Canada aneb Na lososy z města 2. část

10.6.2014 - Martin Brčák

Na lososy do města

5. den, úterý 23. 10. - déšť/polojasno

Probouzíme se do deštivého rána, dnes ale v teploučku. Při zběžné kontrole našich věcí seznáváme, že nám nestačily vyschnout, a pohled do našich krabiček s muškami je žalostný. Při pohledu z okna nás na ryby nic netáhne, a tak po muffinové snídani, kterou nám připravila Markéta, zasedáme ke stolu a vážeme. Probíráme, co komu ryby žraly, a shodujeme se na stříbrno-modré kombinaci a tzv. „egg sucking leech“, neboli pijavici zakouslé do jikry. Vážeme jak úspěšné vzory, tak jejich variace, až doznáváme, že máme dostatečnou zásobu na další lov.

Poledne tu v okamžení, máme už dost roboty… Počasí se také poněkud umoudřilo, proto zvažujeme, že někam vyrazíme. Vzhledem k tomu, že na to máme jen odpoledne, volba padá na říčku Capilano, která protéká městem nedaleko našeho bytu. Ano, ve Vancouveru! Opravdu jste se v prvním odstavci nepřehlédli. Půjdeme chytat lososy do města na říčku, která pramení v pohoří Pacific Ranges v Coast Mountains, což je ale dost široký pojem, neb toto pohoří se táhne téměř po celém pobřeží BC, kde ho v severní části vystřídá pohoří Kitimat Ranges. Tato říčka však pramení seveně nad Vancouverem a teče jižně do jezera Capilano, kterým protéká. Pod ním tvoří hranici mezi Severním a Západním Vancouverem, než se vlije do moře pod mostem se jménem Lví Brána. Vyrážíme stejným směrem jako v sobotu na Trans Canada Hwy, ale už na prvním městském mostě se Dáda ptá, kolik teče vody, a aniž by čekal na odpověď, zabočuje doprava z hlavní silnice. Sjíždíme bočními uličkami mezi luxusními vilami k parku, až na místo, kde zástavba i silnice končí. Vpravo od nás se zařezává hluboký kaňon, kterým protéká „naše“ řeka. Dál pokračuje jen parková pěší cestička, po které se v náležité zbroji vydáváme směrem vzhůru. Kupodivu zdejším běžcům ani pejskařům nepřipadáme jako blázni. Asi po sto metrech odbočujeme doprava na vyšlapanou cestičku.

Během pár metrů ztrácíme pojem o parku a jsme v absolutní divočině, dalo by se říct v pralese. Stromy tu rostou, ale i padají “jako dříví v lese“, díky velké vlhkosti jsou všechny kmeny i větve porostlé mechy, lišejníky a břečťanem až ke korunám. Obcházíme kořenové valy vyvrácených stromů ještě obalené hlínou a kameny, překračujeme kmeny rozpadající se v porostu. Scházíme promočenou pěšinkou po svahu dolů a náhle stojíme na hraně s krásným pohledem na řeku pod námi. Na protějším břehu, vlastně skále, stojí luxusní vily s prosklenými fasádami s výhledem do údolí. To bych si dal líbit…
Ze snění mě vytrhuje pohled na cestu, protože za zlomem je svah, pořádný „sešup“, kterým se musíme k řece spustit. A to doslova, protože kolem stromu nad pěšinou, dá-li se tak tomu „blátopádu“ říkat, je přivázané lano s uzly, které visí dolů. Náhle chápeme, proč nám Dáda kázal neskládat pruty, že bude ještě veselo. Napůl slézáme, napůl sjíždíme svah, a když konečně stojíme celí špinaví od bláta u řeky, nemůžeme uvěřit, že jsme ve městě. Skála protějšího břehu se kolmo zařezává do vody a do ní naráží proud řeky, která se podél ní stáčí doprava. Voda je průzračně čistá, vidíme do několika metrů pod hladinu. Dno je v nedohlednu zelené temnoty hluboké tůně. Břehy strmých svahů zarostlé mohutnými stromy smíšeného lesa v podzimních barvách. Jen v dáli po proudu se rýsuje obrys betonové konstrukce mostu, po kterém jsme před chvílí přejeli.

Poskakujeme po kamenitém břehu, ale sevřenost údolí nám stejně nedovoluje velký rozptyl a všichni tři tak zůstáváme lovit podél překrásné tůně dlouhé asi padesát metrů. „Nechoďte úplně na kraj, ryby jsou tu najeté až do břehu,“ radí Dáda. Prohazujeme proud, já nejvýš, hned pod peřejí, ale i přes veškerou snahu ne a ne se dostat s mouchou na dno. A to mám intermediální šňůru, nejtěžší sinktip a návazec zatěžkaný řádným brokem. Ani hody proti proudu do vírů nepomáhají. Nechce se mi opouštět toto krásné stanoviště, i když jsem už příbřežní partie prochytal a stojím po kolena ve vodě na kamenech přímo nad hloubkou. MDx pode mnou konečně zasekává rybu, kterou vodí v proudu jen několik vteřin a pak ji ztrácí. Nachází také pěknou návnadu, inu, gauneři nejsou jen u nás. Zase dlouhé minuty čekání na záběr protknuté desítkami planých hodů. Tady přeci musí být, říkám si a stále se snažím dosáhnout dna v hloubce pod skálou. Ale je to Dáda, kdo hlásí záběr.

