Kapr František - Povídka osmá

30.3.2015 - Kocháč

A dost, mizíme!

Od poslední zkušenosti s háčkem jsem nemyslel na nic jiného než na to, jak se dostat z tohoto proklatého úseku řeky pryč. Copak Haluzák a Jarmila, ti mi nadšeně přitakávali. Haluzák byl pro každé dobrodružství a pro jeho mladou nevybouřenou náturu byl pravidelný rytmus řeky ubíjející nudou. Jarmiliny pohnutky byly úplně jiné, ale ve výsledku stejné, chtěla z regulované řeky pryč. Vzpomínala na své kulaťoučké křivky a krásné barvy své kůže přecházející z kovově tmavého hřbetu do světlého bříška s nádechem oranžové barvy. O tom si na kalné řece mohla nechat jen zdát. Celá tak nějak vybledla a o kulatých křivkách se nedalo vůbec mluvit. Začal se z ní stávat svalnatý sportovec. Ovšem s naším důchodcem Přemkem, to byl kříž. Už měl toho harcování dost a pořád trval na svém. Raději občas hlad, ale trocha té jistoty než riziko ještě horších vyhlídek.

Po nocích, které jsme trávili v dnes už i našem vracáku jsme se neustále snažili všichni tři Přemka přesvědčit k další cestě do neznáma. Snili jsme o klidné řece, která se vine jak had krajinou s mnoha meandry a klidovými úseky. Dost nám v přesvědčování, a trochu asi i zištně, pomáhali domorodci. Ono se jim nebylo co divit - každé poloprázdné kapří střívko bylo i pro ně konkurencí. Ti starousedlíci, co v tomto regulovaném úseku řeky vyrostli, zde měli takříkajíc kořeny, byli zvyklí a měli ke své řece vztah, byli to patrioti. Jenže my, „naplaveniny“, jsme ochutnali ve svých životech i něco jiného: tiché tůně s vodní hladinou tak klidnou, že byly vidět hvězdy na noční obloze. Tato řeka, to byl neustálý pohyb a hluk, nic pro rybniční povaleče.

Domorodci se nám snažili jeden přes druhého poradit jak jez překonat. Jedni radili skok přes jez, že je pod jezem díky proudu dostatečná hloubka, abychom si nerozbili rypce. Druzí radili využít takový malý kanálek se spoustou překážek, který se táhl bokem kolem jezu. Tuto cestu prý hojně využívají drobné bílé ryby, které cestují nahoru a dolů řekou. Ale víc nevěděli, povídat si s touto drobotí bylo pod jejich úroveň. Jenže pod naši úroveň nikoliv, byli jsme zvyklí z rybníčku udržovat přátelské vztahy.

Vyrazili jsme k rybímu přechodu vyzpovídat drobotinu. Čekali jsme dlouho, než se ukázal první nadšenec. Byla to parma. Nechápali jsme, co ji žene sem k nám nahoru, ale okamžitě jsme ji zasypali dotazy. Koukala jako blázen, nebyla moc velká, ale hned jsme pochopili, že s tykáním to daleko nedotáhneme. Moc velká sice nebyla, ale překvapilo nás, že starší než ona je jen náš Přemek. Naše vzdálená příbuzná se nechala časem obměkčit a dala se do povídání. Dole pod splavem je řeka podobná jako tady u nás, ale hned za první zátočinou se klidní a postupně rozlévá do šířky a za několika meandry ústí do velikého jezera. Velikého jezera? Byli jsme nadšení a Haluzák se chystal okamžitě vplout do rybího přechodu. Včas jsme mu v té šílenosti zabránili. Přechodem netekla skoro žádná voda a jen ryby s nízkou stavbou těla měly šanci překonat úzký kanálek, a to ještě za vynaložení všech svých sil. Bylo sucho a řekou teklo minimum vody. Nezbylo nám než čekat na déšť a vyšší hladinu. Parmě jsme s povděkem poděkovali a vydali se přesně dle harmonogramu luxovat břehy.

Přemek byl pořád proti, nižší stav vody a klidnější proud, to nebyla zrovna situace, která by ho donutila ke změně místa a odchodu z regulované řeky. Sucho bylo dlouho a čas se nudně vlekl, až přišla zima. Už jsme se skoro loučili s vidinou lepšího života, studená voda nás utlumila a líně jsme se váleli v dolících našeho vracáku. Byli jsme jako každou zimu zpomalení a ani jsme nepotřebovali tolik potravy. Jen občas něco zobnout, žádné velké cestování.

