Těžké břemeno

- Milan Tychler

Zahleděl jsem se na svou rybářskou tašku, kterou používám, když jdu chytat s feederem, a v tu chvíli už se mi na ryby ani nechtělo. Tak tohle mám zase vláčet s sebou? K tomu křeslo, vidličky, podběrák, pruty, krmení, něco, v čem to rozmíchám, nástrahy… Venku je pořádné vedro, já mám už teď orosené čelo a to jsem ještě nevyrazil. Uf! Chci vypadnout na dvě tři hodinky, ale vláčet s sebou tohle všechno mi fakt ubírá sil. Ta taška má snad metrák! Na druhou stranu, mám v ní všechno, co potřebuji. Myslím, že u vody mě nezaskočí vůbec nic. Ale vážně to všechno potřebuji? I když se mi ta představa nelíbí, musím dnes udělat – a také dělám – skutečně radikální řez…


Tohle by byl dřív celý poklad

Když se okolo sebe podívám, myslím, že nejsem ani zdaleka sám, kdo chodí k vodě naložený jako soumar. Určitě to pramení z toho, že chceme být připravení na všechny situace, mít možnost zcela měnit koncové sestavy, krmítka, zátěže, potřebujeme dost návazců, různé háčky, … Jenže to, co k vodě nosíme, už často není jen krmítko navíc, kdybychom ho náhodou utrhli, ale malá pojízdná prodejna rybářských potřeb.

Obvykle víme, kam jdeme, a tím pádem známe i situace, které mohou nastat. Například, když se rozhodnu věnovat dopoledne kaprům na místní pískovně, vím, že budu potřebovat jen jednoduchou průběžnou koncovou sestavu, krmítko o hmotnosti 60 g, protože tu obyčejně chytám dost daleko. Také vím, že by bylo zvláštní, kdybych sestavu utrhl, protože tady se mi to nestalo už hodně, hodně dlouho.

Když vyrazím na řeku, chytám na místech, kde taky netrhám, ale nejsem si už tolik jistý, jak to zrovna poteče, proto budu potřebovat víc krmítek různé hmotnosti. Jisté je, že krabice s krmítky na method feeder může zůstat doma, protože ty tam určitě nepoužiji. Přitom tato krabice má asi dvě kila. Nestačí mi totiž pár krmítek o různé hmotnosti, já mám krmítka různých výrobců, které jsem časem nashromáždil. Jednak proto, že se mi líbila, nebo jsem si je chtěl prostě vyzkoušet. Faktem je, že plní svůj účel úplně stejně a pořád je s sebou vláčím jako kouli na noze. Z nějakého nepochopitelného důvodu nedovedu tuhle krabici, stejně jako ostatní zbytečnosti, z tašky prostě vyhodit.


Tohle s sebou vláčím k řece opravdu zbytečně

Kolikrát si říkám, že jsem na tom ještě dobře, když vidím, co s sebou vláčí jiní. Když to pak tihle rybáři na svém místě kolem sebe rozloží, je to jak malé vetešnictví. Zvlášť parádní je, když s sebou někteří vláčí všelijaké igelitové tašky. Je to neuvěřitelné, ale v každé něco je! V jedné dvě kila vařené kukuřice, ve druhé kilo řepky, v další trochu šrotu… Z každé pak něco odsypou, ale většinu zase vlečou domů.

Když jsem chodil k vodě jako kluk – to jsem ještě jezdil na kole – vozil jsem prut v ruce a přes rameno jsem měl brašnu od plynové masky. Tam se mi vešlo všechno včetně svačiny a vlastně tam byl celý můj svět. Mohl jsem chodit okolo řeky třeba celý den a nikdy se nestalo, že by mi něco chybělo. Tedy alespoň si na nic takového nepamatuji. Vystačil jsem si skutečně s málem a každou věc okolo vody jsem i s tím málem vyřešil. Pár háčků, olůvek, broky, ventilgumky na zarážky, nějaký ten splávek, policajt, nožík a pár dalších drobností. Vše se vešlo do jedné krabice. To až časem začalo věcí přibývat a bylo jich čím dál víc. Člověk má asi tak nějak v krvi věci hromadit, nechce se jich zbavovat, a ani si nechce připouštět, že většina z nich mu je zkrátka na obtíž. Že je vlastně ani nepotřebuje, a nebo, což je náš případ, je s sebou nemusí pořád vláčet k vodě všechny.