Ryba je to podle tahu řádná, stojí v proudu a občasnými výpady k protějšímu břehu nám dává vědět, že Dáda nevázne. Takhle kdyby to vydrželo, modlí se Dáda a skutečně to vypadá, že rybě se z tůně nechce. MDx vázne, a tak Dáda nemá proti proudu příliš široké pole působnosti. Nepotřebuje ho však. Ryba se po několika minutách přece jen rozhoduje využít proudu a vyráží dolů, kam ji Dáda se sklopeným prutem a bzučícím navijákem následuje, přes rybáře s chápajícím výrazem ve tváři, který loví pod námi na výjezdu z tůně, až do peřejnaté vody, asi 150 metrů pod místem, kde ji zasekl. Ryba je však jako utržená ze řetězu a za chvíli i z Dádova návazce.
MDx trhá pro změnu svůj nejtěžší sinktip o dno, jen já nejsem ani na dně, ani o rybu jsem zatím nezavadil. Scházím dolů pod kluky a bavím se pozorováním lososů v průzračné vodě, kteří se po nějaké chvíli, co nehnutě sedím, vracejí ke břehu a poskytují mi tak v mělčině nádhernou podívanou, na kterou nikdy nezapomenu. Samci ketů se co chvíli vytlačují, pošťuchují, narážejí jeden do druhého rypáky. Vypadá to jako nevinná hra, která se ale mění v otevřenou agresivitu vrcholící napadáním a zakousáváním se navzájem do sebe. Aha, tak proto máte ty zakřivené huby plné řádných tesáků, i když nic nelovíte, napadá mě. Mezi tím se občas hejnem proženou samice, které nebyly u dna zřetelné a prozradil je až pohyb. Takto pozoruji dění pod hladinou hodnou dobu, když náhle lososi zmizí.
To proto, že se blíží Dáda s další rybou na prutě. I když sestupuje po proudu, má v tomto souboji viditelně navrch a po krátké chvíli se mu daří zdolat krásnou jikernačku. Když vrátil rybu řece, vydává se několik desítek metrů proti proudu nad peřej do klidnějšího konce hořejší tůně. Skála, která i na naší straně v tomto místě sestupuje až do vody, mu však brání v dalšímu postupu. Musí házet proti vodě, a tak to brzy vzdává.
Rozhodnou se s MDx, že peřejí přebrodí na druhou stranu, aby mohli tůň prochytat z kamenného ostrůvku, který obtéká. Na první pohled rozumná úvaha se mění ve zběsilý pokus přemoct vodní živel. Oba stojí asi ve třetině řeky, po pás zapadají do děr mezi kameny v divokém proudu a vlnách, které jejich těla vzdouvají až na samý okraj broďáků. Drží se ve vroucím objetí a vzájemně se podpírají. Vlivem silného proudu se klátí na místě jako při nějakém skočném tanečku. Vytahuji foťák, musím je v té komické situaci vyfotit. Nešetřím ani povzbuzujícími pokřiky, a jak to zmerčí Dáda, který stojí zády k proudu a ke mně čelem, gestikuluje na mě, jako by cosi ukazoval k nebi. Ne ovšem ukazováčkem…

Po neúspěšném pokusu o zdolání Capilana napříč se vydáváme zpět po laně vzhůru až na parkovou cestu a po chvíli opět sestupujeme pěšinkou v lese dolů, tentokrát traverzem. Sestupujeme na místo po řece vzdálené pouhých několik desítek metrů. Dáda zůstává lovit v dlouhém klidném konci tůně a my s MDx jdeme proti proudu k místu, kde začíná zmiňovaná skála protějšího břehu. I tady do ní naráží proud přímo z peřeje a vymílá pod ní hlubokou tůň. V klidnějším vracáku vidíme proplouvat lososa „coho“, tedy kisuče, ale bohužel on nás vidí daleko dřív a nejeví o návnady pražádný zájem. Naše lovecká morálka slábne, MDx zbavený těžkého koncového návazce provádí double valivé hody a jiné psí kusy se žlutou šňůrou, kterou si velice pochvaluje. Já ho fotím, ale začalo opět pršet a světelné podmínky jsou mizerné.
Přichází Dáda, také zjevně zmožený lovem, a tak se ubíráme k autu, na nákup a domů. Markéta někde ve svých zásobách našla zbytek majoránky, takže MDx dělá výborné bramboráky, kterými se, promiňte, přežíráme. Trochu komunikace se vzdáleným domovem, sklenka „Famózního tetřívka“ a hurá spát. Předpověď počasí na další dny je poněkud příznivější, proto se další den chystáme na delší výlet, opět pod stan.

