Pstruhová Ohře 8 – aneb KPO po roce

16.8.2013 - Martin Brčák

V lednu tohoto roku tomu bylo právě rok, kdy se na pstruhové scéně Ohře 8 objevila iniciativa zvaná KPO, neboli Klub Přátel Ohře. Vytkla si za cíl zformulovaný hned v záhlaví výzvy, kde stojí:

...patřím ke generaci, která ještě zažila Ohři pod Nechranicemi jako výjimečný, exklusivní pstruhový revír a nemohu již nečinně přihlížet politováníhodné situaci na této vodě, jejíž příčiny jsou všeobecně známé.
Proto jsem se rozhodl, že se pokusím alespoň částečně navrátit lesk tohoto nádherného úseku Ohře.

Nehodlám tu seznamovat čtenáře s podrobnostmi iniciativy KPO, což může dnes prakticky každý udělat, když si zadá do kteréhokoliv vyhledávače sousloví: KPO OHŘE, který mu na jednom z prvních míst vyhledá stránku http://kpo-klubpratelohre.blogspot.cz/ , kde jsou obsáhleji zformulované.

Mluvím-li o lesku, mám na mysli pstruhový revír s bohatou obsádkou lososovitých ryb a to především pstruhem potočním a lipanem, mající v pstruhovém revíru své opodstatnění a měly tu ideální podmínky k přirozenému výtěru! Dále pstruhem duhovým, excelentní sportovní rybou, který díky velikosti toku a jeho charakteru, zde našel optimální podmínky k domestikaci. A že se jedná o výjimečný revír v našich podmínkách, není pochyb.
To, že úsek řeky pod předlouhou sypanou hrází, zbudovanou v šedesátých letech nad obcí Nechranice, byl ustanoven jako sekundární pstruhové pásmo, se ukázalo jako státnicky moudré. Vznikl tak revír, který nemá svým charakterem, velikostí a hlavně nesmírnou úživností vody, obdoby nejen u nás, ale troufnu si tvrdit i ve střední Evropě.

