Bolení rok

13.3.2014 - osprey

Když přijde řeč na lov bolenů, většina rybářů si okamžitě vybaví přívlač a letní nebo časně podzimní lovy pod jezy. Náš nejkontroverznější dravec je ale pořád jen dobře maskovaná kaprovitá ryba a možností, jak ho dostat na háček, je daleko víc. Většinou se nejedná o nějaké specifické techniky a žádná si asi nezaslouží samostatný článek. Takový malý souhrn všech těchto drobností spojený s přehledem toho, jak vypadá kompletní bolení sezóna, už by ale na článek vydat mohl. Konec konců, můžete se o tom přesvědčit. Stačí číst dál.

Nevím, jak jste na tom s chytáním bolenů během roku, ale pokud se najde někdo, kdo bude mít prvního chyceného na Nový rok a posledního na Silvestra, nebudu se vůbec divit. Mě k tomu v obou případech nějaký ten týden chybí, ale lednové i prosincové úlovky mám. Zrovna nedávno jsem viděl, jak začátkem ledna prohání půlmetrový bolda na přehradě potěr ve vodě hluboké po kolena. Šikovný muškař nebo plavačkář s kouskem rohlíku by měli víc než slušnou šanci. Myslím si ale, že právě v této chvíli by často diskutovaná otázka ohledně síly vlasce měla smysl.

Protože na rozdíl od Slováků u nás v lednu nevláčíme (což schvaluji) a protože nejsem šikovný muškař, zbývá mi v nejchladnější části roku plavaná – ideálně s již zmíněným rohlíkem, protože boleni ho mají docela rádi a nejen v zimě. Nikdy se nejedná o cílený lov a boleni to se zimním braním rozhodně nepřehánějí. Pokud ale na řece najdete úsek, kde zimují, čas od času některý hladovější zabere. V mém případě je to tak jeden ročně. V posledních letech, kdy je obsádka řek dost často zamíchána povodněmi, občas ryby zimují tam, kam je proud zanesl. Mnohdy jsou to nepříliš vhodná a hladová zimoviště, ale o to snadnější je cokoli na takové místě chytit. I bolena, když se tam nějaký „zapomene“. Na druhou stranu, úlovky z podobných destinací mě moc netěší a nijak se na ně nehrnu. Beru je spíš jako takové „fleky poslední záchrany“.
Trofejního bolena v zimě skoro určitě nechytíte, ale kupodivu nechytám ani moc těch malých. Nejčastěji se potkávám s kousky kolem půl metru a ty už v tuhle roční dobu na plavačkovém cajku potěší.
Jednou jsem dokonce vytáhl koncem února solidní kousek dlouhý 67 cm, ale to bylo za prsní ploutev. Znám místo, kde v tuto dobu obvykle stojí pěkná ryba, většinou tloušť 50+ a tak jsem tam s boloňkou drhnul dno tak dlouho, až jsem chudáka bolena nabral.

Další etapou na pomyslném bolením kalendáři je duben. To vytahují boleni z přehrady do přítoků k výtěru. Nebudu se chlubit tím, že chytám v onen čas hájené ryby. Oni se chytají sami. Většinou se snažím chytat klasickou pohyblivou plavanou nebo chcete-li, šoulačku. Nebaví mě vysypat do vody kýbl krmení a pak tahat rybu za rybou, což v tuto dobu jde. Takhle se musím soustředit, odhadovat stanoviště ryb, měnit hloubku a chytím toho míň. Pokud vám přijde divné, že si to dělám těžší proto, abych nachytal míň, tak to neřešte, to je v pohodě. Proto si taky nikdy nebudu rozumět se závodníky.
Ale odměnou za to, že si to takhle komplikuji je pestřejší druhové spektrum a různá překvapení, mezi něž patří i boleni. Ne, že by se jich chytilo tolik, ale každoročně se nějací povedou.

