Poslední mongolská výprava 3. část

26.1.2014 - Milan Rozsypal

Hluboké říční proudy a jámy patří v Mongolsku k rybářsky nejnadějnějším místům. V proudu těsně před hlubinou velmi často nalezneme lipany a lenoky. I když tyto ryby mají třeba přes 50 cm, tak si nikdy nejsou jisti životem před predátory, kteří na ně čekají v hloubce tůně. Proto se zdržují na mělčích místech. Ale ani zde nejsou v bezpečí! K nejvyhlášenějším rybím dravcům patří tajmen – bratr naší hlavatky podunajské. Ve velké tůni bývají někdy dokonce dva tajmeni. Jeden většinou číhá v hloubce. Čeká, co mu přinese hlavní proud. Druhý si hlídá konec tůně. Tzn. místa, kde hlubina přechází do mělčiny. Menších tajmenů můžeme v určitých úsecích řeky chytit dokonce více na jednom místě. V klidnějších partiích řeky lovíme štiky, sumce i okouny. Dost ale vykládání! Nyní se podívám, co za poklady naleznu v tůni, která mi leží u nohou! Co na tom, že zde přede mnou rybařili ukrajinští rybáři? Moc dobře vím, že jen ten rybář, který umí udržet svou duši v rovnováze s myslí a tělem, se nemusí obávat neúspěchu. Tady není potřeba někam pospíchat. O úspěchu rybáře rozhoduje - sebeovládání, trpělivost, znalost přírodních zákonů a víra ve správnou věc.

Pozdní odpoledne ze mě udělalo obra. Můj stín se natáhl na několik metrů. Jdu okrajem velkého písečného nánosu. Má to svůj důvod. Oblast, ve které rybaříme, je známa tzv. tekutými písky. Ač to vypadá nelogicky, je vyzkoušené, že se vyplatí nepřecházet přes střed písečného nánosu. Tam totiž zapadnete nejsnáze! A když už zapadnete, tak sebou zbytečně necukejte. Člověk pak zapadne ještě hlouběji. Vždy se snažte si zachovat klidnou hlavu, položit si něco pod sebe a zavolat přátele. Abychom se podobnému trápení vyhnuli, je lépe chodit těsně okolo vody. Důležité je dlouho nestát na jednom místě. Spíše hledat pevnější břeh, popř. naplavené haluze, na které si můžeme stoupnout.

V průzračné vodě říčního ramene zahlédnu štiku pronásledující můj wobler. Teprve v bezprostřední blízkosti břehu se štika rychle rozhoduje a útočí. Bojí se, že se jí pronásledovaná kořist zmizí v bezpečí mělčiny.

Zuřivost cloumá celým štičím tělem! Kapky vody se rozletují do širokého okolí. Takovou zradu štika nečekala!

Štičí divokost je rázem pryč. Přede mnou se v celé své kropenaté kráse objevuje rybí královna. Stačí ji jediné mávnutí ocasní ploutví a hned je několik metrů ode mne.

Vzrůstající odpor brzdy navijáku zastavuje štičí únik. Ryba je jak raketa. Okamžitě startuje k nebi. Divoký výskok spolu s veletočí na hladině mě zanechává v rozpacích. Visí štika ještě na háčku? Není už volná? To jsou totiž okamžiky, kdy rybář není schopen uhlídat napnutý vlasec. A volný vlasec? To většinou znamená štičí vítězství.

V tomto případě je to ale jiné. Zadní háček se sice uvolnil, ale prostřední dobře visí. Štika propadá vodním sloupcem až na dno. Zbytky vzduchových bublinek prozrazují cestu štičího torpéda pod hladinou.

Nenechávám nic náhodě. Jakmile ustává tah ryby, opírám se do prutu já! Štika je ale dobrá bojovnice. Tak lehce se nevzdává. Celou dobu boje se drží u dna.

Poctivě se opírám do prutu. Trpělivě vyčkávám, až dozní nápor unikající ryby. Pak začínám zdolávat. A hle! Přináší to výsledky! Tygrovaný válec se odlepuje od dna a pluje vstříc hladině.

V okamžiku kdy se přede mnou na hladině vynořuje Slider v barvě štiky a za ním celá štika, vím, že mám vyhráno. Je dobojováno!

Stačí uvolnit poslední háček a štika je volná. Pomalu odjíždí mělkou vodou zpět do hlubin říční zátoky.

„Oblíbený wobler se nemění. Rybaří se s ním tak dlouho, dokud se neutrhne! A tady by trhalo!“ Koukám pod hladinu mezi větve potopeného stromu. Naštěstí je můj wobler plovoucí a tak ho nechám vystoupat na hladinu. Jen tak pro radost s ním cuknu jednou, podruhé a potřetí po něm již chňapl velký okoun!

Vynořil se ze změti větví a okamžitě zaútočil. Je navztekaný, ale přitom krásně majestátný. Okouní samotář má určitě přes 45 cm. Chvíli nerozhodně stojí na místě. Sleduji jak v tlamě „žvýká“ 7cm plochý wobler Slider.

„Cha! To se divíš! To jsem tě přelstil!“ raduji se. Ale předčasně! Ten okouní únik je tím posledním, co stačím zachytit. Chabě zaseklá ryba se velmi rychle zbavuje trojháčku. „Ach! To je neštěstí!“ ozývá se za mnou Anatolij. „Proč? Že mi utekl okoun?“ divím se nahlas. „Chtěli jsme z něj udělat polévku! Uchu! Máme samé štiky a jednoho lenoka. Toho okouna jsme moc potřebovali, aby polévka byla chutnější!“

Po cestě zpět přemýšlím, co budeme dělat s tím našim úlovkem. V záři zapadajícího slunce přijíždíme k nevzhledné dřevěné boudě. „Tady někdo bydlí?“ ptám se zaskočen našeho řidiče. „No jasně! Rozhlédni se kolem! Že už víš, kde jsme?“ vyzvídá řidič.

„Na šrotišti!“ Vydechnu to jediné, co mě napadá, když vidím zbytky karosérie staré vojenské sanitky. „Ne, to ne! Je to servis automobilů! Vždyť to přece musíš poznat!“ zlobí se.

Chvíli mě nerozhodně pozoruje. Sleduje moje rozpaky a údiv ukrajinských rybářů. Pak se přece jen trochu osmělí. Natočí se ke mně a šatnou ruštinou se zeptá: „Milan! U vás nemáte servis na mašiny?!“ „Máme, ale je trochu jiný!“ odpovím. „Ha! To jsem si myslel. Proto jsme zde. To je náš vyhlášený servis. Je dobře vybavený a dělá i generálky motoru!“ chlubí se radostně Mongol. „Tady musíme udržovat přátelské vztahy! Významně na mě mrká. Rozumím a hned souhlasím!“ Tak náš úlovek k nelibosti ukrajinských lovců mění majitele.