Letní přívlač

- Robert Pecha

Začíná se rozednívat a opět se mi podařilo při vstávání předehnat i ptáky. Vymetená obloha ožívá na obzoru zlatým pásem a je jasné, že je zaděláno na další parný den.
Jsem od přehrady necelých sto metrů a začínám našlapovat jako zloděj, protože nechci vyplašit ryby pouhým příchodem. Voda je zde mělká, střídmě porostlý, mírně svažitý břeh se plynule noří pod vodní hladinu. Jedním okem sleduji kam šlapu, druhým kontroluji ruce při sestavování prutu. Poslední desítky metrů zdolávám snad čtvrt hodiny. S uspokojením konstatuji, že se v nádrži udržel na tuto dobu nezvykle vysoký stav vody a pobřežní porosty zůstávají zatopeny. Proutí čouhající z vody jako párátka spolehlivě odrazuje bobkaře, kteří by tu normálně seděli po pár metrech jako na závodech. Teď však raději zaujímají postavení na protějším břehu. Z pokleku obhlížím jediné místo, které by ještě tak připadalo na položenou v úvahu. Je to nepravidelná výseč vyčištěná od klacků. Začnu zde, protože později již bude místo určitě obsazené.
Jsem tu skutečně brzo, je ještě šero a tak si lámu hlavu, co dnes nabídnu jako první. Ze zkušenosti vím, že pouhá světlá barva nemá za těchto podmínek ten správný přesvědčovací účinek a tak přebírám nástrahy, které by na sebe poutaly pozornost i jinak než jen opticky. Tahám z krabice energicky pracujícího dvoudílného woblera imitujícího asi 8 centimetrů dlouhou ouklejku, zapínám karabinku a nahazuji. Tedy spíše se pokouším nahodit; dnes jsem si vzal na vláčení úplně netypickou sestavu a nějak se mi nedaří odhodit woblera na požadovanou vzdálenost. Matchový prut 4,5 metru s pršákovými očky a Fire Line 0,12 si moc nerozumějí. No nic, tahle kombinace má přijít ke slovu později, tak budu zatím improvizovat. Nakonec volím trojku vibraxku s měděným křídlem. S rotačkou se toho moc vymyslet nedá a tak vějířovitě prohazuji volnou výseč. Po pár hodech se opatrně stavím na nohy a přikrčený tiše zabroďuji až nad kolena. Mechanicky nahazuji a pozoruji hladinu. Je tu docela živo, všude se objevují kolečka a sem tam něco šplouchne. Vracím se pohledem k prutu když tu koutkem oka registruji pohyb. Snažím se zaostřit oči pod hladinu, která se leskně vycházejícím sluncem a rozeznávám slušnou rybu, která si to šine skoro přímo na mě. Přestávám navíjet, abych to zjevení nevyplašil. Bez pohnutí hlavy si prohlížím bolena, který mě míjí ve vzdálenosti dvou metrů. Do pytle, to je ryba! Metr nemá, ale moc jí nechybí. Tohle je jeden z těch, kteří mě zde neustále provokují, kvůli tomuhle jsem se k vodě tak přikrádal! Nevzrušeně odplouvá aniž by změnil směr. Počítám, že mě tedy neviděl. Ještě chvilku poté co je pryč vyčkávám a pak bleskově navíjím. Prut se ohýbal už pod odporem samotné rotačky a teď je tam navíc ještě nějaké svinstvo ze dna. Před očima se mi houpe trs starého listí prošitý trojhákem. Jednou rukou za něj nervózně trhám a jemná špička prutu poslušně amortizuje mou snahu. Skoro nahlas nadávám, opírám si prut o předloktí a cupuju listí oběma rukama. Rvu za to s takovou vervou, že se mi rozepíná karabinka. Ruce se mi klepou když ji zapínám. Ježíšmarjá, dyť mi ta ryba uteče! Přestávám hlídat prut a ten klouže navijákem napřed pod vodu. Do pr...! Vyklepávám vodu z navijáku a mírně nepříčetný zbrkle nahazuji směrem zmizelého bolena. Rotačka se snáší mezi proutí. Snažím se jí přibrzdit ještě v letu a dosahuji pouze toho, že se namotává na šikmo čnějící haluz. Zběsile trhám prutem a jako zázrakem třpytku vyprošťuji. Nový nápřah a konečně to letí tam, kam chci.
Znovu a znovu mělce tažená rotačka do omrzení čeří hladinu. Najednou zpozoruji, jak se od hrany zatopeného porostu odpoutává šípovitá vlna a pronásleduje moji nástrahu. Co mám dělat? Přidávám na rychlosti a hlavou mi bleskne, jestli to útočník při tomhle tempu vůbec může stihnout. Ani nedomyslím a šíp se ztrácí pod hladinou a téměř zároveň se rotačka ztrácí v bílé pěně mohutného šplouchance. Impulzivně sekám a jako hypnotizovaný pozoruji katapultovanou rotačku, která mi míří mezi oči. Na poslední chvíli se skláním stranou a vnímám náraz do prsou. Lezu z vody jako spráskaný pes, při uhýbání jsem si nabral do broďáků a třpytka se mi houpe na košili jako metál. Lížu si rány a pomalu se vzpamatovávám ze zklamání. Ať to probírám jak chci, docházím k hořkému závěru, že nemám se na co vymluvit. Pohnojil jsem to.
