Okouni

6.6.2014 - Milan Tychler

Okoun je vítanou rybou vždycky, když dosahuje pekáčové velikosti, a to pro ty, kdo ryby loví, aby si na nich pochutnali, stejně jako pro ty, kteří loví jen pro zábavu. Malí okounci jsou sice milí, avšak tolik radosti na břehu už nevzbuzují.

Pro mě jsou skvělí i tihle a věřím, že i pro mnohé z vás, zvláště pak pro ty, kteří rádi loví lehkou přívlačí. Pro nás je tak okoun rybou číslo jedna. Já mám rád okouny už od dětství. Jeho krásné barvy, nevšední ostnaté ploutve a vůbec jeho bojovné vzezření a zarputilost, s jakou pronásleduje nástrahy, se mi stále líbí. Kdysi jsem okouny chytával na řece Moravici. Ideální na ně byla malá tmavá rotačka nebo pamětníkům velmi dobře známá třpytka zvaná cyankáli. Chytalo se i na malé rybky. V té době byly na mnoha rybnících ještě běžně dostupné slunky, které dnes z mnoha vod prakticky vymizely, a to byla na okouny top nástraha v jakémkoli podání. Ať jste ji použili na přívlač, k lovu se splávkem, nebo ji hodili na dno, okoun si ji našel vždycky.

Na Moravici nebyli okouni velcí, třiceticentimetrový už byl opravdový obr. Ale jak byli vybarvení! Jejich černé pruhy jasně kontrastovaly s olivovou zelení boků a ploutve jim červení jen zářily. Nádherná ryba, kterou v barevnosti hned tak něco nepřekoná. Čím to, že byly tak nádherně vybarvení? Řeka byla po většinu roku neuvěřitelně čistá. Všude bylo štěrkovité a kamenité dno bez sedimentů a viděli jste každý kamínek. Okouni se v takových vodách kamuflují, jak to jen jde, a jejich pruhy pak bývají hodně výrazné.

Když jsem právě na této řece pronikal do tajů rybařiny, chytal jsem je zpočátku při lovu plotic se splávkem na žížalku. Byly to jen malé a náhodné ryby, ale bylo jich poměrně dost. Bavilo mě to, ale skutečný zájem ve mně probudil až první opravdu větší kus. Ti malí mě rázem přestali zajímat a začal jsem s malou třpytkou cíleně prohánět ty větší. Nejdříve jsem zkoušel maličké plandavky. Nejvíce ze všech se jim líbila Heintzka v lesklé stříbrné barvě a maličká ledvinka s červeným korálkem. Tenkrát na výběr moc nebylo, ale tohle úplně stačilo. Velikost okounů, které jsem ulovil, se okamžitě zvedla a já by na výsost spokojený.

Našlapal jsem okolo řeky kilometrů nepočítaně a v každé hlubší tůni jsem zkoušel štěstí. Mohu s nostalgií říct, že co tůň, to hejno okounů a mezi nimi skoro vždycky i nějaký lepší kousek. Tyto úlovky mi často zpestřil i pstruh. Tento úsek byl hned pod hranicí pstruhového úseku a s každou větší vodou se sem pstruzi snadno dostávali. Byla to nádhera. Časem se jim ale plandavky asi okoukaly a bylo třeba nástrahu změnit. Sáhl jsem po malých rotačkách a byla to skutečná trefa do černého, a to doslova. Brzy jsem totiž přišel na to, že v letních slunečných dnech je černý rotující plíšek pro okouny přímo magický. V rotačkách velký výběr nebyl, ale to nevadilo. Stačila ta správná velikost, nějaké barvičky a doma jsem si udělal přesně to, co bylo potřeba. To se dělá i dnes, přestože jsou v každém obchodě třpytek mraky.

Když byly záběry na černou rotačku jen vlažné, vytáhl jsem stejnou jen s několika žlutými nebo červenými tečkami a zase to šlo. Tenkrát mě ani nenapadlo, že jsem si vlastně vyrobil třpytku podobnou v pozdější době tolik populární třpytce Black Fury. Nádherní okouni mi zabírali pozdě na podzim, když jsem je chytal na rybku se splávkem. Stačilo jen přijít opatrně k tůni, nahodit nad ni a nechat splávek s nástrahou pomaličku splouvat. Téměř vždy se v některém místě zastavil, maličko potopil, jen chvilenku postál a už někam ujížděl. Chytal jsem vždycky pouze s jedním větším jednoháčkem a zasekával hned, takže k újmě nepřišla snad žádná ryba, i když jsou okouni vyhlášení hltavci.

Jak šel čas, modernizovaly se pruty a navijáky a objevovalo se čím dál víc všelijakých nástrah, včetně v jednu dobu nepřekonatelných gumových smáčků. Gumové rybky, twistery, kopýtka, ráčci, malé wobblery, marmišky - to všechno jsou skvělé nástrahy na lov okounů, jenže okouni se nám jaksi začali vytrácet. Vody, které byly dřív okouny vyhlášené, už většinou nejsou ani zdaleka tak atraktivní jako kdysi. Ale já si nechci stěžovat, ani vykládat, že okouny vyhubili „masaři“ a že by se měli vysazovat ve větší míře, a vůbec naříkat, jak se to povětšinou děje. Já jsem objevil jiné revíry, kde jsou nádherní okouni, které nikdo nechytá, protože to tam ani nikoho nenapadne. Znám vody, kde je to s okouny jako na houpačce. Jsou roky, kdy o pořádného nezavadíte, a roky, kdy se s nimi doslova roztrhne pytel. Určitě to souvisí s tím, kolik mají potravy, a vůbec s dalšími jinými věcmi, a proto nikdy na žádnou vodu nezanevřu, když se na ní některý rok nedaří. Jen jsem zvědavý, jak to bude v roce následujícím.

Ovšem, hlavně tím vším chci říct jedno - jestliže se zajímáte právě o okouny, zcela jistě se vyplatí hledat je i mimo vyhlášené lokality, a to už z jednoho prostého důvodu - tam je totiž hledají všichni. Zkoušejte i jiné vody. Zkoušejte i takové, o kterých se ve spojení s okouny vůbec nemluví. Často najdu pěkné okouny i na menších, a dokonce i na vysloveně malých vodách. Nejsou to žádní obři, ale pěkné ryby, které na jemnějším nářadí dokážou hezky zabojovat a udělat skutečně radost.

S okouny se dokážu bavit po většinu roku, ale nejpěknější kousky dostávám na háček začátkem podzimu. Chytám je všemi možnými způsoby a všechny velké okouny pouštím, přestože vím, že jejich masíčko je skvostné. Vždycky si říkám, že až ho chytím příště, bude možná ještě větší. Jenže chytit opravdu velkého okouna není jen tak. Pochytal jsem pěkné kousky, cožpak o to, ale na skutečného okouního dědu pořád ještě čekám…