Euro výlety se vším všudy

27.10.2013 - Míracarp

V minulém roce jsem mimo našich svazových a soukromých revírů párkrát vyrazil k vodě i do zahraničí. Musím říct, že se mi po pěkně dlouhé době, co jezdím na ryby do zemí evropské unie, moc nedařilo. Neúspěch však patří ke kaprařině, ať si to chceme připustit či ne. Čas od času na nás čert vystrčí zadek. A i kdybychom se rozkrájeli, nic s tím nenaděláme.

Moje první cesta vedla k jedné pěkné, avšak hojně navštěvované přehradě. Jel jsem společně s Vlastou. Hned od začátku bylo jasné, že lov nebude jednoduchý, ale monstra, která v tamní vodě žila, mně celou zimu nedala spát. Výjezd jsme naplánovali na květnový úplněk, který byl už celkem dost pozdě. Jak se ukázalo, to byl základ našeho nadcházejícího neúspěchu. Voda měla právě tu správnou teplotu ke tření a velká část kaprů byla v přítoku, kde byla mělká laguna. Tato část přehrady však byla rezervace a lovit se na ní nemohlo. Bylo až nepříjemné sedět u nahozených prutů v místech, kde se kapři nezdržovali! Ale množství velkých kaprů chystajících se na tření v místech zákazu lovu mě ujistila, že tato lokalita má do budoucna co nabídnout. Tentokrát se nám podařilo ulovit pouze dva kapříky do osmi kilogramů a k tomu asi sto cejnů. Po šesti nocích jsme s pocitem beznaděje odjeli domů. Cestou zpět jsem si v hlavě promítal slova všech rozumbradů, že v cizině se chytí pokaždé, a bral jsem celou tuto týdenní návštěvu jako dobrý základ pro další lov. Vždy jsem totiž po neúspěchu zaznamenal úspěch, a tak jsem si z toho nic nedělal. Kaprař, který strávil u vody tisíce hodin, ani jinak přemýšlet nemůže.

Po příjezdu domů jsem měl ale obrovskou chuť nějakého kapra vytáhnout, proto moje kroky vedly k našim domácím vodám, kde jsem si naplnil kalich své nedočkavosti.

Po určitých zkušenostech a životních příhodách jsem se rozhodl, že je potřeba více do života promítnout pohodu a klid. A práci a povinnosti brát jako nutnost, ale rozhodně ne jako hlavní náplň našeho krátkého pobytu tady na zemi. A kde je pro rybáře tělem i duší největší pohoda? No přece u vody. A proto se moje mysl nasměrovala a neustále uhýbala od běžného života k přírodě, kaprům a volnosti, kterou mi lov ryb nabízí.

Jednoduché ale funkční.


Ostrý háček a svlékací šňůrka to mnohdy stačí. Jako nástraha je zde použita jedna koule na dno obalená ,,Jatřokem,, (powder+tekutá játra)

Další výjezd za hranice jsme si naplánovali společně s Hankou. Trochu jsme přemýšleli, jakou zemi zvolíme. Já jsem zvídavý, proto rád jezdím pořád na nová místa. Hanka měla zase jiné priority, a to takové, že by bylo dobré, ne-li téměř nutné, aby dny volna provázelo teplo a svítilo slunce. Je fakt, že já bych měl raději ke kapraření zataženo, vítr a déšť. Společný život ale vyžaduje kompromisy, a tak jsem po pár návštěvách Wind guru určil konečný směr naší cesty. Je až s podivem, jak člověk mění během života svoje názory a přesvědčení. Před pár lety jsem jezdil do zahraničí převážně přes noc. Nyní vyrážím většinou brzo ráno a raději den lovu obětuji o něco bezpečnějšímu a pohodlnějšímu způsobu cestování. Kolikrát jsem se až divil, jak krásnou krajinou jsme projížděli, aniž bychom pod rouškou tmy viděli alespoň malou část z ní. Nyní bylo ale všechno jinak, a tak jsme během krásného jasného dne mohli obdivovat kulisy velehor, mezi nimiž sem tam vykoukl zasněžený ledovec. Byla to prostě nádhera.