Na Chilliwack k americké hranici

6. den, středa 24. 10. - zataženo

Ráno je podmračené, ale neprší. Balíme a vyrážíme. Cestou nakupujeme a pak už hurá na dálnici Trans Canada Highway, tentokrát však na jihovýchod k americko-kanadské hranici. Ještě ve městě přejíždíme přes řeku Fraser, která tu má už obří rozměry, snad víc než kilometr na šířku. Cíl naší cesty je však řeka Chilliwack, ve spodní části také nazývaná Vedder River, levostranný přítok tohoto obra. Pramení ve Spojených státech, přetéká hranici a zásobuje vodou jezero Chilliwack, pod kterým se stáčí na západ. Tam se po pár desítkách kilometrů vlévá do Fraseru.
Z dálnice odbočujeme na silnici No. 3 Rd, pak na Vedder Mountains Rd a z ní za mostem na Chilliwack Lake Rd, která vede podél řeky až ke zmíněnému jezeru. Očividně je to větší řeka než Cheakamus, čemuž nasvědčuje i šířka kamenitého koryta. Proud se v korytu každou chvíli dělí do vedlejších ramínek, načež se po chvíli opět spojuje v jeden celek. Odhaduji asi tak 60 m3/s.

Zastavujeme opět podél cesty. Posilnit se, obléct a vcházíme do porostu náletů v písčité půdě koryta. Přecházíme boční raménka řeky, ve kterých jsou po hřbet ve vodě natažení ketové, kteří zběsile prchají před našimi kroky. Některá, zvláště slepá ramena jsou přehrazena bobřími hrázemi. Dorážíme k hlavnímu toku, ještě kousek proti proudu a jsme u nádherné tůně vytvořené proudem, který naráží do vysoké kamenité navážky a stáčí se ostře doprava, kde vyjíždí do mělčí pasáže. Na severu jsme kolem řeky viděli několik mrtvých ryb, které už posloužily jako hostina rackům nebo jiným živočichům. Tady však nacházíme na písčitém břehu víc než desetikilového „kinga“, jak se tu říká lososu čavyčovi, s odříznutou hlavou a horní čelistí a s rozpáraným břichem. Zjevně pozůstatek po nějakém místním „sportovci“, který tu lovil nějaký den před námi. To, že má ryba rozpárané břicho, se dá pochopit, protože se tu nejběžněji loví na plavanou s jikrami jako návnadou. Proč má však odříznutou horní část hlavy, to se můžeme jen domýšlet. Že by rybář hledal něco, co mu chybí?
Kluci začínají lovit v největší hloubce tůně a já, protože mi už od druhého dne tečou broďáky, se brouzdám v mělčím proudu nad tůní a nechávám streamer, aby přejížděl zlom dna a padal do hloubky. Dlouho jsme bez záběru, a tak přichází na řadu i mouchy, které jsme zatím neprověřovali. Nasazuji malé mouchy, které mám ještě ze Skotska, až konečně dostávám záběr na stříbrně oranžovou. Přisekávám. Ryba vyráží do tůně, výskok a osvobozuje se. Protahuji streamer těsně za hranou a po chvíli přichází další záběr. Výsledek se ale podobá předchozímu boji jen s tím rozdílem, že mám mušku fuč. Kluci stále nemají nic, a když se mi daří seknout další a další rybu, začínají brblat. Žádnou z ryb ovšem nedokážu zdolat.

Konečně má Dáda na prutě rybu. Sláva! Způsob boje, dáli se tak přitahování dvouručákem nazvat, však naznačuje, že nepůjde o lososa. A skutečně - za chvíli je venku pěkný siven, kterého Dáda identifikuje jako Dolly Varden trout, sivena malmu. Pěkná ryba kolem 40 cm. U nás by byla trofejí a i tady je příjemným zpestřením. Jedna z ryb mi vymotává celý backing. Běžím s ní daleko pod tůň do prudké peřeje, kam sjela, ale ryba letí dál proudem dolů. A pádí tam podle mě dodnes, protože já ji musel utrhnout, když jsem nechtěl přijít o šňůru i s backingem.
Mé nepřítomnosti využívají kluci, kteří teď také zkoušejí štěstí v horní části tůně, ale marně. Vejdeme se tam všichni, ale jsem to opět já, kdo zapřahává rybu. To už je na ně moc. Rozhodují se, že půjdou zkusit proudky řekou dolů. Já měl v této tůni na prutě šest lososů. Poslední z nich byl ve výskoku odlišně zbarvený. Mohla to být samice čavyči, ale i ta mi po trojitém odpíchnutém Rittbergerovi spadla. A tak se rozčarován neschopností zdolat rybu vydávám i já dolů po proudu.
Dáda zabrozený do proudu má na prutě nějakou nezdolatelnou rybu, ale nevzdává se. MDx chytá bez úspěchu ze břehu, proto se ke mně přidává. Jdeme dolů hledat příznivější stanoviště pro muškaře než frčící řeku v rovném korytu. Když jsme prolezli pár houštin, narážíme na cestičky vykládané kameny nějakého místního zahradníka. Ty nás přivádějí do místa, kde se boční proud v pravotočivé zatáčce vlévá do hlavního koryta. A to je právě to místo, které hledáme. Srážka proudů vytváří hranu mezi proudem a tišinou při našem břehu. Hrana slibuje nejen možnost zaseknout rybu, ale i úspěšně ji zdolat.
Tady musí být. A také že ano! Asi na třetí hod mám rybu, která je po krátkém boji fuč. A pak další, a další. To je den… Řeka se tu rozlévá do větší šíře díky rozsáhlejšímu korytu a pozvolnějšímu spádu. Celkově je tu krajina otevřenější a okolní hory vzdálenější, prostě všude víc prostoru. Zatáčkou, ve které chytáme, se řeka stáčí k asi tři sta metrů vzdálené silnici a v dálce na horizontu je vidět zástavba. To se také projevuje na dění kolem vody. Pod námi vidím tři čtyři „kolegy“, kteří zde také zkoušejí štěstí. Na plavanou samozřejmě, jak jinak. Vycházím nahoru k soutoku, abych zkusil ryby, které vjíždějí do mělčího ramene. MDx chytá pode mnou a konečně je taky úspěšný. Zdolává svoji první dnešní rybu a úspěšně. Tak už to chodí: já s devíti rybami na prutě jsem si na žádnou nesáhl a jiný zdolá, co chytí.
To už doráží taky Dáda a loudí „krevetku“, jakousi menší mušku tak na čtyřce háčku. Má černá očka, stříbrné tělíčko, podél něhož splývají vlasy průhledného a modrého crystal flashe. Mušku jsme vyvinuli kombinací barev úspěšných v minulých dnech, a to stříbrné a modré. Dáda se nemohl strefit do ryb, ale jakmile tuto mušku nasadil, měl záběr. Přišel ale o obě mušky, které měl, a rybu se mu doposud taky zdolat nepodařilo. Jednu mu proto dávám a sám převazuji na osvědčené typy, neb moje scottish killery mi přestaly brát.

