáčet, mohu počkat nějakou dobu v autě, nebo se mohu prostě sebrat a jet domů. Ani jedna z variant mě ale nijak nevábí. Chci chytat, ale do deště mě to neláká. Nějaký deštíček mě neděsí, ale tohle už je moc, už prší skoro půl hodiny.

Na jedné straně se však obloha nad řekou protrhává, ještě chvíli vydržím. Lepím se těsněji ke stromu a čekám. Asi po čtvrt hodince déšť výrazně slábne a nakonec kape víc pod stromem než na hladinu. Opouštím svůj úkryt a konečně se dostávám k rybařině. Vody v řece je málo. Dlouho nepršelo a ani ta vláha, co právě spadla, stav vody nijak neovlivní. V tomto úseku je největší hloubka tak do půli stehen. Níž po proudu je hlouběji, protože tam hladinu zvedá jez, ale do těch míst se nechystám. Vybral jsem si tuto mělčí a proudnější část řeky záměrně a budu se jí držet.

V tuhle chvíli mám k dispozici jen pro sebe nějakých sto metrů řeky. Náhodný chodec, který by se na tento úsek podíval ze břehu, by ho mohl shledat nudným a nezajímavým. Stejně tak by se mu vyhnulo i mnoho rybářů, kteří loví jen na položenou, protože tady se kapr čekat nedá. Jsou tu pouze dvě tři místa, kde by se dal nahodit feeder. Já už jsem si to zkusil: dá se tu chytit ostroretka, cejn, cejnek a další menší kaprovité ryby. Za vyššího stavu není vyloučený ani oblíbený kapr.

Ano, ze břehu vás tento kousek řeky skutečně nemusí nadchnout, ale nikdo z těch, kdo mají rádi přívlač a brodí se vodou, by ho nezavrhl. Řeku totiž skutečně poznáte až tehdy, když do ní vstoupíte a kousíček po kousku se jí brodíte. Pak najdete spousty zajímavých míst, která nemůžete ze břehu nikdy vidět. Jsou tu proudy, prohlubně, jamky, hlubší stružky, dolíky za kameny, hlubší místa pod břehy a podemleté břehy, traviny a řasy, ve kterých se ukrývají ryby, a spousta dalších zajímavých míst. Je to, jako byste vstoupili do neznámého města a objevovali nová místa a ulice.

Jako kluk jsem vyrůstal na menší řece a celé léto jsem se jí brodil bos. I v létě byla studená a dávala mi co proto. Nedalo se v ní vydržet dlouho. Čas od času jsem musel na břeh a vyhříval jsem se na sluníčku. Ale takto jsem řeku skutečně poznával a naučil jsem se nacházet ta správná místa, na kterých se zdržovaly ryby. Časem mi bylo už při pohledu ze břehu na hladinu jasné, kam mám nahodit a jak nástrahu vést, aby byla pro ryby zajímavá… Řeky, a zvláště pak řeky neregulované, jsou jiný svět. Svět všelijakých zákoutí, rybích stanovišť, rybích cest a cestiček a já se dnes podívám, jestli jsou rybky doma.

Jednogramová jigová hlavička s maličkým twisterem létá na dvanáctce vlasci jako blesk a s ní vymetám všechna slibná místečka, která se mi daří odhalit. Nečekám žádnou velkou rybu, to ani náhodou. Ale chci se bavit, čekám vícero rybích druhů, a proto se snažím po většinu času, kdykoli vláčím, chytat skutečně jemně, protože ultra lehká přívlač dokáže přinášet i jiné než dravé ryby.

Pomalu se sunu proudem a jsem rád, že tu jsem. Mraky zmizely, citelně se oteplilo a už se ozývají i první rybky. Těsně u břehu zaznamenávám jemné ťuknutí do nástrahy. Nějaká rybka jen jemně podržela ocásek nástrahy. U takového záběru si ale nikdy nemůžete být jistí, jestli to skutečně byla jen nějaká drobotina, nebo zkušený a opatrný veterán. Znovu proto nahazuji pod břeh a zcela se soustředím na vedení nástrahy. Opět jemné klepnutí a dál už nic. Zdá se, že zájem by byl. Tak tedy ještě jednou, do třetice. Vedu nástrahu co nejpomaleji, drncám s ní o dno, ale tentokrát nic. Poslední nahození a zkusím to jinde.

