Na závěr naší rybářské výpravy do Turecka jsme si nechali průzkum přehrady Karakaya (doslova Černá skála), která se nachází na řece Eufrat těsně pod Kebanem. Navštívili jsme celkem tři místa v její střední části, všechna na jižním (pravém) břehu. Svým charakterem byla od sebe poměrně odlišná, což nám umožnilo udělat si o možnostech rybolovu na této vodě ucelenější představu. Bohužel jsme se dostali k této nádrži až v době, kdy příjemné jarní počasí vystřídala každým dnem rostoucí letní vedra.
Ani na přehradě Karakaya se nám nepodařilo ulovit žádného duháka, přestože jsme vláčeli v sousedství plovoucích klecí pro chov ryb.
Po fiasku na Kebanu byla pro nás Karakaya příjemným překvapením. Nedosáhli jsme tu sice žádných kapitálních úlovků, ale celkově se nám na této lokalitě dařilo mnohem lépe. Přibylo úlovků na přívlač, ke slovu přišly i doposud neproduktivní kapráky. Navíc jsme zde narazily na zajímavé ryby, o jejichž výskytu v tomto revíru jsme neměli před cestou ani tušení.
Přehrada Karakaya (Karakaya baraji) byla postavena v letech 1976-1987 jako součást zavlažovacího a energetického Projektu jihovýchodní Anatólie. Její hráz se tyčí do výšky 173 metrů nad původní koryto. Nádrž je velmi dlouhá, ale povětšinou poměrně úzká. Zabírá plochu 268 km². Značná část vodní plochy je sevřená mezi strmými svahy hluboké skalní soutěsky a ze břehu je nepřístupná, dvojnásob to platí pro její spodní třetinu těsně nad hrází. Tam, kde se voda rozlévá více do šíře, lemují pobřeží rozsáhlé meruňkové sady. Jediným větším přítokem je říčka Tohma, jejíž horní část je proslulá úlovky trofejních duháků.
Můj první bolen západoasijský nebyl velký, ale potěšil.
Voda plná překvapení
Přestože Karakaya leží v těsném sousedství Kebanu a také ji obklopují vysoké hory, její voda je po celý rok v průměru mnohem teplejší. O dvě stě metrů nižší nadmořská výška je tu hodně znát. Rozdíl jsme hned zaregistrovali, neboť na počátku června byl zvlášť patrný. Zatímco voda v Kebanu studila jako led, v přehradě Karakaya jsme si mohli během poledních veder s chutí zaplavat.
V přehradě Karakaya jsou doma všechny rybí druhy, které se vyskytují i na Kebanu. Hojný je zde karasoparmák, cejn alpský i ouklej. Parmy štikovité dorůstají v této nádrži obřích velikostí – snad i proto, že ani tady nemusí čelit konkurenci sumců. Rychleji než na Kebanu zde rostou kapři. Teplejší voda vyhovuje i dalším rybám. Kupodivu žádný dostupný zdroj neuvádí, že až sem sahá výskyt bolena západoasijského (Aspius vorax). S touto rybou jsme zde opravdu nepočítali, ale při vláčení to byl náš nejčastější úlovek. Čím dalším nás Karakaya ještě překvapila se dozvíte v dalších dílech. Tento se bude věnovat hlavně místním bolenům.
Budiž pochválena země, kde si může člověk postavit stan, kdekoli se mu zamane, a nahodit libovolný počet prutů.
„Yasak“ znamená zákaz
O přehradě Karakaya se dá dohledat ještě méně informací než o Kebanu, takže jsme neměli vůbec představu, kam se vrtnout. Nejprve jsme plánovali založit první tábor někde u delty řeky Tohma. Nakonec nás potíže s veřejnou dopravou přiměly změnit plán. V obchodech s rybářskými potřebami v Malatyi nám vzápětí personál doporučil několik jiných míst. Zajímavý se zdál především tip na okolí mostu u Kömürhanu. Ten protíná přehradu v její prostřední části a stojí u něj výletní restaurace.
Tedy, na jedné straně mostu stojí restaurace a na druhé zas základna jandarmy. Řidič mikrobusu nás z nepochopitelných důvodů vysadil přímo před tímto vojenským objektem. Po vzrušené diskusi s ozbrojenci, v jejichž slovníku převládalo slovo yasak (zákaz), se nás ujala jakási vyšší šarže. Inteligent v uniformě nám anglicky vysvětlil, že u mostu není táboření ani rybaření dovoleno. Navíc prý jeho kolegové soudí, že rybaření vůbec je v tuto roční dobu ilegální. Oponujeme s poukázáním na rozdíl mezi komerčním a sportovním rybolovem, ale četník se v této problematice zjevně neorientuje. Zájem má hlavně o to, abychom vypadli z jeho rajonu. Máme přejít most a zeptat se na možnost rybaření u jeho kolegů na základně jandarmy v nedaleké vesnici Kale. Vskutku orientální odmítnutí, proti kterému by byla ztráta času cokoli namítat…
Jak známo, český člověk považuje podobné momenty spíše za výzvu, a ani my neházíme samozřejmě flintu do žita. Přecházíme přes most zavěšený mezi skalními srázy a při pohledu přes zábradlí mostu je nám jasné, že tady stejně nelze chytat, neboť prostě není žádná možnost, jak se dolů k vodě dostat.
