Měřeno čistě velkostí úlovků nebyla naše jarní výprava do východního Turecka příliš úspěšná. Ale Eufrat mne nepřestává lákat, neboť o tom, že v jeho vodách plave spousta obrovských ryb, nemůže být pochyb. A rád bych si konečně povodil na prutu nějakou gigantickou parmu!
Nicméně důvodů, proč plánuji na Eufrat další expedici, je víc. Například to, že jsme letos z časových důvodů nestihli navštívit všechna zajímavá místa, která tato oblast nabízí. Zejména přehrady níž po proudu, které mají teplejší vodu a jsou domovem dalších pozoruhodných ryb, například sumce mezopotámského, který se v přehradách Keban a Karakaya nevyskytuje.
Parma mosulská dává přednost tažné vodě a loví se hlavně na místní srkačku s kukuřičným šrotem.
Leopardí parma a black bass
Také na nedalekou řeku Tigris nějak nezbyl čas. Přitom je to tok z rybářského hlediska velmi atraktivní, zejména proto, že jeho spodní úsek (tedy území Turecka) není zatím znehodnocený žádnou přehradou. Napouštění nádrže Ilisu, která tuto řeku změní k nepoznání, už se totiž odkládá skoro dvacet let. A bohužel k němu asi dojde velmi brzy.
Několikrát jsem povodí Tigrisu navštívil jako turista a projížděl jsem tudy i letos těsně před setkáním s Lukášem v Elazigu. Nešlo se při tom vyhnout starobylému Hasankeyfu, kde leží jeden z mála mostů přes malebné údolí řeky. Mé pozornosti neuniklo, že výstavba nového Hasankeyfu na přilehlém návrší je už u konce, takže nic nebrání zaplavení původního a nížeji položeného města s historií starou několik tisíc let. Právě zničení památek a kulturních pokladů na tomto místě se považuje za nekontroverznější stránku výstavby přehrady Ilisu. Nezanedbatelné však budou i dopady ekologické. Vzácný druh parmy, které se kvůli velkým puntíkům na těle přezdívá „parma leopardí“ nebo mylně také kapr leopardí (leopar sazani) naneštěstí doposud žije už asi jen v tomto regionu. Několik fotografií této asi 35 cm dlouhé ryby lze dohledat na internetu: www.treehugger.com, www.carptr.com
V plné polní na břehu Kebanu.
Zda při další rybářské výpravě do Turecka zbude už na Tigris čas, to opravdu nevím. Bude záležet na mnoha okolnostech. Tato řeka nabízí v podstatě stejné zastoupení rybích druhů jako Eufrat a na kapitální parmy je asi přeci jen větší šance na nádržích Keban a Karakaya. To ovšem neznamená, že z tureckého povodí Tigrisu nejsou občas hlášeny úlovky mimořádně velkých ryb. Tigris by mohl být podle mého názoru zajímavý hlavně tehdy, pokud by se ukázalo, že je podstatně snadnější (například v určitou roční dobu) lovit velké parmy v nespoutané řece než na přehradách. Na rozdíl od Eufratu zadržuje vodu několik umělých jezer jen na jeho horním povodí. Spodní část Tigrisu, od města Diyarbakir až k iráckým hranicím, bude nabízet do napuštění Ilisu rozlehlý a celkem dobře přístupný revír v původním stavu, který může myslím hodně překvapit!
Přehrady na Eufratu mají obvykle pusté břehy, které se na krátko zazelenají jen na jaře.
A jen tak mimochodem – dostaly se mi do rukou prospekty o městě Diyarbakir, ve kterých jsou fotky kurdských rybářů s úlovkem okounka černého (black bass), takže soudím, že jsou činěny pokusy s jeho introdukcí do zdejších vod.
Ataturkova přehrada
Ale zpět na Eufrat, na který především bude zaměřena plánovaná výprava. Právě na této řece se nachází největší turecká přehrada, která byla v době svého vzniku dokonce jedním z největších vodních děl světa. Ataturk baraji nese jméno zakladatele Turecké republiky a zaujímá rozlohu 817 km2. Jistě uznáte, že tak ohromnou vodní plochu prostě nelze nechat bez povšimnutí.
Můj hrotočelec z Karakaye byl jen miminkem oproti těm, kteří občas uvíznou v sítích tureckých rybářů na Ataturkově přehradě.