MDx mezitím slovil dalšího ketu a znovu zdolává. Ten se tedy rozjel! Dáda je co chvíli taky úspěšný, takže já zůstávám držet pověstného černého Petra. Náladu mi to ale nekazí, zvláště když nám nad hlavou krouží obrovští orli, kteří postupně usedají na větve borovic na protějším břehu a zdáli sledují naše počínání. Přinesli mi asi štěstí, protože po chvíli se mi konečně daří dostat rybu na kameny. A nezůstává jen u jedné. Stejně se daří i ostatním a Dáda pádí za jedním torpédem dobře sto metrů. Kdyby ho však chtěl skutečně zdolat, musel by asi běžet až do moře.
Během lovu se mezi nás vkrádá jeden místní, ale několika rafinovanými přeběhy za rybou mu toto místo „rozmlouváme“. Zvláště když sám je bez záběru. Nám se ale opravdu v podvečer začíná dařit a já se s patnácti rybami na prutě, z toho čtyřmi zdolanými, stávám králem dne.
Sešeřilo se. Kluci pode mnou něco dlouze řeší na břehu, a tak scházím k nim. Rozhodli se „zamordovat“ jednoho, prý menšího samečka, že si ho večer uděláme na ohni. Já zrovna rybožrout nejsem, ale i kdybych byl, bylo mi na první pohled jasné, že tohoto drobečka budeme jíst do rána!
Už potmě vyrážíme k silnici k autu, abychom vyjeli hledat kemp, který je zakreslený na mapě asi o 15 km výš. Nacházíme ho bez problémů. Příjímá nás milý starší pár v kouzelném předpokoji vyzdobeném plastikami domečků u řeky s lososem na sto způsobů. Dokonalý Hobitín. Jejich údiv nad stanem v tuto roční dobu přecházíme úsměvem a cena dvacet kanadských dolarů se nám zdá férová. Severoamerický způsob kempingu je opravdu jiný a náš stan na kraji přívěsového městečka působí poněkud kuriózně. Většina přívěsů je teď prázdná, dozvídáme se, lidé sem jezdí převážně v sezoně a ta právě není. Teď už je řeka jen plná psů, ušklíbá se. A toho bych nejedl, říká při pohledu na náš úlovek. Náš image exotů dotáhneme k dokonalosti tím, když požádáme o špetku soli na rybu a o lžíce. Nádavkem dostáváme ale i dřevo, takže nemusíme potmě běhat po lese.

Teď už nám nic nebrání v tom, abychom disk z kola nějaké formule, který je jako ohniště na každém stanovišti, naplnili dřevem, podpálili a na improvizovaném roštu začali péct rybu. Ta, zbavená hlavy i ocasu a zabalená do alobalu, vypadá spíš jako kýta selete. Když je dílo dokonáno, pokládáme porci na nedaleký stolek a pouštíme se do jídla. A skutečně - chutná to jako ryba a k mému překvapení docela dobrá ryba. Ale není to ono, soudí mí společníci. Když si vzpomenu na průsvitné oranžové plátky, které mi servíroval můj švýcarský přítel, když si je každoročně vyuzené vozil z Aljašky, musím jim dát za pravdu… A navíc nemáme citron.
Začíná opět poprchávat a my ještě musíme namotat nějaké streamery, které jsme přes den rozdali našim rozjásaným lososím fanouškům. Jako improvizovaný vazačský pokojíček poslouží pergola, jakýsi osmiúhelníkový altánek, který je ale bohužel naplněný haraburdím až k prasknutí, takže nám zbývají jen vnější místa a pultík. Kdysi tu byla zjevně rozvedená i elektřina, ale asi neplatili účty. Poslouží nám tedy baterky zavěšené na vlasci. Češi si zkrátka poradí v každé situaci. I to kapání za krk z kraje stříšky jsme vyřešili - kapucou.
Největší pamlsky jsou úspěšně navázané, je čas jít do hajan. Zdejší sociální zařízení mě spíš vystrašilo, což byl ovšem účel, ale na to jsem měl přijít až později. Ještě čajík na dobrou noc - není větší slast než se v noci hrabat ze spacáku - a hurá na kutě!

