Canada aneb Na lososy z města 3. část

- Martin Brčák

V lese mrakodrapů

9. den, sobota 27. 10. – prší

…a prší a prší. Ráno, tedy spíš dopoledne, no, dalo by se skoro říct, že v poledne se vyhrabáváme z peřin a spacáků. Venku utěšeně prší. Teplý čajík, kafíčko, muffiny na stole… Nikdo nás dnes ven nedostane! Sedáme ke svěráčkům, abychom doplnili „náboje“, ale ouha – chybí nám háčky. Co teď? S velkou nevolí sedáme do auta a vyrážíme do „downtownu“, tedy centra města, kde jak Dáda říká, je obchod přes dvě patra, v kterém mají úplně všechno. Ze severního Vancouveru po mostě přes záliv vjíždíme do centra mezi mrakodrapy. Projíždíme celé centrum až na východní okraj a daří se nám šťastně zaparkovat.



„Tady to někde musí bejt,“ je si jistý Dáda a vyráží po chodníku dál ve směru, v jakém jsme přijeli. Zachumlaní, kapuce na hlavách, vyrážíme deštivou ulicí za ním. Ulice je dost živá na to, jaké je počasí. Dáda jist si blízkým cílem pádí jak o závod. Přecházíme dvě nebo tři příčné ulice, Dáda zmírňuje, už tak neuhání. Bedlivě nahlíží do parterů domů, kde jsou hospody, kavárny, krámky s různými cetkami, zjevně z dílen původních obyvatel tohoto kontinentu. Pomalu opouštíme výškovou zástavbu centra, zpomalujeme, zastavujeme… Přecházíme na druhou stranu ulice a už zase pádíme, ale v opačném směru. „Támhle je to,“ ukazuje Dáda, a skutečně – na druhé straně ulice, přímo u našeho zaparkovaného auta, na nás výlohami ve dvou patrech září velký obchod. Jakýsi outdoor, hunting a army shop. Projdeme jedním ze dvou vstupů, přízemím, po schodech do patra, podcházíme nějaký snížený strop rozsáhlého obchodu a už jsme tu, v rybářském království. Není to žádná luxusní speciálka, spíš regálový prodej všeho možného k lovu ryb.
Prohlížíme a osaháváme si všechno, co nás zaujme, i mušáky tu mají. U stojanu s literaturou se na dlouho zastavujeme, prohlížíme lokality a vzory mušek na steelheady, pstruhy americké. Jdeme sice pro vlasce a háčky, ale zadrhne se nám za nehty i kdejaký vázací materiál. Ceny jsou tu příznivé, rozhodně nižší než ve speciálce u nás. Vidím prsačky, „dejcháče“ i neopreny, a zaobírám se myšlénkou, že si je koupím a budu zase v suchu. Ne, rozhoduji se, večer ve svých najdu díru, prolepím je a bude zase dobře. Zajímavostí je tu na celé odpoledne, zjišťujeme při pohledu na hodinky. Je nejvyšší čas na návrat. Ještě plynovou bombu a provaz. S nacpanými taškami opouštíme obchod a vydáváme se plni ideálů zpět k domovu. Stále prší…
Domů dorážíme večer stejně zmožení jako po celodenní rybačce. Nastává povinná komunikace s domovem, přes půl zeměkoule, pak večeře. Hledám díry v broďácích, ještě něco uvázat… Vtom přichází návštěva dvou rozjařených kamarádů a máme po srandě. Padám únavou. Návštěva se ale dobře baví, a tak zcela ve společenském duchu usínám v sedě.