Dlouho jsem si myslel, že boleni nenajíždějí do provnaděných míst, přinejmenším ne ti větší. Ale jednou jsem si tak po jaru šoulal a vedle to zrovna zabalili chlapi, kteří si celkem důkladně nakrmili kousek od břehu. Jak jsem je sledoval, moc si se splávkem nerozuměli a tak mě napadlo, že se na ten jejich flíček zajdu podívat. Nepospíchal jsem, ale přece jen jsem po chvilce dorazil na teď už vychladlý a opuštěný flek. Tušení mě nezklamalo – hned mě upoutaly řetízky bublin stoupající ze dna. Tipoval jsem to na cejny a protože pěkný cejn se vyšoulává docela špatně, rozhodl jsem se, že si tu na chvilku sednu, sním svačinu a rozšířím druhové spektrum dnešní vycházky. Udici jsem přehloubil, takže nástraha a jeden brok ležely na dně a splávek pěkně stál mírně nakloněný na jednom místě. Dva cejny jsem opravdu za chvilku chytil, ale pak se splávek rozjel jako střela, já zasekl a po krátkém silném výpadu se mi vyřízla opravdu pěkná ryba. Mrzelo mě to, protože jsem to tipoval na velikého tlouště. Věděl jsem, že takováhle fišle člověku druhou šanci nedá, ale přesto jsem znovu nahodil do stejného místa. A světe zboř se, za čtvrt hodiny přišlo to samé a tentokrát zásek seděl. Ryba šla (ač poměrně nerada) z vody ven a vyklubal se z toho šedesátník bolen. Byl zvěčněn, vrácen vodě a za chvíli potkalo totéž jeho o trošku menšího kolegu.

Tím byl příděl mého štěstí vyčerpán. Asi dva dny poté a jen o pár metrů vedle se ale posadil kolega se sedmimetrovou boloňkou, pořádně zakrmil a kromě kopice bílých ryb vytáhl i jedenáct bolenů, mezi tím tři sedmdesátky. Myslím, že byli zrovna po výtěru a potřebovali se za každou cenu něčím nakrmit.

Jak se voda otepluje, stále víc začíná být patrná bolení aktivita na hladině. Nevím, jestli je to košer, házet hájenému dravci kus rohlíku s háčkem. Ale nezapomeňte - je to přece přemnožená škodná, kterou samozvaní soudci házejí do lesa. Takže já se pro změnu občas neudržím a když kolem nějaká ta stříbrná torpéda trošku slibnějších rozměrů provokativně jezdí, natrhám rohlík a vyzkouším, zda by o něj nebyl zájem. Někdy jen nakrmím oukleje, občas se celá záležitost zvrhne v lov jiných ryb (jednou jsem si takhle zachytal pěkné jeseny), ale občas se začnou žvance rohlíku ztrácet v efektních závarech a to je čas dopravit mezi ně jeden oháčkovaný. Je až úsměvné, jak často se stává, že právě ten zůstane na hladině jako poslední, boleními pysky nepolíbený. Ale nakonec pod ním většinou zakrouží ryba, někdy ho zdánlivě mine, ale po pár metrech se otočí, začne nabírat rychlost, klínovitá vlna se rozjede k plovoucímu žmolku a ten najednou zmizí uprostřed velkého kola. Ještě se můžete podívat, jak se vlasec prudce zařízne do vody a pak už je nejvyšší čas zaseknout…