Několik stovek kilometrů jsme si poseděli v autě a už jsme se blížili k našemu cíli. Venkovní teploměr ukazoval v pět hodin odpoledne 36 stupňů a bylo úplně jasno. Jedna polovička výpravy byla spokojena nadmíru, a ta druhá měla o šancích na nějakého pěkného kapra jasno. Bral jsem to však s nadhledem a těšil jsem se na společné dny pod bivakem. Vzhledem k tomu, že jsem u vybrané lokality nikdy nebyl, zjišťoval jsem podrobnosti o místech po telefonu s mými známými v Čechách, kteří už zde nějaký čas prožili. Nakonec jsme se usadili na pěkném místě. Na břehu byla travička, pozvolný kamenitopísčitý vstup do vody a kolem i nějaký ten strom poskytující stín. Ideální místo pro rodinnou dovolenou. Po změření teploty vody moje naděje na rybářský úspěch klesla na minimum. Teploměr ukázal 31 stupňů, a to bylo deset hodin večer!

Taktiku lovu jsem měl vymyšlenou již z domu a ani momentální okolnosti ji nenarušily. Risk je prostě někdy zisk. Místa jsem našel nedaleko od břehu v hloubkách od deseti až do 17 metrů. Tato plocha měla asi tak pět set metrů čtverečních. Nebyl tedy důvod krmením šetřit. Během prvního zákrmu jsem do vody naházel 30 kilo namočené řepky, 15 kilo pelet, pět kilo Method Mixu Spice a 15 kilo mixu na boilie, který obsahoval tři příchutě. Takto zvolené krmení mi již několikrát v létě přineslo úspěch. Nyní však visel nad vším veliký otazník. Dny plynuly a každý další byl jako přes kopírák s tím prvním. Bezvětří, jasno a dost velké vedro! Odpoledne bylo ve stínu kolem čtyřiceti stupňů! V takovémto počasí je celkem problém i s potravinami. Jejich uchování není zvlášť jednoduché. Nám celkem dobře posloužil starý známý způsob s vykopanou dírou zadělanou víkem s mokrou osuškou. Ne že by to nahradilo ledničku, ale nic se nám za celou dobu nezkazilo a to bylo podstatné.

Co se týká rybařiny, bylo vše špatně. Místo hned navštívilo několikasetčlenné hejno místní specifické ryby, kterou jsme nazvali hubotlamec. Byl to jakýsi hybrid mezi jesenem, karasem, perlínem a možná ještě něčím jiným. Za těmito rybami se začali stahovat i sumci a to nevěstí nic dobrého. Po třetí noci jsem bral celý pobyt u vody jako opravdovou dovolenou. Kapra jsem v našem lovišti ani jinde kolem neviděl a to je většinou špatná indicie. Rozhodl jsem se alespoň ulovit nějakého sumce. Nastražil jsem na jeden ze tří prutů sestavu, která sice mohla chytit i kapra ale byla spíše určena velkému vousáči. Jednalo se o návazec ze silné svlékací šňůrky a většího pevného háčku a jako nástraha byla našita jedna koule ančovičky s jumbo peletou. Nakonec se tato sestava ukázala jako dobrá a na břeh se pěkný, ne však rekordní, sumec podíval.

Po šesté noci, kdy bylo vše neustále stejné, jsme se s Hankou společně rozhodli, že vyrazíme ještě na poslední tři dny k moři. Vše jsme rychle sbalili, zastavili jsme se na oběd a po pěti hodinách v autě nás vítalo pěkné malé letovisko. Celá rybařina tedy opět skončila fiaskem a na to už jsem zvyklý opravdu nebyl!! Bylo mně však jasné, že se na toto jezero musím vrátit.

Můj první kapr na podzimní akci.

Pozvolna nastal podzim a to je čas, kdy je pro mě na prvním místě lov kaprů. Po pár menších akcích v našich zeměpisných končinách jsme společně s Vlastou vyrazili směrem na jih. Při denním průjezdu Brenerským průsmykem jsme si uvědomili, že zima už klepe pěkně na dveře a je největší čas vytáhnout z vody nějaké pěkné torpédo. Společně s námi jeli ještě Dan s Ešpim, a tak jsem byl zvědavý, jestli na břehu bude někde tolik místa, abychom si všichni rozumně sedli. Tyto velké akce opravdu nemám rád, nejraději jezdím pouze ve dvou. Ne snad, že bych byl vlk samotář, ale ke kapraření potřebuji mít klid a hlavně dostatek dobrého místa k lovu. A i tentokrát se mi tento můj pohled na věc opět potvrdil.