Takový tah ketů jako ten letošní ani nepamatují

10. den, neděle 28. 10. – oblačno/polojasno



Vstáváme do dne, který je na zdejší poměry pěkný, a hned je lepší nálada. Plánujeme výlet za steelheady, po včerejší inspiraci vážeme „zaručeně úspěšné“ mouchy. Zjišťujeme, že nám k dokonalosti přece jenom ještě něco schází, proto se vydáváme do nedaleké prodejny, speciálky, která sice nemá tak rozsáhlý sortimet jako včerejší megastore, zato je daleko honosněší a valnou část nabízeného zboží tvoří muškařina. http://www.highwatertackle.com/
Dáda se dává do hovoru s prodavači, s kterými se už zná, a mimo jiné se dozvídáme, že v předešlých třech letech byly tahy ketů velmi slabé až žádné. Neuměli si to vysvětlit a už se obávali, že jde o nějaký neznámý ekologický problém. Ale takový tah jako ten letošní ani nepamatují. Na dotaz, kam by nám doporučili zajet, kde je podle nich největší naděje na uspěch, se nám dostává lakonické odpovědi: Všude! Ovšem v odpověď na otázku, kam nyní vyrazit za steelheady, vidíme jen pokrčená ramena, dlaně vzhůru, sevřené rty a vrtění hlavou…
Ač jsme měli v plánu věnovat tyto dva dny přípravě na lov „ocelových hlav“, steelheadů, necháváme se strhnout přízní počasí k vyjíždce na Cheakamus spojené s výletem i pro ostatní, kteří kouzlu rybařiny nepropadli.
Já ovšem nemohu najít své holiny. Trvá mi, než si vzpomenu, že jsem včera hledal díru na patách neoprenových ponožek a suší se mi v komoře. Nedá se svítit, musím je prolepit. Nechávám tedy veškeré osazenstvo bytu odfrčet někam severně, lepím holiny a potom se jdu projít vůkol po městě.
Pěkná čtvrť tenhle severní Vancouver, jen co je pravda. Scházím z kopce k moři, kde je vkusně vyřešený veřejný prostor nábřeží, hned vedle přístavu jachet. Pěkné molo ukončené altánkem s výhledem na downtown, centrum. Stanice seabusu, městského trajektu, kterým jsem se chtěl vydat přes záliv do centra. Ale čas už pokročil, stmívá se brzy, a tak to vzdávám. Ptám se ještě v nedalekém liquor storu, prodejně s alkoholem, po vynikajícím slámovém víně, ovšem z východního pobřeží, na které mě upozorňoval kamarád. Mají tu bohužel jen produkty místní, z Bristké Kolumbie. Už za tmy se vydávám k domovu.
Chvíli po mně dorážejí i výletníci, plni dojmů a velmi natěšení na televizi. Nevěřili byste, jaký absťák může u někoho vyvolat několikahodinový pobyt v přírodě. I když musím přiznat, že takový mazec, jako je animovaný seriál Robot Chicken, jsem ještě neviděl.
Kluci byli zase u „hipíků“ a zachytali si prý výborně. Řeka plná ryb, ale přibývá i „mrtvol“. I přes to, že předpověď počasí na příští dny nevěstí nic dobrého, kujeme plány, jak vyrazíme na ostrov, kde jsou řeky s letním tahem steelheadů. Když usínáme, necháváme si o tom zdát…

Řeka tvoří celé hradby z obrovských kmenů – musí mít monstrózní sílu

11. den, pondělí 29. 10. – déšť



Tento den nám ale lov nevychází. Předpověď nelhala a po včerejším krásném dni opět zahalují vrcholky mrakodrapů v downtownu mraky. A prší a prší… Jsme jak opaření. Celé dopoledne hledáme na internetu kdejaké informace o vodách se steelheady, které budou dostupné na pevnině a nebudou mít nadstav, ale marně. V poledne se i přes nepřízeň počasí vydáváme severně do Squamish, tentokráte na stejnojmennou řeku. Zvolili jsme ji, neb jde o ledovcovou řeku napájenou tajícími vodami z ledovce pod vrcholem hory Torah Peak. Dlouhotrvající deště se tak v podzimních měsících na průtoku tolik neprojeví. Svou vodnatost zdvojnásobuje, když nabere vody ze Sims Creek, který ač se nazývá „potok“, je k soutoku daleko delší. My však máme namířeno níž, k mostu na odbočce ze silnice Squamish Vly Forest Service Rd, kousek nad soutokem s Ashlu Creek.