Zatím jsem neměl to štěstí, že bych z hladiny chytil na rohlík nějaký lepší kus, ale mohu posloužit pěknou historkou, jak se to málem povedlo kamarádům mého kamaráda, když byli u svého kamaráda přes víkend na chatě. Je to jedna z těch, co si vyprávějí rybáři po večerech u piva a mám ji opravdu rád.
Září bylo v plném proudu a kamarádovi kamarádi vyrazili na přehradu vláčet. Bohužel to ale bylo až příliš pěkné září a dravci prostě nešli. Jen pár slušných bolenů se motalo kolem skal a mezi nimi jeden, který prý měl s přehledem devadesát. Já ho neviděl, tak musím prodávat, jak jsem koupil… Možná bych slevil na osmdesát osm. Samozřejmě byly učiněny nesčetné pokusy ulovit některého z promenujících se dravců na vláčecí náčiní. Jenže žalostně selhaly a nešťastní lovci si začali uvědomovat, jak moc jim s ohledem na pokročilou denní dobu kručí v žaludku. I usedli a udělali malé „ubrousku prostři se“. Přitom jednoho z nich napadlo naházet do vody kusy rohlíku – co kdyby. Po nějaké době jeden z nich skutečně zmizel, zakrátko další a pak už to šlo docela rychle. Než nastražili kus dalšího rohlíku na jeden z prutů, byla hladina jako vymetená.
Autor celého nápadu se napjatý tak, že by se na něj dala vybrnkat hymna, doplížil s prutem do míst, odkud mohl nahodit a dopravil sousto na hladinu. Neměl to úplně jednoduché, svah tu byl strmý – trochu skála, trochu suť, ale nakonec se tam nějak usalašil a napjatě zíral před sebe v očekávání věcí příštích. Dlouho se nic nedělo, pak kolem projel jeden z menších bolenů, ale na rohlík jen zběžně „hodil oko“ a pokračoval dál.
Minuty plynuly… a plynuly… a plynuly… Kdo by neznal tu krásnou rybářskou nudu, která se dokáže tak náhle zlomit v nervy drásající akci. Samozřejmě, že muselo uplynout dost minut, aby mohl děj pokračovat tak, jak pokračoval. Když uplynula ta poslední, najednou se vedle rohlíku zhmotnil obrovský temný stín.
Devadesáticentimetrové monstrum mířilo přímo k nástraze… aby se jí v poslední chvíli zdánlivě lhostejným manévrem vyhnulo a pokračovalo v plavbě směrem na volnou vodu.
Takhle ujelo nějakých deset až patnáct metrů. Pak začalo zvolna otáčet a nabírat rychlost. Vzdula se vlna a rostla do výšky. Když to vypadalo, že vyšší už být nemůže, prořízla její hřeben obrovská trojúhelníkovití ploutev. Mezi tou věcí a břehem ležel jen kousek rohlíku a ti, co na tom břehu stáli, nevěděli, jestli se mají dívat, aby to mohli jednou vyprávět u ohně vnoučatům anebo radši vylézt na stromy. Všichni, kdo tam byli a přežili (tj. celá parta krom jednoho, který si byl v houští ulevit a tudíž klíčový moment doslova a do písmene pros…l), později tvrdili, že to bylo, jako když útočí sám Velký bílý.
Možná přeháním, ale rozhodně to byl tak emotivní pohled, že se borec na skále začal mimoděk zvedat. Tentokrát se žádné uhýbání nekonalo. Bolen nasál sousto v plné rychlosti a zplihlý vlasec byl ve vteřině našponovaný jak struna . Zvedající se maník se pokusil zaseknout, ale uprostřed pohybu ho zastihl nápor ryby, takže o tom, kdo nakonec provedl zásek, by se dalo dalekosáhle diskutovat. Mnohem zajímavější ale bylo to, že po záseku bolen ještě zrychlil a mládenec nacházející se v už tak dost vratké pozici tenhle nečekaný silový impuls neustál. Rozhodil rukama, zavrávoral a hodil parádní tlamu. Ačkoli se dole v suti nakonec nějak zastavil, posbíral a až na pár odřenin mu dohromady nic nebylo, při tom pádu upustil prut. A to neměl…
Klacík sice zůstal na břehu zaklíněný mezi kameny, ale když si ho majitel sebral, vlasec byl utržený.