Z mlhy do krásného dne

7. den, čtvrtek 25. 10. - mlha … jasno … oblačno

Ze stanu se vykulíme ještě za tmy. Je to ale jiná tma - bílá. Obrysy obytných přívěsů bez života z ní vystupují jako přízraky a řeka, u které se kemp rozprostírá, o sobě nechává vědět jen temným hučením. Mlha, že by se dala krájet, leží na zemi jako peřina a my se u snídaně domlouváme, kterým směrem vyrazíme. Jdeme se podívat na břeh, za zvukem vody. Třeba nám řeka napoví. A skutečně: víry chladného vzduchu nad řekou mlhu poněkud rozhání. Kam ale dohlédneme, ať po, nebo proti proudu, vidíme jen burácející proud v úzkém korytu s velkým spádem, jak se rozbíjí o obrovské balvany, které mu stojí v cestě. Uvědomuji si, že při včerejším hledání kempu jsme vjeli do sevřenějšího údolí, kde zalesněné kopce příkře sestupovaly až k silnici. Jedno je jisté - Lukáš Pollert nebo Štěpánka Hilgertová by se tu dozajista vyřádili. Muškař by tu ale sotva našel štěstí.

Půjdeme po proudu, rozhodujeme se, snad se řeka časem zklidní. Během přípravy na lov se viditelnost trochu zlepšuje a my přes závoru ve spodní části kempu vstupujeme do lesa, kde jsou podél cesty vysekané plácky s ohništi uprostřed, jako stvořené ke stanování. Teď jsou však opuštěné, pokryté opadaným listím promáčeným jako houba. S posledním pláckem se cesta mění v pěšinu, kterou pokračujeme dál. a občas sejdeme ke břehu zjistit, jestli se něco nezměnilo. Řeka však stále letí dlouhou peřejí jak o závod, a tak nezbývá než pokračovat v pochodu.
Zastavuji se za jedním kamenem u břehu, abych zkusil štěstí v tůňce, která se za kamenem tvoří. Jsem však v lese, do proudu se zabrodit nedá, a tak je tu akční rádius i s jednoručákem značně omezený. Nezbývá než si stoupnout na samý kraj tůně a valivými hody nabízet mouchu lososům, pokud tu ještě po mém nástupu nějaký zůstal. Asi ne, protože jsem bez kontaktu. Vydávám se za ostatními pěšinou po proudu.
Cesta vychází z lesa na rozsáhlou mýtinu. Od řeky mě dělí neproniknutelný pás náletových stromků a nutí mě jít stále dál. Jakmile houština prořídne, prodírám se k řece, kde už kluci pokoušejí štěstí. Dáda je, nevím jak, zabrozený asi v polovině rachotící řeky a Martin chytá u břehu. Dobrá zpráva ale je, že měli kontakt s rybou. Pochopitelně jen chvíli v tomto proudu. Mlha nad vodou už značně stoupla a v protrhaných cárech už prosvítají úbočí hor. Nemám moc chuti pouštět se tu do lovu. Usedám na kámen u břehu a pozoruji výhledy, které se klubou v rozestupujícím se oparu. To už se i Dáda rozhoduje ukončit boj v proudu, ale ukazuje se, že snazší to bylo dovnitř než ven. Zatímco mu radím, kudy to bude nejschůdnější, mlha začíná prohrávat boj s azurovou oblohou, paprsky slunce si nacházejí cestu až k nám - a my v úžasu pozorujeme scenérii, která se před námi otevírá.

Zalesněná úbočí hor stoupají prakticky od řeky až do výšin, kde už žádný porost neroste, až po zasněžené skalnaté hřebeny táhnoucí se do nekonečna, kam až oko dohlédne. V údolí divoká řeka plná lososů a nad tím vším azurová obloha, kde na větrných proudech plachtí orlové. Vše prozářené sluncem! Nikde ani živáčka…
Jít stále nahoru ve mně probouzí další vášeň. Výš a výš až nad les, kosodřevinou, na pláně a dál po hřebenech až na vrchol… Úplně sám, zbaven v té výši pozemských starostí. Nad tím krásným krajem, řekou, silnicemi, městy… Uf, to by ale nebylo na jeden den, přistávám zpátky na zem. A uvědomuji si, že vlastně hledáme místečko vhodné k lovu.
Cestička nás opět vede do lesa, ale odklání se od řeky. Kluci se za chvíli trhají. Já klopýtám dolů, prodírám se houštím, brodím mokřinami, přelézám kmeny. Rolnička zvoní jak na poplach, ale méďové asi už spí, nacpaní lososy z předchozích tahů. Uhýbám z krkolomné stezky taky směrem k řece a po chvíli dorážím k obrovské tůni, dobrých padesát metrů dlouhé, tvořené hlubokým proudem pod peřejí. Podél proudu jsou klidná hluboká místa.