Našli jsme sice velký kus břehu s třemi pěknými místy na něm, kde jsme si mohli sednout, ovšem poté, co jsem vyjel na vodu a označil si svůj sektor, mně bylo jasné, že jsme v pasti. Jednak jsme neseděli na tak dobrém místě, ta lepší místa jsme nechali Danovi s Ešpim, ale ještě jsme byli ze všech stran obklíčení rybáři. Jejich i naše natažené vlasce dávali kaprům jasně najevo, že tady bezpečná hostina nebude. Moje rybářská intuice mi od začátku říkala, že to není dobré. Byl jsem doslova jako na trní. Vzhledem ke všem okolnostem, jsem ale na místě setrval. Podle očekávání jsme však s Vlastou hráli ty nejposlednější housle na celém břehu. A to upřímně řečeno není nikdy nikomu příjemné. O to víc mě štvalo, že jsem věděl, proč se tak děje. Kalich hořkosti přetekl! A po návštěvě jednoho místního kapraře, který nám řekl o dobrém místě, jsme začali rychle balit. Přesun byl doslova bleskový. Nové místo bylo tak nabyté volností a energií, že jsem byl přesvědčený že Svatý Petr nám znovu naklonil svou přízeň.

Krásná, zdravá ryba. První záběr na novém místě.


Postupně se to pěkně rozjezdilo.


Během posledních hodin výpravy jsem zkoušel, co se dalo. Kapry jsem přesvědčil, že má význam nasát tyto nástrahy.

S místy jsem si moc hlavu nelámal, využil jsem informace z minulých dní, kdy kluci chytali kapry z hloubek od devíti do 13 metrů. Našel jsem je ve vzdálenostech dvou set až 450 metrů od břehu. A bez nějakého zběsilého krmení jsem začal vyčkávat, co se bude dít.

První noc jsem téměř nespal. Byl jsem tak nějak smířený s tím, že tady a teď musím udělat vše pro to, abych něco ulovil. Cítil jsem, že bylo pouze na nás, jak se chopíme nové šance. Noční pozorování hladiny a vymýšlení strategie na další dny mě utvrdilo v tom, že jsme opravdu na správném místě. Kapři se sem tam ukázali a dokonce jsme měli i tři záběry. Šupináči od 10 kg do 15 kg nebyli špatným začátkem. Co si ale budeme povídat, takovou rybu bych ulovil za tu dobu i u nás v Čechách. Cesty za hranice podnikám jednak kvůli klidu, ale hlavně proto, že mám šanci ulovit skutečně velkou rybu. A správná šance vytváří i správnou motivaci, bez které se nedá dělat nic. Motivace je mým životním motorem.

Po této první akční noci jsem si společně s Danem udělal pohodový den. Kapři přes den nebrali a zákaz vyvážení v denních hodinách lov takřka znemožňoval (vyvážení je povolené jen od soumraku do úsvitu). Prohlédli jsme si architekturu místních vesnic. Zašli jsme na pizzu a mimo to jsme prozkoumali všechna místa kolem celého jezera a spřádali jsme v hlavě plány na naši prosincovou výpravu. Musím říct, že v tu chvíli jsem se na prosinec už těšil.

Po návratu do našeho přechodného bydliště jsme v podvečer všechny pruty vyvezli na svá místa. Jako nástrahy nám posloužilo pouze boilie na dno o průměru 24 mm, tří různých příchutí. Večer jsme s Vlastou před našimi bivaky poseděli nad sýrem a červeným vínem a oba jsme očekávali, co nám jasná a chladná noc připraví. Vždy, když uléhám ke spánku, doufám, že se ráno neprobudím bez akce. V tomto případě snad není nic horšího, než když se po probuzení rozespale podívám na hodinky a zjistím, že produktivní část noci, což zde bylo od 21:00 do 08:00, je za námi bez jediného pípnutí hlásiče.

Tentokrát se ale nic takového nestalo. Moje strana loviště začala pěkně promlouvat rybářským příběhem, který jsme prožívali. Kolem půlnoci se přihlásil záběr na prutu vyvezeném na čtyřsetmetrovou vzdálenost. Když jsem tu láci ujel, pěkně jsem si povodil dlouhého šupíka. Následovalo rychlé podebrání a vzhledem k tomu, že kapr měl odhadem kolem jedenácti kilogramů, i rychlé puštění. Vyměnil jsem poničenou nástrahu a celou montáž jsem opět položil do jedenáctimetrové hloubky.

Šupíci na této vodě jsou jako přes kopírák, tento měl 15kg+.