Pojďme dál. Sezóna běží a jak se otepluje, bolení aktivita nabývá na intenzitě – samozřejmě tam, kde nějací jsou. Vláčet se zatím nesmí, ale pocítíte to třeba při lovu na feeder. Jsou vody, kde se po každém dopadu krmítka vrhne na vypadané drobky hejno ouklejí. A mezi ně se zase co chvíli vrhne bolen. Napřed tu a tam, ale postupně se to může opakovat s každým náhozem. Sem tam se stane, že vám nějaký bolení dorostenec zabere ze dna, protože i tam se najde dost rybek, kolem kterých bude šmejdit, ale znám lepší fintu. Potřebujete k tomu jen dostatečně dlouhý návazec - klidně kolem metru, ale to je při říčním feederování celkem běžná věc. Po dopadu krmelce uděláte jedinou věc navíc - podržíte vlasec v ruce a budete ho přidržovat po celou dobu propadání krmítka na dno. Trochu tím zpomalíte jeho klesání a hlavně budete pořád v kontaktu s nástrahou. Možná ucítíte, jak do ní cestou mlátí oukleje pokoušející se uzmout z háčku nějakého červa. Pokud bude sousto malé, můžete drapnout i některou z nich. Možná by to byla nouzová finta pro závodníky, kterým nenajede žádná spodová ryba, ale na druhou stranu, divil bych se, kdyby o tomhle dávno nevěděli.
My budeme oukleje ignorovat. S trochou štěstí nám totiž za vlasec cukne trochu větší ryba – ten bolen, který mezi ně po každém náhozu vletí. Nebude to nejspíš žádný velikán, pravděpodobně mu naměříte něco mezi 40 a 50 cm, ale na feeder je to zajímavé zpestření. Na některých lokalitách si takhle v pohodě vylepšíte skóre o nějakých 3 – 5 bolenů za vycházku a to už stojí i za to, že si tímhle způsobem nahazování (pokud tak nenahazujete úplně pokaždé) trochu zvětšíte zakrmený flek a ze dna pro změnu chytíte o pár čudlí míň.
Pokud s sebou máte víc prutů, můžete si v tu chvíli smontovat jeden extra na boleny (hlavně by měl mít lehčí krmítko, aby se sestava propadala ke dnu pomaleji). Já jsem na to líný a snažím se spíš chytat velikostně zajímavější jedince, což s touhle technikou moc nejde. Ale je to změna, svým způsobem i zážitek a tak občas neodolám a ten vlasec po náhozu podržím...

Muškaři se mohou v jarních měsících vypravit pod jezy a pokusit se zapřáhnout nějakého bolena na mokrou mušku nebo menší streamer (na jihu Čech máme od letoška striktně dáno, že musí mít do 5 cm). Nevím, co na to rybářská etika. Bolen je tou dobou hájený, ale třeba takový tloušť také. Já v tuhle dobu pod jezy moc nelezu (proto bolena na mouchu nemám). Důvodem je hlavně to, že na dně je plno jiker, jak se tu třou jeden po druhým různé druhy reofilních ryb a mě se moc nechce šlapat po rodící se nové generaci mých oblíbenců. Ale jiní tam lezou místy i houfně a co vím, je dost těch, kteří se vypravují na vybrané lokality právě s cílem povodit si na muškařské náčiní pořádnou rybu, kterou bolen kolem 60 cm bezesporu je.
Nikoho nesoudím, nic nekomentuju a kdybych to dělal, stejně nic nezměním. Berte to tak, že ta možnost prostě existuje.

Konečně je tu zahájení lovu dravců. Hodně bolenů je už tou dobou našlapaných pod jezy a tam je také zastihne nápor rybářů. Na hlavu jim začnou padat třpytky, woblery, gumy, popy a spousta dalších nástrah. Zdaleka ne všechny jsou určeny právě jim, ale to boleni nevědí. Je to tudíž jeden z momentů, kdy se dá ulovit slušný exemplář na kdeco, protože po půlroční pauze si dravci přece jen nedávají až tak moc pozor a navíc se pod jezy občas objevují nové ryby, které strávily předchozí sezónu(y) v nějakém klidnějším úseku – ať už co do síly proudu nebo rybářské aktivity.
Zkraje sezóny je zkrátka naděje na slušnou rybu a stojí za to bolenům v prvních dnech po zahájení alespoň chvilku věnovat. Pak už to naopak moc cenu nemá, protože podjezí jsou po týdnu proházená, zbičovaná, přeoraná, ryby vybrané, popíchané a celkově nepříliš ochotné vrhat se na nabízené umělé nástrahy. Přesto se během léta vyplatí pod jezy sem tam zajít, protože sem postupně najíždějí nové a nové ryby – pokud mají odkud a pokud tu nějaké jsou. Krom toho dost bolenů jejich přemožitelé pustí, takže se o ně můžete pokoušet opakovaně, i když ne vždy je taková snaha korunována úspěchem.

Migrace do podjezí mají své zákonitosti. Občas se pod jezy něco natlačí za vyššího stavu vody, jindy ryby vytahují do proudné vody během letních veder, kdy ve vodě klesá obsah kyslíku (to je ta doba, kdy boleni nejméně bojují a kdo je jindy nechytá, přisuzuje jim to jako obecnou vlastnost). Část ryb může dorazit prostě jen tak během léta, přičemž jsou roky, kdy se rybám do podjezí vysloveně chce a jiné, kdy jeví podstatně menší zájem o exkurzi do těchto pro rybáře přitažlivých míst. Každá lokalita je v tomto ohledu jiná a znalost místních podmínek je pro úspěch zpravidla daleko důležitější než špičkové náčiní a top nástrahy.
Vzhledem k tomu, že o bolení přívlači bych do detailu chtěl psát někdy v budoucnu, zmíním tu jen pár hlavních zásad.