Řeka se zde rozlévá ze sevřeného údolí, mezi Krušnými a Doupovskými horami, do otevřené krajiny s nejmenším množstvím srážek v naší republice. Přes to zde má značný spád, tak že je proudná a není příliš hluboká, čímž dochází k prokysličení a značnému proslunění toku. Jeho dno je tak po většinu roku porostlé velkým množstvím vodní vegetace plné vodních živočichů, zvláště hmyzu, zastoupeným především jepicí, chrostíkem a beruškou vodní. Koncem léta zde trsy lakušníku mění hladinu doslova v kvetoucí dálnici. Čistá usazená voda, která z nádrže vytéká, podporuje zde také výskyt vranky obecné, které se tu velmi daří a je hojně zastoupena. Z toho je zřejmé, že tyto životní podmínky jsou jak stvořené pro salmonidy, rostoucí tu „jako z vody“ a dosahující kapitálních rozměrů.
To si kupodivu uvědomovali hospodáři Českého Rybářského Svazu v sedmdesátých a osmdesátých letech a revír zarybňovali značným množstvím ryb adekvátní velikosti. A jak jsem již psal potočák a lipan se navíc množili také samovýtěrem přímo v řece.
A takovou řeku jsem poznal i já v osmdesátých letech, kdy jsem na ní, propadnuvši muškařskému kouzlu, začal jezdit. Je to už pravda hodně dávno a byl jsem tenkrát muškařské ucho, sbírající zkušenosti s každou upálenou rybou. A že jich bylo. A ještě mnohem víc těch, které se mi ukázaly a já si ani neškrt. A jakou školu nám dávali domácí vydry…. Vzpomínám, jak stojíme s kamarádem Oldou na „Starý“, po prsa ve vodě a máčíme před sebou goldy u dna na krátkou. Krátká nympha byla tenkrát v plenkách, ale zrovna tady, díky Bohušovi Ondráčků, byla již zbraní číslo 1. Pode mnou Miloš, nade mnou Venca a vysoko nad Oldou Radek, trojička chomutovských závodníků. Ani záběr, jeden z těch blbejch dnů, kdy by se člověk mohl uházet k smrti a o rybu nezavadí. Ovšem, jenom pro mě s Oldou. Domácí co chvíli hlásí rybu, nebo aspoň záběr a když Radek, pádící po řece za skákajícím duhákem huláká „to je kus, ten má aspoň pade“, vylézáme na břeh jak zmoklé slepice, abychom se potěšili aspoň z úspěchu kamaráda. Měl 49.
Pravda náčiní na sportovní rybolov a zvláště muškařské nebylo v té době prakticky možné sehnat. Mušky vyrábělo státní družstvo Znak, v deseti základních vzorech, příšerné kvality. Nezbývalo než si mouchy vázat, ale svěráčky nebyly, vázalo se v ruce, na háčky upevnění v chirurgickém peanu, anebo zasazené třeba,…třeba do pulitru. Muškařské háčky také nebyly, tak se seřezávaly mouchy. A vázací materiály…..neexistovaly. Vázali jsme nitěmi z rozpáraných dámských punčoch, vlny ze starých svetrů a bavlnek z galanterie, na štupování ponožek. Když jsme my kluci z města chtěli peří na nožky, obíhali jsme babky na vsích a přemlouvali je, aby toho kohouta nespařovaly, ale nechaly nám nejdřív oškubat peří. To bylo pro ně překvapení, když jsme jí ho vrátili s holým krkem, nebo dokonce skalpovaného. Ale přesto se nás našlo dost, kterým to stálo za to, přes všechny útrapy, k vodě vyrazit. A proč? Na to je lehká odpověď. Bylo na co vyrážet!
Za těch cirka deset nezapomenutelných let bylo samozřejmě i mnoho zážitků, kdy jsem odcházel od vody jako vítěz. Je zvláštní, že i po tolika letech je vidím jak dnes, ty dny úspěšných lovů, kdy mě řeka odměnila za trpělivost a věrnost, a já jsem si odnášel od vody kapitální kousky a dmul se pýchou. Ano, s nabývajícími zkušenostmi jsme si stanovili míru 40cm a tiše záviděli místňákům, kteří zažili dobu, kdy se nebraly ryby pod 50. A když nechtěly suchou, tak se prostě utrhla křídla, moucha přitopila a úspěch se dostavil. Ryb přes půl metru jsem si také pár odnesl, ale nebylo to už určitě na denním pořádku. Ale těch hodin, které jsem prostál ve vodě, když se řeka otevřela a já jen zíral na sbírající ryby jak telata a nevěděl co na ně. Ale jedno bylo jisté, byly tam! To jsem pak přijel večer domů a do rána vázal v naději že příště mi ji určitě, ale určitě vemou. Příhod by bylo na celou knihu a rád vám je odvyprávím, až si najdu čas je sepsat. Teď jsem vám však chtěl jen trochu přiblížit dobu zlatých časů na Ohři 8, jejichž závěr jsem měl to štěstí prožít a o nichž se v záhlaví výzvy KPO píše.
A to vše v době, kdy se veškeré síly vynakládaly na urputné budování socialismu, o tom správném hospodaření neměli funkcionáři, plnící především nesmyslné stranické úkoly, ani páru a probíhala ta největší ekonomická krize v dějinách našeho státu. Nebo že by to bylo trochu jinak……..?