Parmu štikovitou jsme při první výpravě ulovili několikrát, ale pouze v takovýchto velikostech.
O Ataturkově přehradě lze snadno dohledat velké množství údajů a podrobností, které se týkají průběhu výstavby, parametrů hráze a technických detailů. Kupodivu je však velmi pracné dopátrat se jakýchkoliv detailnějších informací o jejím rybím bohatství. Docela mne také překvapilo, jak málo úlovků rekordně velkých ryb je odtud hlášeno. V podstatě vlastně téměř žádné. Přitom parma štikovitá se zde určitě loví, což mi potvrdili domorodci na tureckých trzích, kde se prodávaly metrové kusy druhu barbus esocinus právě z této nádrže. Výskyt firat turny v Ataturkově přehradě potvrzují i další zdroje.
Parma štikovitá z profilu. Na první pohled je její „obličej“ hodně podobný španělské „sestřenici“ comizo.
Vědecká studie z roku 1994, kterou jsem našel na internetu, uvádí kompletní seznam druhů, které se vyskytovaly v nádrži krátce po jejím napuštění. Lze předpokládat, že dnes tu bude situace velmi podobná.
Ataturkova přehrada by měla být domovem prakticky všech druhů ryb, se kterými jsme se setkali výš po proudu. Hojný je zde bolen západoasijský i hrotočelec, neschází ani atraktivní velké ryby, jako jsou parma mosulská a parma eufratská. Běžnou rybou je kapr. K pravidelným úlovkům patří samozřejmě i pstruh duhový.
Přívoz u vesnice Agil brzy zanikne kvůli právě budovanému mostu přes horní část Kebanu.
Kromě toho se zde vyskytuje několik dalších druhů menších ryb, které v chladnějších přehradách Keban a Karakaya schází:
Pro úplnost upřímně dodávám, že výskyt výše uvedených pěti druhů se mi ani v jednom z případů nepodařilo ověřit z více zdrojů. Navíc jsem čerpal z ne příliš aktuálních materiálů.
Sumec mezopotámský
Pro našince je Ataturkova přehrada zajímavá hlavně tím, že jde o asi nejbližší vodu vzdušnou čarou, kde prokazatelně plave sumec mezopotámský (Silurus triostegus), turecky mazoptamya yayin, česky někdy také sumec irácký. Tato ryba se vyskytuje v celém povodí Eufratu a Tigrisu a také v několika jihoíránských řekách. Horní hranice jejího rozšíření leží na úpatí tureckých hor. Nejhojnější je tento sumec v Iráku, kde tvořil v 70. letech minulého století 8 % všech ulovených ryb. Jaký je aktuální stav, není známo. Jde však o rybu nenáročnou, jejíž maso se v Orientu příliš necení.
Sumec mezopotámský se od našeho sumce velkého na první pohled moc neliší, vždyť je to také jeho blízký příbuzný. Většina zdrojů uvádí, že má robustnější a delší zuby, výrazně hrubě pilovité okraje prsních ploutví a v dospělosti údajně ztrácí jeden pár vousků. Dosahuje podstatně menší velikostí, i když největší kusy také nejsou žádní drobečkové. Odborná literatura není co se týče maximální délky příliš jednotná. Obvykle se uvádí, že sumec irácký dorůstá ve výjimečných případech 150–220 cm. Ale takoví chlapáci jsou asi opravdovou vzácností. Běžně se loví ryby 60–80 cm dlouhé. Za pozornost stojí, že jeden z největších sumců mezopotámských byl údajně uloven v 90. letech minulého století právě na Ataturkově přehradě. Podle serveru fishing-worldrecords.com vážil tento vousáč 50 kg. Další rekordně velké úlovky ovšem z Turecka hlášeny nejsou. Kapitální jedinci druhu Silurus triostegus se obvykle chytí v Sýrii a Iráku.
Vývěsní štít rybí restaurace v Iráckém městě Dohuk, které je jedním z center Kurdské autonomie. (V iráckém Kurdistánu jsem se s rybami potkal jen v restauraci s tímto štítem ve městě Dohuk.)
O tom, jak je to v současné době s rozšířením sumce mezopotámského na území Turecka, se mi nepodařilo dohledat žádné podrobnosti. Jisté je, že se občas uloví nejen v Ataturkově přehradě, ale i níž po proudu Eufratu. Na Tigrisu by měla být horní hranice jeho výskytu někde u města Diyarbakir, ale žádné aktuální fotografie úlovků z této řeky jsem nikde nenašel.