Zásada první – většinou se hází daleko a tahá rychle. K tomu je třeba dobře vybírat cajk i nástrahy, ale velká věda to není. Hledači tajných a superdokonalých boleních nástrah časem zjistí, že pokud něco najdou, stejně to nebude fungovat ani všude ani pořád.

Zásada druhá – neproškolený bolen je zejména v proudné vodě snadná kořist (vlasec, pletenka, lanko a někdy i nástraha – to často hraje jen minimální roli). Leckde je ale problém sehnat toho neproškoleného bolena.

Zásada třetí – bolen (zvlášť velký) se nepřelstívá, bolena je třeba překvapit (jakkoli) nebo využít okamžiků, kdy je vzhledem k panujícím podmínkám handicapován. Je to čím dál těžší, protože některé vyžilé kusy už jen tak něco nepřekvapí.

Zásada čtvrtá – pokud chytáte stejně jako ostatní, nachytáte v nejlepším případě to, co oni. Pokud chytáte stejně jako ostatní a ještě k tomu vždycky až po nich, jste evidentně optimisté.

Zásada pátá – čím víc si proškolíte bolení omladinu, tím horší to budete mít, až ty ryby povyrostou. Když už musíte lovit bolení dorost, tak aspoň nástrahy, které vám spolehlivě berou velké kusy, šetřete na ně a neházejte s nimi po každé čudle.

Jestli vám tu nějaké moudro chybí, tak možná se skrývá v širším kontextu některého z těch uvedených nebo mu nepřikládám význam. Možné je i to, že vám ho úmyslně zatajuji, protože jsem sobecký prevít. Každopádně s tímhle bych si v pohodě vystačil.

Pokud stokrát oházení boleni někde v podjezí okázale ignorují vaše snahy o společné foto (nebo o společnou večeři), zbývá ještě možnost pokusit se o úlovek na některém stojáku. Teoreticky je to sice daleko těžší než v bublinách vývařiště, ale zásady tu platí víceméně stejné. Jenom už přece jen víc záleží na vlasci a výběru nástrahy a také okamžiků, kdy jsou boleni ochotni zabrat, je tu k dispozici méně. Zase se tu ale za boleny zdaleka nehoní tolik lidí a máte tedy k dispozici jednak méně ochytané ryby a jednak víc prostoru a času ukázat, co ve vás je.
V případě, že by umělé nástrahy nepřinesly úspěch, můžete to zkusit na živou rybku. Kromě klasického způsobu nastražení se splávkem je tu i prastará finta, kterou využívali někteří rybáři už před desítkami let. Mě na ní trochu vadí právě skutečnost, že se jedná o lov na živou rybku, ale pořád je dost takových, kterým to ani v nejmenším vadit nebude.
Základem je dostatečně velký kus chleba, ideálně patka. Do ní uděláte nožem zářez a navlečete ji na vlasec. Na jeho konci je háček, na který se nastraží živá rybka, ideálně stejná jako plavou v daném místě. Pravděpodobně to bude ouklej nebo plotička. Kousek nad rybkou je zarážka, aby se o ní chleba zastavil a bylo možné nahodit. Celé to pak dopravíte do míst, kde boleni loví. Ke chlebu se brzy sjede hejno rybiček a pokud do něj udeří lovící bolen, zůstane tu jedna rybka „uvázaná“. Po záběru by měl vlasec poměrně snadno procházet rozmočeným chlebem, ale i tak je lepší celkem brzy zaseknout. Velký bolen polyká rychle.
Sám takhle nelovím, ale vím o lidech, kteří to dodnes praktikují a někteří tuto základní verzi dokonce dokázali v mnoha směrech vylepšit. Nebudu k nim ale tak nefér, abych všechno hned roznesl po světě. Třeba na něco přijdete sami.

