V nastávající noci, najednou, z ničeho nic, je slyšet letadlo. Blíží se k nám odněkud z dálky, tajemně hučí uspávacím tónem. Lehnu si do trávy a vzhlédnu. Támhle je. Pluje po nebi, bliká červenými a bílými světýlky. V té výšce a tmě, kdy není vidět jeho trup, vypadá spíše jako UFO. Snažím se představit si lidi uvnitř. Dívají se před sebe, čtou nebo spí a neví o nás tady dole na zemi. Neví o malém ohýnku kolem kterého ležíme a neví snad ani o řece, která protéká tímto krajem.
Letadlo mizí za stromy, je slyšet stále méně a méně až se zvuk jeho motoru ztratí úplně. Na malý okamžik je naprosté ticho. Nebe je temné, plné hvězd a nekonečné. Zavřu oči.
"Kurva", zařve Přema, ležící vedle mne. Posadí se, párkrát kopne nohou do země, zamrká na mně ospalýma očima, lehne si a spí dál. Nestalo se nic nezvyklého. Přema se ve spánku překulil a strčil nohu do ohně. Musím se smát.
Uvědomuji si, že ticho zmizelo. Kolem se rozezněl noční koncert. Koncert nočních ptáků, žab a hmyzu z luk. Zní nádherně. Člověk si připadá jako v ráji. Možná je to tím alkoholem.
Podívám se na řeku. V místě našeho sídlení je Odra klidná, táhlá a hluboká. Několik desítek metrů níže pod námi se však mění v divoké bystřiny. Slyším její prudké bublající proudy. Tam na nás jistě čekají parmy, jalci a jiné proudné ryby, schované za balvany a spadlými kmeny stromů.
Ve vodě se něco děje. Je slyšet šelest vyskakujících rybek a těžké šplouchnutí velké ryby. To zalovil dravec. A zase. Zvědavě nakouknu přes břeh a nevidím nic než hvězdy pohybující se na rybou zavlněné hladině. Co to bylo? Candát, sumec anebo velký tloušť? Štika? Ta v noci asi ne. Hladina se uklidní. Ryba se zřejmě se svým úlovkem stáhla zpět do hloubky nebo svého úkrytu. Voda je teď jako bez života.
Pociťuji chlad. Přihodím nasbírané dřevo na skomírající oheň. Je zvlhlé noční rosou a tak víc kouří než hoří. Párkrát do něj fouknu. Po chvíli se přece jenom rozhoří. Kopnu Přemu do nohy. Probere se. "Co blbneš?"
"Chceš uhořet?" Neřekne nic. Stáhne se a obrátí na druhý bok. Nevím proč se musím o oheň vždycky starat já. Všichni spí, jenom já tady blbnu. Asi je to můj úděl. Naliju si štamprdli vodky. Vodka chutná divně. Je teplá. Cítím jak mi krev pulzuje ve spáncích.
Milan chrápe jako nemocný. Nechávám ho. Už mě nebaví na něj pořád mlaskat. Dříve to byl on, kdo se staral o oheň. Jednou, je to asi čtyři roky, jsem v pořádně podroušeném stavu sklouzl do vody. Vaťák a plné gumáky mě táhly ke dnu. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem otevřel oči, kolem mě voda, samé bublinky a zvláštní zvuk v uších. Měl jsem štěstí a dostal se z toho. Milan pak prošmejdil celé okolí, nanosil dřevo a mohutně přikládal i když měl sám dělat co se sebou. Z vaťáku a kalhot se kouřilo a já se třepal v mokré košili a teplácích, bos, vedle nyní božského ohně. Byl jsem Milanovi za to strašně vděčný a tak jsem mu na oplátku přefiknul .............. tepnu na palci nohy. Málem vykrvácel.
Páni, je půl druhé. Pokouším se usnout. Přema zase zasyčí. Převrátím se a mrknu na něj. Je v klidu otočený zády ke mně. Škoda, že mu nevidím do obličeje. Určitě se ve spánku usmívá. Předešlý večer měl štěstí. Ještě si ani nestačil uvědomit, že je na rybách a už tahal krásného asi tříkilového kapříka na břeh. Byl na něj úžasný pohled, když dával kapra do vezírku. Smál se, oči mu vytřeštěně zářily a ruce třásly. Byl šťastný a my byly šťastní s ním, protože jsme rybu nikomu nepřáli víc, než jemu. Snad ani sobě. Přemovi, největšímu smolaři ze všech rybářů na celém světě.