Konečně! Tady by to šlo, kdyby - kdyby tůň nebyla obklíčená dobře deseti rybáři. Tak tady všichni jsou! Ale kde se až tady vzali, lámu si hlavu. Místní rybáři toho totiž za rybami příliš nenachodí. Zdržují se spíš na dobře přístupných místech poblíž silnic. Vrtalo mi to hlavou až do doby, než jsem se doma podíval na googlemapu. Sešli jsme totiž podél řeky dolů až do míst, kde silnice Chilliwack Lake Rd přetíná řeku a kousek za mostem je parkoviště. To však z koryta řeky nevidím. Vydávám se proti proudu naproti klukům, abych jim zvěstoval stav pod nimi. Stojíme před rozhodnutím: obejít plavačkáře a pátrat dál po proudu, nebo se vrátit a vyrazit „autmo“. Úzké údolí v sevření hor je však až na horizont, což mi vnuká tušení, že spád koryta bude ještě dlouho velký. Pozdější pohled na mapu mi to potvrdil. Vracíme se, sedáme do auta a sjíždíme níž pod sevření okolních hor.
Zastavujeme u silnice za nádherně vyfintěným Mustangem tak ze sedmdesátého. Asi deset metrů za betonovým ohradníkem silnice si jeho majitel dělá ohýnek v betonovém prefabrikátu. Inu, vyrazit si takhle do přírody… Řeka tady teče v blízkosti silnice, ale je stále velmi proudná. Jdeme po proudu v pásu lesa mezi silnicí a břehem. V jedné hluboké tůní pod břehem vidím stát rybu. Na délku prutu jí vodím streamer kolem tlamy, ale ji to nechává absolutně v klidu. Zjevně mě viděla dřív než já ji. Scházíme ještě asi kilometr po proudu, ale stále žádné vhodné místo k „zakotvení“ nenacházíme, proto se vracíme k autu a sjíždíme do míst, která dobře známe ze včerejška. K „Indiánské tůni“, jak jsme ji pojmenovali podle Indiánů z rezervace Soowahlie Indian Reserve 14 na druhém břehu. Indiáni údajně tůň zatahují sítí, ale my jsme nic takového neviděli.

Vyrážíme každý po své trase. Já si nadcházím vyschlým bočním korytem, které vede výš proti proudu až k řece. Teče v něm jen mělký potůček, do kterého přesto najelo dost velké množství ketů. Museli sem zabloudit, jinak si to nedovedu vysvětlit, vždyť kousek odsud mají hlavní koryto s desítkami kubíků průtoku. A nejsou tu jen staří plesnivci, ale i úplně zdravé, čisté ryby. Jak snadné to tu mají medvědi, říkám si, když mohou ryby prakticky sbírat. Stejně tak to platí i o místních rybářích, takže v nich asi trochu sportovního ducha přece jen bude. Ale oni vlastně kety nejedí…
Za těchto úvah jsem dorazil až k řece. K pěknému místu, kde je kupodivu v levotočivé zatáčce proudnice u levého břehu a do pravého je mělká rozlitina mezi kameny. Bohužel je tu obsazeno. Vydávám se po proudu k tůni lesní stezkou. S obtížemi překonávám obrovské kmeny stromů naplavené řekou, které ji přehradily, a přicházím k tůni, kam právě dorazili i kluci proti proudu.
Poučen ze včerejška prohazuji mělký proud nad hranou do hloubky a jsem opět úspěšný. Dnes mi žerou variaci na butcher. A zřejmě s větší důvěrou, protože dnes se mi daří ryby i vytáhnout. Taky nová metoda zdolávání, kterou jsem pojmenoval „Já nic, já muzikant“, se zdá být účelná. Spočívá v tom, že hned po záseku ryby skláním špičku prutu a povoluji brzdu navijáku. Ryba se sice po záseku poleká a udělá krátký výpad, ale když jí nic neklade odpor, zklidní se a zaujme původní stanoviště. Teprve poté ji začínám pozvolně stahovat k místu vhodnému ke slovení. Vycházím z teorie, že losos táhnoucí proti proudu, nechce opouštět „dobytou“ tůň, natož letět zpátky po proudu. Technika má, vzhledem k používaným jednoháčkům bez protihrotu, svá rizika. Stoprocentní určitě není, neb právě já mám štěstí na „magory“, kteří mají šílení zjevně v povaze. Ale protože mám k dispozici dobré vybavení, své ovoce metoda nese.