Dopátrat se nějakých spolehlivých údajů o této rybě z tureckých zdrojů není snadné. Práci komplikuje zavlečený sumec velký a to, že oběma rybám říkají domorodci většinou prostě pouze yayin, tj. sumec. Nezbývá, než věřit tomu, že alespoň do povodí Eufratu doposud sumec velký zavlečen nebyl, a každý yayin z této řeky musí být proto považován za sumce mezopotámského. Za podpůrný argument, že jde o pravdivé tvrzení, může posloužit velikost lovených vousáčů, která obvykle nepřesahuje jeden metr.
Není bez zajímavosti, že tento druh sumce se možná vyskytuje, nebo alespoň vyskytoval, i v dalších vodách na uzemí Turecka mimo povodí Eufratu a Tigrisu. Archivní černobílé snímky dokládají, že například v polovině 20. století si archeologové při vykopávkách chetitského hradu Karatepe zpestřovali jídelníček lovem několikakilových sumců na řece Ceyhan, a to zhruba v místech, kde leží dnešní přehrada Karataş. Dost možná, že šlo právě o sumce mezopotámské, neboť tuto řeku ústící do Středozemního moře dělí od Eufratu jen nevelký horský hřeben.
Ale to už se pouštím na hodně tenký led. V pobřežní části Turecka může být navíc jakýkoli sumec zaměněn s keříčkovcem (Clarias lazera nebo Clarias gariepinus), který sem byl zavlečen ze severní Afriky. Pozor, nejedná se o sumce vundu známého českým rybářům z Asuánu (Heterobranchus longifilis), jak mylně tvrdí některé zdroje!
Výše uvedenými fakty chci upozornit na to, že jako yayin (sumec) mohou být Turky označeny hned tři podobné druhy ryb, přičemž všechny dosahují zajímavých velikostí. Rybář tedy nemusí být nutně zklamaný, pokud na jeho udici skončí trochu jiný vousáč, než čekal.
Při lovu sumce mezopotámského lze patrně uplatnit stejné postupy jako při lovu menších sumců v našich vodách. Je to dravec, který dává přednost masité potravě v podobě menších ryb. V Ataturkově přehradě prý tvoří jeho jídelníček převážně Liza abu a Acanthobrama marmid (cejn alpský). Zda tento druh sumce reaguje také na vábničku, je otázkou. Určitě by to ale stálo za pokus. Více informací o této rybě najdete zde: www.briancoad.com
Na tureckých bazarech panuje orientální zmatek, čehož důkazem je tato parma štikovitá z Ataturkovy přehrady označená cedulkou Kursun baligi.
Přehrada Birecik
Hlavním cílem příští výpravy bude určitě i poměrně mladá přehrada Birecik, která má podle mého názoru největší potenciál stát se v budoucnu centrem sportovního rybolovu v této části světa. Už dnes je cílem mnoha místních vyznavačů přívlače. Touto metodou se zde loví nejen boleni západoasijští, ale hlavně parma eufratská (Barbus grypus, vědecké synonymum Tor grypus). Podle dostupných informací je to asi jedna z nejlepších lokalit pro její lov v Turecku. Většina úlovků sice nepřesahuje jeden metr, ale s jemnějším náčiním bude bojovnost této ryby zárukou pěkných zážitků.
Přestože jde o už relativně dost teplou vodu, je odtud hlášeno mnohem víc kapitálních duháků než ze všech ostatních přehrad na Eufratu. Snad je to dáno větší úživností tohoto umělého jezera.
Na pořádnou parmu štikovitou jsem si bohužel při letošní výpravě sáhl jenom na trhu v Malatyi.
Vyskytuje se tu i parma štikovitá. Turecká média čas od času informují o úlovcích této ryby s hmotností mnoha desítek kilogramů. Každopádně Keban bude asi na cílený lov firat turny vhodnější.
Jak je to zde se sumci, se mi zjistit nepodařilo, takže zůstanu u konstatování, že nevidím důvod, proč by se zde sumec mezopotámský neměl vyskytovat. To samé platí i pro hrotočelce.