Squamish je největší z řek, kterou jsme zatím navštívili, a pohled z mostu nám trochu bere dech. Tak tady to bude na mouchu hukot! Voda je zabarvená do bělozelena. Řeka tu stejně jako horní Cheakamus protéká hornatou krajinou, uzavřená v zalesněném údolí. Příroda kolem je tu opět famózní. Vodopády, podpořené dešti, padají úhlednými stužkami z okolních hor a posilují říční proud. Obrovské kmeny borovic, cedrů, sekvojů nebo spíš nějakých jiných přerostlých tůjí vyplavených na štěrkových pláních koryta naznačují, že současný průtok není nic proti frmolu, který tu musí nastávat v letních měsících tání. Voda vytvářející celé hradby z kmenů, které přišly o větvoví, když se mlely v proudu, musí mít až neskutečnou sílu.
Parkujeme za mostem v jakémsi opuštěném kempu a vydáváme se proti proudu řeky. Ačkoli je řeka zvednutá, nacházíme docela pěkná místa k lovu, jako obvykle v ouplavech zatáček nebo za překážkami. Prohazujeme vodu podél břehů i směrem přes řeku. Šňůry v proudu však proud bleskově strhává a nám se stále nedaří trefit nějakou rybu. A přece – duháček! Sice jen o málo větší než návnada, ale domorodý!



Žádné lososy ale nevidíme, proto po nějaké době opět postupujeme proti proudu, nad místo, kde se stékají dvě ramena řeky. Déšť na chvíli polevuje. Je zde širší pláň, na které se začínají ukazovat ryby. Tak přece tu jsou, zajásáme. Prochytáváme táhlý proud pláně. Konečně máme možnost si zachytat. Ryby se co chvíli vyhupují nad hladinu a naše hody jim míří přímo na hlavu. Není to nic obtížného, protože mnohdy je to kousek od nás, takřka pod špičkou prutů. Avšak s přibývajícími hody a plynoucím časem naše sebevědomí klesá. Vyzkoušeli jsme snad všechny mouchy, které byly úspěšné ve dnech minulých, ale záběr se ne a ne dostavit.
Začínám panikařit a vyrážím proti proudu prozkoumat tůň o něco výš. Ovšem bariéry kmenů a školní autobus „zaparkovaný“ v tůni mi to znemožňují. Snažím se tedy tůň přebrodit dole po proudu na výběhu, ale také marně. Ryby se stále ukazují a my stále nic, jsme bez kontaktu. Tak tady jsme skončili, říkám si, když opět začíná hustě pršet. A skutečně, kluci boj vzdávají a indiánským během se vypravují směrem k autu. Přeci taky neuteču, říkám si, musím nějakého dostat.



Scházím tedy taky dolů a pátrám po rybách podél břehu pod hladinou. Hnědé polarizační brýle mi sice dělají z pošmourného dne noc, ale díky nim se mi asi po sto metrech daří objevit hejno ketů, jak si to sunou směrem proti proudu a objíždějí nějakou překážku v toku. Začínám na ně házet, ale byl jsem už moc blízko a splašil jsem je. Rozprchli se do proudu. Zklamaně, ruce svěšené, zůstávám stát a tu vidím, že v mělčině ke mně míří další skupinka. Opatrně odstupuji od břehu a prohazuji vodu nad nimi tak, aby streamer splavával k nim a před splynutím do břehu jim překřížil cestu. Šňůra mi leží na kamenitém břehu, ale to mi nevadí, zvláště po tom, co dostávám záběr. Zásek – a je tam! Konečně první dnešní losos na prutě. Odpor však není nikterak velký a není divu. Po krátkém zdolávání je na břehu menší samička kety, tedy spíš babička ve značně zuboženém stavu. Spíš připomíná kostřičku. Pouštím ji ale s díky, že nám dnes napravila reputaci.



Déšť nepolevuje, ale já povzbuzen úspěchem pokračuji z pokleku v prochytávání pasáže u břehu. Ač mi boj rozplašil okolní ryby, všímám si, že tudy vyjíždějí další a další zpoza kamene v mělké, ale méně proudné vodě u břehu.
Z dalšího hejna podsekávám samce, který mi po krátkém boji naštěstí padá. A za chvíli je to další samice. Tentokrát krásná, zdravá, v plné síle. Tak přeci jsem přišel na to, jak na ně! Bohužel trochu pozdě, protože už se začíná smrákat a já vidím, že z lesa na pláň koryta sbíhá MDx, aby zjistil, co tu tak dlouho v tom dešti vyvádím. V tu chvíli dostávám další záběr a je tam krásný Dolly, siven malma, asi tak půlmetrový. Přeci jen je to ale na devítkový prut nízká váhová kategorie, a tak je za chvíli na břehu. Ještě děláme fotku a dnešní lov i pro mě skončil.
Cestou domů vyprávím kamarádům o nádherném konci jinak tak mizerného lovu, takže nám cesta utíká jako voda.
Domácí jsou někde poblíž v restauraci na sushi, a že to není zrovna můj „šálek čaje“, zůstávám doma sušit a lepit holiny, které vytrvale tečou.



