Na kamenném břehu

11.12.2013 - Milan Tychler

Někteří kolegové lovící feederem rádi chytají kapry a často je vídám okolo rybníků, na jezerech a u přehradních nádrží. Když se dáme do řeči a já se zeptám, jak to jde na řece, většinou se dozvím, že na řeku vůbec nechodí. Prý neumí chytat v proudu a že tam nemají štěstí. Stojatá voda jim vyhovuje víc. U mě je to právě naopak. Řeky mi připadají mnohem pestřejší a rybářsky zajímavější. Tím ale nechci říct, že se mi na stojatých vodách nelíbí. Zřejmě je to ale dáno tím, že mé začátky jsou spojené především s tekoucí vodou a rád chytám i jiné ryby, než jsou kapři.

Jako kluk jsem chytal na malé říčce, a když jsem později začal na řece mnohem větší, také jsem se musel učit. Zpočátku to nebylo moc jednoduché. Často jsem si říkal, že už se na to vykašlu. Proud mi pořádně ztěžoval úplně všechno. Tenkrát se chytalo na těžko s čihátkem mezi očky prutu a já měl stále pocit, že když ho dám příliš těžké, aby ho proud nevytáhl až k prutu, nebudu mít záběry. Jenže s postupem času, a hlavně s nástupem umístění nástrah mimo háček, jsem rychle pochopil, že všechno je jinak, a také jsem zjistil, a to bylo hodně důležité, že když lovím v proudu, není nutné chytat vždycky uprostřed řeky. Mnoho pěkných ryb se totiž dá chytit doslova pod nohama, a to nejen na těžko, ale i se splávkem, pokud se dá u břehu udržet.

Pobřežní zóna je totiž pro většinu ryb hodně zajímavá. Ne proto, že by se jim tam nějak zvlášť líbilo, ale mají k tomu dva pádné důvody – na svahové hraně nebo u ní nachází potravu a také zde často nachází úkryty. Čím členitější břeh, tím větší koncentrace ryb, a to ryb všech druhů. Často stačí pár větších kamenů, které narušují plynulost proudění, a už se okolo ukazují ryby.

Kdysi jsem chodíval chytat na hezký kousek travnatého břehu. Většinou jsem jen zhoupl dva splávky pod špičky prutů, a protože tam bylo hned pod břehem kolem dvou metrů vody, chytal jsem tam i pěkné kapry. Kousíček dál bylo místo zpevněné sypaným kamenem, ale kdo by tam chodil? Jednak se tam špatně sedělo a navíc kameny byly nasypané až do vody, takže se dalo čekat, že se mezi nimi i často uvázne.

Jednu sobotu brzy ráno přijdu na „své“ místo a tam stojí dva stany. Ani jsem si neuvědomil, že začaly prázdniny. No nazdar. Šlapu takový kus, abych zase táhl někam jinam… V tu chvíli jsem byl tak rozladěný, že mě ani nenapadlo kam. Usadil jsem se tedy na kamenech, kde bych si jinak nikdy nesedl, a rozbalil jsem dva čtyřmetrové teleskopy. Nejdřív ale musím někam zastrčit vidličky. To se po chvíli zápasení s kameny a mezerami mezi nimi jakž takž podařilo. Nějak odhaduji hloubku, přidávám ještě asi půl metru a nahazuji asi pět metrů od břehu. Než dopadne olůvko na dno a splávek se usadí, chvíli to trvá. Nakonec ale splávek kotví asi dva metry od břehu a drží. Párkrát to ještě zkouším a brzy zjišťuji, že proud sice přitlačí celou sestavu až tam, kde končí ve vodě kameny, ale že tam není žádná vázka, takže budu moct klidně chytat.

Celá sestava se splávkem je naprosto jednoduchá. Na pětadvacítce vlasci je prostě navlečený splávek, pod ním několik malých průběžných kulatých olůvek, zarážka z obratlíku a dvacet centimetrů pod ním uvázaný háček. Tenkrát se s návazci a jejich průměry žádná velká věda nedělala. Ještě musím usadit tu proklatou stoličku. Posouvám pár šutrů a je to. Připadám si tu jako v kamenolomu. Ještě musím připravit krmení. Z domu si nesu rozmočený a vyždímaný chleba. Přidávám do něj trochu vařené kukuřice, máčenou pšenici s řepkou a hlínu z krtince. Čtyři koule velikosti většího pomeranče žbluňkají do vody jako kámen. Budou se pomalu rozplavovat a snad nějakou rybu přilákají.