Když tato ryba nereaguje na pomalu taženou nástrahu, zkusím to jinak – měním gumu za stejně velkou v jiném odstínu a vedu ji rychleji a přímočaře těsně podél břehu. Tohle na nerozhodné ryby často platí. A taky že ano! V půli cesty proutek ztěžkne a na háčku něco je. Mám tu čest přivítat na břehu dnešního prvního okounka. Pomaloučku pokračuji dál. Vymetám hlubinky i mělčiny a vůbec všechna slibná a zajímavá místa. Ten, kdo to nezná, by mohl být překvapený, kolik ryb tu je. Ovšem ne každou se podaří chytit. Okouni jsou skutečně při chuti, ale nic většího mezi nimi není. To mi však nikterak nevadí. Pro zábavu jsou velcí až dost.

Dostávám se k táhlejší mělčině, která pomaloučku klesá asi do půl metru, a pak se dno zase zvedá k hladině. Je to naprosto rovný úsek s jemným štěrkovým dnem, který si oblíbili tloušti. A hned na první hod jednoho tlouštího nezbedu mám. Skloním špičku až k hladině a pomalu ho táhnu k sobě. Nechci si místo rozplašit. Už ho mám na dohled a vidím, že ho doprovází celá družina stejně velkých bratříčků. A za nimi se pomaloučku blíží tmavý stín… Velmi opatrně a pomaloučku klesám v kolenou, aby ryba nezahlédla mou siluetu proti obloze, a pak se odhodlávám k něčemu, co není zcela běžné – úplně povoluji vlasec z navijáku. Prostě otevřu řadič. Používám háčky bez protihrotu a doufám, že se tlouštík nástrahy sám rychle zbaví. Vlasec se ještě chvíli odvíjí a pak povolí. Zkouším navinout. Jde to. Nástraha je volná.

Proč jsem to udělal? Prostě chci zkusit toho většího tlouště. Klekám si do vody a nahazuji trochu šikmo směrem, odkud tloušti připluli. Proutek držím vodorovně s hladinou a za rychlejšího navíjení občas zatřesu špičkou. Takové to klasické drncání po dně není nic pro větší tlouště, to platí na větší okouny. Pět hodů vyšlo vniveč. Buď jsem rybu vyplašil, nebo stojí jinde. Nahazuji hodně vlevo, kam až to s lehkou nástrahou jde. Vedu ji přímo k sobě a už ve třetině cesty cítím ránu do prutu a brzda navijáku ječí. Je to neuvěřitelné, ale ten pěkný tloušť je asi na háčku! Trošku se narovnám a klidně zdolávám tuhle rybu, ve kterou jsem sice doufal, ale ani za mák by mě nepřekvapilo, kdybych už ji neviděl. Brzy podebírám tento pěkný kousek a je to největší ryba dne.

Pokračuji dál. Střídám barvy gumiček a řeka mě podaruje ještě několika okouny, menšími tloušti, a dokonce jedním malým potočákem a candátkem. Jsem víc než spokojený a jsem rád, že jsem to nezabalil a nejel domů. Opět se ukázalo, že co špatně začíná, nemusí špatně končit, a že s jemným náčiním se můžete pobavit i na vodě, o kterou jiný ani okem nezavadí. Ovšem nesmíte mít velké nároky na velikost ryb. Konec konců skvěle se můžete pobavit i se splávečkem, když chytáte třeba hrouzky. Rybaření je lov a dá se provozovat všelijak. Někdo dává přednost klidnému posezení, někdo je mnohem akčnější a mně vyhovuje jednou to a jindy zase ono. Dneska jsem to mohl prosedět u feederu pod deštníkem, ale osud se mnou měl evidentně jiné plány a já jsem tomu rád…