S řekou jsme se sžili velice rychle. Byla klidnější a nebylo potřeba vynaložit tolik síly, abychom se přemístili z místa na místo. Spousta zákrut vytvářela dravější, ale i klidnější úseky. Na vnější straně zátočin se proud svou silou zakusoval do břehů, zatímco na straně vnitřní vytvářel mělká a klidnější místa. Naučili jsme se využívat proudu k přemísťování se řekou, dolů pěkně s proudem a minimem vynaložené síly jak veřejnou dopravou a nahoru klidnou mělkou částí řeky.
Co vám budu povídat, byl to jiný svět. K našemu překvapení jsme na místní našeho druhu nenarazili, spíš na parmy, cejny a ostatní druhy ryb. Nikam jsme se moc nehnali, něco k snědku se dalo najít a toho cestování jsme si v poslední době užili až dost. Poflakovali jsme se řekou a užívali si ten klid. Blížilo se jaro a dny byly čím dál delší a voda se postupně znatelně oteplovala. Ta studená sněhová už byla dávno pryč. K našemu překvapení jsme nezaznamenali ani výskyt potvor rybářů. Bylo to celé nějaké podivné.
Dny plynuly poklidně jako voda mělčinou, do které se zakusovaly hřejivé sluneční paprsky s čím dál větší silou. Jednoho dne jsme potkali skupinku cejnů. Chtěli jsme prohodit pár slov, ale byli nějací nevrlí. Předně vypadali divně, jako by měli nějakou vyrážku. To ale nebylo nic proti jejich chování. Představte si, že Jarmila jen tak zdvořilostně prohodila: „Jak to jde?“ No a jeden z těch placatých poďobaných frajerů jen odsekl: „Nejste tady nějak brzo tlusťoši?“ Nechápali jsme, co jim přeletělo přes ty jejich tlamičky. Shodli jsme se na tom, že jsou hodně nevyrovnaní a neumí se chovat.
Autor kresby: gadasnik
Korunu tomu všemu nasadil jeden fakt velký tmavý cejn, co se z toho pomateného hejna odpojil, přijel až těsně před Jarmilu, div se nedotýkali tlamkami, a výhružně pronesl: „Počkejte za pár týdnů, přijde řada i na vás! Oko za oko, požerák za požerák.“ Bylo to hustý. Zůstali jsme stát jak v letní teplé vodě těsně nad ránem, když se nedá dýchat. Dalších podobných partiček proplouvajících cejnů jsme si raději ani nevšímali, a že jich bylo. Znaky naštvanosti vykazovaly stejné jako ta první bandička, a tak jsme se vždycky raději vytratili. Kolem naší party projížděla další velká hejna a občas si některý z těch poďobaných nevychovanců znechuceně směrem k nám odplivl bublinku.
Už jsme na tu aférku skoro zapomněli. Den po dni jsme sjížděli řekou a objevovali nové zátočiny. Řeka byla stále klidnější, ze dna se vytrácel štěrk a bylo čím dál víc bahnité. Nikam jsme nespěchali a pomalu se nechávali unášet proudem do neznáma. Až jsme konečně narazili na první kapry – všichni táhli proti proudu. A řeknu vám, byly mezi nimi kusy. Někteří snad dvakrát tlustší než Jarmila a to v poslední době pěkně přibrala. Bříško měla kulaté jak za starých dobrých časů u nás v rybníčku.
Jeden z těch velikánů utrousil: „Už to začalo?“ Nechápali jsme, co tím myslí. No, už od přírody jsme zvědaví, nedalo nám to a vypravili jsme se s nimi zpět proti proudu řeky. Přemek se pokusil nahodit řeč s jedním tím obrem a přidal se i náš Haluzák. Obr ho jen odbyl, ať šoupe ploutvemi, když se starší baví. „No jedeme na hostinu,“ prohlásil obr s úšklebkem. „A taky se pomstít za minulý rok placatým,“ dodal s notnou dávkou nenávisti. Pořád jsme nechápali, co tím myslí, ale zvědavost nám nedala a pluli jsme s nimi dál proti proudu.
