Poslední mongolská výprava 7. část

24.4.2014 - Milan Rozsypal

Náš raft se zmítá ve vlnách proudů řeky Selenge. Řeka se před našimi zraky často dělí do různých proudů, kanálů a struh. Někdy se tak skoro ztrácí. Často jsme nuceni si rychle vybrat, kterou vodní cestou se vydáme. Je to napínavé. Po celou plavbu trneme, zda jsme si vybrali správný průplav. Máme obavy, zda někde uvízneme na mělčině. Trneme, že se napíchneme na větve potopených stromů. Když se ale naskytne příležitost, okamžitě přirážíme ke břehu. Na něm se rozvíjíme do rybářské rojnice a začínáme „bičovat“ vodu. Není to ale klidné chytání. Nikdo z nás totiž netuší, jak dlouho budeme ještě muset plout, abychom se včas dostali na smluvené místo. Někdo by si mohl myslet - takový rybolov toho nemůže moc nabídnout? Opak je ale pravdou. Je to taková zvláštní směsice očekávání, vzrušení a snad i obav. Je to zkouška, zda obstojíme sami před sebou.

Někdy se necháme jen unášet pomalým proudem a nasloucháme frkámí divokých koní.


Jindy se zase zaposloucháme do tichého šepotu větrů, který se prohání v koruně osamoceného stromu. Při tom všem ale nezapomínáme na rybaření.


„Zde se více než kde jinde, vyplácí experimentovat s nástrahami! Proto vytahuji obrovskou rotační třpytku se dvěma rotačními listy a dvěma trojháčky. Tato monstr nástraha je určena pro lov amerických štik muskalung. Nečekám žádné převratné úspěchy, ale daří se mi. Jen se třpytka rozbíhá kousek pod hladinou, už na ní útočí štika. Výpad je bleskový. Dlouhé zlaté třásně zakrývající trojháčky, jsou dokonce vidět, přes otevřené žábry.


Útok přichází v takové blízkosti, že už nemohu ani navíjet! Protáhl bych si totiž ocelové lanko koncovým očkem.


Ukrajinci po spatření mé třpytky kroutí hlavou. „Jsi, Milane v pořádku? U nás se něco takového, věsí na jolku – na vánoční stromeček! A ty na to tady chytáš ryby?!“ Když jsou ale svědky divokého záběru, slyším, jak si jeden z nich povzdychne: „Ty zdejší ryby musí být šílené, když berou na takové nesmysly?!“


Brzy navádím štiku ke svým nohám. Jakmile se objeví štičí hlava u hladiny, velice zbystřím. Vím, že se mohu opatrně přiblížit ze zadu, ale jen tak, aby můj stín nepadl na štičí oči. Úchop za štičí týl musí být velmi rozhodný a rychlý!


Stejně rychlé je i odháknutí a puštění ryby. Kdyby ryby uměly mluvit, tak by nám určitě poděkovaly. Protože jsou ale němé, tak nám místo poděkování na rozloučenou mávají ocasními ploutvemi.


Po výměně třpytky se dlouho nic neděje. Řeka je jako bez života. Mělčina přede mnou je beznadějně pustá. Sedím na mezi. Bavím se výměnou woblerů a gumiček. Sleduji jejich chod. Zrovna zkouším štíhlého smáčka, když se v prutu ozývá silná rána. Nechápavě pohlédnu na mělčinu. Před malou chvílí se zde ještě poskakoval smáček. Nyní ho jen na malý okamžik zahlédnu v tlamě prchajícího štičího torpéda.


„Bzzz! Bzz! Bz!“ Brzda trhaně promlouvá. Náhle ztichne. Nechápavě se rozhlížím. Pak ji zahlédnu. Štičí kráska stojí omotaná vlascem, kousek pod hladinou.


Úplně slyším štičí úvahy: „Nechat se okukovat! To není nic pro pořádnou štiku!“ Než se stačím nadechnout k odpovědi je štika prohnutá, jako luk a vyráží.


V tom jediném a krátkém okamžiku mi připadá, jako vystřelený šíp. Než se stačím rozkoukat, už se mi ztrácí se v modrozelené hlubině řeky.


Co bych to byl ale za rybáře, kdybych se takového úniku zalekl. S rozvahou čelím výpadům. Po malých kouscích získávám zase zpět ztracený vlasec. Než se naději, odlepuji štiku od dna. Hrůzostrašný štičí válec se pomalu objevuje na hladině.


Chvíli ještě váhám. Několikrát omotaná prsní ploutev štika mě straší. Připadá mi, že se dravec přímo chvěje nedočkavostí, aby se po doteku mé ruky mohl zase rozběsnit. Když ale vidím, jak je štika unavená, rychle se odhodlávám k vylovovací akci. Uvolnit chabě visící háček je dílem okamžiku. Štika se tak rychle vrací zpět do svého rodného živlu.


Ani v Mongolsku nejsou ryby ušetřeny tlaku kormoránů. Jejich přítomnost ale napovídá, že je v těchto hlubších vodách větší koncentrace ryb.


I když proplouváme téměř bez pádlování, dávají se kormoráni na hromadný úprk. Později jsem se ptal jednoho mongolského lovce, zda se u nich smí kormorán střílet. „Eh! Proč bys nesměl kormorány střílet? Můžeš je střílet! U nás se ale nestřílí. Lovcům totiž nepřináší žádný užitek!“

Naše cesta nakonec končí, jak má. Auto na nás čeká přesně tak, jak bylo domluvené. Během nakládání raftu slyším tlumený dusot. Vyskakuji z auta. Utíkám vstříc tajemnému zvuku. Přede mnou se otevírá úchvatné divadlo. V záři zapadajícího slunce vidím ohromné stádo skotu. Pasáci pospíchají k řece. Nedopřávají zvířatům odpočinku. Přicházející chlad se tak střetává s živočišným teplem stáda. Je to jak v pohádce. Oblaka bílé páry nad stádem se mísí se zvířeným prachem stepi. Do toho všechno vstupují poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Je velkým štěstím pro každého z nás, když si uvědomíme vzácnost takových okamžiků. I když jsou to často obyčejné a prosté věci, dávají našemu životu smysl. Bez nich by byl život chudý.

Osobní prosba:

Prosím Vás chraňte dravé ryby.

Jakýkoliv Váš skutek nebo alespoň slovo směřující k tomuto cíli pomůže dobré věci.

Honoráře za články věnuje autor ve prospěch Masarykova onkologického ústavu www.mou.cz

Pokračování příště – Na návštěvě v jurtě. O světovém rekordu a tajemné vousaté rybě.