Kapr František - Povídka druhá

- Kocháč

Z blbouna Haluzák

No co vám mám povídat, od té doby, co k nám do rybníčku nasypali blbouny, bylo všechno vzhůru ploutvemi. Sluníčko ještě nestihlo prosvítit ani příbřežní mělčiny a už stály stíny ve frontách kolem břehů a bombardovaly hladinu. Museli jsme se smířit s tím, že nám nastanou krušné časy.

Přemek byl hodně nervózní, asi víc než kdy jindy. Ono to není jednoduché, hladovět, když starý našinec potřebuje pořádnou porci žvance. Ne že by nebylo co do huby, ale ta dřina, než odloupete slávičky z haluze, než je rozdrtíte nebo než se zavrtáte do takových hloubek bahna, kde ještě něco ke snědku zůstalo. To vám při tom lopocení ani moc nechutná. Už i jindy veselá Jarmila začala propadat depresím a pořád dokola mlela o tom, jak se s takovou může rozloučit s krásným kulatým sexy bříškem. No a při olupování sláviček zase, že pysky bude mít tvrdé a dořezané jak dědek Přemek nebo kdejaký obyčejný mlíčák. A že bez denní porce tlustých patentek ztratí tu krásnou pleť s nádechem červánků. Navíc, že blbouni tropí nesnesitelný hluk a rybník se změnil v zakalenou žumpu, do které neprostoupí ani ten nejostřejší paprsek sluníčka, takže i temně kovový nádech na jejím hřbetě půjde do kopru, tedy kanadského moru. A že bude bledá, hubená a škaredá. Už i já začal pomalu propadat depresím. Líně jsme proplouvali rybníkem a kličkovali mezi vlasci rybářů, až jsme dopluli před potopený strom, u kterého se odehrálo pěkné divadlo, které na dny příští zásadním způsobem nabouralo náš poklidný život.


Autor kresby: gadasnik

Ve větvích jsme pozorovali toho včerejšího blbouna, jak se marně pokouší zbavit háčku v tlamce. Snažil se vytlouct háček z pysku, ale ta potvora protihrot ne a ne povolit. V poklidu jsme zaparkovali, už ani nevím do kolikáté řady hlediště, protože zájem domorodců všeho druhu byl veliký, a sledovali to divadýlko. Na dně pod potopeným stromem ležel líně spokojený sumec Rudolf jak v nějaké ložnici, ve které stojí vánoční stromek plný mňamek. Tím stromečkem byly větve stromu a mňamkou blboun, který dělal psí kusy, aby se háčku zbavil. Ono by to představení tak zajímavé nebylo, jenže blboun asi nebyl zase tak úplně hloupý. Při snaze zbavit se háčku se o slávičky, kterými je strom v některých místech doslova obalený, pořezal na celém těle. Chvíli koukal na ostré slávičky, chvíli na vlasec, potom zase na ostré slávičky a zase na vlasec, až se pustil s novým elánem do odpižlávání svého nechtěného vodítka. To vzbudilo v prvních řadách diváků pochvalné mručení, které následně přehlušil i potlesk několika párů prsních ploutviček. I já se dokonce přistihl při tom, že je mi blbouna líto, a začal jsem mu fandit.

Povyk vyrušil z poklidného polehávání sumce Rudolfa. Líně vyplul zpoza kmene potopeného stromu, aby si plnými doušky vychutnal aplaus. Věděli jsme stejně dobře jako on, že už dávno nejsme jeden druhému nebezpečím, že se prostě jeden bez druhého neobejdeme. Přicházelo období jeho slávy jakožto chrabrého zachránce úživnosti našeho rybníka, které ho navíc odměňovalo neustále plným břichem a vděkem nás starousedlíků. Rudolfův pohyb vyvolal u blbouna novou vlnu energie a ještě větší snahu o vyproštění se ze svého zajetí. Válel ve větvích sudy a dělal všemožné kousky, jen aby se ze svého zajetí vymanil. No a to vzbudilo nový příval aplausu náročného publika. Nechal jsem se také unést a nedočkavě sebou šil ze strany na stranu.