Morálka klesá

12. den, úterý 30. 10. – zataženo/déšť



Přestože jsme se večer dohodli, že vyrazíme dřív, ať bude, jak bude, ráno se dokážeme vymotat ven až kolem jedenácté. Počasí jako by nám vzalo veškerou energii k čemukoliv. Po včerejším debaklu si jedeme spravit chuť opět na Cheakamus. Kluci tu byli předevčírem a říkali, že si zachytali snad nejlépe. Nedovedl jsem si to po tolika zážitcích z předchozích dnů moc představit, ale měl jsem to pochopit až s příchodem k řece.
Hladina byla poněkud výš, což jsem vnímal především při brodění. Proudná místa, která jsem minulý týden procházel bez větších problémů, mě nyní podrobovala zkoušce v udržení rovnováhy. Voda je sice přikalenější, ale ryb, ač se to zdá neuvěřitelné, ryb viditelně přibylo. Jsou úplně všude. A ve všech formách, tedy všech formách rozkladu. Chytáme množství ryb nových, „čistých“, v plné kondici, ale značně se zvýšil i počet ryb zaplísněných. A to natolik, že se štítíme na ně sáhnout. Přibylo i těch, kterým zde jejich pouť skončila.
Kluci zůstávají „na hřbitově“, jak kvůli posledně jmenovaným rybám přezdíváme ouplavu, hned u vlezu do řeky se slepým ramenem. Na hraně s hlavním proudem dostávají rybu za rybou. Už nikoho z nás ani nenapadne, aby za prchající rybou, která se nedá zastavit, pádil jak zběsilý s prutem zdviženým nad hlavu a vymotaným backingem, stovky metrů po proudu. Špička prutu pumpuje pod mohutnými skoky a úprkem, přidržet cívku navijáku, ryba sklápí prut a buď se otočí – nebo adiós, hasta la vista amigo! Někdy příště!



Já vyrážím nahoru po kamenitém ostrůvku a příčně přes proud, který mi dnes dává zabrat. V hlubším proudu k pravému břehu jsem byl naposled úspěšný s metodou „po proudu na kukačku“, kdy vodím streamer před tlamami ryb stojících v proudu a chystajících se překonat mělčí část řeky. Nevelká nástraha poskakující jim před čumáky je znervózňuje a občas po ní chňapnou, o což mi právě jde. S přibývající vodou však není tak snadné kety pod hladinou vystopovat, protože mají perfektní mimikry a i zaplísněné skvrny splývají se světlejšími kameny dna.
Netrvá však moc dlouho a daří se mi seknout statného samce pěkně za tlamu. Ryba hned po záběru vyráží třesoucí hlavou ven nad hladinu a já zřetelně vidím, jak jí streamer vězí přímo v zakroucené špici zubatého klabonosu. Stejně zřetelně také vidím, jak jí ze ztvrdlé bambule hrotu čelisti uvolněný streamer vystřeluje ke špičce prutu a ryba se splašeně vrací po proudu do hloubky tůně. A tím se vysvětluje poměrně časté uvolnění ryby seklé za tlamu po proudu. Špice háčku ve zrohovatělé části „háku“ není pořádně zaseklá do hloubky a rybám se nástrahu daří z huby vytřást. Nemluvě o tom, že samci díky deformacím čenichu hubu prostě nezavřou, jak se tak často stává u nás lidí něžnému pohlaví.
Hned další kousek, kterého se mi daří zaseknout, je zase „magor“, který letí po hladině mohutnými skoky po proudu přes tůň, vymotává mi celou šňůru i mnoho metrů backingu, až nakonec v letu naráží do protějšího příkrého břehu. Ani to ho však nezastaví. Pádí stále dál po proudu a mně nezbývá než ho klopotně přes proud následovat. Projíždí další tůní, a když takto v tandemu dobíháme nad místo, kde chytají kluci, ztrácím trpělivost a smiřuji se se ztrátou další mouchy.
Kamarádi už jsou uchytaní, je na čase změnit lokál. Vyrážíme proti proudu, jak jinak než po kolejích.