Zbytek dne je podobný včerejšku. Dáda zůstává v proudech pod tůní, my s MDx scházíme ke spodnímu soutoku. Kulisu na obloze nám dnes dělají spíš hejna racků, které někdo ve spodní části co chvíli splaší. Snad dvě příhody stojí za zmínku.
Ta první je, že Martin nad soutokem v mělčím rameni dostal starého samce s podivně zkroucenou tlamou. Byla nejen klasicky hákovitě přerostlá, ale prapodivně vyhnutá i ve druhém směru. To by ani nebylo tak zajímavé jako to, že po chvíli sekám a zdolávám tu samou rybu a opět za hubu. „Ten musí bejt načuřenej,“ říkáme si a já scházím po jeho puštění trochu dolů, abych se mu už určitě vyhnul. Ale co čert nechtěl - po delší pauze ho znovu táhnu z vody, už značně odevzdaného, tentokráte za ploutev.
A jelikož se podvečer opět vydařil, přemlouvám už za šera MDx ještě k posledním deseti hodům, než vyrazíme na zpáteční cestu. Nasazuji oblíbenou Egg Sucking Leech a asi na třetí hod zapřahávám pěknou rybu. Metoda „Já nic, já muzikant“ nezabírá. Chvíle nerovného boje, pár mohutných výskoků - a ryba je fuč. Škoda, noční fotku ryby ještě nemáme.
Opět za tmy se vracíme po bobří hrázi na slepém rameni k silnici, když tu nás vyleká silné plácnutí do vody. V mysli mi vytane Grossmannův verš „Výkřik vodní sluky vyplašil dva kluky“. To byl bobr, říká MDx. Když se lekne, práskne ocasem o hladinu, pod kterou zmizí. Když projevím lítost nad tím, že jsme ho pro tmu neviděli, chlácholí mě, že žijí i u nás, snad někde na Šumavě.
Večer v kempu klasika: večeře, vázání, úžas nad dekoracemi v koupelně a okolí, které spočívají v roztahané vatě na tůji, zrcadle, umyvadlu, a dokonce i pisoáru. Použít se moc nedal. Mrznou mi mokré nohy v broďácích, ale převléct se nemůžu. Mám poslední pár suchých ponožek a ty si musím vyšetřit na zítra. Proto s chutí zalézám do spacáku a po dnešním krásném dni se všichni těšíme na zítřek.

Z vedlejších dveří se na mě šklebí čarodějnice

8. den, pátek 26. 10. - prší, zataženo

Ráno však prší. Jdu si do umývárny pro kalhoty, které tam suším. Z vedlejších dveří se na mě šklebí přilepená čarodějnice v životní velikosti a já si uvědomuji, že se blíží Halloween, svátek mrtvých. Tak proto ty dekorace, proto ty plantáže plné oranžových dýní, které jsme míjeli po cestě. Tady ho opravdu prožívají. Velkolepá show v severoamerickém stylu, která se s našimi poklidnými dušičkami nedá srovnat. Ještě vrtím hlavou, zadumán před zavatovaným zrcadlem - pardón, to jsou pavučiny -, když se za mnou ozve zasípání. Tak přeci, lekám se, zombie! Ale je to jen Dáda nachcípaný jako ďas, asi ze včerejší mrazivé noci. Úplně ztratil hlas, oči se mu lesknou. Zas tak daleko od pravdy jsem nebyl, říkám si, ale je mi ho líto, protože vím, že si ten dnešní poslední den rybačky na Chilliwacku nebude chtít nechat ujít.

Balíme, snídáme, skáčeme do auta a hrdinně vyrážíme proti proudu. Silnice se ale najednou mění v lesní cestu, která asi po sto metrech končí. Trochu rozpačitě vylézáme z auta. Pouštíme se do lesa směrem, kde tušíme řeku. Ta je z našeho břehu mělká, proudná, ale na druhé straně se pod skálou tvoří pěkná tůň. Je ale obsazená asi třemi rybáři z druhého břehu. Není nám jasné, jak se tam dostali. Tady by nikdo z nás nechtěl brodit. Kluci vyráží proti proudu, kde zalesněný břeh padá až do vody a dá se tam tušit pěkné místo. Já brodím přes mělký proud na kamenitý podlouhlý ostrůvek, podél kterého pádí voda do hlubší rýhy, která se ve spodní částí rozšiřuje a zklidňuje.
Házím streamer napříč proudem a spíš nymfařským vedením prochytávám úzkou, ale hlubokou strouhu. Zanedlouho ve výjezdu jamky dostávám záběr a už vodím první rybu. Probíhá boj na pár metrech. Ryba je silná a mně se nedaří přizvednout ji k hladině, abych se podíval, s kým mám tu čest. Drží se u dna v proudu s občasnými výpady do obrovských kamenů na druhém břehu, odkud se ji snažím vší silou odvrátit. To se mi sice párkrát daří, ale asi čtvrtý výpad je osudný a já přicházím o rybu i o streamer. Ani jsem ji nezahlédl. Při zdolávání jsem sešel až na samý kraj tůně, a tak teď ledabyle pokračuji ve stejném způsobu lovu, protože nevěřím, že jsem si ryby nevyplašil. K mému překvapení však dostávám další záběr. Boj se ale odehrává velmi podobně až na to, že mi ryba padá níž, kam se nakonec rozjela.

