Poslední mongolská výprava 2. část

15.1.2014 - Milan Rozsypal

Ráno vstávám ještě za tmy. Nehledím na to, že ostatní spí. Jsem rád, když mohu zažít ten povznášející okamžik, ve kterém se přede mnou postupně ztrácí tma a přichází světlo. Kousek po kousku se objevují nové věci. Vím, že přichází den plný nadějí. Pokud to jen trochu jde, tak si úsvit nového dne nenechám ujít. Už nejsem žádný nadržený rybář, který nedočkavostí nemůže spát. Nepotřebuji se také chlubit úlovky, kterých jsem dosáhl, když ostatní spali. Já jenom vím, že to je čas, který mám opravdu rád. V tom krátkém okamžiku mi nezáleží ani na počasí, ba ani rybářském úspěchu. Chci být prostě jen němým svědkem zrodu nového dne. Jsem vděčný, když se mi to podaří. Na rána v Mongolsku se nedá zapomenout! Je to jakási podivná směs rybářského bláznovství s otužilostí, která je zasazená do probouzejících se nadějí nového dne.

Je pěkný mráz. Zima se hlásí ke slovu a chlad proniká až do morku kostí. Díky čistému vzduchu jsou i vzdálené hory tak jasné, jako kdybych se na ně díval velmi zblízka.


Křišťálově čistá voda řeky je zatím jako mrtvá. Nikde není vidět žádné zalovení. Nikde na hladině se neudělá ani malé kolečko od ryby. Rybařím proti proudu řeky, kousek nad táborem, přímo v těch nejnadějnějších místech, kde ústí široké říční rameno do řeky. Když po pár náhozech nemám záběr, vracím se do tábora. Vím, co je má povinnost – starat se o ukrajinské rybáře.


Po snídani vedu naši výpravu ke starému převozu. Jarní záplavy zanesly řeku tak, že se zde již nepřeváží. Silný proud řeky ale vyhloubil před skalou velkou jámu a rozlehlé rameno. Cesta k těmto místům je složitá. Vede střemhlav po skalním úbočí nad řekou.


Odměna za napínavé skalní dobrodružství je ale více než sladká. Po nebezpečném sestupu k nadějnému místu ještě vzrušeně oddechujeme, ale ruce už nahazují. Chytám na „placatý“ Slider. Brzy se mi daří vydráždit štiku, která je přímo hypnoticky přitahována klouzavým pohybem této nástrahy. Bavím se tím, že rozzuřené štice odtahuji nástrahu od otevřené tlamy. Pak stačí jediný nához velkého popu. Když Dimitrij vyloudí s touto nástrahou jediné puknutí, je to úspěch! Více jich totiž nestačí udělat. Zdivočená štika bezhlavě útočí na jakýkoliv pohyb.


Někdy ovšem nejen tak rychlý. Štičí torpédo zasahuje svůj cíl! Po hladině se rozlétne sprška vodních střepin a pod hladinou explodují gejzíry bublin vzduchu. V tomto okamžiku štika znehybní. Nyní už ví, že něco není v pořádku. Malou chvíli bezradně projíždí vodou. Wobler v tlamě jí čím dál tím více znervózňuje. Spolu se stupňující se nervozitou vzrůstá i tah ve vlasci.


Štika se rozjíždí. Jede čím dál tím rychleji. Náhle se prudce prohýbá do oblouku...a vystřeluje s otevřenou tlamou k hladině. Moc dobře ví, že nejlepší obranou je útok! Ještě než se usadí zvířený sediment dna, vyráží štika k dalšímu úniku.


Je jak tygrovaný expres. Z počátku její ploutve zabírají pomalu. Pak frekvence záběrů ploutví rozvlní celé štičí tělo. V tomto okamžiku je všechna síla rybího těla vržena k jedinému – ke svobodě!


Štičí ploutve jsou k nezastavení! Zrazená ryba pluje ve skrytu hlubiny téměř u dna. Kryje se před mým pozorným pohledem. Dobře tuší, že jedině tak může získat malou výhodu, která ji v rozhodujícím okamžiku může pomoci k úniku.


Teď přichází ten moment, kdy štika využívá překvapení. Dává do boje poslední zbytky sil a energie. Ve zlomku vteřiny se odlepuje od dna. Prolétne vodním sloupcem. Několik metrů přede mnou dopadá do vody mohutné štičí tělo. Tříští hladinu! V roji stříbrných vzduchových bublin se propadá vlastní váhou až ke dnu, ale stále visí na háčku. Teď už se štika nebrání. Boj je rozhodnutý.