Odkláníme se od řeky, respektive ona od nás, načež se k nám zase přivine v místě soutoku s potůčkem, kde si kluci chytili svoje první lososy. Cestou podcházíme suťové pole s obřími balvany velikosti chaty, přímo u trati. Tady bych chtěl jezdit vlakem, napadá mne, i když vzrostlé stromy vůkol i porost na kamenech naznačují, že k sesuvům zde nedochází každý den. Od potoka jdeme stále vzhůru, až mám obavy, že dojdeme k místu, kde jsem rozštípal půjčený dvouručák. Dáda mě ale uklidňuje, že přibližně v půli cesty je nádherná tůň, ve které si „začuňačíme“.
A skutečně – když vyjdeme z porostu, otevírá se před námi řeka s hlubokou tůní. Tu vymílá proud, který v ostré levotočivé zatáčce naráží na příkrý kamenitý břeh na protější straně koryta. Točí se do vracáku, který je opět srážen do spodních partií a po chvíli se zklidňuje v dlouhém výběhu. Cedule na protějším břehu hlásá, že je tu indiánská rezervace.



Brodíme malým vedlejším ramenem, spíš ho přeskakujeme, je asi metr široké a plné lososů, až máme problém na některého nešlápnout. Televizní záběry medvědů, jak stojí v peřejích a chytají skákající ryby do tlamy, které vídáme v přírodopisných seriálech, jsou jen třešničkou na dortu pro diváka. Tady by medvědovi stačilo lehnout si na břeh a strčit rypák do vody. Lososi by mu sami vjeli až do krku. Naštěstí to žádného medvěda v naší blízkosti nenapadlo, musíme se spokojit s jejich stopami v písku a zbytky hostin na břehu.
Zahajujeme lov, já na spodní planině, Martin ve vracáku a Dalibor nahoře v zatáčce, nad hranou proudů. Daliborovi se hned daří zapřáhnout pěkného mlíčáka, kterého úspěšně zdolává, a po chvíli dalšího. Já jsem dole bez záběru, proto si měníme pozice. Důležité je cirkulovat, jak by řekl náš společný kamarád. Dostávám spoustu záběrů, ale nemůžu žádný seknout. Naproti tomu MDx sice na prutě ryby má, ty mu však po více či méně dlouhém boji padají. Dáda dole ale opět vytahuje ketu, čímž se stává nekorunovaným králem tůně. Nakonec se ale zadaří i nám s Martinem a tak se spokojeni vydáváme zpět, abychom neměli tak dalekou zpáteční cestu k autu.



Zastavujeme se ještě chvíli na „hřbitově“. Tady ryby berou jedna za druhou. Jsme už dokonce líní s nimi chodit na břeh, takže se je po stažení snažíme vyklepat z háčků. Nedaří se mi to u jedné velké divoké samice, proto žádám Martina stojícího pode mnou, aby mi ji vyhákl. První pokus nevyšel, po kratším úprku opět stahuji rybu k němu. Už jí strká pean do tlamy ve snaze uchopit mušku – a najednou prásk! Slyším nad hlavou ten známý zvuk a špička prutu mi padá na hlavu. Martin vyděšeně chytá do ruky šňůru, na které visí ryba. Urvi tu ***!, štěknu vztekle na Martina a otáčím se provinile na Dádu, který mi prut půjčil. Ten má hlavu v dlaních a mumlá cosi o šťastné ruce při koupi prutu s celoživotní zárukou. Skládám zkormouceně pětidíl. Mlčíme, smráká se a začíná opět pršet. Tak to je dneska konečná…



Doma vážeme mouchy, zítra je poslední možnost vyrazit na steelheady. Předpověď počasí nám ale moc šancí nedává. Jdeme na zdejší poměry brzo do hajan.

Video z výpravy naleznete zde.

Pokračování příště

Autor: Martin Brčák

Diskuse k článku (0 reakcí)

Přečteno: 7 823x
Průměrná známka: 1.53

NCanada aneb Na lososy z města 4. část

Není vůle ke změně, prší a prší. Hladiny stoupají a stoupají, zasekli jsme se ve Vancouveru.

NCanada aneb Na lososy z města 2. část

Během pár metrů ztrácíme pojem o parku a jsme v absolutní divočině, dalo by se říct v pralese.