Scházím se podívat až na samý spodní konec ostrůvku, kde se hlavní koryto přelévá přes hranu už ponořené části ostrůvku. Za ní se tvoří pěkná táhlá tůň, plná velkých balvanů. Musím se smát při pohledu dolů po řece, protože asi o sto metrů níž padá do peřeje, u které je náš kemp - mohli jsme jít pěšky. Z lesa vycházejí další rybáři a mají zjevně zálusk na toto místo. Vyrážím nahoru, abych ho uhájil do příchodu kluků. Vidím je zrovna, jak přicházejí shora, a tak na ně mávám. Nahoře prý nic moc, proto mám radost, že je to tu celé naše.
Dáda schází dolů, já zůstávám nahoře a MDx je mezi námi. Za chvíli mi přichází ukázat nějaku marénku, takového lipánka bez příznačné hřbetní ploutve. Skočila mu na streamer jen o něco menší, než byla sama. Nedaří se mi už trefit žádnou rybu a ani Dáda není nějakou dobu dole úspěšný. Vrací se, a že prý jsou tam kameny, ofrňuje se. Jen Martinovi to jde a po ketovi dostává dokonce samičku čavyči. Tedy spíš babičku, není sice zaplísněná, ale šrámů má na sobě habaděj. To je chvíli předmětem rozptýlení. Konečně jiný druh než keta. Za chvíli ale Dáda upadá opět do letargie, sedí na břehu a pozoruje naše snažení. Stále vytrvale prší. Nevzdávám to, scházím dolů, prohazuji proud mezi kameny a za hranou soutoku. Ačkoli k nějakým kontaktům dochází, nedaří se mi žádnou rybu seknout. Nemám tudíž argumenty proč zůstávat tady na tom pěkném místě. Jdeme k autu a vydáváme se dolů z údolí do civilizace na Brown Rd. Odbočujeme na ni vpravo z hlavní silnice a ta nás vede až k slepému rameni řeky.

Silnička je průjezdná až k závoře, vedle níž je šotolinové parkoviště. Prázdné! Vyrážíme k řece po cestě za závorou, a protože se Dáda zdržel, dorážíme tam jen ve dvou s MDx. Podél břehu vede parková cestička s lavičkami. Na každé druhé je cedulka, kdo na ní sedával - nebo sedává? Naše domněnka vzniklá na parkovišti, že tu nikdo nebude, byla ale mylná. V kamenitém korytě řečiště stojí jeden rybář vedle druhého. I něžné pohlaví je tu zastoupeno. To se dalo v pátek odpoledne čekat. Sešupem mezi stromy se dostáváme do mělké vody, abychom mohli přebrodit na ostrůvek k rybáři, který plavačkou prohazuje silný proud u druhého břehu. Pod ním je mezera, do které by nás za normálních okolností ani nenapadlo vlézt. Tady jsou však bojové podmínky, protože při pohledu po proudu stojí rybáři jeden vedle druhého daleko hustěji. Pokyneme rybáři na pozdrav, ten pozdrav opětuje a pak jdeme na to.
Proudnice je při pravém břehu, směrem k nám je voda klidnější. Po vzoru okolních borců přehazujeme vodu téměř do druhého břehu. Než nám však nejtěžší návazec stačí naklesat, je už pod námi v pomalé vodě, proto se časem omezuji na hody pouze do hrany proudu. Asi ob čtyři rybáře pod námi je úspěšný lovec, který zdolává rybu. Po chvíli je úspěšný, se zdoláváním  mu vydatně pomáhá jeho parťák. Na tu dálku máme s Martinem pocit, že jde o lososa kisuče, ale právě přichází Dáda, který byl nejblíž, a tvrdí, že je to keta. Divné, utloukli ho kamenem. Samozřejmě Dádu, ne lososa. Tedy obráceně! Ten chlapík je nejúspěšnější z okolních lovců, protože během hodiny zdolává ještě asi tři ryby. Nám se taky daří napíchnout nějaké ryby, zdají se tu být největší. I na břeh jsme jich pár dostali. Jednoho pěkného mlíčáka měříme. Je to pěkná lopata, 95 cm dlouhá, určitě hodně přes deset kilo. Nejúspěšnější co do počtu ryb na prutě je asi MDx, ale i Dádovi se daří. S jedním bláznivým kusem, který to zase napálil do proudu, schází asi přes dva rybáře, kteří mu s pochopením uvolňují cestu. I když muškaře tu mají spíš za exoty. Upálil ho, nechce se mu jít dál do davu. Nad rybáře, kterého jsme podešli, přicházejí další dva a bez skrupulí začínají chytat. Stojím z nás tří nejvýš, a tak musím čekat s náhozem kolmo na řeku, až kolega stáhne splávek. Začíná opět pršet, když déšť si před tím dal tak na dvě hodinky pauzu. Chytání „na Václaváku“ nás moc nebaví, ačkoli sto metrů pod námi je kolega s dvouručákem. Balíme.

Čvachtám s kamarády k autu a už se těším na suché boty, ovšem naboso. Dádovi je už naštěstí lépe, je mu rozumět už každé třetí slovo, a tak je nám opět taxikářem. Po cestě děláme ještě nákup a hurá domů, do tepla, sucha, kde nás čekají „domácí“ a flaška famózního tetřívka, kterou jsem omylem koupil v letadle, když jsem si chtěl dát pouze panáka. Sušíme věci, večeříme, povídáme, popíjíme. Po osmé večer místního času i ty největší noční můry v Čechách usínají, a tak začínáme krafat, cigárko na balkóně, sklenička… - a ejhle jsou čtyři ráno! Nejvyšší čas na kutě.

Video z výpravy naleznete zde.

Pokračování příště