Ále, nechme minulost minulostí a pojďme se podívat, jak si voda vede pod hospodařením schopných managerů ČRS „nového věku“. Po revoluci je mnohé co zlepšovat, máme se na co těšit a naše oprávněná očekávání budou jistě naplněna! Ti vědí jak na to! Je konec nesmyslným mírám 23,25 a 27cm na řece, kde ryby snadno dosahují půl metru během několika málo let. Jistě budou chráněny trdliště ryb. Konec vysazováni na jedno místo a určitě budou také hájeny úseky řeky, kde se čerstvě vysadí ryby. Konec pytláctví, protože už není všechno všech a revír bude bedlivě střežen. Konec nesportovním způsobům lovu, kterými se revír vytěžuje…… Ano skutečně konec, ale zlatých časů, které jsme si ani neuvědomovali, když jsme je prožívali.
Nebudu vás unavovat popisem totálního úpadku pstruhových revírů, který po revoluci nastal, nakonec všichni ho znáte a prožíváte, ale jednu historku z konce let devadesátých, si vám tu odvyprávět neodpustím.
Byl jsem zrovna lovit s kamarádem pod hrází na „Staré řece“ v Nechranicích. V průběhu lovu, který nebyl zrovna z nejúspěšnějších, jak už se stalo pravidlem, čtrnáct dní a déle po posledním vysazování. Chytám pod jezem, když tu přijelo nákladní auto s nerezovými přepravkami na převoz ryb, v doprovodu několika osobních. Ejhle vezou nám rybky, zajásali jsme s kamarádem.
Pár maníků vyskákalo z aut, přepravky naplnili vodou a začalo vysazování. Jiní zůstali stát na břehu a radili nebo mudrovali. Nevím o čem, neboť vyzbrojeni pouze klasickými holinami, maximálně „prdelačkami“ všechny ryby sypali z vaniček do jednoho místa u mělkého břehu.
Pustil jsem se do debaty s jedním radilem, o smysluplnosti takovéhoto počínání a nabídl se, že bych vaničky s rybami odvlekl do proudnice na středu řeky, aby se rozjely co nejvíce po řece. Bylo mě řečeno, že jde o vysoce erudovanou a kvalifikovanou činnost, kterou bych nezvládl a pokračovalo vyklápění ryb doslova na jednu hromadu.
To už se debata o způsobu vysazování rozšířila na celkový žalostný stav tohoto krásného úseku řeky a vyostřila se, protože nespokojených rybářů se všetečnými dotazy, přilákanými dějem na břehu, začala být převaha. „Co si stěžujete“ dozvěděli jsme se, „vždyť se sem ročně vysadí XY kg ryb a sloví se jen X kg…přehledy o úlovcích mluví jasně, máte tu plnou řeku ryb, dobře přes pět metráků….
Spadla mě čelist. Neudržel jsem se už a řekl mu, o čem že to tu mluví, že to snad nemůže myslet vážně! Aby se přijel podívat co se na řece bude dít během prvního týdne po vysazení, kdy rybáři, no spíše nezřízení masaři, pytlují všechny ryby, co chytí do igelitek a ty ustrašenější je po odchytání maximálního povoleného počtu na den, odnášejí do přistavených aut a pokračují v lovu ve stejném stylu a nejen tři dny v týdnu. A nikdo jim v tom nebrání, protože porybného jsem nepotkal jak je rok dlouhej…co ví o migraci ryb, tedy vysazených duháků, kteří se první větší vodou nechají spláchnout kamsi po proudu,…..a jestli slyšel někdy o kormoránech? A že mě překvapuje, jak někdo, kdo se účastní zarybňování a tedy hospodaření na revíru, může vůbec něco takového vypustit z…..pusy. To jsem ještě netušil, že se tím dokonce živí.
Nato dotyčný zbrunátněl, prohlásil, že o tom se se mnou bavit nebude a odkvačil k autu. Korunu všemu ovšem dal, když se tam ještě se dvěma členy, zjevně stejného politbyra, oblékl do prsaček, no vida že je mají, a vyrazil lovit do tůňky nad jez, kam před půl hodinou vysypali asi pět kádí ryb.
Je už jiný příběh, že nebyli schopni chytit rybu, protože s „mušákem“ si moc nerozuměli a jako na potvoru byl podzim. A tak jsme si s kamarádem proti nim takřka ze břehu zchladili žáhu. Takový lov nás ale za chvíli omrzel, a když jsme odcházeli od vody povídá mi jeden z přítomných debaty „tos tomu dal, to byl hospodář“…..Dobře že jsem to nevěděl, dozvěděl by se toho ode mě daleko víc! Co na tom bylo pravdy nevím, protože jsem ho na řece naštěstí již víckrát neviděl.
Tentýž rok se ovšem u řeky objevily cedule kterými se jediný výdobytek nové doby a to zvýšení míry duháka na 30cm, míra opět snižovala na 23cm. To asi aby se vysazená ryba vůbec mohla brát. Taková ostuda….
