Kapr František - Povídka šestá

29.7.2014 - Kocháč

Velká voda

Jak bylo řečeno, klidu jsme si v naší staré kompletní sestavě dlouho neužili. Pršelo hodně a pršelo dlouho, hladina rybníka se neustále zvedala. Na některých místech, kde lehávají ty potvory rybáři, jsme teď lehávali my a poznávali místa nepoznaná. Proháněli jsme se mezi stromy a keři a mlsali všechny ty dobroty, co postupně a plíživě uchvátila voda našeho rybníka. Jen kvalita vody nebyla žádný zázrak. Pryč byl ten zurčící přítok křišťálově čisté vody poskakující přes kameny. Ty pohltila masa kalné vody deroucí se s čím dál větší silou do našeho rybníčku. Což o to, my kapři sneseme dost, ale candáti jak prskali a vyvalovali oči. On takový občasný podkalený přítok není nic strašného, do rybníčka se dostane spousta živin, a když se mají dobře breberky, máme se dobře i my kapři. Jenže, čeho je moc, toho je příliš.

Nejstarší z nás, Přemek, nám vyprávěl, jak mu jeho děd jako malému kapříkovi povídal, že u stavidla byla hloubka dvakrát tak velká. Ale za ty roky se dno zaneslo obrovskou vrstvou bahna, a to právě při podobných dlouhotrvajících deštích. A aby toho nebylo málo, kal splavovaný z polí nebyl zrovna tím, co by rozmnožovalo počty našich dobrůtek, spíš naopak. Trvalo vždycky hodně dlouho, než se z takových pohrom všechny ty breberky vzpamatovaly.

Korytem přítoku se valila už několikátý den čím dál kalnější voda a ta s sebou přinášela už ne jen bahno, ale i větve a spoustu nečistot. Přepad z rybníčku se začal ucpávat a hromadil se v něm veškerý odpad, který způsoboval rychlejší vzestup hladiny až do chvíle, kdy si voda našla cestu kolem starého stavidla a její neskutečná dravost dokonala dílo zkázy. Marná byla snaha našich rybářů vzniklou průrvu utěsnit a přepad vyčistit. Byla to otázka pár okamžiků a hladina, která stoupala několik dní, klesala před očima. Nezbylo nám nic jiného než se z naší domoviny poroučet a byla to síla. Neměli jsme ani čas se ohlédnout a už jsme letěli všichni s proudem rozšiřující se průrvou kamsi do neznáma.

Užili jsme si každý pěkných pár ran a museli vynaložit spousty sil, abychom se aspoň udrželi pohromadě. Trvalo to celou věčnost. Nejstarší Přemek nás vedl a snažil se hledat kdejaký vracák, abychom nabrali aspoň trochu sil. Čím jsme byli dál od našeho rybníčku, tím bylo koryto širší a proud méně divoký, stále silný, ale mírnější. Dařilo se nám nacházet klidnější místa, ale byl to pro nás nezvyk. Byli jsme uvyklí klidné hladině a i tento už snesitelný proud byl pro nás pořád moc. Po cestě jsme potkávali kolegy kapry, ale byli jiní. No, jedním slovem sportovci. Byli dlouzí, ale nízcí, byli širocí, ale svalnatí. Měli neskutečně mohutné ocasní ploutve a ve valné většině to byli šupináči. Z nás rybničních povalečů měli neskrývanou srandu a nejvíc je bavil náš urputný, mnohdy marný boj s proudem, který byl jejich všední každodenní realitou. Tam, kde my museli vynaložit spoustu síly, abychom uhnuli kládě valící se proudem, oni jen tak mimochodem zabrali tou mohutnou ocasní ploutví a byli pryč.

Proud už nebyl tak silný, ale Přemek stále nebyl spokojený a nehodlal na delší dobu zastavit. Už prostě neměl stařík tolik sil a stále hledal klidnější místa a žádné nebylo to pravé. Už nevím, jak dlouho jsme pluli s proudem. Byli jsme unavení, dotlučení, hladoví a bez nálady. Samotná šířka koryta už musela být širší než náš starý rybníček. Snažili jsme se držet u krajů mimo hlavní tok, kde nebyl proud tak dravý a kde ani neplavalo tolik nebezpečných věcí, které nám způsobovaly na počátku naší cesty tolik nepříjemných ran. Proud byl čím dál klidnější, až jsme našli místo, kde už nebyl žádný. A to konečně zavelel Přemek k utáboření.

Místo to bylo zvláštní. Všude různé zátoky, ostrůvky, na dně někde tráva, někde tvrdé černé dno, jinde keře, nebo dokonce zatopené stromy. A co bylo nejzajímavější, byly ty duté ostrůvky. Zjistili jsme, že i něco k snědku se v nich najde. Po hladině plavaly mezí vším tím nepořádkem rohlíky, chleba a všemožné pamlsky. Ale klid tam nebyl. Z těch míst šel strach. Odpluli jsme na klidnější vodu a odpočívali po namáhavé cestě.

Až po delší době, kdy jsme konečně nabrali trochu sil, na nás začala doléhat obava z budoucnosti. Co bude teď? Tady máme žít? Něco k snědku jsme vždycky našli, i kal začal usedat a voda byla čistší, ale ta neuspořádanost. Jiný svět, ale úplně jiný svět, než byl náš rybníček. Tam jsme věděli, kde co je, znali své okolí, ale tady jsme spíš přežívali. A aby toho nebylo málo, po několika dnech začala hladina klesat. Zmateně jsme jezdili stále v menší hloubce a hledali místa k přežití. Jak pomalu stoupala hladina při deštích v našem rybníčku – což nám moc nevadilo – stejně pomalu teď hladina začala klesat. Dýchalo se nám čím dál hůř, dusili jsme se a už jsme se i smiřovali s tím, že je to náš konec. Žábry jsme měli zanešené jemným bahnem, které se začínalo dostávat i do ještě nezhojených ran.

A tohle všechno ještě nestačilo – všimli si nás lidi a začali nás lovit. Byli jsme uvěznění v malé laguně. Nebylo kam se schovat. Jen jsme se snažili uhnout ostrým bodcům. Nejeden z našich spoluvězňů měl smůlu, ostrý hrot se mu zapíchl do těla a okamžitě zmizel z vody.

Hladina stále klesala, někteří kolegové už to vzdávali a obraceli břicha k nebi. Hřbety už nám skoro koukaly z vody, když najednou přijelo auto a z něj vyskákali potvory. Kolem laguny natáhly sítě a postupně nás všechny pochytaly do malých nádob. Už nám bylo všechno jedno a byli jsme smíření se svým osudem. Jenže sestřička štěstěna nám ukázala znovu svou vlídnou tvář. Netrvalo to moc dlouho a celá naše partička rybničních povalečů se mohla znovu nadechnout a ochutnat čistou vodu. Ty potvory nás odvezly zpět do řeky, ze které jsme nevědomky v touze po klidné hladině odpluli do té pasti.

Řeknu jen tolik, rybáři nás loví, a asi ne jen pro zábavu. Informace od těch kolegů kaprů, co se nevrátili, nemáme. Ale ať si to jsou naši nepřátelé, ta partička potvor nám zachránila život. Nevěděli jsme, co nás na naší cestě do neznáma čeká, ale přežili jsme a vydali se řekou vstříc své budoucnosti. Ale o tom zase příště.

PS: Jo a těm našim zachráncům řekněte, že děkujeme, jestli je teda potkáte…