Bezvadný penál na návazce, ale dá se to vyřešit i jinak

Při přívlači to mám stejné. To množství wobblerů, gum, jigových hlaviček a třpytek v brašně mi jednou zlomí rameno. Už jsem to roztřídil podle velikostí, a buď beru lehký proutek a malé nástrahy, nebo těžší prut a větší nástrahy. Dřív jsem s sebou vláčel všechno: hromady nástrah a v autě tři pruty. Potřeboval jsem z toho jen setinu a riskoval jsem, že mi to z auta někdo vybere.

Tam jsem to dokázal zarazit, ale u feederu se mi to nějak nedaří. Asi se na tom podepisuje i mé závodění. To musí být člověk opravdu připravený na všechno, a tak nějak si to s sebou nesu pořád. Ale už nechci. Prostě dost!

Vrhám se na svou tašku a připadám si jako Mr. Bean, když se chystal na dovolenou. Vymačkal půl tuby zubní pasty do umývadla a zkrátil i zubní kartáček, aby se mu to vešlo do kufříku.


Ani nechci myslet na to, kolik to váží

Já začínám s háčky. Pečlivě je probírám a nestačím se divit. Přitom se přistihnu, jak si v duchu říkám, tohle ne, to by se mohlo někdy hodit, tohle také ne, ty jsem ještě nezkoušel… Z celkového množství dám na bok dvě třetiny a pořád je jich hromada. V dalším kole už z vytříděného nechávám jen třetinu. Když se na tuhle hromádku dívám a vzpomenu si na své rybářské začátky, tehdy by to pro mě byl neuvěřitelný poklad. Nadbytek dávám stranou a přísahám, že z téhle hromádky začnu brát, teprve až mi něco skutečně dojde.

Úplně stejně postupuji s obratlíky a karabinkami. Vůbec netuším, proč tu mám tolik všelijakých velikostí, když používám většinou jen dvě. Vyzkoušel jsem toho spousty a vím, čemu se vyhnout a co je zbytečné. Tak, další hromádka jde stranou. Teď vyhodím návazcové vlasce.


Tohle už je podstatně lehčí

Proč je s sebou vláčím, když mám vždycky dost hotových návazců, to fakt nechápu. Snad proto, abych si připravil návazec jiné velikosti, než normálně používám? Asi. Je to stejné jako s těmi háčky. A právě v tu chvíli si uvědomuji, že mám dvě možnosti: buď nechám v tašce nějaké háčky a vlasce, nebo to všechno vytřídím a nechám si jen hotové návazce. Nakonec se rozhoduji nechat si návazce, protože jich mám spousty a vázání přece jen stárne. Tohle se ale časem jistě změní a pro běžný lov, kdy není potřeba nijak spěchat, si nechám spíše trochu vlasce a háčky, abych mohl okamžitě vyrobit návazec, což mi potrvá opravdu jen minutku.

Pak ještě protřídím krmítka a takové drobnosti, jako jsou všelijaké zarážky, stoppery, hadičky, gumičky k nastražení pelet a jiných nástrah. Ze čtyř navlékacích jehel nechávám dvě, peán stačí jeden a stejně tak plastový vyprošťovač háčků. Broky stačí malé, nevím, proč tu mám dvoje a ještě jedny velké navíc, zlamovací nožík se hodí, nechávám ostré kleštičky, vyřazuji nějaké olověné zátěže a z několika návazcových pletenek nechávám tři, které skutečně používám.

Když se podívám na to, co chci dát zpátky do tašky, a na hromadu vedle, je to asi tak slabá třetina, a kdybych byl skutečně důsledný, dovedl bych ji ještě zredukovat. Tašku připomínající spíše lodní kufr už nebudu potřebovat. Všechno skládám do tašky podstatně menší, do které se mi ještě vejdou i nástrahy, krmení a pogumovaná nádoba na míchání.


Na závodech, to je dřina…

Zvednám tašku jako pírko, házím ji do kufru auta, přihazuji obal s pruty a mizím k vodě. Po břehu šlapu lehký jako pták a nemám problém zajít i o kousek dál a najít si u řeky nové místečko. Je to, jako bych začal nový život…

PS: Vřele doporučuji každému, komu už ten náklad rybářských nezbytností ztrpčuje pobyt u vody. Ono se to neztratí a pořád je kam sáhnout. Jen to není nutné pořád vláčet s sebou.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (57 reakcí)

Přečteno: 12 351x
Průměrná známka: 1.17