Příhoda myslím mluví dostatečně výmluvně sama za sebe a je z ní více než zřejmé, že se naše očekávání nejen že nenaplnila, ale přesně naopak. Nastala doba temna sportovního rybaření.
Vše se obrátilo naruby. Toky obklíčili stáda nýmandů, kterým se sportovní rybolov hodil k podnikání a životnímu stylu, třeba jako golf. Vybaveni jak do žurnálu, práskali vodu a pobily vše co tam bylo, aby se mohli pochlubit svým šosáctvím. Každý si může z náčiní a nástrah koupit prakticky cokoliv, ale není s tím na co chodit. Zarybňování toku se výrazně zredukovalo a to nejen do množství, ale také do velikosti. Chov ryb v rybochovných zařízeních, jak se sádkám teď honosně říká, zdegradoval na výrobu rybích brojlerů, neboli granulovaných duháků tržní velikosti, 20-30cm. Do toho k nám začaly nalétávat tisíce kormoránů, kteří tu nemají co pohledávat, ale pomazané hlavy je z nepochopitelných důvodů vítají a hájí jak osvoboditelské armády. A to i přes to, že zde páchají nevyčíslitelné škody. Ale proč také ne, vždyť krmení pro ně kupují z našich příspěvků a povolenek. Z výše popsaných důvodů z řeky prakticky mizí lipan, který tu byl zastoupen širokou populací. A dorůstal, coby krátkověká ryba, během pár let kapitálních rozměrů i přes 50cm.
Ovšem na vymizení lipana z tohoto sekundárního pstruhového pásma pod hrází, má dle mého názoru, vedle tlaku „masařu“ a kormorána, největší podíl změna vodního režimu, která také logicky přišla v „nové éře“. V době předrevoluční teklo „starou řekou“, tedy částí koryta od turbíny po přepad z hráze, prakticky konstantní průtok cca 16m3/s, což je průtok při spuštění jedné turbíny. Přebytky vody, převážně jarní, která se kumulovala v nádrži, byly prakticky kontinuálně vypouštěny do koryta přepadem, v středové části hráze. Tři klapky, neboli segmenty, kterými se přepad reguloval, měly horní přepadovou hranu a tak již od jara byla řeka zásobena z prosluněné hladiny vodní nádrže teplou horní vodou. Ta se navíc, po dobře kilometrovém sešupu betonovým korytem, rozbíjí o obří zuby, jakési vlnolamy ve spodní části, čímž se notně prokysličuje. S narůstající spotřebou elektrické energie v devadesátých letech, roste logicky i poptávka po ní a proto se veškerá voda, pokud je to jen trochu možné, využívá na její výrobu. Není proto výjimkou, že starým korytem pod turbínami teče až 40m3/s a přepad se využívá jen v kritických situacích a to nově zbudovaným středovým segmentem. Ten se oproti původním nadzdvihává a upouštěná voda tak proudí pod ním v šestimetrové hloubce.
Lipan se dříve na „staré řece“ prakticky, až na vzácné výjimky nedržel, pravděpodobně právě proto, že spodní chladná voda s malým množstvím kyslíku, která tudy vytéká, mu nevyhovovala. Avšak od „špičky“, jak se říká soutoku starého koryta s přepadem, se vyskytoval ve velice hojném počtu a kapitálních velikostech. A to se začalo měnit právě se zmiňovanou změnou vodního režimu na řece, kdy v ní prakticky jiná voda není a lipan začal seshora postupně mizet. Ubýval, až z horní části Ohře 8, během dvou let prakticky zmizel. Zůstal nějakou dobu již pouze pod jezy v Libočanech a Žatci a na mimopstruhovém úseku pod městem. Jeho redukcí do menšího prostoru výskytu, s výrazným nárůstem rybářského tlaku a kormoránem v devadesátých letech, se dle mého názoru, podepsaly na vyhlazení posledních zbytků jeho populace i v této části řeky. Proto si myslím, že obnovení lipaní obsádky v této části řeky by muselo být spojeno s opětovnou změnou vodního režimu, což si v naší republice zlatokopů, nedovedu představit. Zvláště když proti dryáčnictví českých firem se musí postavit až Bulhaři.
Nedávno jsem se dočetl, že členské základny rybářského svazu ubývá a zájem o rybolov klesá. Jaké to překvapení! Také již dobrá polovina mých kamarádů s rybařinou v Čechách sekla. Jak by také ne, když není na co k vodě chodit. Činovníky to, ale přes to, velmi překvapuje a nevědí si s tím rady. Budou to prý muset řešit a jak jinak, než redukcí vysazovaných ryb. Tím jistě nalákají mnoho nových členů. Tak to jen stručně o zmiňovaných, „všeobecně známých příčinách“.