V restauraci na druhém břehu se při sklence vychlazeného ayranu (tradiční jogurtový nápoj) jeví situace mnohem optimističtěji. Sympatický číšník o zákazu lovu ryb nic neví. Sám prý chodí každý večer na duháky. Z terasy vidíme, že na hladině přímo pod podnikem stojí velká chovná stanice s desítkami plovoucích klecí, takže rádi věříme, že jde o dobré loviště. A co další ryby? Dozvídáme se, že je tu spousta kaprů a ani záběr parmy není při troše štěstí vyloučený.
Pidiryby na meppsku č. 3
Na to, že si večeři chytíme, už raději moc nespoléháme. Před odchodem z lokálu tedy ještě objednáváme každý jednoho propečeného pstruha a k němu zeleninový salát. Takto posilněni pak vyrážíme hledat vhodné zákoutí na tábor. Hladina přehrady se za ostrohem, u kterého restaurace stojí, rozlévá do šířky a břeh je poměrně snadno přístupný. Na most s hlídkovým stanovištěm jandarmy už odtud není vidět. Zahrada a pláž těsně pod restaurací ale připomínají tak trochu smetiště. Vydáváme se proto po břehu dál. Po necelých dvou stech metrech lze pokračovat jedině tak, že musímě několikrát šlápnut do vody, abychom obešli vyčnívající skalisko. Je jasné, že za touto překážkou nás sotva bude někdo rušit.
Stavíme stany a vychutnáváme si nádherný večer. Hladina je klidná jako olej, občas ji tu a tam zčeří rybka. Zatímco Lukáš připravuje kapráky, prohazuji okolí tábora zlatočervenou rotačkou č. 3. Téměř na každý nához registruji drbance do nástrahy, kterou zuřivě pronásledují místní oukleje. Nakonec jedna uvázne podseknutá na trojháčku. Není tak kovově modrá jako druh, který jsme lovili na Kebanu, spíš připomíná naši ouklej obecnou. Několik dalších náhozů a opět něco táhnu. Na stejné rotačce se houpe cejn alpský! Chycený je poctivě za hubu. Výborně, nástražní rybky tedy máme. Když jsem ale bral do ruky svůj cestovní vláčák, měl jsem zálusk na trochu jiné úlovky…
Bolen západoasijský patří na přehradě Karakaya k nejčastějším úlovkům na přívlač.
Kapřík z „pobřeží škvorů“
Po setmění začíná být mezi kameny na břehu rušno. Stovky velkých škvorů tady začínají pátrat po něčem na zub. Zem se doslova hýbe. Několik drzounů přistihneme, jak šmejdí i po našich stanech. Jsou za tuto výtržnost potrestáni napíchnutím na háček.
Rybám ale ohavné potvůrky s kusadly na zadečku asi moc nechutnají. Dočkám se jen několika opatrných ťukanců. Dávám proto po nějaké době na háček raději medovku. Záběrů je hned víc, ale proměnuji jen jeden. Úlovkem je opět místní hltoun číslo jedna, totiž cejn alpský. Alespoň mám důkaz, že je tato nenasytná ryba aktivní i v noci.
Kapráky i sumčáky zůstávají nahozené celou noc, ale záběr nemáme do rána žádný. Cvrček baitruneru se však nakonec na „pobřeží škvorů“ přeci jen rozeznívá, ovšem až následující den odpoledne. Jedním skokem jsem u prutu, zasekávám a volám na pomoc Lukáše koupajícího se opodál. Zdá se, že jsme konečně zapřáhli velkou rybu. Nakonec je z toto jen půlmetrový kapr, krásně rostlý šupináč. Bojoval urputně a naprosto netypickým stylem. Úspěšnou nástrahou bylo boilie s příchutí mušle.
Jak se loví eufratský bolen
Mnohem větší cenu však pro nás měly úlovky bolenů západoasijských. Prvního jsem dostal brzy ráno kousek od našeho tábořiště. Měřil jen necelých pětadvacet centimetrů, ale udělal mi velkou radost. Na rotačku č. 2 (menší jsme bohužel už neměli) jsem jich pak vydráždil k útoku ještě několik. Nástraha však pro ně byla asi moc velká, takže záběry zůstaly neproměněné. Jeden mi také spadl z malého wobbleru.