Zima se chýlila ke konci a začala přitékat studená sněhová voda, proud sílil, i v našem vracáku. Jaké bylo naše překvapení, když se staří domorodci začali chystat a rozcvičovat před namáhavým přesunem. Oznámili nám, že tady bude brzo hodně nebezpečno, proudem půjde spousta nečistot a i v našem vracáku se může zatočit pěkně velká kláda, která počechrá ploutve a nemile namasíruje tělo. Jediným řešením bylo přesunout se do jednoho malého přítoku. V průběhu roku bránil vstupu malý jez, malý, ale zabraňující vplutí do potůčku. Teď při zvýšené hladině to nebyl problém a potůček skýtal relativní klid.

Hlavním tokem šlo čím dál víc splavených nečistot, keřů, haluzí a kmenů menších stromů. Proud byl čím dál dravější a bral s sebou všechno. Nebyl čas čekat, vyrazili jsme všichni k soutoku s potůčkem. Byl to boj, po zimě ztuhlé a slabé tělo nechtělo poslouchat, ale pud sebezáchovy nás hnal stále kupředu. Nejhůř na tom byl náš důchodce Přemek. A Haluzák si nedal pokoj a pořád vyvrtával, jak že se mu prý v řece líbí?! S vynaložením všech sil jsme dosáhli podstatně klidnějšího proudu v potůčku a přejeli přes zaplavený jez za první zatáčku a konečně si mohli trochu oddechnout.

Oddechnout? Přátelé, omyl! Byl to pro nás šok, hned druhý den ráno jsme i přes hluk řeky uslyšeli divné zvuky. Žbluňk a za chvíli zase. Po břehu se pohybovaly potvory a pročesávaly potůček trojháčky. No to snad není pravda - s vynaložením všech sil jsme se dostali do aspoň nějakého klidu z dravého proudu řeky, a teď tohle? V pravidelných intervalech dopadaly trojháky do potůčku a jejich ostří se nebezpečně přibližovala. Vlastně jsme byli v potůčku všichni kapři z řeky. Nebylo tam ke hnutí. Už pěkných pár kolegů zmizelo z vody a troufám si tvrdit, že se už nevrátí. Ten tupý zvuk známe všichni moc dobře. Jedna potvora odešla s pytlem k domovu a přišla jiná. Co vám budu povídat, peklo…

Všechno zlé je k něčemu dobré. Tak jako mně v minulém roce přetekl pohár trpělivosti, stejně teď vybuchl Přemek - a zavelel: „ A dost, mizíme!“ Nás ostatní nemusel dlouze přemlouvat. Vyrazili jsme jeden za druhým, první Přemek, potom já, za mnou Jarmila a Haluzák náš řetěz uzavíral. Vpluli jsme do proudu a stejně, jako když se protrhla hráz našeho rybníčka, jsme kličkovali mezi překážkami a drželi se jeden za druhým. Byl to frkot, proud byl silný, ani jsme se nemuseli moc snažit, snad jen těm kládám jsme se museli občas vyhnout. Přibližovali jsme se ke splavu a hukot byl stále silnější. Věděli jsme, že přechod je na pravé straně řeky. Do skoku přes jez, kde se nakupily různé keře a klády, jsme si netroufali. Trvalo to jen pár chvil a my proletěli rybím přechodem a ani jsme neutržili moc modřin.

Svůj dočasný domov jsme nechali daleko za sebou. Řeknu vám, že prvních pár úseků to žádná extra změna nebyla. Ale po čase se začal proud zklidňovat a nám se podařilo zaparkovat hned za prvním meandrem. K našemu překvapení jsme tam byli sami. Užívali jsme si ten klid. Z nedalekého koryta hučel silný proud, ale tady byl klid. Úplně jiná řeka, žádné rovné koryto s malou terasou na kamenném násypu břehů, prostě divoká řeka se spoustou mělčin a tůní.

Myslím si, že ani Přemek nelitoval toho, co jsme si museli zase zažít. V klidu bez strachu z trojháčků nebo vodou letících klád jsme se vypravili najít něco k snědku a propátrat naši novou domovinu.

A o tom zase příště…