Nejspíše jsem kaprům nastražil dobré pasti, protože chvíli po tom, co jsem si znovu lehl do spacáku a sledoval světla na protějším břehu, se rozsvítilo i bílé světýlko na mém stojanu. Tato přerušovaná záře doprovázená navíc specifickým zvukem hlásiče vyvolala impulz vedoucí k rychlému přesunu z polohy ležmo do maximálního nasazení. Bleskové nazutí holinek, oblečení bundy, zapnutí navigačního světla vedle stojanu a – plnou parou vpřed! Záběr přišel na prut položený v desetimetrové hloubce ve vzdálenosti tří set metrů od břehu. Tomuto malému místečku jsem dost věřil. Byl zde malý zlom na dně a na něm o něco méně bláta než všude okolo. Daleko jsem však nedojel! V půlce cesty jsem visel na dně. Pustil jsem echolot, a bylo jasno. Byl jsem nad šestimetrovou hloubkou a vlasec vedl přímo do starého stromu. Začal jsem tedy kotvičkovat. Zprvu jsem chtěl vlasec vyprostit z větví, ale to se ukázalo jako nereálné. Proto jsem celé místo objel zezadu a snažil jsem se najít vlasec vedoucí ze stromu na volnou vodu. Po určité době se mi to podařilo a mohl jsem ukousnout zamotanou část sestavy a navázat ji na vlasec vedoucí přímo ke kaprovi. Během vázání uzle jsem cítil tah ryby, proto jsem byl rád, že se ještě nevyvlékla. Bohužel se ale tato akce opakovala po nějaké chvíli ještě jednou. A když jsem visel už potřetí, začínal jsem být trochu neklidný. Souputník na druhé straně neustále někam odjížděl a já jsem ztrácel čas vyprošťováním vlasce z vázek. Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem na vodě.

Byl jsem ale šťastný, když jsem konečně namotal na naviják první metry šokového vlasce a dostal jsem přímý kontakt s kaprem. K mému překvapení se nechal relativně rychle vytáhnout k hladině, proto jsem myslel, že mám tu čest s dalším průměrným kusem tohoto jezera. Několikrát mi neznámý soupeř ještě objel loď a už se něco, ne až tak malého, vlnilo na hladině. K podebírání většinou nepoužívám čelovku, je to takový můj zvyk. Není potřeba zbytečně plašit soupeře a už vůbec nepotřebuji upozorňovat na nějakou akci okolní kapraře.

Rak-pochoutka mistních kaprů...

Konečně jsem si mohl oddechnout. Ryba byla v síti podběráku. V tuto chvíli vždy nastává čas k odhalení. A to bylo tentokrát dost překvapivé. Jen stěží jsem úlovek vytáhl přes bort do podložky, připravené na dně člunu. Podložku vždy ve člunu vozím, je totiž téměř nemožné táhnout kapra takovou dálku za lodí a úplně nepřípustné položit ho na tvrdé dno podlahy. Když jsem se podíval na obrovské tělo statného lysce v záři měsíce těsně po úplňku, došlo mi, že jsem určitě vytáhl rybu přes dvacet kilogramů. Nemusím asi ani psát, že mně v tu chvíli bylo moc dobře. Jen tak pro orientaci jsem pustil echolot, abych zjistil, jak jsem daleko od místa záběru. Když jsem se otočil zpět k bivaku, viděl jsem pouze malilinkaté světýlko u stojanu a to nasvědčovalo tomu, že mě kapr pěkně odtáhl pryč od našeho břehu. Hodnota na echolotu mě v tomto přesvědčení jen ujistila. Sedmnáct metrů hloubky bylo totiž od místa záseku dost daleko. Pro tentokrát jsem ani nepokládal znovu prut a pomalým tempem jsem se s pocitem vítězství vracel zpět.

Na břehu již netrpělivě čekal Vlasta. „Tak co?“ zahlaholil do tmy, když jsem dojížděl k němu. „Mám dvacku,“ konstatoval jsem. „Nekecej! Fakt?“ pokračovala naše konverzace. Po rychlém vynulování váhy nastal čas rozhodnutí. Oba jsme tipovali, že tento „hovaďák“ má maximálně dvacet tři kilo. Náš odhad byl správný: 22,2 kg. A spokojenost byla na mé straně stejně veliká jako u Vlasty. Ten se vydal zpět do svého vyhřátého spacáku a já opojen blahem znovu vyvezl a užíval si pocitu, který jsem za celý rok před tím nepoznal.

Další dny nám ještě nabídly pár pěkných soubojů s kapry menší váhové kategorie, a tak jsme při odjezdu domů stroze konstatovali: „No, kdo si počká, ten se na konec dočká.“

Jak jsem již předeslal, měli jsme s Danem naplánované další kapraření během prosince, proto jsem už cestou domů pomýšlel na další krásné kapry z tohoto tajuplného a mýty opředeného jezera. O nich však až v dalším článku.

S pozdravem Jaromír Kratěna ml.