Výhodou přehrady Birecik je velmi dobré zázemí přímo na břehu přehrady. Tím nemyslím ubytování v hotelu ve stejnojmenném městečku, což je samozřejmě také možnost. Jako naprosto ideální základna se mi jeví napolo zatopená vesnice Halfeti na levém břehu nádrže asi 40 minut jízdy mikrobusem od města. Romantická kulisa minaretů trčících z tyrkysově modré vody láká o víkendech místní výletníky, a tak na to místní zareagovali širokou nabídkou služeb. V Halfeti dnes funguje několik jednoduchých hotýlků a penzionů. Zahradní restaurace nabízejí turecké speciality, širokou paletu chlazených nápojů a nádhernou vyhlídku do okolí. A pokud se sejde dost zájemců, vyplouvají odtud výletní plavidla na prohlídku nejkrásnějších zákoutí přehrady. Atrakcí jsou další zpola zatopené vesnice a římské památky (např. pevnost Rumkale) na strmých skalnatých březích. Nemálo Turků se také pokouší o lov ryb, a to za pomoci různých pytlaček a malých vrhacích sítí.
Typická turecká pytlačka se srkačkou, která se používá zejména na lov kaprů a parem mosulských.
Popularita Halfeti rok od roku roste. A tak se informace o tomto místě objevily i v posledním vydání průvodce Lonely Planet, přestože se jedná o cíl ležící úplně mimo zavedené turistické trasy.
Halfeti láká také potápěče. Plavání mezi náhrobky muslimského hřbitova a dalšími památkami je jistě bizarním zážitkem. Podle dostupných informací však tuto činnost místní policie moc ráda nevidí. Na zbytcích zatopených staveb vlaje spousta útržků rybářských sítí, které představují pro neopatrné plavce velké nebezpečí.
Zajímavou fotoreportáž o Halfeti najdete zde:www.arsivfotoritim.com
Plonkové revíry
Při studování mapy vás nepochybně napadanou i další potencionální cíle a asi tuším jaké. Ve stručnosti tedy pár slov k některým velkým vodním plochám v jihovýchodním Turecku.
Na první pohled se jeví jako velmi zajímavý revír také obrovské vysokohorské jezero Hazar Golu (na starších mapách Golcuk), které tvoří pozoruhodné rozvodí Eufratu a Tigrisu. Na to, že z něj vytékající potoky napájí obě řeky současně, upozornil již koncem 19. století český cestovatel Josef Wünsch. Tato vodní plocha není však z rybářského hlediska příliš atraktivní, jak mi v Turecku potvrdilo mnoho lidí z jejího okolí. V jezeře nežijí žádné větší druhy ryb. S jistotou nemohu potvrdit ani vysazení kaprů nebo duháků.
Plonkový je také Van – největší turecké jezero s rozlohou 3 765 km2 (téměř čtyřikrát víc, než má Mrtvé moře). Jeho voda obsahuje vysoce alkalickou koncentraci minerálních solí (zejména uhličitanu sodného, natria carmonata), což ji dělá poněkud mazlavou a dodává jí výraznou mýdlovou příchuť.
Díky neobvyklému složení vody je jezero téměř bez života. Najdeme tu pouze jeden endemický druh ryby, velikostí a vzhledem připomínající naší ouklej. Její vědecký název je Alburnus tarihi. Domorodci říkají této rybě incilkefal (čti: indžilkefal) a každý rok jí vyloví sítěmi z jezera mnoho tun.
Mimochodem, k jezeru se pojí mnoho legend o vodní příšeře, podobně jako ke skotskému Loch Ness. Možná mají reálný základ v pozorování dávno vyhynulých velkých ryb. Kdysi byla voda jezera sladká, neboť k postupnému nasycení solemi došlo až v důsledku odpařování.
Menších lodí kotví na tureckých přehradách poměrně dost, ale jejich pronajmutí je finančně nákladné.
Kam jinam?
Možná vás napadne, proč znovu do Turecka? Vždyť Eufrat a Tigris protéká mnoha dalšími zeměmi. Nebylo by lepší vydat se za velkými parmami někam níž po proudu? Bohužel současná bezpečnostní a politická situace moc na výběr nedává. V Sýrii zuří občanská válka a situace v Iráku také není právě idylická. Kromě toho některé zdroje uvádí, že v Asadově nádrži v Sýrii a také na mnoha místech v Iráku byla v nedávné minulosti populace velkých parem značně zdecimována otravami vody. Prakticky jedinou rozumnou alternativou je Írán, kde se velké parmy vyskytují v řekách ústících do Perského zálivu, a možná se zde dokonce i vysazují. Jedná se však o variantu finančně nákladnější kvůli ceně letenky a víza. Také jazyková bariéra není zanedbatelnou komplikací. Někdejší Persii jsem navštívil nejednou v minulosti, takže vím, o čem mluvím. Turečtina je podstatně jednoduší, a hlavně se píše latinkou.
