Místo konání: JAR, přehrada Bloemhof Datum konání: 18.-24. 11. 2013
Složení českého týmu: Závodníci: Radek Štěpnička, Petr Bromovský, Vláďa Hrabal, Martin Maťák, Josef Konopásek Náhradník: Milan Štěpnička Státní trenér: Roman Srb Doprovod týmu: David Kolařík, Franta Pelíšek, Luca Pergreffi s trenérkou Terezou, Martin Štěpnička, Radana Srbová a Věra Papírníková
Moje cesta do Jihoafrické republiky začala zhruba rok před konáním šampionátu. Státní trenér Roman Srb mi dal nabídku a možnost chytat na MS ve feederu. Ani na chvilku jsem neváhal a velice rád jsem přijal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že pro Romana, i pro mě, to nebylo úplně jednoduché, protože spoustě lidí se mohlo zdát, že když pravidelně nechytám na feederových závodech, nominaci si vlastně nezasloužím. Na druhou stranu státní trenér má možnost vybrat si dva závodníky bez nominačního žebříčku a je plně v jeho kompetenci doplnit si na závod MS tým.
Pro mě bylo důležité, že závod se bude konat až po ukončení plavačkové sezony, takže budu mít dostatek času se na tuto akci připravit. Věděl jsem, že pokud by se mi nepodařilo závod zvládnout, dostal bych se asi pod větší kritiku než kdo jiný, ale to mě neodrazovalo. Čas od nominace plynul rychle a po nabité sezoně, během které jsem si odchytal ME v Srbsku, MS klubů v Itálii, MS v Polsku a celou domácí sezonu, tady byl podzim.
Informace o chytání v JAR sice pomalinku přibývaly, ale asi nikdo z nás netušil, do čeho vlastně jdeme. Věděli jsme, že hlavní lovenou rybou bude kapr, jakýsi místní sumec a možná amur. Podle těchto zpráv jsme se domluvili, hlavně na společné schůzce v Pardubicích, že s sebou budeme brát jen minimální množství krmení a posilovačů z Čech. Budeme v této věci spoléhat hlavně na místního dodavatele a s sebou vezmeme pouze krmení 3000 Sensas Carp, doplněné o sypký a tekutý Sensas Carpix. Každý ze závodníků bude mít velký problém, aby se vešel do maximální povolené váhy, která vychází zhruba na 45 kg na závodníka, a proto nikdo nesmí brát zbytečné věci navíc.
Pro mě byla velmi důležitá jedna věc, a tou byly háčky. Věděli jsme, že se bude chytat i na delší vzdálenost. Při chytání na samotnou kukuřici mám i v Čechách velký problém s tím, že mi dost kaprů padá. Navíc velikosti háčků na MS nesmí překročit 7 mm od hrotu k ramínku. Háčky série NK 800, které běžně používám na chytání kaprů, jsem pečlivě přeměřil. Vypadalo to, že velikost číslo 8 se do této velikosti vejde, a pro mě by to měl být ideální háček, kterému věřím. Zabalil jsem si s sebou ale snad dalších dvacet druhů háčků všech možných velikostí, některé i s očkem. Dokonce mezi nimi byly i vyloženě kaprové háčky, kdyby náhodou ty mé NK 800 byly ještě moc tenké a kapříci by se vyřezávali.
Feederových krmítek mám velké množství a o ty „top“, které by měly fungovat, se staral hlavně Láďa Hrabal. Ostatní věci jsem moc neřešil a nechával je v klidu. Pořád jsem si říkal, času dost.
Je tady pátek ráno 15. listopadu a já po náročném týdnu, ve kterém jsem dodělal vše potřebné v práci, začínám balit. Volám ještě Láďovi do Olomouce, také Radkovi, co tedy vlastně s sebou berou, a už jdu na to.
Na pruty jsem měl připravený speciální tubus do letadla. Zjišťuji ale, že do něj dám maximálně tři feederové pruty, a tak zůstává doma. Chci si vzít čtyři pruty Colmic Laredo (heavy feeder), jeden Legend Feeder (extra heavy) a dva Virtual do 120 g. Jediné, co mi tedy zbývá, je vzít si klasický čtyřkomorový obal Garbolino a pruty dát po dvou do plastových tubusů od děliček. Přidávám ještě deštník, dvě podběrákové tyče, závitové vidličky a držák na pruty. Pak se pouštím do navijáků. Tady je to jednodušší: beru tři navijáky Shimano Super Baitrunner, Stradic FC, Aero Technium Match a tři náhradní navijáky mi k sobě bere Luca. Balím ještě vezírek, dvě podběrákové hlavy, krabičky na živé krmení, krmítka a pár drobností jako karabinky, gumové korálky a nějakou pletenku.
