Pomáháme pstruhům

30.9.2014 - potočák 62

Po roce 1990 došlo k ukončení zemědělské činnosti v podhorských oblastech a v důsledku toho se půda, jež byla od středověku kypřena a orána, nyní udržuje ve fázi trvalého travního porostu. Při údržbě se pěchuje zemědělskou technikou, podle posledních průzkumů až do hloubky sedmi metrů. V celé naší republice se jedná o jednu čtvrtinu zemědělské půdy, což je 800 000 hektarů. Naprostá většina z toho je v podhorských a horských oblastech, tedy v pramenných oblastech mnoha toků. Výsledkem této činnosti jsou stále častější lokální povodně a zároven obrovský úbytek vody v tocích.

Příkladem může být Liberecko. Ve stejné oblasti, kde v roce 2010 došlo k povodním, spadlo v osmdesátých letech jednou tak velké množství srážek za stejné časové období a k žádným povodním nedošlo. Během posledních let v jarním období voda z tajícího sněhu pouze rychle odteče, místo aby se vsákla. Z tohoto důvodu se na tocích vyskytuje letní stav průtoků často již od konce března, zatímco dříve byl letní průtok až od června. Jestliže v minulosti menší deštové srážky neovlivňovaly podstatným způsobem stav vody v tocích, v současné době naopak tyto srážky způsobují prudké zvýšení hladiny toků, což často trvá pouze několik hodin. Tím dochází k zanášení toků a tůní.

Trubky o průměrech 40 až 110 mm

Trubky s odbočkami

Celou situaci zhoršují takzvané protipovodňové úpravy toků, což je honosný název pro regulace. Místo toho, aby se voda zdržovala v povodí malých toků a docházelo k jejímu postupnému odtékání, odvádí se v důsledku regulací rychle pryč a to zákonitě musí vést k povodním. V ekosystémech v podhůří situaci zhoršují rostoucí počty kormoránů, kteří zdevastovali rybí populace na mnoha řekách. To vede k tomu, že ostatní druhy rybožravých predátorů jsou nuceni se přesouvat do podhorských a horských oblastí toků, které pak nejsou schopny rostoucí počty predátorů uživit. Například u vydry došlo ke zvýšení počtu z přibližně 300 kusů v roce 1990 na 6 500 kusů v roce 2012, přičemž největší koncentrace byla zjištěna na Havlíčkobrodsku. Ve čtverci deset krát deset kilometrů se napočítalo 34 vyder.

Znehodnocovací otvory

Trubky jsou pružné

Toto všechno vede k obrovskému úbytku ryb a obojživelníků a k hroucení celých ekosystémů na řadě menších toků v řádu několika měsíců. Zatímco situaci u obojživelníků nelze řešit bez snížení počtu predátorů, u ryb je to přece jen jednoduší - celou problematiku lze zlepšit budováním vhodných rybích úkrytů.

Chovný potok bez přirozených úkrytů


Úkryty jsou kvůli focení odkryté, jinak je zakrývají malé kameny

Při řešení problému s rybími úkryty jsem si nejdříve položil otázku, co od rybího úkrytu očekávám a jaké by měl mít vlastnosti:

za prvé - nízkou pořizovací cenu,
za druhé - dlouhou životnost,
za třetí - snadnou montáž a
za čtvrté - musí zároveň sloužit jako ochrana před predátory.

Když splní tyto podmínky, lze rybí úkryty použít ve velkém.

Při testování různých materiálů se mi nejvíce osvědčily trubky na odpad v šedé barvě (HT systém). Tyto trubky se spojují zasunutím přes těsnicí kroužky, vyrábí se v délkách od 15 cm do dvou metrů a v průměrech od 30 do 110 mm. Jsou vyrobeny z pružného materiálu, nedají se lepit ani ohřívat, což je důležité proti zcizení. Průměrné ceny trubek za běžný metr jsou u průměru 40 mm 26 Kč, u 50 mm je to 36 Kč, u 75 mm 56 Kč a u110 mm 112 Kč.

Pokud jde o vhodnost jednotlivých průměrů pro různé věkové skupiny pstruhů potočních a doprovodných druhů ryb, zjistil jsem následující: Trubky o průměru 30 mm v délce 0,5-1 m využívali jako úkryt roční pstruzi potoční, dále vranky, střevle, mřenky a menší jedinci raka říčního. Trubky o průměru 40 a 50 mm v délce 1 m používali dvou- a tříletí pstruzi potoční a větší jedinci raka říčního. Trubky o průměru 75 a 110 mm v délce 1 m používaly všechny věkové skupiny pstruhů včetně generačních.