Za úvahu stojí také návštěva autonomního Kurdistánu, což je nevelké území na severu Iráku, které dnes funguje v podstatě jako samostatný stát. Z Turecka tam jezdí spousta autobusů (vízum zdarma na hranicích) a létá tam i přímá linka z Vídně. Lovit lze například na řece Záb, která je jedním z největších přítoků Tigrisu. Je však třeba se pohybovat pouze po hustě obydlených březích nebo si najmout průvodce kvůli nebezpečí nášlapných min, což je vedle neexistující hromadné dopravy asi zásadní mínus této destinace. A zapomeňte na jakoukoli odbočku hlouběji do Iráku směrem k Eufratu! Hned za hranicemi svobodného Kurdistánu míjí tato řeka město Mosul, což je v současné době jedno z nejnebezpečnějších míst na světě.
A ještě na jednu věc bych chtěl upozornit. Nevozte do Kurdistánu přes hranice žádné boilie, pelety a jiné místním lidem neznámé a podezřelé výrobky. Můžete se kvůli tomu snadno dostat do problémů, tak jako se to stalo letos mně.
Před setkáním s Lukášem jsem si udělal do Kurdistánu krátký turistický výlet a měl už při tom v batohu část rybářské výstroje. To mi značně zkomplikovalo návrat do Turecka. Kurdské celníky voňavé kuličky mimořádně zaujaly a můj autobus se kvůli nim zdržel na přechodu asi o dvě hodiny. Během nich jsem prošel v přilehlých kasárnách nepříjemným výslechem od všech přítomných šarží. Žádný z mračících se Orientálců bohužel neuměl anglicky, takže jsem rozuměl pouze dvěma slovům: „hašiš“ a „problem“. Nezbylo mi nic jiného, než každého kníratého oficíra za pomoci různých malůvek s rybou proškolit o výhodách kaprařských montáží a podobě moderních nástrah. Ale jestli vše správně pochopili, na to bych přísahat nemohl. Možná si myslí, že se prostě ty tvrdé smradlavé kuličky nahází do vody a ryby se jimi otráví. Nevím...
Doufám, že mi Lukáš bude dělat parťáka i při další výpravě do země půlměsíce.
Příště vsadím na přívlač
Nejen kvůli tomuto zážitku už podruhé k Eufratu s boiliem a velkými peletami halibut nepojedu. Tyto nástrahy se zde prostě neosvědčily. A myslím, že by nepomohlo ani masivní vnadění. Kromě toho jde o nástrahu málo selektivní, pokud jsou cílem velké parmy, a ne všudypřítomní kapři.
Na podzimní výpravu si však určitě vezmu gumové napodobeniny červů, patenek a brouků. Živého hmyzu bude v tuto roční dobu už málo a na drobnější ryby to bude určitě účinnější než polystyrenové kuličky.
Historické městečko Hasankeyf na řece Tigris už brzy zmizí pod hladinou právě dokončované přehrady Ilisu.
Na velké parmy a mezopotámské sumce vyrazím příště nalehko, a to pouze s vláčáky. Gumových nástrah vezmu jen pár a vsadím spíš na rotačky a plandavky.
To je ve zkratce přehled toho, co udělám příště jinak. Itinerář si ještě promyslím, ale určitě bude hodně volný. Je jasné, že bude hlavně potřeba hodně času. A toho bohužel nejsem tak úplně vlastním pánem. O tom, kdy si přečtete další vyprávění o rybolovu v zemi půlměsíce, rozhodne především můj zaměstnavatel a má manželka.
Pokud máte Turecko také v plánu, pak není vyloučeno, že se v budoucnu někde na březích Eufratu potkáme. Do té doby „Petrův zdar“!
Van je největším jezerem v Turecku, ale v jeho slané vodě žije pouze jeden druh ryby velikostí a vzhledem podobný naší oukleji.
Trička FOX a AVID
Powerbanka Fox Halo 96K Power Pack