Celkem málo se ví o tom, že bolen poměrně spolehlivě bere i na mrtvou rybku. Záběry ze dna jsou častější v noci nebo za šera, ale zejména v rychleji proudící vodě se můžete dočkat i přes den. Většina bolenů se chytí v mělkých proudech nebo blízko břehu, což jsou místa, kam mnozí rybáři ani nanahazují. Na podzim může záběr přijít i při lovu candátů v docela slušné hloubce. Jestli lovíte s teleskopy nebo třeba na feeder, to je víceméně jedno. Samozřejmě, dokud si nenajdete nějaký bolení top flek, budou možná převládat záběry jiných dravých ryb, ale chytit na dobrém místě za den na mrtvolku i několik bolenů nebo trofejní kus, to není nic neobvyklého. Jen dobrých míst poslední dobou nějak celkově ubývá.
Dokud jsem ještě nejezdil za rybami po vlastech českých, potažmo moravských a dřepěl jsem u říčky, co nám teče za humny, měl jsem bolení osobák ulovený právě na mrtvou rybku.
Vláčeli jsme tenkrát s kamarádem na mělké rozlitině, u jejíhož okraje byla hlubší jáma. Občas se tu nějaký dravec chytil a my tenkrát ani zdaleka neměli představu, kdy má a nemá smysl tu vláčet. A tak jsme tu vláčeli, přestože byl srpen a okolo poledne. Pečlivě vybraná doba lovu se promítla i do našich úspěchů. Diskuzi nad tím, kdo bude za zeromana a kdo za hovnochyta, jsme nakonec odvrátili drastickým zjemněním cajku. Na rotačku velikosti nula nula nic jsme nakonec chytili pár malých okounků a to to ještě jeden z nich nerozdýchal, protože skončil se všemi třemi hroty i protihroty v žábrech. Ten šťastlivec, co ho takhle zkydlil, jsem byl já a tak jsem si nebohou mrtvolku položil do stínu, že ji donesu sousedovic kocourovi.
Jak jsme se tak snažili lapit další okouní mládě, náhle začalo v mělkém proudu něco velkého lovit. Moudří jsme z toho moc nebyli. Nebyly to klasické zálovy, ani rybky nijak nelétaly vzduchem, jen se vždycky udělalo veliké kolo, které se vzápětí rozplynulo, aby se po pár minutách udělalo jinde.
Samozřejmě jsme okamžitě začali zkoušet všechny možné i nemožné nástrahy, ale tajemný fantóm se jim bez problémů vyhýbal. Když jsme asi půl hodiny marně pokoušeli štěstí, padl můj zrak na mrtvého okouna. Uřízl jsem z něho zadní polovinu s tím, že kocour je beztak tlustý dost, napíchl ji na velký jednoháček a nezatíženou hodil do mělčiny. Prut jsem dal do vidličky z větve, kterou jsem našel na zemi, odklopil řadič, vlasec založil kamínkem a čekal.
Kamarád odmítl druhou půlku okouna, kterou jsem mu v návalu velkodušnosti a s komentářem, že kocour je opravdu vyžraný až běda, nabídl. Dál házel cosi do dáli a snaživě točil kličkou v naději, že za tolik snahy přece musí být nakonec nějak odměněn.
Já točit nemohl a najednou jsem neměl co dělat. Sledovat vlasec, který se houpal, jak se do něj všelijak opíral proud, mě nebavilo a tak jsem čučel porůznu kolem a staral se o cizí chytání víc než o svoje vlastní. Ani už nevím, jak jsem si najednou všiml, že mi z cívky mizí vlasec a to tempem vpravdě ďábelským. Nějakým zázrakem se mi povedlo uchovat si chladnou hlavu, vzal jsem prut do ruky, namířil ho ve směru odvíjejícího vlasce a zaklapl oblouk překlápěče. Když se průsvitné vlákno začalo napínat, zasekl jsem a hned jsem cítil, že proti těm okouním miminům bude tohle jiná liga. Ryba jezdila, tahala, ale místa bylo dost a tak jediné, čím mohla odvrátit svůj osud, byla možnost, že by se vypnula. To se jí nepodařilo a tak jsme společnými silami vylovili bolena 65,5 cm (byl to osobák, tak se nedivte - každý milimetr se počítá).
Dodnes z naší říčky většího bolena nemám a kdybych za rybami nezačal jezdit po všech čertech, možná by to byl můj osobáček dodnes.