Nyní to jde, jak po drátku. Vlastně se ani nemusím moc snažit, neboť štika se sama zvedá k hladině. Připomíná mi spíše vznášející se kládu, než živou rybu. Takové vylovení je potom snadné.


Rychle uvolňuji poslední háček. Jak se tak koukám, tak si myslím, že při dalším štičím výpadu by určitě vypadl sám. Já měl to štěstí, že jsem to mohl být nakonec já, který daroval bojovné štice zaslouženou svobodu.


Brzy zůstávám sám. Ukrajinští rybáři pasou po tajmenech a já se bavím lovem lenoků. Proto prohledávám mělké a rychlé říční proudy. Nejnadějnější jsou takové pasáže řeky, kde proud mizí v hlubině. Lenok sibiřský je stanovištní ryba. Jeho chování odpovídá našim lososovitým rybám. Nejblíže mi připomíná našeho pstruha. Jen s tím rozdílem, že jeho tlama je podobná tlamě našeho lipana.


Velký proud spolu s divokým útokem na rychle tažený wobler, má někdy při lovu lenoků za následek, že trojháček uvízne na vnější straně tlamy.


V chudých mongolských řekách je každé sousto, které se ocitne v nenasytném břichu lenoka dvojnásobně cenné. To ví ve zdejší přírodě každá ryba. Jaké štěstí by ale lenok měl, kdyby se nyní toho protivného sousta uvízlého na boku tlamy zbavil!


Chycený lenok uniká co nejdále z místa, kde byl zrazen ošidnou nástrahou. Hledá úkryt v hlubších říčních jámách. Divokými obraty se pokouší vyrazit z tlamy obtížný wobler. Místo toho se ale ještě jedním trojháčkem chytá za žábry.


Vše vypadá, že je osud lenoka zpečetěn. Už nemá kam uniknout. Co bych to byl ale za rybáře, kdybych nakonec nedokázal odměnit statečného rybího bojovníka tím nejcennějším? Životem a svobodou!


Brzy přicházím k hlubokému proudu, ze kterého trčí zbytky větví a stromů. Chvíli hledám vhodnou nástrahu, která nejde tak hluboko. Mám totiž obavu, abych hned neuváznul. A tak vybírám wobler Whacky. Je to dobrá volba! Jen se wobler pohne na hladině, už na něj z hlubiny útočí ryba.


Okamžitý útok mě překvapil tak, že jsem úplně ochrnul. Bezmocně sleduji ohnutou špičku prutu a dokonce ani nezasekávám. Vlasec se napíná. Z překvapení mě probírá až neurvalé trhání v celé udici a záblesky velkého lenoka pod hladinou.


I bez záseku lenok uvízl pevně na malém trojháčku. Silný proud ho spolu s napnutým vlascem vynáší až k hladině. Každá ryba, která se ocitne u hladiny, se cítí ohrožená. Její boj za svobodu se okamžitě stupňuje.


Lenok podniká sérii výpadů. Snaží se uniknout z mého dosahu. Při úniku se motá. Dělá podvodní přemety, aby se zbavil nepříjemného trojháčku. Ten však pevně drží. A aby toho nebylo málo, tak se do rybího těla ještě navíc zapichuje zadní trojháček.


Spolu se ztrátou sil, mění lenok i strategie boje. Místo divokých podvodních kotrmelců začíná rychle křižovat pod hladinou. Jeho uniky se stále zkracují, až docela zeslábnou. To je okamžik, na který čekám. Rychle se shýbám a vynáším ho z vody.


Končím s chytáním. Jdu za svými ukrajinskými rybáři. Procházím místy, kde na jaře řádila vysoká voda. Krajina je díky těmto přírodním pohromám místy až strašidelná. Stromy jsou poválené. Místy vytrhané a rozlámané, jako nepatrné třísky. Až do dálky zasahují naplavené štěrkopískové muldy.


Brzy nacházím oba ukrajinské rybáře. Čekal jsem, že je naleznu poblíž nějaké hluboké říční jámy. Tak se ani moc nedivím, když je uvidím kousek před skálou, která se postavila celé řece. Díky tomu je zde vymletá hluboká jáma. Jedna její část mizí v řece a druhá část vytváří dlouhé rameno, které se zařezává daleko do krajiny.

Osobní prosba:

Prosím Vás chraňte dravé ryby.

Jakýkoliv Váš skutek nebo alespoň slovo směřující k tomuto cíli pomůže dobré věci.

Honoráře za články věnuje autor ve prospěch Masarykova onkologického ústavu www.mou.cz

Pokračování příště – O rybaření v říční tůni