Nejlépe se „eufratští“ boleni lovili pod zbytky poškozených rybochovných klecí naplavenými ke břehu a pod přístavními moly. Stáli někdy i ve dvojicích v jejich stínu a odtud vyráželi za kořistí. Na volné vodě jsem chytil jen jednoho, a to na malý twistřík. Rotačka však byla jednoznačně top nástrahou. Bohužel brali jen malí dorostenci. V Čechách se podobně velcí bolínci chytí spíš na feeder než přívlačí, což je možná důkazem větší agresivity asijského druhu.
Úlovku v podobě velkého bolena jsme se nakonec také dočkali, ale až poté, co jsme přesunuli tábor pod vesnici Kale vzdálenou asi deset kilometrů. Do té doby jsme spekulovali, zda nežije v přehradě jen nějaká zakrslá forma této ryby.
U Kale tvořila pobřeží rozsáhlá mělčina. V dosahu našeho tábora jsme našli jen jedno místo vhodné k přívlači, ale to stálo za to. Do vody ostře vybíhající hliněný poloostrůvek byl zřejmě velmi oblíbeným bolením stanovištěm. Téměř na každý nához přišel drbanec nebo se mi dravec alespoň otočil pod nohama. Minimálně jednou jsem takto přišel o docela velkou rybu. Boleni nebrali nástrahu hned po dopadu, jak to známe z našich vod, nestáli totiž hned pod hladinou. Nejlépe bylo nechat rotačku klesnout až na dno a pak ji teprve začít přitahovat. Záběr přišel obvykle hned po několika otočeních kličkou. Kromě malých bolínků se opět na rotačku dravě vrhaly i oukleje a jedna větší znovu skončila na koncovém trojháčku, chycená zvenku za spodní pysk. Poté, co jsem si sáhl na několik menších ryb, uvolnil jsem místo Lukášovi.
Ten nejprve vytáhl další bolení miminko. Pak ale zasekl kus, kterému určitě moc nescházelo do půl metru. Já už se těšil, jak si vzácný úlovek nafotím. Bez podběráku ovšem nebylo snadné dostat rybu z vody na strmý a kluzký jílový břeh. Když už se zdálo, že je vyhráno, setřepal se bolen ze třpytky a vyklouzl mi z rukou do vody…
Červenoploutvý predátor
Bolen západoasijský (Aspius vorax) je orientálním příbuzným našeho bolena dravého (Leuciscus aspius). Domovem tohoto dravce je povodí Euftatu a Tigrisu, žije také v íránských řekách, které ústí do Perského zálivu. V Turecku se hojně vyskytuje pouze na jihovýchodě země. Domorodí rybáři mu říkají sis balığı, zatímco bolena dravého, který se vyskytuje v západní části země, nazývají koca ağiz. Vyhlášeným tureckým revírem na lov bolena západoasijského je přehrada Birecik u syrských hranic. Na internetu však kolují především obrázky z Iráku, kde tuto rybu často lovili američtí vojáci. Pustíte-li se do jejich hledání, možná se vám hodí informace, že bolena západoasijského často anglické zdroje nazývají Tigris asp.
Při táboření u vody jsme měli stále nahozené kapráky i sumčáky.
Jaký je rozdíl mezi bolenem západoasijským a bolenem štičím (Aspiolucius esocinus) ze střední Asie, se mi nepodařilo zjistit. Podle mého názoru jde o ryby, které se svým vzhledem nijak neliší, a ani bych se nedivil, kdyby šlo o stejný druh.
Z většiny kreseb v rybích atlasech by člověk mohl nabýt dojmu, že bolen západoasijský se od našeho bolena dravého liší hlavně větší tlamou. Ve skutečnosti není v tomto směru mezi oběma druhy zvlášť markantní rozdíl. Spodní čelist eufratského bratrance je však na první pohled výrazně delší a má hákovitý tvar, což dodává rybě výraz větší dravosti. Z laického hlediska lze bolena západoasijského poměrně spolehlivě identifikovat také podle barvy ploutví, které jsou všechny výrazně načervenalé, a to včetně ploutve hřbetní. Má také větší hlavu v poměru k tělu než jeho evropský příbuzný. Dost odlišný je i tvar ocasní ploutve. Není tolik vykrojená a její konce jsou méně zašpičatělé.
Je to jen má domněnka, ale od našeho bolena se jeho eufratský bratranec liší i způsobem lovu. Nebyli jsme totiž za celou dobu svědky žádného „tlučení“ na hladině.
Některé zdroje tvrdí, že bolen západoasijský dorůstá pouze padesáti centimetrů, jiné uvádějí dvojnásobek. Jisté je, že tato ryba má minimálně stejné růstové možnosti jako bolen dravý. Američtí vojáci ulovili v Iráku boleny západoasijské o délce jednoho metru. Těžko říct, zda do takové velikosti dorůstá tato ryba rovněž v přehradě Karakaya. Každopádně na jejím břehu jsme našli uhynulého a sluncem vysušeného bolena, který měřil nejméně sedmdesát centimetrů. A pochybuji, že šlo o největší exemplář svého druhu, jaký kdy brázdil tuto nádrž.
-40% krmítka PRESTON Hexmesh
