Kapr František - Povídka první

- Kocháč

Blbouni jsou tady

Mým domovem je od mládí malý rybníček, jmenuji se František a v rybníčku žiji už pěknou řádku let společně s dědkem Přemkem a kámoškou jikernačkou Jarmilou. Jarmila je o něco mladší než já, přistěhovala se před dvěma lety při velké vodě z rybníku nad námi. Mohu vám říct, že mnohdy je to pořádná štrapáce sehnat něco do huby a posledních pár dní je to o nervy. No posuďte sami.

Před pár dny jsme si s Jarmilou klidně proplouvali naší trasou a užívali si pohodu na cestě do restaurace U Tlusté patentky. Měli jsme tam sraz s dědkem Přemkem jako každý den. Přemek už je starší domorodec a má rád svůj klid. Ona Jarmila je dost ukecaná a Přemkovi často leze na nervy. Přemek má svoje cesty a svá klidná zákoutí, kde si užívá stáří, ale úplně nespolečenský také není. No a my mladší ho rádi vytáčíme. Přemek nemá rád, když mu říkáme dědku, ale už má dost rozumu na to, aby se nehněval dlouho. Také už mu je víc než osmnáct let. Většinou mu to moc dlouho nevydrží a naše provokace přechází s ledovým klidem.

Připlouvali jsme k nádherně prostřené tabuli, Přemek už měl hlavu až po skřele zabořenou v bahýnku a spokojeně snídal a vtom se to stalo. Vyrušil nás hluk. Ten jsme ani moc neřešili, stává se to často, že se kolem rybníka prožene velký stín. Jenže tento stín se zastavil. To většinou bývá znamením, abychom zpozorněli. Často následují rány a dupot na břehu, až je to nepříjemné a mráz projíždí postranní čarou. Tyto velké stíny s sebou vždy přináší nebezpečí a není radno je podceňovat. Nejsou to stíny ptáků, kterých jsme se děsili jako puberťáci, když jsme ještě byli malí a nejeden z kamarádů byl prachsprostě sezobnut. V podstatě se bojíme už jen těch velkých skvrn a z nich vylézajících menších skvrn. Říkáme jim rybáři. Už nás nějak zásadně netankují ani štiky a sumci, ale ti rybáři, to je někdy problém.


Autor kresby: gadasnik

Tahle velká skvrna se zastavila, což by ani nebyl zásadní problém, ale těch malých skvrn, tedy rybářů, co začalo pobíhat po břehu! Dělali při tom hrozný hluk. Nedalo se nic dělat, zvědavost nás dohnala podívat se, co na nás zase ti blázni vymysleli a čím nás zase pobaví. Většinou bývá s těmi, co dělají největší hluk, i největší sranda. Jenže ejhle. Do vody nezačali padat červi, šrot a ty voňavé knedlíky. S obrovským rachotem nám v rybníčku přibýval jeden blboun za druhým. Říkáme jim trochu hanlivě blbouni. Je to kapří omladina, a to většinou bez kapky vychování. Tedy ne že by byli všichni úplně blbí, ale většina je marná a dlouho se u nás neohřeje.

O Přemka se pokoušel lehký infarkt a bylo na něm vidět, že má minimálně po náladě. No aby ne, tohle se pravidelně opakuje každý rok. A když už je v rybníku skoro klid a našinec skoro zapomene na ten stres, zarachotí to na břehu znova a všechno začne nanovo. Trochu Přemka chápu. Už je starší a dobývat potravu z míst, kde ji blbouni okamžitě nevyžerou, to dá někdy dost práce. Jednoduše není nad prostřenou tabuli plnou tlustých patentek. Ale na ty budeme muset nějaký čas zapomenout.

Nezbylo nám nic jiného než si na dlouhou dobu naplnit břicha co jícen ráčí s minimálním úsilím. Ani nám nechutnalo, toho křiku a ten chaos, prostě peklo. Netrvalo to dlouho a blbouni našli i naši restauraci. Chvíli na nás koukali jako jelita a evidentně měli takový hlad, že by sežrali i knedlík z plastelíny. V okamžiku bylo U Tlusté patentky vymeteno a blbouni se hnali dál. No potěš sardel, to nám ten den pěkně začíná.

