Kapr František - Povídka třetí

21.4.2014 - Kocháč

Haluzákův rychlokurz

Haluzák mezi nás zapadl rychle, jeho přítomnost byla oživením našich všedních dní. Nebyl to žádný trouba, jen prostě neměl zkušenosti. Neměl je jak získat. Snad jen temné stíny ptáků nad hladinou znal více než dobře. Jenže rybáři, to pro něj byla jedna velká neznámá. Na své předešlé adrese znal siluety rybářů, znal i krmení, které rybáři pravidelně sypali do vody, ale háček poznal až u nás a ten mu málem byl osudným. Museli jsme v co nejkratším čase Haluzáka prohnat naším rychlokurzem. Tedy pokud jsme nechtěli schvalovat každé sousto, které ho zaujalo. No a to jsme tedy opravdu nechtěli.

Vězte, že úspěšné zvládnutí našeho rychlokurzu značně snižuje riziko osudového omylu, ale u Haluzáka je to i potom zhruba padesát na padesát. Vysvětlím. Není až tak složité dávat si pozor na sousta s háčky od obyčejných stínů. Dávají o sobě vědět tisíci způsoby. Předně o nich víte dřív, než vůbec nahodí – dělají hrozný hluk. Jejich vlasce vedoucí k těm voňavým hromádkám jsou jak šipky, které ukazují na místo nebezpečí. Jenže oni jsou i jiní rybáři, říkáme jim potvory převlečené za kamarády.

Tyto potvory jsou nevyzpytatelné. Chovají se úplně jinak. Příkladně o nich vůbec nevíte. A co je podstatné, normální rybáři prostě ráno přijedou a večer odjedou s blbounem. Jak jednoduché! Ráno napadá do vody krmení, našinec si s trochou opatrnosti něco dá a klidně počká, až odrachotí poslední rybář. Potom se v klidu a bez obav nabaští. Jenže některé ty potvory prostě ne a ne odjet. To jste potom nervózní a musíte si dávat pozor neustále. Naučili jsme se dávat si majzla, a to i díky tomu, že nejeden z nás jsme na háčku těch potvor byli.

Specialistka na to je Jarmila. Ostatně také díky její úchylce fotit se získáváme nové cenné informace. Nevíme, čím to je, ale nás velké pouští zpět. Není to nic příjemného a řekl bych docela adrenalinová záležitost, snažit se zbavit háčku. Někdy se to povede, někdy ne. No a to potom musíte vytrpět své a ještě doufat, že jste narazili na tu potvoru za kamaráda převlečenou, co vás nakonec pustí zpět. U nás velkých kaprů je to většinou v pohodě, ale u těch dorostenců, tedy i v případě Haluzáka, je to potom tak těch padesát na padesát. Někdy se ozve tupá rána, jindy se blboun vrátí s vyvalenýma očima zpět. No a často dost dodřený. Asi i na to hřeší naše Jarmila. Tvrdí nám, že se o ni potvory starají a opečovávají ji jako nějakou modelku. Válí se na tlusté podložce, neustále ji polévají vodou, potom se kroutí před foťákem, nakonec dostane hubana a opatrně ji odnesou zpět do vody. Od té šťastnější části omladiny, co měla to štěstí, že ji neklepli, máme informace trochu jiné.

Haluzák se učil relativně rychle. První částí kurzu byl čas a místo. Vysvětlili jsme mu, že větší šanci v klidu se nabaštit má, když si počká do pozdní noci, až rybáři odrachotí od vody. Potom jsme mu také ukázali místa, kam potvory tak často svá sousta s háčky nenahazují. Druhou, složitější částí kurzu bylo naučit ho, jak rozpoznat nebezpečí. Jarmila aktivně ukazovala jak prsní ploutvičkou zvednout mrak krmení a jak odhalit jedno ze zlatavých soustíček, které se chová jinak než všechna ostatní. Haluzák s chutí nasával zrnka jedno po druhém a šikovně vyluxoval všechna až na to jediné.

Učil se rychle. Mohli jsme plynule přejít k voňavým knedlíkům. No, voňavým… Řekněme, že některé vzdáleně připomínají naši domácí stravu, ale většinou to je hrozný smrad. Někdy se musíme až přemáhat, abychom ty kuličky pozřeli. A také chuť, to je prostě děs. Někdy pálí až neskutečně a často i dvakrát. Jenže máme vyzkoušeno, že pár takových kuliček našince zasytí podstatně rychleji než pracné pojídání byť i tučných patentek. Za trochu opatrnosti navíc to i přes tu nevalnou chuť stojí. Výhodou těchto kuliček je jedna podstatná věc: voní, až smrdí tak, že o nich prostě víte okamžitě. No a není nic jednoduššího, než si prostě den počkat, až trochu vysmrádnou. Říkáme tomu, že si je necháváme odležet. V současné době jich je ale málo. Od doby, co k nám nasypali blbouny, spíš převažuje šrot a zlatavá zrníčka. Občas jich do vody pár přistane, ale dřív než vysmrádnou, vyluxují je blbouni. My ale víme, že časem, až se život v rybníce uklidní a většina blbounů zmizí, potvory se prostě vrátí a s nimi i kuličky.

Školení probíhalo celkem poklidně. Stav blbounů v rybníce se utěšeně snižoval. Den po dni jich bylo méně a méně. Také stínů přijíždělo čím dál menší množství. V rybníce začínal být opět větší klid a zavládla pohoda. Haluzák se učil velice rychle a svými kousky nás často i pobavil. Bavil se tím, že do tlamky chytal vlasce rybářů a zběsile s nimi ujížděl rybníkem. To se potom na břehu ozvalo dlouhé pípání a dupot, někdy i žuchnutí a hlasité klení. Přemek se těchto radovánek neúčastnil a Jarmilu s Haluzákem za jejich počínání káral. Tvrdil, že na sebe zbytečně upozorňujeme a že čím dřív to plané vysedávání na břehu rybáře omrzí, tím dřív dají pokoj a vše se vrátí do starých kolejí. No prostě starý morous.

Dny poklidně ubíhaly, rybářů jezdilo čím dál méně, ale začaly se vracet potvory a líčit na nás své voňavé i smradlavé knedlíky. A na Jarmilu přišly její dny. Zatoužila po další fotce. Vytipovala si jednu partičku potvor, upravila se a vyrazila směrem ke kuličce s háčkem. Bez nějakého zbytečného otálení ji slupla, nechala se bez většího odporu přitáhnout k podběráku a zmizela z vody. Nedočkavě jsme čekali na její návrat a historky, kterými nás jako vždy zasype, ale ono nic. Místo vysmáté Jarmily jsme jen sledovali mizející rachotící stín. I Přemek si odpustil své mravokárné komentáře a jen mlčel. Jarmila byla pryč.

Po pár dnech nám přinesl kačer Eda povzbudivou zprávu. Jarmila žije. Ten rybář ji neklepl, ale převezl ji do jiného rybníka. Ačkoli, povzbudivé na té zprávě bylo asi jen to, že Jarmila žije. Zbytek byl jeden obrovský horor, nad kterým může našinec jen nevěřícně kroutit hlavou, ale o tom zase příště.