S ostatními a s Romanem máme domluveno, že vezmu nějaké vlasce navíc pro všechny. Balím tudíž navíc Colmic Fendreel od průměru 0,18 mm až po 0,25 mm po deseti kusech a po pěti návazcový vlasec Colmic Mimetix od 0,12 mm až po 0,19 mm. Přidávám pár sáčků arabské gumy na lepení červů, tekuté a sypké posilovače Carpix, které mám u sebe pro všechny. Balím vše nejnutnější, co potřebujeme. Všechno se zdá být lehké, ale když k tomu přidám kufr s oblečením, vidím, že celková váha bude o dost větší, než jsem si představoval. Máme společnou letenku a společnou váhu, proto doufám, že to snad nějak dopadne. Nenapadá mě, co bych měl nechat doma.
V sobotu ráno se loučím s rodinou a vyrážím k Radkovi domů, kde nechám auto. Cestou se ještě stavuji u bratra na rybníčku ve Stojicích u Heřmanova Městce, kde se zrovna konají závody v přívlači. Shlédl jsem prvních deset minut závodu, dal jsem si jeden čajík ve zmrzlém ránu a pokračoval dál do vesnice Horní Krůty. U Radka parkuji, dáváme si kafe, a protože čekáme na Milana jako našeho hlavního řidiče, dáváme si ještě dva malé panáčky, ať se nebojíme. Pak už vyrážíme na letiště v Praze. No a co by to bylo za řezníky, kdyby ještě nebyla zastávka na něco typického! Takže si dáváme ještě pečené kolínko na cestu a už můžeme pokračovat.
Na letišti se vítáme s ostatními a začínáme pomalu řešit naši celkovou váhu. Hned zjišťujeme, že to bude asi velký problém. Ostatní se sotva vejdou do váhy 45 kg a já s těmi věcmi pro všechny nemám vůbec šanci. Když se dozvídáme, že budeme doplácet asi 1 300 Kč za každé kilo nadváhy, znovu otevíráme kufry a dáváme pryč některé věci jako deštníky a tekuté posilovače, všechno, co snad nebude potřeba. Pak jdeme na ostro na společné vážení a s odřenýma ušima se dostáváme do společné váhy. Radkovi se dokonce podařilo zapůsobit na slečnu u odbavení a ještě tam dostal 40 kg Sensasu, který by musel zůstat doma. Jsme spokojení a můžeme vyrazit na první, hlavní část trasy Praha-Dubaj.
V letadle hrajeme videohry, někdo se dívá na filmy, do toho svačinka… Tahle cesta nám celkem pěkně utekla. V Dubaji nás čeká asi tříhodinová přestávka, proto se přesouváme na správné místo odletu do Johannesburgu a jdeme na dvě pivka do baru. Pak nasedáme do letadla a tato cesta už tak rychle neutíká. Ačkoli se snažím spát, už se příliš těším na přistání. Konečně Johannesburg! Vyzvedáváme si věci a hned u východu z letiště je poznat, že jsme opravdu na jiném konci světa. Příjemné teplo a svěží větřík, prostě paráda.
Vyzvedáváme si auta, nastavujeme navigace a vyrážíme do města Bloemhof vzdáleného asi 300 km. Po opuštění krásného Johannesburgu začínáme poznávat JAR alespoň z auta. Je vidět velký rozdíl, hlavně v bydlení místních obyvatel. Někteří bydlí v plechových boudách na polích. To je opravdu drsné. Vůbec tady nejsou benzínky, takže když asi po 80 km jednu objevíme, s radostí a hlavně s velkou žízní ji vítáme a občerstvujeme se. Je zajímavé, že tu není žádný alkohol ani pivo. Dáváme si tedy vodu a malou svačinu. Na této benzince jsem si přesedl do malého auta k Lucovi a pokračujeme v cestě.