Ač bych to nerad zakřiknul, musím konstatovat, že stav na tomto revíru se počíná po roce 2010 poněkud zlepšovat. Ryby se vysazují nikoliv na jedno místo, ale rozvážejí se ve člunu po celé délce toku, „rychlokvašky“ hledající adrenalin vodu vyplenily, přestalo je to bavit a odtáhly na zahraniční „duhákodromy“, rybářských kontrol trochu přibylo, ač je to stále tragicky málo, kormorán se začíná v zimních měsících střílet. Míra PP a Li byla zvýšena na 40cm a jeden kus ponechání denně. Dokonce je tu příslib na úsek „chyť a pusť“
Doufejme, že to není pouze alibismus monopolu ČRS před nadcházející diskuzí o privatizaci tekoucích vod…. Stejně jako tomu bylo při posledním projednávání před lety, kdy se do řeky, naposled na dlouhých mnoho let, vysadilo více pěkných ryb, aby se prokázalo dobré hospodaření svazu.
Bohužel na zkostnatělých praktikách centrálního hospodaření, se ale téměř nic nemění. Základní principy zůstávají stejné, sportovnímu rybolovu bohužel na hony vzdálené. Zarybňovací plány se tvoří plošně, od kancelářských stolů lidmi, kteří specifika revíru ani neznají, nesmyslný systém centrálního přerozdělování prostředků, který má např. za následek vyjmutí jihočeských pstruhových vod z celosvazové povolenky, o výtěžnosti, posuzující se z úlovkových lístků, ani nemluvě. Tyto pojmy, nad kterými v 21.století zůstává sportovním rybářům rozum stát, jsou stále základními pilíři hospodaření ČRS. Konečný cíl hospodáře by mělo být kvalitní zarybnění revíru a nikoliv počet zabitých ryb v úlovkovém lístku!