Zašití pod vrbičkou jsme s Přemkem a Jarmilou sledovali ten mumraj. I ostatní obyvatelé rybníka nelibě nesli tyto nové obyvatele. Blbouni šmejdili jako střelení, jak kdyby viseli na háčku, sem a tam… Měli jsme po klidu, snad jen drobné rybky se zaradovaly. Ony totiž zase budou mít klid od staré nenažrané štiky Boženy a sumce Rudolfa. Pomineme-li tyto menší ryby, nastala snad hlavně pro dravce doba hojnosti. A sumec Rudolf nelenil a ze svého úkrytu vystartoval do hejna blbounů a nasál jednoho z nich. Snad si to ostatní ani neuvědomili, že jich je o jednoho míň. Jako by ani sumce neznali a nevěděli co od něj očekávat. Zmateně se rozprchli do všech stran. A ani štika Božena nelenila. Je to stará harcovnice a jednoho menšího blbouna pěkně doběhla a už si opírá břicho přecpané k prasknutí o kořen pod vymletým břehem. Byla to pěkná podívaná, a byť se jednalo o kapříky, vůbec jsme jich nelitovali. Nemějte nám to za zlé, to je prostě tvrdá realita, hlad je potvora.

Božena s Rudolfem spokojeně trávili svůj vydatný oběd, ale my už začali pociťovat hlad. Nedá se nic dělat, musíme se začít trochu víc snažit a hledat potravu tam, kde to dorost neumí nebo spíš nezná, a doufat, že ti troubové rybáři, co sem blbouny nasypali, si je zase hodně rychle odvezou. Netrvalo to dlouho a od hráze rybníka byl slyšet známý zvuk. Jarmila zahlásila, to jede ta stará masařka, no sláva, a asi nebude sám. Sám nebyl. Během chvíle začaly bombardovat hladinu našeho domova koule šrotu ze všech stran. Jak bychom si zavdali, ale nejsme blbouni, tohle už známe. Normálně počkáme, až rybáři odrachotí od vody, a potom si zavdáme, ale to jste měli vidět blbouny.

Vrhli se na šrot a sousta na hácích stejně jako před tím na ně štika Božena se sumcem Rudolfem. Byla to podívaná k popukání. Stíny na břehu stály asi ve frontách, protože sotva se ozvala tupá rána, nastoupila další skvrna a na hladinu dopadla nová koule šrotu. Minutu ticha jsme za padlé držet nemuseli a asi ani dvě, nedělá nám problém mlčet i delší dobu, tedy kromě naší kolegyně. Jarmila přijímala sázky od starousedlíků a pobaveně upozorňovala na ty nejzajímavější kousky, co blbouni na háčcích předváděli. Jednomu se dokonce podařilo vletět mezi větve padlého stromu a tam se dokonale zamotat, tak, že se celou vodou ozval prudký zvuk utrženého vlasce a zakletí rybáře. Rudolf ležící na dně pod ním jen líně popojel a zase zalehl. Blboun měl velké štěstí a pro dnešní den vyhrál a získal cennou zkušenost. Až později jsme ho pojmenovali Haluzák, ale o něm až příště.

Toho dne se podařilo rybářům odvézt od vody hodně našich nových spolubydlících. Spousta z nich u nás dlouho nepobyla, ale tak je to každý rok. Stíny postupně odrachotily a oddupaly od našeho rybníka. Nacpali jsme se v klidu zbytky krmení, co nezvládli zbaštit blbouni, kteří přežili, a odpluli jsme do našich nočních míst.

Autor: Kocháč - ®

Diskuse k článku (71 reakcí)

Přečteno: 10 717x
Průměrná známka: 1.26

NKapr František - Povídka druhá

Co vám budu povídat, v hledišti to vypadalo jak při tření. Rudolf stále ještě nepochopil, komu je aplaus určený, a mohutně se klaněl na všechny strany