Velmi nepříjemným zážitkem bylo, když při průjezdu jedním malým městem jsme najednou uslyšeli policejní sirénu. Obě naše dodávky před námi pokračovaly v cestě a vedle našeho osobáku přijížděla bílá toyota Hilux. Řekl jsem Lucovi, ať nezastavuje a jede dál, ale moc to nešlo, po chvilce zastavil. Místní občan tmavší pleti nám z auta naznačoval, ať zastavíme na odstaveném parkovišti, kde bylo velmi hojně místních obyvatel. Rychle jsme se domluvili a pokračovali jsme po hlavní silnici. Moc jsme si nepomohli, ale alespoň jsme vyjeli z města. Toyota nás rychle dojela a přímo před námi nás zablokovala. Vyběhl místní občan, velmi rozčilený, a nadával něco v tom smyslu, že když nám řekne zastavit, tak budeme stát. Luca se ho s klidem jemu vlastním zeptal, jestli to je policie, a když odpověděl, že ne, rychle jsme nastartovali a pokračovali v cestě. Konečně nám dal pokoj. Vůbec si nedovedu představit, co by se stalo, kdybychom zastavili na parkovišti, kde chtěl.
Už bez jediné další zastávky se pomalu přibližujeme k našemu cíli, městu Bloemhof. Je asi šest hodin odpoledne a my konečně dorážíme. Jsme ubytovaní ve velmi příjemných bungalovech. Vše potřebné máme zajištěno a ihned po příjezdu přichází místní člověk, který pro nás zajišťuje sedačky (bedny) na chytání. David Kolařík se svojí skvělou angličtinou zkouší získat co nejvíc informací a já jsem spokojený. Je to místní závodník a říká nám konečně něco bližšího a přesného o chytání na jezeře. Ideální vzdálenost je prý 60-70 metrů, na háčku kukuřice, krmení místní, které máme připravené, a krmení s barvou používat jen třeba každý třetí až čtvrtý nához, vlasec na navijáku 0,22 mm, návazcový 0,18 mm.
Každý z nás si dává dohromady bednu a začíná si pomalu připravovat nebo spíš dávat dohromady věci po cestě. Něco stíháme do večeře a zbytek potom. Velice mile mě překvapilo jídlo a neměl jsem s místní stravou celý týden jediný problém. Do přípravy prutů se pouštím přesně podle popisů místního rybáře. Chystám si tři Lareda a vím, že první trénink bude takový seznamovací, budeme se spíš rozkoukávat.
Pondělí, 18. listopadu
Ráno v 6:30 budíček, na sedm je připravena snídaně, po ní nakládáme vše do auta a každý už se nemůžeme dočkat, až uvidíme tu vodu, kvůli které cestujeme přes půlku světa. Při průjezdu přes hlavní most už vše vidíme. Je to obrovské, ani z jedné strany není vidět konec, prostě neuvěřitelná plocha! Za mostem odbočujeme vpravo na prašnou cestu vedoucí do rezervace, u brány se zdravíme s hlídačem. Zastavujeme na parkovišti a už přebíráme rozpis tréninkových boxů na celý týden. Dneska sedíme na č. 13. Je to velmi blízko mostu, ale příjezd je kolem vody po písčité cestě, ve které spousta aut zapadá. Společnými silami se dostáváme na náš box a začínáme přípravu prvního tréninku. Vlevo od nás jsou Maďaři a na pravé straně Italové. Já sedím hned vedle Maďarů, ale plato po mojí levé ruce zůstává prázdné, protože trénují jen v pěti lidech a každý tým má připraveno šest míst.
Připravuji si věci, dostávám místní krmení, kukuřici, trochu červů a žížal. Navazuji si pruty s průběžnou montáží, háček NK 800 č. 8 a 50 cm dlouhý návazec, krmítko 50g se spodní zátěží. Měřím si vzdálenost na 65 m, natvrdo zaklipovávám všechny tři pruty a mám hotovo. Začínáme chytat v deset hodin. Nejdřív posílám do vody asi pět šest velkých zakrmovacích krmítek. Dávám si záležet na přesnosti, a hlavně aby mi krmení vypadlo po náhozu z krmítka. Možná se to někomu zdá jednoduché, ale já jsem věděl, že tohle musím mít za ten týden precizně zvládnuté. Krmení nesmí být moc mokré, ani suché, nesmí se do krmítka cpát ani moc, a ani málo, nesmí se rozbít na hladině, ale uvolnit se při prvním pohybu hned na dně.
Začalo se chytat. Na háčku mám kukuřičku. Záběry nějak nepřicházejí, a tak občas dokrmím a zase čekám. Asi po hodině a půl jsem se dočkal - mám prvního jihoafrického kapra. Je to klasický šupík jako u nás, takže pohodička. Snažím se dál dokrmovat občas velkým krmítkem, ale jak střídám pruty, zdá se mi, že záběr přichází vždycky spíš na menší krmítko. Nijak jsem to neřešil, ale až teď, s odstupem času, vím, co to znamenalo.