Léto máme za sebou a vlády nad krajinou se postupně ujímá podzim. Přelom léta a podzimu je dobrý bolení čas. Dny se krátí, dravci se futrují na zimu a navíc ukládají množství energie do pohlavních produktů, které budou ve svém těle nosit až do příštího jara. V euforii nad tím, že se rozjíždí aktivita okounů, candátů a štik, mnozí přehlédnou, že i boleni chytili „druhou mízu“. Dokonce i ochytané ryby jsou najednou o něco svolnější k dalšímu koketování s pobytem na háčku.
Pod jezy boleni vydrží tak do konce září, někdy až do poloviny října, ale na stojácích je jejich zvýšená aktivita patrná až do listopadu. Jen její podoba se různě mění a počet zálovů s nastupující zimou rychle klesá.
V téhle době mám uloveno dost stříbrných torpéd, mimo jiné i proto, že ostatní vláčkaři už se většinou honí za jinými dravci. Trochu se bojím, že dlouho už to takhle nevydrží, protože dravců celkově ubývá a spousta lidí už zjistila, že v nouzi je i bolen dobrý. Ani já zatím nejezdím na podzim vysloveně za boleny. Ale naskytne-li se příležitost, jsem připraven a umím zareagovat docela rychle.
Samozřejmě k úspěchu v řadě případů potřebujete trochu pozorovacího talentu a dostatečnou dávku mobility. S trochou štěstí si pak můžete třeba i chytit pár bolenů na popa, což je ve většině podjezí už tak provařená nástraha, že si při jejím spatření boleni přikrývají oči ploutvičkami. Miluju lov na hladinové nástrahy a proto dokud to jde, snažím se otravovat lovící boleny právě s nimi. Vidět záběr v přímém přenosu je něco úžasného a klidně na to konto obětuji daleko větší počet ryb, které bych (snad, možná) chytil jinak.

Obecně lze říct, že s podzimem bolení aktivita klesá a většinou už se nemají chuť vrhat na rychle tažená šidítka s rychlou pohybovou akcí. Od října je možné pozorovat, jak výrazně roste úspěšnost gum a to různě rychle vedených. Aktivně lovící ryba možná ještě bude preferovat rychlejší tažení, ale často se boleni chytí i na volně popotahované twistříky a kopýtka spíše přírodních barev. Místy už ale bude problém je najít. Na řekách opouštějí proudy a stahují se do nadjezí, na velkých stojácích podle mě většinou stojí někde ve sloupci. Svědčí o tom mimo jiné i to, že pár bolenů jsem „vygumoval“ z opravdu velkých hloubek nad ještě většími hloubkami. V tomto ohledu ale existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými vodami a prohlásit své zkušenosti za obecně platné moudro, to bych se vydával na tenký led.

Lov v samém závěru sezóny už je o souhře štěstí a příznivého počasí. Znám flek, kde každoročně zimuje mračno ouklejí a jako správní „pastýři“ se jich drží i valná část místních bolenů. Zálovy je tu možné za mimořádně příznivého počasí pozorovat po celou zimu a sem tam zde někdo bolena uloví i v posledních dnech roku.
Podobně se s náhlým záchvatem bolení aktivity můžete setkat i na přehradách nebo pískovnách. Jenom se to už nedá moc předvídat. Dříve či později ale přijde den, kdy se změní počasí a po stříbrných torpédech se na měsíc nebo na dva slehne zem, vlastně hladina. Tím je bolení rok u konce.

Ale protože čas nezadržitelně běží, za chvíli je tu další jaro a celý cyklus se opakuje. V přírodních podmínkách by se všechno opakovalo rok po roce, dokud by nějaké vody a nějací boleni byli. Lidstvo si ale poslední dobou s přírodou dost ošklivě zahrává a tak nevím, co bude za pár let. Každopádně bychom si měli vážit každého dne, kdy věci fungují jak mají a my rybáři můžeme provozovat svůj koníček. A samozřejmě bychom si měli vážit i toho, bez čeho by to nikdy nebylo možné – samotných ryb. Dokonce i takových jako je mnohdy proklínaný nebo opovrhovaný bolen.