Nejtvrdší a zároveň nejveselejší byly jeho začátky. Božka který začínal rybařit s ním, už měl nejméně 10 línů a 10 kaprů a Přema nic. Rád vzpomínám na den, kdy jsme pokoušeli štěstí na Bartošovické nádrži. V deset hodin jsme Božka, Martin a já měli každý kapra ve vezírku. Jen Přema nic. Bral to ovšem statečně. Zarytě koukal na dva policajty před sebou a něco si brumlal pod nosem. Jeden policajt se nadzvihnul a jel k prutu. Připravil se. Jakmile však chytil udici do ruky, policajt sjel zpátky dolů. Neuběhlo ani pár vteřin a už mu vyjížděl policajt na druhém prutě. Chytil ho a policajt se vrátil na původní místo. To se opakovalo asi tak pětkrát. "Tohle není normální", bědoval Přema a vypil sklenku fernetu na uklidnění. Najednou mu policajt vyletěl a držel jak přilepený. Udivený Přema na to nevěřícně koukal. "No ty vole, co to je?" Zasekl. Podle výrazu jeho obličeje a ohnutého prutu jsme usoudili,že na tom něco má. "Podběrák". Zařval. Napjatě sledoval špičku prutu. "A ne, ne. Ale jo. Je tam. Ne není. Jo Božka, ten podběrák!"
Dívali jsme se na něj a mysleli si svoje. Božka si připravil. A najednou tah ustal. Prut se narovnal a my sledovali uvolněný silon směřující k pravému břehu mezi keře. "No ty vole, to mi vysvětli." Podíval se na nás a čekal odpověď. My jen nechápavě kývli ramenama. V keřích se cosi zašustilo a po chvíli se objevil chlápek v zeleném obleku. "To je vaše, že?", řekl a hodil olovo zpátky do vody. "Přehodil jsem vás, ale už jsme to rozmotal. Promiňte", omluvil se chlápek a vrátil se ke svým prutům. Všichni jsme vyprskli v hlasitý smích. I takové věci se rybářům stávají.
Jinou příhodu, která se přihodila na Odře, a na kterou si teď rád vzpomenu, znám jenom v vyprávění. Byli tehdy sami s Jirkou. Přema rozhodnul, že konečně uloví svého kapra, vrhnul háček s bramborem do řeky. Čekal a čekal a nic a nic. Začínal usínat. Náhle ho probral břinkot. Otevřel oči. Prut mu utíkal z vidliček . Zásek...a byl tam. "Božkáá, podběrák!" Řval Přema co mu síly stačily. Po urputném boji skončil nádherný lysec přece jen v podběráku. Konečně. Přema byl nejšťastnější člověk na světě. Pak se však všechno událo jako ve špatném zpomaleném filmu. Božka tahal podběrák se kaprem na břeh. Přema pustil prut, šel do vítězoslavného pokleku s pokřikem "Jo! Jo! Jo!" Jeho šťastný výraz, který vyzařoval i představu rodinné chvály se ale xxxxx měnila v šílený a hrůzný škleb. Kapr i když uvězněn v podběráku, ale stále ještě nad vodou se mohutně zamrskal. Jednou, podruhé a potřetí. Tu se tyč podběráku ve spoji otočila. Kapr se mrsknul po čtvrté a byl venku. Servaný z háčku padal a padal, až dopadl do bahna v mělčině pod břehem, kde zůstal nehnutě ležet. Přema, který to sledoval se po něm po hlavě a bezhlavě vrhnul. Ale netrefil se. Zabořil se rukama do bahna a zůstal viset se břehu hlavou dolů. Božka ho hrdinsky držel za nohy. Přema v této nelehké pozici civěl na svůj úlovek. Kapr jako by mu zprvu cosi pošeptal, jako: "babrale, kopyto, seš nemožnej, kdyby takových rybářů bylo víc, to by bylo" a pak mu jednu mrsknul ocasem. Přitom mu shodil brýle, darebák jeden. Povýšeně a hrdě mizel v hlubinách. Božku to nějaký čas mrzelo. Nemohl za to. To se nevyplatí mít podběrák za pár babek. Přema ale zažil stejně jako včera večer i hezké chvilky. Třeba jednou řekl: "Jdu na tlouště a přinesu tlouště!" No a za chvíli ty tlouště opravdu přinesl. Nebo rybářské závody v Lukavci 1998.
I takové věci se rybářům stávají. I takové věci se stávají Přemovi největšímu smolaři všech rybářů na světě.
Kousek před Anthroposem zastavuji na chodníku, opírám kolo o kovové zábradlí a rychle jej přelézám. Už je mi jasné, že bez namočení se tohoto macka nedostanu. Na travnatý svážek navazuje prudká kamenná zídka, ale není vysoká. Rychle se vysvlékám, v dáli už tuším rybu. Ještě tričko, boty, ponožky, už stojím na břehu a candát je na mé úrovni.
Specialista pro kapraře Chyť a pusť