Haluzák pořád brebentil a nenechal se odbýt. Rozvíjel šílené teorie o tom, že bude asi rvačka, a co se týče té hostiny, že by asi ti velcí kapři neměli problém ty menší cejny spolknout. Skoro jsme se za něj styděli, ale výraz místních kaprů téměř potvrzoval Haluzákovo fantazírování. Dostali jsme se do úseku, který jsme před pár dny opustili, zrovna do místa, kde došlo k prvnímu konfliktu s cejny. Až tady se záhada objasnila. V travách příbřežních mělčin se odehrávaly cejní milostné hrátky. Cejni se v obrovském množství proháněli mezi trávami a třeli o ně a i vzájemně mezi sebou. Samice vypouštěly milióny malých jiker a samci mezi ně bok po boku mlíčí. Občas jsme v tom šíleném mumraji postřehli i perlíny a plotice. Byl to zmatek. A do toho největší kapr zavelel: „Hrrrrr na ně“. A vrhli se do té vřavy a začali nasávat jikry, co se nestačily uchytit v travách.
Tak tohle mysleli tou hostinou? Nikdy jsme nic podobného nezažili. U nás na rybníčku jsme se tak nějak navzájem všichni znali a svým způsobem tolerovali. Co se týče milostných hrátek, jeli jsme si každý druh po své koleji a vzájemně si neškodili. Moc málo místa na neshody a válčení… No ale tady to asi bylo trochu jiné. Kapři hltavě nasávali jikry placatých s velkou vervou a zastavit je nemohlo nic. Prvně jsme postávali bokem, ale ta davová psychóza nás vysloveně uchvátila a my se pustili do jiker se stejným elánem jako starousedlíci.
Hodovali jsme takto několik dní. Břicha jsme měli nacpaná k prasknutí. Cejni byli ze tření tak unavení, že se nezmohli na žádný odpor. Hájení jiker vůbec nepřipadalo v úvahu. Na druhou stranu, mohli jsme se snažit sebevíc, a přesto jsme ty milióny jiker neměli šanci zbaštit. Pak tření cejnů skončilo, odpluli s proudem.
Sluníčko prohřívalo příbřežní mělčiny a voda se stále oteplovala, stupínek po stupínku. Jarmila se začala podivně nakrucovat a její místní kolegyně taky. Dlouho jsme to nezažili, ale my kapři jsme se na ty naše jikernačky začali dívat tak nějak jinak. Už jsme skoro zapomněli, jaké to je, když myslíme jen na to jedno. Vrhli jsme se stejně jako placatí do víru vášně. A odpovědně mohu říct, že jsme pro zachování našeho druhu udělali maximum. Milostné radovánky probíhaly několik nocí. Už si úplně přesně nepamatuji, co jsme dělali, ale byl to rachot. I pár karasů se přidalo, a ne jen jako čumilové.
A v ty dny jsme pochopili tu nenávist, která v těchto místech panuje mezi našinci a placatými. Byli jsme dotlučení a unavení. No a představte si, že najednou tady byli cejni a bezostyšně začali pojídat plody naší lásky. Neskutečně nás to naštvalo. Ale byli jsme tak unavení, že jsme neměli sílu se jim postavit, asi stejně, jako před pár dny cejni nám.
Vypravili jsme se na pomalou pouť řekou do našeho nového domova. Naši omladinu jsme nechali svému osudu. Však ona se o ně matka příroda postará. Cestou jsme spřádali plány s novými přáteli, jak to cejnům příští rok vrátíme i s úroky. Myslel jsem na to, co by se asi stalo, kdybychom si vzájemně potomstvo nepojídali. Byly by nás milióny. No a to bychom se asi neuživili ani my, ani cejni. Pluli jsme dál vstříc novým zážitkům.
Proud se začal zpomalovat a řeka otevírat, sice do mělké, ale obrovské vodní plochy. Před námi se otevíral nepoznaný svět, který jsme si neuměli ani v těch nejdivočejších fantaziích představit, ale o tom zase příště.