Nahazuji oba pruty. Na jednom háčku je kukuřice a na druhém menší rousnice. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát přivezl nějakou barevnou ze zahraničního zájezdu. V zásobě mám ještě pařený a lisovaný rohlík. Nečekám rychlý záběr a rozhlížím se okolo. Jsem zvědavý, kdože to tu táboří, protože sem moc lidí nechodí.

U stanů je ale ticho. Jen pruty opřené o stany naznačují, že jsou to rybáři. Když pohlédnu zpět na splávky, vidím, že ten víc po proudu s rousnicí se dává do pohybu. Malinko se zatřásl, sjel kousíček dolů po proudu, přitopil se pod hladinu a teď si to namířil proti vodě. Na nic nečekám a sekám. Okamžitě cítím pořádný odpor a tuším pěknou rybu. Vystartovala z místa jako raketa a během několika sekund je až u protějšího břehu a míří dál proti proudu. Řekl bych, že tohle bude na delší dobu. No, bitva to byla dokonalá, ale nakonec jsem kapra podebral. Krásný, zdravý a nezvykle vysoký šupináč mi udělal velkou radost. Takoví kapři se tu skutečně nechytali každý den. Uložil jsem ho do vezírku a rychle nahodil. Ne že bych potřeboval další rybu, ale to vzrušení při zdolávání ryby jsem chtěl zažít alespoň ještě jednou.

A stalo se! Druhý záběr přišel na kukuřici a pak jsem chytil na rousnici pěknou parmu. Parmu jsem v těchto místech nikdy před tím nechytil, a tak je pro mě velkým překvapením. Mám pak ještě nějaké dva tři opatrné záběry, které nezaseknu, a to je všechno. Ono už je taky skoro deset. Ani jsem si nevšiml, že návštěvníci už také chystají nářadí. Jsem od nich asi sto metrů, ale je mezi námi malý vrbový keřík, takže o mně možná ani nevědí. Ale to je dobře. Za několik minut vidím, jak nahazují. Jejich těžká olova dopadají doprostřed řeky. Vypadá to, že chytají na kukuřici, ale vůbec nekrmí. Ale ano, za chvíli střílí kukuřici prakem. Končím. Potichu balím a hledím se nenápadně vytratit, což se mi daří. Zítra to tu zkusím navečer.

Přicházím v pozdním odpoledni. „Stanaři“ jsou pryč, takže bych mohl na své místo, ale já se hrnu rovnou na kameny. Všechno rychle připravuji jako předešlý den a čekám. Čekám, a nic. První záběr přišel před setměním a byl tak prudký, že mi skoro strhl prut do vody, protože jsem nedával pozor. Tahle ryba mi ovšem vůbec nedala šanci. Vyrvala z navijáku bleskově několik metrů vlasce a pak ještě zrychlila. Neuvěřitelné. Pak to prasklo v místě kousek nad obratlíkem. Navázal jsem s chvějícíma se rukama, a za pár minut se stalo to samé. Sbalil jsem se a měl jsem v sobě smíšené pocity hořkosti a zlosti na sebe sama. Ale dosud jsem si s rybami a tímto nářadím vždycky poradil.

Následující víkend jsem přišel plný očekávání se zbrusu novými třicítkami na navijácích a situace se otočila. Na rousnice i na kukuřici jsem tu dostal několik kaprů okolo sedmi kil. Z dnešního pohledu to nejsou nijak monstrózní ryby, ale tenkrát se takoví kapři nechytali běžně. Večer přišel dokonce i pěkný úhoř. Začal jsem tam chodit pravidelně a později na podzim jsem tam na rybku dostal pár pěkných candátů.

Dnes už je rybařina někde úplně jinde, a to nejen v oblasti nářadí. I rybáři už přemýšlí jinak, tedy alespoň někteří. Nevyhýbají se říčním proudům a nejde jim jen o kapry. Mnoho rybářů přitáhl k řece feeder. Ano, změnilo se mnoho, ale vzpomínky zůstávají.