A tak si říkám, není opět řada na nás? Dávno pryč jsou doby, kdy sehnat si vybavení k sportovnímu rybolovu bylo prakticky nemožné. A přes to se nás našlo mnoho, kteří jsme vlastním úsilím vytrvalostí a nadšením pro věc překonali nepříznivý stav, k vodě se dostali a ryby si zachytali. Jak již jsem psal, situace se obrátila naruby. Dnes si každý může koupit víceméně vše, ale není s tím na co chodit. Neříkejte mi, že jsme národ konzumních mrmlalů, kteří se nechají uspokojit záplavou zboží. Výbava by měla být prostředkem k lovu, nikoliv konečným cílem sloužícím k nekonečným debatám, který z prutů, navijáků, šňůr či vlasců je lepší, aniž by bylo možno ověřit to jinde než na vázkách? Co kdybychom zabojovali ne jen na poli vybavení, a že jsme pro to byli schopni dělat dost, ale přímo na kvalitě revíru? Tedy nechybí-li nám prostředky k rybolovu, udělat něco pro jeho naplnění. Vím „co je doma, to se počítá“, nejsme ale přeci sběrači, natož sběratelé, ale lovci!

Proto loni vznikla iniciativa KPO-Klub Přátel Ohře, která sdružuje víceméně volný spolek členů, kteří mají na věc stejný názor. Spojuje je motto: Přímo za naše peníze, ryby v naší oblíbené řece!
Prvotní myšlenkou bylo vysadit do revíru sportovně atraktivní rybu, která tu chybí, určenou především k bezprostřednímu lovu; tedy velkého duháka. Ukázalo se ovšem, že zájem je tu i o posílení populace pstruha obecného, nasazováním dvouročků, kteří zde zdomácní. Slibujeme si od toho, že s nabytými zkušenostmi, než rybky dorostou zvýšené zákonné míry čtyřiceti centimetrů, podaří se jí dožít požehnaného věku a zplodit v řece ještě několik nových generací, ku naší radosti.

Ano vím, není lehká doba a mnozí si s Klusem notují „za co pane bože, za co….?“, ale ruku na srdce, kolikrát za rok jsme byli v krámě s rybářskými potřebami a nakoupili za několik set, ba možná tisíc korun věci, které vlastně ani nepotřebujeme, nevyužijeme, nebo dokonce již máme? Proč jezdit stovky kilometrů na drahé zahraniční revíry, abychom si zachytali, když bychom ho mohli mít u nás doma? A že bychom tady takové revíry mít chtěli….. Ovšem roční povolenka na tuto pstruhovou část Ohře i s okolními revíry, stojí něco přes tisíc korun. To je minimální cena povolenky na zarybněném zahraničním revíru za jediný den!
Přispět tedy nějakou tu stokorunu do roka na ryby, které bychom tak rádi lovili v té naší řece, myslím za to stojí.

Více než roční fungování KPO, s třemi úspěšnými vysazeními, nás v tom utvrzuje. Za dobu trvání KPO jsme posbírali mnoho dojmů a zkušeností.
Ovšem, jednou ze zkušeností, kterou jsme zatím udělali je fakt, že vysazených ryb za vybrané příspěvky, je na tak velikou řeku jako šafránu. Zarybnit se může podařit pouze malý úsek řeky, která se rychle sloví, ale při vysazování ze člunu po delší části toku, se výsledek neprojeví tak, jak by si mnozí představovali.
Naštěstí jsou tu ale především úspěchy! Za ten největší považuji neutuchající zájem rybářů o tento počin, který svědčí o pochopení toho, o co nám jde. Že stále více lidí sdílí touhu po kvalitním sportovním zážitku a stav na řece jim není lhostejný. A právě díky nim jsme už vysadily a také pochytali nejednu pěknou rybu. Jakmile nasbíráme vice zkušeností, rád se tu s vámi o ně podělím.

Přirozeně, tento článek a celá akce vyvolá mnoho rozporuplných názorů, diskuzí a emocí. Vím, že mnoho ryb se v revíru neudrží, vím že je vysazujeme pro druhé, kteří je budou mordovat za naše peníze, vím že riskujeme zvýšení rybářského tlaku právě těchto darmožroutů, až se věc roznese, vím že vylezou paraziti, kteří budou chtít na věci profitovat a ani dospělý kormorán se padesátky nezalekne..., ale přes to si myslím, že stojí za to jít zas k vodě s tím pocitem, že tam někde může být zašitá nějaká ta 50tka, který již bohužel mnoho let nemám.

Věřím, že takových nás je více!