Vydávám se po břehu proti východu slunce a očima pátrám po hladině mezi trčícími kmínky. Ráno už je v plném proudu, síla sluníčka je znát i když je teprve nízko nad obzorem. Moji pozornost připoutává nepatrné zvlnění asi třicet metrů přede mnou blízko břehu. Pozoruji to místo, ale vlnky se rychle rozplývají. A už to vidím znova. Vějíř drobných rybek se rozstříkl po hladině - začínají lovit okouni! Posledně jsem je bezmocně pozoroval s krátkým prutem, který mi neumožňoval manévrovat s nástrahou mezi překážkami. Dnes jsem tedy patřičně vybaven, včetně pevné šňůry, která jak doufám mi dovolí podržet úlovek na uzdě, aby se nezapletl do porostu. Vybírám osvědčeného bílého twistera se sametově perleťovým leskem, lehoučkou hlavičku do mělké vody a nahazuji podél břehu. Bohužel mi to zase moc nelétá a tak dělám několik kroků směrem k okounímu lovišti. Přitahuji twistera a libuji si, jak se dá na dlouhém prutu bezchybně ovládat. Okouni se mezitím stěhují jinam a já jsem jim v patách. Nahazuji do blízkosti zčeřeného místa a přitahuji bez výsledku.
Okouni podnikají nájezdy již dobrých patnáct minut a já jsem ještě nezaznamenal záběr. Že bych je rušil já sám? Měním hlavičku twistera za těžší a mohu tak dál nahodit. Je to podstatně lepší, jenom musím rychleji přitahovat, abych neuvázl na dně. Teď se mi dokonce několikrát podařilo protáhnout twistera napříč mezi prchajícími rybkami. Jak to, že pořád neberou? Rozhoduji se vyměnit twistera za něco nenápadnějšího a po chvilce přehrabování nastražuji tmavě zeleného ripera s flitry a černým hřbetem. Čekám na první zalovení a o kousek jej přehazuji. Riper překonal čilým tempem asi dvoumetrový úsek a já konečně ucítil v prutu odpor dravce, který jej považoval za snadnou kořist. Zasekl jsem okouna ve vzdálenosti několika desítek metrů a hned mi dává najevo jak jsem se mýlil, když jsem si myslel, že ho dokáži z toho dřevěného bludiště vyvést. Prvním výpadem se okoun věší na větev a nic mi nepomáhá povolovat mu aby se sám vymotal. Jdu mu naproti nerad, protože mám obavy, že vyplaším zbytek hejna. Okoun visí těsně pod hladinou v hloubce asi ke kolenům a má velikost tak akorát, aby si zajistil pobyt v mé tašce. Rozhlížím se po dalších projevech těchto dravců a objevuji je o kousek dál v dosahu nahození. Ani se neobtěžuji vybrodit a nahazuji jejich směrem. Riper tentokrát zaujal pouhým dopadnutím na hladinu a už jej uchvátil rozvášněný okoun. Chvilku se marně pokouším rybou manévrovat a pak si pro ni pokorně kráčím. U další ryby si již na nic nehraji a bez servítků ji špendlím k nejbližšímu kmínku. Okouni začali lovit všude okolo mne a tak během následujících čtyřiceti minut sbírám ryby jako borůvky. Je to skoro stoprocentní metoda, jsou seknutí většinou poctivě a nedokáží si háček z křehkých pysků vytřepat. Úlovky jsou co se týče velikosti rozmanité, mezi patnácti a třiceti centimetry.
Ráno mezitím přešlo v dopoledne a slunce to rozbalilo naplno. Okouní snídaně pozvolna ustala tak ještě pár hodů a domů. Nahazuji do volného oka asi pět krát tři metry. Riper dopadá k proutěnému plůtku na straně blíže břehu a já jej vedu podél. Náhle vnímám zavlnění porostu a mohutný vír stáčející se v místě ze kterého prudce akcelerovala ryba. Směr charakteristické vlny mě nenechává na pochybách, že dostávám druhou šanci. Ve zlomku vteřiny mám srdce v krku a sleduji, jak dravec stíhá průsečík šňůry a vodní hladiny. Nutím se zavřít oči, abych nepodlehl reflexu a opět nezasekl příliš brzy. Na okamžik je zavírám, ale nedá se to vydržet. Otevírám oči a zároveň cítím mocný úder do prutu. Sekat ani není potřeba. V první chvíli nevím jestli navíjet a pokoušet se o zdolávání v malém prostoru nebo povolit a modlit se, aby ryba sama vyjela na volnou vodu. Ohnutý prut a tiché souvislé vrčení cívky protáčející se přes brzdu signalizují, že se rozhodla beze mne. Každou buňkou v těle vnímám její nijak překotnou, leč přesto nekompromisní jízdu, když v tom se oblouk prutu nečekaně vyrovnává. Se zlým tušením se snažím dopnout šňůru. Navíjím zplihlý ničím nezatížený konec a pátrám, kde se stala chyba. Mírně odřený Fire Line usvědčuje z krádeže riperu štiku. Lezu z vody, pro tento den už definitivně a bilancuji: štiku vzal čert, za tu nemůžu, jenže ten bolen, ten bolen mě bude mrzet zatraceně dlouho.

Autor: Robert Pecha

Přečteno: 10 891x
Průměrná známka: 1.72

NGumové nástrahy

Trh s gumovými nástrahami se žene neustále kupředu, začínají se napodobovat vedle rybiček a „červů“ také ráčci, pijavice, malí úhoři a kdo ví co ještě!

NZlatá bójka

Na prutu má ponorku, která míří někam k Litoměřicím. Bolen je určitě ještě větší než ten první.

NOrava

Po ohrnutí gumáků vidím na kalhotách už jen přimrzlé ledové rampouchy vedoucí dolu k chodidlům.