Co vám budu povídat, v hledišti to vypadalo jak při tření. Rudolf stále ještě nepochopil, komu je aplaus určený, a mohutně se klaněl na všechny strany, což vyvolalo salvy smíchu. Osazenstvo začalo skákat jak na gladiátorském zápase mladých štik. Jarmila se dostala do takového stavu, že se přestala ovládat a při jednom neopatrném výskoku málem vypadla z rybníka na břeh. Netrvalo to moc dlouho a Rudolfovi došlo, která bije. Je to starý ješita a takovou ostudu snad ještě nezažil. V okamžiku se rozhodl celou tu šaškárnu ukončit. Proplouval větvemi směrem k blbounovi a z jeho malých oček sršely blesky na všechny strany. Obecenstvo utichlo a čekalo na dramatické finále. Napětí by se dalo krájet, slabší jedinci si prsními ploutvičkami zakrývali oči. Blboun také zpozorněl. Rudolf se kousek před ním zastavil. Dívali se jeden na druhého. Jako by se zastavil čas v celém rybníku, jen krmelce rybářů dopadaly na hladinu v pravidelných intervalech jak tikot hodin posledních dní.

Rudolf se začal pomalu přibližovat s vědomím, že jeho kořist nemá šanci na únik, a blboun pomalu couval, co mu vlasec dovoloval. Vtom Rudolf vystartoval k útoku s dokořán otevřenou hubou a k našemu údivu i blboun, ale v posledním okamžiku uhnul stranou. Rudolf tak nenasál blbouna, ale jen už značně načatý vlasec, který uvízl v jeho kartáčích. Vztekle sebou mrskl a – prásk, kapřík byl volný a pelášil, co mu síly stačily, pryč. Řeknu vám, že tohle jsme ještě neviděli. Většinou nemá takový nebožák žádnou šanci a je odsouzený k rychlému konci. Rudolf vystartuje a slupne ho jak třešničku. I když si pamatuji, jak měl před rokem Rudolf nějaké bolení břicha a na pojídání kapříků neměl ani pomyšlení. Ten chudák, co tenkrát visel ve stromě ukotvený na pevné šňůře, čekal pěkných pár dní, než vydechl naposledy a vysvobodil se tak ze spárů úmorného hladu.

Bylo po divadle. A ač nemáme blbouny rádi, tenkrát jsme si asi vzpomněli na naše mládí a byli jsme rádi, že si ten ješita Rudolf urval z ostudy kabát. Stál tam ve větvích s otevřenou hubou a nechápal, co se to vlastně stalo. Na dlouhou dobu bude od jeho chvástání pokoj. Co naplat, je to jen namyšlený svalovec a kam se ti hrabou na nás kapry.

Vydali jsme se našeho hrdinu hledat. Odpočíval zaparkovaný v přítoku v prokysličené vodě. Ani bychom ho nenašli, kdyby z mezery mezi kameny nekoukal kousek utrženého vlasce ještě obalený sumčím slizem. Nadějná omladina se musí podporovat a to chápal i Přemek a Jarmila. Každý druh má snahu zanechat po sobě nadějný odkaz a stejně tak i my kapři. Dostal jméno Haluzák a ne jen to. Přijali jsme bývalého blbouna mezi sebe a začali ho učit slušnému chování, a jak se věci v našem rybníce mají. Ale o tom zase někdy příště.

Autor: Kocháč - ®

Diskuse k článku (24 reakcí)

Přečteno: 5 931x
Průměrná známka: 1.19

NKapr František - Povídka třetí

Dny poklidně ubíhaly, rybářů jezdilo čím dál méně, ale začaly se vracet potvory a líčit na nás své voňavé i smradlavé knedlíky.

NKapr František - Povídka první

Mým domovem je od mládí malý rybníček, jmenuji se František a v rybníčku žiji už pěknou řádku let společně s dědkem Přemkem a kámoškou jikernačkou Jarmilou.