Počet pstruhů v jednotlivých úkrytech se lišil podle hustoty obsádky, délky rybího úkrytu a charakteru toku (dostatek přirozených úkrytů, nebo jejich nízký počet). Většinou došlo k osídlení úkrytu během jednoho až dvou dní. Nejdéle to trvalo šest dní na toku s velice nízkou obsádkou pstruhů. Počet zjištěných jedinců při kontrole za jeden měsíc po instalaci se v jednotlivých rybích úkrytech pohyboval od tří do 11 kusů pstruha potočního, kdy větší průměry osídlovalo více věkových skupin. Například u potrubí o průměru 75 mm se jednalo o věkové skupiny od “ročka” po generačního pstruha.

A jak rybí úkryt vyrobit? Teoreticky by mělo stačit zakoupení trubek, ale riziko odcizení je vysoké. Proto je vhodné trubky znehodnotit. To lze provést vyjmutím těsnicích kroužků. A protože se jedná o pružný materiál, který se nedá ani lepit, ani vytvářet hrdla ohřevem jako u klasických novodurových trubek (materiál se při ohřevu začne pálit, aniž by změkl), je vhodné trubky proděravět ve vzdálenosti 5-20 cm. Díry lze snadno realizovat vrtačkou, hřebíkem, šroubem, postačí i špičatý nůž nebo naříznutí plátkem na železo.

Rybí úkryty umisťujeme podél břehu. K ukotvení stačí v tocích, kde se nachází větší kameny, položit na trubky několik kamenů. Při umisťování na regulované toky nebo tam, kde se nenachází dostatek kamenů, je potřeba úkryt ukotvit jinak. Lze to provést “roksorem” o menším průměru, který v horní části ohneme podle průměru trubky. Vytvoříme tak hák a roksor zapíchneme do dna nebo břehu. Stejně můžeme také roksor prostrčit otvory, které jsme vytvořili, a zapíchnout do dna. Pokud si to chceme zjednodušit, stačí na konci trubky protáhnout otvorem provaz či pletenou šnůru, do břehu zapíchnout kolík a trubku přivázat. Můžeme vytvořit i rybí úkryty o značné délce, kdy po jednom metru vsadíme buď odbočku, nebo T‑kus a připojíme další trubku. To už záleží na iniciativě každého. Rybí úkryty lze používat buď jako stálé, nebo jako mobilní. Dají se přesouvat po tocích podle potřeby. Lze je vytvořit také zakopáním trubky do břehu. Tehdy je lepší do hrdla umístit zátku, která stojí pár korun, aby nedocházelo k zanášení úkrytu, a ponechat volný pouze konec vyčnívající do vody.

Trubky o průměru 75 a 110 mm lze použít na vybudování prahu a zároveň rybího úkrytu tak, že konce trubky zapustíme do břehu. Do trubky vyřízneme vstupní otvory, které umisťujeme vždy po proudu. Velikost vstupních otvorů se řídí druhem a velikostí ryb, pro které je rybí úkryt určený. Další možností je vytvořit práh z několika kratších trubek, mezi které vsadíme redukované odbočky nebo T-kusy, například 110 na 50 apod. Tato varianta je  dražší, ale s ohledem na životnost rybího úkrytu pohybující se v řádu desítek let se i tato varianta vyplatí. Do horní části takto vytvořeného prahu je potřeba udělat dvě až tři dírky, aby z trubky mohl uniknout vzduch a trubka se zavodnila. Jinak by v ní mohla vzniknout vzduchová bublina.

Nejlépe je ze začátku vytvořit kratší zkušební úsek, kde rybí úkryty umístíme ve vzdálenosti pěti až deseti metrů od sebe. Myslím, že po vyhodnocení účinnosti ve srovnání s úseky, kam rybí úkryty nepoloženy nebyly, se každý bude moct přesvědčit o funkčnosti těchto typů rybích úkrytů. Pro nízkou pořizovací cenu a snadnou montáž lze HT trubky úspěšně použít na rozvody vody a odpadů na líhních a sádkách.

Petrův Zdar