Za pondělní trénink jsem chytil čtyři krásné kapry mezi dvěma a čtyřmi kilogramy, k tomu dva amury a jednu yellow fish (taková podoustev se šupinami amura). Spadla mi pouze jedna ryba a byl jsem velice rád, že nemám problémy se svými háčky. Maďaři vedle mě nechytili skoro nic. Pokud jsem mohl vidět, chytali strašně blízko, a když něco vytáhli, byla to jen yellow fish. Ostatní z výpravy se také docela trápili a Italové na druhé straně to samé. Jenom jeden z nich chytil údajně deset kaprů, hlavně za odpoledne, na strašnou dálku, snad sto metrů od břehu. Od sobotní cesty jsem tvrdil jednu věc: že ryby budou najíždět až někdy ve čtvrtek nebo v pátek, takže dnes se stejně nic dít nebude. Večer si připravuji další prut, Colmic Legend Feeder. Neskutečné poleno! :-) Věděl jsem, proč ho mám s sebou. Navazuji 0,25mm šokovku z Fendreelu a na naviják dávám vlasec Fire Carp 0,21 mm (rychle se potápějící vlasec). Stejnou kombinaci mám i na dvou Laredech. Chci se dostat dál a mít jistotu, že mi to při náhozu nepraskne.
Úterý, 19. listopadu
Snídaně v 6:30. Balíme a odjíždíme na trénink. V pondělí jsme se na večerní poradě domluvili na přesnějším chytání, kdo bude co zkoušet. Navíc po pondělním tréninku už chodily první informace o Angličanech, kteří chytali výborně. Davida Kolaříka jsme určili (vzal to dobrovolně) jako špiona „Anglánů“, takže jakmile si odbyl povinnosti s rozmícháním krmení a ostatních věcí, vyrazil na špionáž. Já zkracuji lovnou vzdálenost o pět metrů a jdu na rovných 60 m. Dávám si za úkol pořádně rozkrmit místo a věřím, že na takové vodě, s velkou rozlohou a množstvím kaprů, kteří tady musí být, to prostě ukrmím a bude to mazec.
Jenže, opak je pravdou! Na základní krmení jsem dal 15 velkých krmítek, a když do hodiny nepřišel záběr, začínám krmit znovu. Jeden prut nechávám nahozený (na tréninku nikdo nezakazuje chytat na dva), abych věděl, jestli dorazí nějaký záběr, a druhým prutem ve vlažném tempu snad hodinu krmím. První prut možná každých dvacet minut přehazuji, ale záběr se nedostavuje. Ostatní se také trápí, žádný „šlágr“ se prostě nekoná. David se po dvou hodinách vrací od Angličanů a dává nám první informace. Nic zvláštního se u nich neděje, ale občas něco chytí. Bližší info o tom, jak krmí a co dělají, nám sdělí na poradě.
Já jsem se vytrápil i třetí hodinu a pořád nemám rybu. No nic, už nekrmím, ale nechávám nahozený prut na 60 metrech. Beru do ruky Legend a hážu, co to dá. Šedesátigramové krmítko se středovou zátěží letí neskutečně daleko a určitě atakuje hranici sta metrů. Netrvá to ani dvacet minut a přichází první záběr. Menší kapřík, ale alespoň něco. Druhý nához to samé. Třetí nához zamotáno. Čtvrtý nához ryba a hned větší kapr. Je to takové chytání na náhodu, ale funguje to! Začínám si dávat pár věcí dohromady a společně už víme, že to nebude úplně tou vzdáleností, ale ryby tady víc krmení na jedné hromadě nechtějí!
Končí trénink. Dohromady máme asi okolo 20 ryb a víme, že to není žádná sláva, ale ostatní kolem také nic nechytají, proto zůstáváme v klidu. Když už jsme jeli tak daleko, vyrážíme do místní farmy podívat se na zvířátka. Úterý odpoledne na to bude ideálním dnem, ryby nijak zvlášť neberou a pak už nebude čas. Užíváme si trochu relaxace, kterou potřebujeme.
Pokud se chcete zeptat na něco osobně, budu k dispozici během For Fishingu na stánku Colmic. Na For Fishingu proběhne i má přednáška o MS v JAR.
Za 46 Kč Špičkové method feederové krmítko, navržené vývojovým týmem značky Delphin. Už na první pohled se vyznačuje specifickým tvarem žeber, díky kterému krmivo během nahazování výborné drží na krmítku a po dopadu na dno se snáze uvolňuje.
Delphin krmítko Method QUIX
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
